V Podolí jsem nebydlel dlouho, ale od minulého roku, co jsem se usadil v Praze, jsem ho miloval každým dnem víc. A náležitě jsem si tu každý krok po ulicích užíval. A moje žena, která vůči němu byla zprvu skeptická, na tom nakonec nebyla jinak.
O to víc se mnou samozřejmě cloumá myšlenka, že se mám jít stěhovat do Holešovic, protože na větší byt v Podolí nemám peníze ani dluhový apetit. Z vesnice do města. Z riviéry do doků. Ze skal a kopců na placku. Z usazeného rybníčku do řečiště změn. Z kompletně zrenovovaného bytu do pouze narychlo upraveného. Něco mi šeptalo, že jsem možná udělal chybu.
Ale jak se v budoucím bydlišti objevuji častěji, už se začínám těšit. Moc. Kdykoli vidím skrze kaskádu dveří prostorné a světlé místnosti nového bytu, staré dubové parkety nebo obrovské rohové okno, kdykoli stojím na balkóně a přestavuji si, jak usrkávám kávu v ranním slunci, těším se jak na Ježíška a už ani trochu nelituji.
A ulice Holešovic jsou svérázné. Nějak mi nostalgicky připomínají německá města, možná trochu z Vídně: všechno tipťop opravené, rovinaté, pravoúhlé, plné zrenovovaných doků a skladů hned vedle honosných starých činžáků, proložené brutálními novostavbami studenými jak čumák. Speicherstadt? Břehy Sprévy? Kdepak! Holešovice.
A ta příchuť změny! Jestliže Podolí bylo dokonalé a změny tu vedly jen k horšímu, Holešovice mají k dokonalosti daleko. A leccos je tu tak mrzuté, že skoro každá změna něco zlepší.
Prostě... těším se domů a na dny tam prožité! A přál bych si, aby se tam líbilo i těm dvěma :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat