Morál Kombat profesora Fialky

Začnu tím, co je to milión korun. Dalo by se říct, že to moc není, ale není tomu dávno, co to hodně bylo. Třeba tři základní Škody Octavia nebo garsonka na sídlišti v Praze. Byt milionářem byl těžký kalibr. No a ve té době někdy si úřadující premiér uložil milion u Podnikatelské družstevní záložny. 

A řekl: UPS! Zapomněl jsem.

Proč je to problematické?

Řekli jsme si, že zapomenout milion zřejmě není to samé jako ulít si 100 tisíc. 

Zapomenout milion v přiznání, pokud jsem politik, je ale jako naběhnout na kopí. Není snad možné, že by se to stalo náhodou, protože to není málo peněz. Já jsem na každý ušetřený milion patřičně hrdý, a pokud by se mne někdo zeptal, kolik jich mám, neřeknu mu to, ale budu vědět.

Co ovšem pan premiér opravdu vědět nemusel, je, že záložna je to problematická. Není to něco, co se říká v reklamě, dokonce ani na webu to o sobě nepíší. Také je otázka, jak dlouho už je problematická - třeba to není odjakživa. Nicméně už samotný fakt, že mu to poradil politický poradce, lehce zavání. Pan premiér třeba neřekl, jaký byl jeho motiv pro využití této méně kontrolované instituce a to zavání také. 

Pokud bych to obrátil naruby: vím-li, že chci dělat křišťálově čistou kariéru v politice, z principu se ukládání v kampeličce vyhnu. A když ne, tak křičím do médií, že jsou tam vyšší úroky.

Navíc se vlastně odstřelil v přímém přenosu. Babiš by aspoň řekl: "Nikdy, nikdy jsem si tam nic neuložil," a pokud by mu přinesli papír, řekl by: "Paní redaktorko, tohle je kampaň a takový cár papíru bych nikdy nepodepsal." Ale pan Fiala se rozpomene, že to byl on, jenže zapomněl.

A znovu: opravdu je docela možné, že je to popleta, ale to, jak to podal, resp. jak nic nepodal, je, jako když zatlučete doprostřed zdi onen pověstný hřebík, namíříte na něj kameru a odejdete s tím, že ten hřebík už ve filmu nesehraje žádnou roli. Nejde to. Všichni diváci čekají, že když ho tam zatlučete, jednou na něj někdo přece pověsí kabát. Premiérský kabát.

Mosty

Nepřestávám se divit. Dneska zavřeli Libeňský most pro tramvaje, protože ho poničil mráz. Tramvaje nemohou ani na most Hlávkův, protože je taky poničený. Spadla lávka v Troji, nákladní vlaky nemohou na most pod Vyšehradem, protože je v havarijním stavu, a most Inteligence je zavřený, protože byl v havarijním stavu, ale aspoň už ho opravují. K tomu je na pohled v havarijním stavu železniční most na nádraží Holešovice, jen se o tom nemluví.

Je to náhoda nebo znamení, že cosi v Praze zapáchá? 

Vedle toho měníme lak na tramvajích a autobusech a stavíme nové boudy na zastávkách. Adekvátní opatření. Chtělo by se říct, že stávající a minulý magistrát jsou pitomci. Jenže tyhle věci mají setrvačnost a řešit je měly především už magistráty předtím.

Vlastně se mi to nechce vyčítat ani těm předchozím. Je to spíše jakési temné kouzlo téhle země. Ale i tak v ní žiju rád a jsem taktéž hrozně rád, že jsem se nenarodil v Kambodži.

Bottom line? Měl jsem dvě sklenky a jsem unavený.

Důvod k oslavám

Že při střelbě na Filozofické fakultě Lidovec Jurečka dál slavil, nechci rozebírat z morálního hlediska. Na to ať si každý udělá svůj názor. Dodám, že v mojí firmě se večer toho dne také slavilo, a co vím, nejen tam, takže hoďte si kamenem a pozor na ukvapené odsudky. Z jiného úhlu pohledu: Dokonce myslím, že ministr zemědělství nemá k takové situaci moc co dodat, a tedy ať slaví. Jde spíš obecně o to, že pan Jurečka je veřejný činitel, a tam se bere jiný metr, a voliči mu vystaví účet.

