Středomoří za oknem

Další krásný středomořský den. Svěží ráno, když jdete běhat podél řeky, snídaně na slunném balkonu, slunná cesta do práce, espresso, všude minisukně, sklenka bílého na dobrou noc.

Střední Evropa vysychá a já si to užívám. Nikomu to neřeknu. Žijeme jen jednou.

GDPR - šlechetná buzerace "postradatelných"

Docela chápu smysl GDPR. Je to proto, aby velké firmy nenakládaly s našimi daty jak utržené že řetězu. Každý chce sbírat data, každý říká, že to je ropa nové doby, ale jen málokdo je umí vytěžit - neumí to ve prospěch sebe ani klienta. A tak se s daty třeba kupčí.

No a je fajn, že se do toho EU snaží vnést pořádek.

Jen to není dobře uchopené po stránce PR. Podobně jako cookies v prohlížeči.

Jediné, co z toho vidí běžný občan nebo malá firma, je totiž buzerace. Nutnost číst zbytečné maily od malých e-shopů, které data sbírají jen kvůli doplnění adresy. GDPR, jakkoli byl zájem šlechetný, se tak mění v symbol zbytečnosti a nabubřelosti EU.

A řešení? Nevidím ho. Třeba měřit dvojím metrem a nastavit to dle obratu. Zastavit se a dát k tomu vysvětlení. A nebo to vůbec nedělat.

Zlaté německé ručičky

Prima. Tunel pro rychlovlak pod Krušnohořím vyprojektují německé dráhy. Ne že bych nevěřil Metroprojektu a podobným českým firmám, a ne že bych nepřál zlatým českým ručičkám, aby se to naučily, ale v rychlosti blížící se 300 km/h nám "ujel vlak" .

Věřím ale, že samotnou stavbu už si ale místní bafuňáři nenechají ujít. A jak už tu psal - jestli kvalita provedení Čechy versus zahraničí bude podobná jako u silnic, nemá rychlovlak smysl a je to jen vyhazování peněz.

Ale proč si kazit náladu. Venku je jaro.

Filmy

Dívám se teď občas na seriál Mladý papež. Kdo to viděl, viděl to už dávno, takže nosím dříví do lesa. Zajímavý artový seriál od Paola Sorrentina. Řeknu jen, že papeže hraje perfektně Jude Law, papež je Američan, a zdá se, že nevěří v boha, ale chce církev konzervativní, a myslí to smrtelně vážně. A bůh věří v něj. Pořád nezajímavé? Přidám ještě, že v polovině první sezóny nevíte, zda je hrdina špatný nebo dobrý - ne protože by byl povrchně vykreslený, ale protože je tak mnohoznačný a komplikovaný. Taky důraz na lyrickou stránku je sorrentinovsky svérázný. Nemohl bych asi doporučit každému, ale posuďte sami. Já si ho zamiloval. Církev si ho nezamilovala. Ale pozor - Sorrentino ji nevykresluje jen kriticky. Má k ní lidský soucit. Vlastně ji vykresluje velmi lidsky, pozemsky, až vřele. V dobrém i ve zlém, právě s láskou k oné lidskosti.

Dokud nás svatba nerozdělí je milá komedie. Čest všem, co podnikají a dávají jiným práci. Film vypráví příběh jedné velkolepé francouzské svatby a jejího zákulisí. Vše sleduje očima majitele svatební agentury a jeho posádky se zvukovou kulisou Avishaie Cohena. V dobrém i ve zlém. Končí to bollywoodsky, ale to nevadí. Je to... milé.

Rodinné štěstí je o kus vážnější. Už za ten krásný byt a protagonisty, kteří toto minidrama na několika málo (stech) metrech čtverečních rozehrávají, stojí za to. Byt údajně patří režisérovi a ve filmu hraje jeho rodina. I pokud to nevíte, je ten film dobrý. Něžně minimalistický, pominu-li tu metráž.

Elektrikář z Ohia

Doporučené písně na Spotify mají něco do sebe. Díky nim jsem narazil na Jasona Molinu, kterého jsem přejmenoval na elektrikáře z Ohia podle jeho nejznámější desky Magnolia Electric Co. a divného jména kapely "Songs: Ohia".

Magnolia Electric Co. Ty rify mi už asi měsíc znějí ušima. Dvě sirové kytary jak Crazy Horse, hlas jako Stills v 70. letech, střižené country rockem, ladění amerického venkova. Nadšení a jízlivou nadsázku má s Youngem společnou, ale chybí tam ten hippie imperativ - Jason Molina se totiž v 70. letech narodil a na nostalgii neměl úplně čas. Už se vznáší na věčném alkoholovém obláčku - o čem jiném taky může být text I've been riding with a ghost, doing whatever he told me.

Je prima dát to pořádně nahlas a nechat se unášet na vlnách hutných textur dvou euforicky se doplňujících kytar a klavíru. A do toho Molinův ztrácející se hlas.

Pokud budete trochu zkoumat, Molina došel daleko dál. Deska Ghost Tropic je svým tichým pojetím osobitě minimalistická. Vlastně mi vzala dech. Soundtrack k nočnímu tichu kdesi v prérii. Hudba, která se převaluje tak obřadně pomalu, že místy části spojuje jen ticho, slovo, a ťuknutí do kytary. I přesto tam někde tušíte až 6 nástrojů, které trpělivě čekají až přijde jejich role v obřadu noci, v přesném orloji.

Za poslech stojí 4 desky. The Lioness z roku 2000 "se už dá poslouchat". Akustická Ghost Tropic z 2002 mne zhypnotizovala, viz. výše. Didn't it rain je stylově překlenovací deska zkušeného umělce a nádech na vrchol, kterým je zmiňovaná Magnolia Electric Co. z 2003 - nejlepší Molinova věc s obrovskou jiskrou. Perfektní způsob, jak do toho na vrcholu kariéry dát všechno, nahrát trhák, který je ale jen skvělou kopií 70. let, zapadnout a během následujících deseti let se za finanční podpory fanoušků upít.Tyhle příběhy existují.

Kdyby nic, poslechněte si aspoň tři písničky - Farewell Transmission, I've Been Riding with a Ghost a John Henry Split My Heart, která odkazuje na Johna Henryho, afroamerického folklorního hrdinu, který vyhrál závod nad parním kladivem v zatloukání ocelových hřebů do skály pi stavbě tunelu a umřel vysílením - tato píseň zní jako určité rozloučení umělce. A pak můžete zase country pustit k vodě.

Jarní Prahou na kole

Pracovní den mezi svátky. Sluníčko. Větřík. Jaro. Všichni někde pryč, ulice jako vymetené. Je radost vyrazit do práce na kole a objevovat nové stezky a cesty. Leckteré mohou být slepé, jinde číhá uzavírka. Ale dohromady jarní symfonie. 

A nutno říct, že logické orientační prvky pro cyklisty nepřibývají, zato ubývají omezení. Leckde, kudy jezdím do práce, v jednosměrkách přibyla např. možnost průjezdu kol v obou směrech. 

A těch krásných nových hospod kolem náplavky. škoda, že na ně ani v tak loudavém tempu nebyl čas...