Danajský dar EU

Hospodářky si dnes stěžují na rostoucí vliv krajně pravicových stran a jejich protiunijní rétoriku.

Odmyslím-li, že krajní pravice není pro nikoho dobrá, čistě v otázce EU se není čemu divit. EU je nyní příliš levicová. Bruselští "liberálové" sami vytáhli kyvadlo do neudržitelně levé pozice.

Není divu, že se teď zhoupne napravo, a pak se teprve bude vracet na střed. EU se možná otřese, a doufejme, že úplně neskončí.

Možná to ale povede k reflexi a k pochopení, že EU měla zůstat u hospodářské spolupráce, principu, že méně je někdy více, a v politické rovině důvěřovat menším celkům a občanům.

Nemoc revisited

Je vlastně fajn být nemocný a nevzít si před onemocněním počítač s sebou domů. Stonám opravdu odpovědně - abych se uzdravil - tedy nedělám nic. Poprvé v životě o mne nepečuje maminka, ale manželka. Ťukám si do blogu. Koukám na seriál Černá zmije. Nebo koukám z postele obrovským rohovým oknem na náměstí. Srkám zázvor. A kolem pobíhá hýkající synek. Škoda jen, že ta práce se sama neudělá.

Filmový deník

O úterních večerech hlídám, a tak jsme si s Jáchymem dali dvakrát "chlapský film", Slídila - z roku 2007 a z roku 1972. Oba spojuje stejná divadelní předloha a Michael Cane. V obou případech se děj odehrává v několika málo místnostech venkovského sídla, kam majitele, svérázného stárnoucího spisovatele detektivek, přijede požádat o rozvod mladý milenec jeho manželky. Ješitný spisovatel se rozhodne pro pomstu sokovi jeho ponížením formou svérázné hry, která ale bohužel působí hodně reálně. Tak reálně, že sok se rozhodne sehrát další kolo s cílem ponížení odčinit. V obou případech pak následuje zběsilé rozhodné kolo zápasu obou ješitných samečků a někdo musí logicky ztratit hřebínek. Zatímco historicky je pán domu Laurence Olivier a Caine hraje mladého vyzývatele, v roce 2007 si věrohodně střihne pána domu, kterému zdatně počechrá peříčka Jude Law.

Bravurní námět a bravurní pojetí dvou charakterů, v obou případech rozumně přizpůsobené nátuře herců. Původně mi přišlo pojednání z roku 2007 sexy a z roku 1972 naopak ve světle novinky lehce vyčpělé. Ve světle půvoodního filmu ale právě ten novější přestává být tolik sexy, zůstává spíše "trapně dnešní" a pokud někdo za 35 let natočí remake, bude verze 2007 srovnatelně roztomilé retro. Z toho pohledu je o to zajímavější  vidět oba filmy, ačkoli samostatně bych své generaci verzi 1972 nedoporučil. Starý zde a nový zde. Doporučuji sklenku dobrého tvrdého alkoholu.

Malá smrt. Něžně a vtipně pojatá kratičká komedie o tom, jak to lidé s úchylkami přece jen nemají lehké - ani v tolerantní společnosti.  Na CSFD zde.

Nová bondovka Spectre je pro mne kontroverzní. Mendez měl k dispozici perfektního padoucha v podobě Christophera Waltze, 120 minut děje, a rozhodl se navázat na všechno, co se "předtím" stalo. To je velká ambice, zvláště pak po úspěšném Skyfall.

A dodal výbornou podívanou. Jen konec trochu zklame - padouch je slabý a návaznost na předchozí díly je velikášská, ale nikoli velkolepá. Působí trochu jako klišé. Také stárnoucí Daniel Craig nezískává na bondovském šarmu, ale jen se víc a víc podobá mrzutému agresivnímu buldokovi. A zklamal mne vlastně i propíraný výstup Bellucci. Z půvabu nejstarší "bondgirl" mohl film lépe vytěžit.

