Nakonec jsem se odhodlal a sem tam jezdím na kole do práce. Moje očekávání ale poměrně tvrdě narazila na realitu.
Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.
Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.
Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.
A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.
Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.
Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.
Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.
Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.
A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.
Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.
Žádné komentáře:
Okomentovat