Nejspíš teď svoje korýtko ustojí. Jenže jaký to může mít vývoj na další vnímání vlády a strany jako takové? Jurečka nabídl složit všechny funkce, což je velkoryse gesto, nicméně i tak už ho plno lidí bude vnímat jako klasického bafuňáře, kterým on asi i trochu je. A to bude dále utvářet nálepku pro celou vládu, která to má i tak už hodně nahnuté. 

Dopad tato "klukovina", jak ji profesor Fialka nazval, může mít v dalších volbách. Povede to k neúspěchu vládních stran, a k volání po nových neposkvrněných sílách, kamžto se jako vždy pasuje ANO a různé další "životně-realistické" strany na jedno použití. Zároveň se může změnit vedení KDU, a strana se také může posunout někam, kde ji nechceme. A protože Lidovci jdou s každým, kdo staví vládu, mohou být hybatelem nějaké pro stávající koalici velmi nepříjemné změny.

K tomu vede tahle "klukovina", nebo chcete-li, bafuňářství, tedy neochota práce s vlastním mediálním obrazem, a ignorance hlasu lidu - k zvolení populistů.

Předsevzetí 24

Nový rok je skvělá příležitost dát si nějaké předsevzetí. Ne protože se to dělá, ale protože je to milník nebo řekněme startovací čára.

Moje bylo loni skoncovat se sladkým a povedlo se. Už žádné dortíčky během dne, žádné balené dobroty, čokolády apod. Proč jsem to dělal? Jedl jsem toho hrozně moc a moje střeva a štiplavý pot už mi to dávaly najevo. Jak se omezení projevilo? Okamžitě zlepšení a postupně mizejíci sžíravá chuť na sladké. Největší výzva? Nebýt exotem. Tedy jíst sladké, když se to hodí (něčí narozeniny, vyhlášená cukrárna, někdo napekl), a zároveň se tím nenechat strhnout zpět k oné sladkožravosti. Zezačátku těžké, po pár měsících lepší. A povedlo se.

Teď je tu přede mnou neméně těžké předsevzetí. Seriály. Na ty jsem začal koukat nevinně, v první covidové zimě - takže je to takový můj long covid. Ještě předtím byl the Young Pope, kdy jsem spíše nerad udělal výjimku - seriály mi vždy lezly krkem tím, jak jsou uměle natahované a dělají se díly pro díly. Ale Mladý papež byl tak geniální, že jsem se pro jednou podvolil.

Pak přišel Babylon Berlín. Jsem ten germanofil někde jsem o něm četl superlativy, tak jsem si z ulož.to stáhl první díl. Tyjo! A taky že ano. Ta atmosféra, ten obraz, to napětí, propracované postavy. Chytlo mne to a byla radost si vždy po čase stáhnout díl a dívat se. Pěkně hned, jak šly děti spát, se sklenkou vina...a pak jít taky spát - ještě před půlnocí.

Fáze dva byla HBOMax. Štvalo mne, že máme jeden z mála zdrojů zábavy - koukání - a musíme krást. Zaplatím jsem tedy HBO, a pak i Netflix. S tím ovšem přišlo i to, že člověk občas sjel i dva díly najednou. A to už jsem byl po půlnoci a na dvou sklenkách. To se to pak ráno v šest moc dobře nevstává. Trpí tím cvičení a běhání, ale v covidu to nebyl takový problém. A také to byl ten Babylon a ten jednoho dne skončil.

Pak jsem ještě byl vybíravý. Vždy když se objevila nějaká dobrá recenze, seriál jsem sjel. Občas to bylo v tom režimu, že týdně vydávají nový díl, což bylo neškodné a ideální. 

Co ale bylo škodlivé, bylo vybudování toho zhoubného zvyku: když je den na konci, šlehnu si seriál. Tělo si na to zvykne jako na ten cukr. A začne to dělat automaticky. 