Má to ale své světlé stránky. Mendez se vrací se v drobných nitkách k původním Flemingovým předlohám a motivům. A hlavně: Natočil to řemeslně hezky. A nakonec i fakt, že film explicitněji je lehkou pohádkou, není na škodu. Ona to asi je pravá podstata bondovky - pohádka. Jen ten Skyfall se prostě překonat nepodařilo.

Nemovitosti nejsou výhodné

Využijte rekordně nízké úrokové sazby hypoték a investujte do nemovitostí. Dnes je ta nejlepší doba k nákupu nemovitosti. Slyšíme a čteme to velmi často. Přitom to ale není pravda.

Základní problém totiž je, že v Praze společně se sazbou hypotéky šly nahoru rekordně také ceny nemovitostí.

A opravdová cena nemovitosti pro vás se rovná:

Kupní cena teď + úroky z dnešní kupní ceny, které zaplatím v budoucnu

Pokud tedy teď koupíte byt (za zvýšenou cenu), budete po dobu fixace platit relativně nízkou měsíční splátku. To je pravdivá část.

Nepravdivá část ale je, že to je výhodnější než jindy. Splácíte totiž byt za hodně navýšenou cenu. A to  Praze až o 20%. Dlužná částka vám zůstane i po té, co ceny bytů zase půjdou dolů, protože se šejkové rozhodnou zdražit ropu a Čína zpomalí o 2 procenta. Když ceny jdou pod cenu, za kterou jste koupili, je pro vás nevýhodné prodat. Navíc zrovna mohou být zvýšené úroky (ovlivňuje centrální banka a ekonomický vývoj kolem) nebo blbá nálada na trhu (ovlivňují media s stádní efekt) vy budete s cenou muset ještě dolů.

Co vás také zajímá, je, kolik jednou zaplatíte měsíčně.

A až půjdou úroky zase nahoru, zůstane vám vysoký dluh. Po té, co vám skončí fixace úroku, může zrovna být sazba natolik vyšší, že skončíte třeba až na 1,5 násobné měsíční splátce. Protože cenu jste fixovali jednou, ale splácet pak můžete až několik desítek let, celkově zaplacená částka (kupní cena + úroky) může být vyšší, než kdybyste kupovali dřív nebo teď rok dva počkali. K tomu se vám přidají již zmíněné vyšší ceny energií. A vás to může najednou každý měsíc pěkně potrápit.

Další rozměr přidávají dvě části výhodnosti: Spekulativní a finanční. Finanční jsem popsal výše. Spekulativní znamená, že spekulujete na budoucí růst hodnoty, který je daný získáním budoucím výhody. Například koupíte krásný kvalitní byt nad špinavou frekventovanou třídou, kde za 7 let udělají pěší zónu a stromořadí. Nebo bytu změníte dispozici či jej levně zrekonstruujete. Toto ale funguje vždy, bez ohledu na to, zda je "výhodná doba", proto to pro zjednodušení ignorujme.

Dobrá doba ke koupi nemovitosti byla naposledy v roce 2014. Tehdy už šly úrokové sazby hypoték hodně dolů, nemovitosti se ale ještě daly koupit za rozumnou cenu. Lepší byla i nabídka. Dnes je doba naopak horší nebo pouze průměrná, pokud nemáte prokazatelný spekulativní důvod. Není důvod kvůli reklamním řečem a stádnímu efektu zrovna teď dělat kotrmelce...

Pátrání po Sugarmanovi

Pokud vám ušel jako mně, neváhejte už ani minutu. Film pátrání po Sugermanovi vypráví neuvěřitelný příběh hudebníka, který na přelomu šedesátek a sedmdesátek vydal dvě výborné desky, ale nenašel si své publikum a upadl v zapomnění. Stal se ale nevědomky legendou boje proti apartheidu v Jižní Africe, byl místními znovuobjeven pro celý svět a teď koncertuje ve fóru Karlín s cenou lístků vyšší než zavedené legendy.

Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.

A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.

Nedivil bych se ale ani,  kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.

Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.