Dá se nějakým způsobem vymazat osobní historie hlavy? Historie, která nás zatěžuje a často nás nutí vracet se na začátek.
Jsou dva druhy historie. Nejprve ta, která se již ukončila, a která nic neznamená. Pokud se nesnažíme ji v hlavě trvale očerňovat, vyvolává po čase už jen hezké vzpomínky. Je jako listování fotoalbem - fotili jsme přece to hezké, to ošklivé málokdy stojí za vyfocení, a pokud kdysi stálo, nehodí se na stránky fotoalba. Druhá historie, která zasahuje do současnosti je však poměrně důležitá, protože pomáhá formulovat současnost a skutečnost - je východiskem. Jak se jí zbavit, nejsou-li tato východiska správná?
Současnost pak může být nastartována sebelépe, ale stává se pouhou funkcí minulosti. Osa příběhu současnosti, který ještě neskončil, se zanáší dalším bahnem, až se zcela přestane točit. Přitom by stačilo málo.
Ne vždy je řešení smířit se s vlastní historií využitím sebekázně. Lidské uvnitř je flexibilní a dokáže se pohybovat na různých rovinách, dokáže se oprostit o vlastní historii. Jak toho ale docílit? Co víc, jak toho docílit u jiných? Nutně pak vyvstává otázka, jestli je možné vůbec činit dobrá rozhodnutí. Kolikrát jste se v rámci příběhu rozhodli nějak, a poté, co skončily titulky a začal další film, vám rozhodnutí přišlo špatné? Tehdy ale přece nešlo jednat jinak... nebo šlo?
Once I was a young man and all I thought I have to do was smile...
Žádné komentáře:
Okomentovat