Když na konci dne není díl, cítíte prázdnotu. Takže hledáte další dobré seriály. A vezmete už i něco, co nemá dobře hodnocení ve smyslu nadčasové nebo artové, ale prostě jen kvalitní zábava.

No a pak přijde fáze předávkování. Jste méně vyspalí, méně dáváte pozor a streamovací služby se starají, aby vám automaticky pustily další díl po té, co ten předchozí skončí v nejnapínavějším bodu. A zároveň hned přeskočí titulky. A vy nechcete přestat. Takže už nejste na jednom dílu, ale na dvou až třech. A je po jedné ráno. Vstávate pořád v šest, takže dávka spánku už není šest hodin, ale pět. Také už se nedělá to, že by se díly uvolňovaly postupně - streamovat můžete celou sérii hned.

To už máte mozek úplně vymletý - tím spíš pokud k tomu máte náročnou práci. O to víc chcete svou odměnu.

A začněte sjíždět věci, kterými jste dříve vysoce opovrhovali a jsou tu již léta jako Walking Dead nebo Game of Thrones. A tak jsou tu seriály s vámi na mnoho let dopředu.

Jen výjimečně je seriál od druhé nebo třetí sezóny tak trapný, že vás od dívání na čas odpudí. Ale i to bylo. 

Dokonce dojdete do momentu, kdy koukáte na více dílů až do půl páté do rána. To vám zase totálně pokazí víkend. Protože spaní do deseti prostě zabere půl dne a stejně nejste vyspalí.

Zkoušíte to omezit. Nejde to. Jakékoli předsevzetí typu jeden díl a dost funguje jen na chvíli. Pak přijde napínavý konec, a už to řetězíte zase. Najednou vůle nepomáhá, protože je po půlnoci, vy jste unavení a chybí energie to vypnout. Zkoušíte dokonce různá tvrdá omezení, ale ta nepomáhají.

Takže docházím k tomu, že je potřeba skončit už úplně. Podobně jako s hraním, kdy od určité doby již mám pouze záměrně velmi neherní počítače. Když si sednu ke hře dnes, pořád platí, že nemám záklopku, a proto už nikdy hrát nemohu. Ale už to o sobě vím a kontroluji to.

Moje předsevzetí jsou tedy seriály - podobně jako hry úplně, ale podobně jako u cukru si nechat dvířka pro dobré a uzavřené série typu Mladý papež. Na základě recenze. Držte mi tedy palce - působí to jako nic, ale pro mne je to větší výzva, než to vypadá. A klidně se mne v březnu u piva nebo u kafe zeptejte, jestli ještě čučím, pomůže mi to dostát závazku.

Tímto také přeji všem šťastný rok 2024 - ať vám neřesti přináší jen radost a drobné opotřebení v rámci přípustných mezí.

Čina Vysočina

Jedeme na Vánoce k Jindřichovu Hradci. Předpověď slibuje mokré sněžení, lámajici se stromy a kalamitu na Vysočině.

V Praze pršosneží, ale jde to. 

U Senohrab už si říkám, jestli byl dobrý nápad vyrazit zrovna teď. Ale aspoň jedeme za dne. 

U Hvězdonic už si říkám, zda to neotočit. Vůz zrychluje, brzdí a zatáčí bez podkluzování, ale šlemy mokrého sněhu při přejezdech z pruhu do pruhu šasi nepříjemně škubají a chrastí v podběhu. Naštěstí nejede moc aut.

Blížíme se na Vysočinu. Náklaďáky do kopců zrychlují a proplétají se mezi auty. Značka: kdo jednou stál už stojí opodál. Vypadá to jak když unikají před apokalypsou, ale aspoň na vystrašené víkendové řidiče netroubí.

Někteří řidiči to nepochopili. Jedou nám v kufru jako by se nechumelilo. Pro ně ale zákony fyziky platí také. Snažím se přejet ohradu sněhu, abych jim uhnul mezi náklaďáky, ale stejně jsou to ko**ti. O chvíli později většinu z nich potkáváme jet napravo a pomalu. Zřejmě jim to někde pořádně podklouzlo.

Pluhy jezdí. Kdo by nadával na silničáře, by se měl nejdřív zastavit a promnout si oči. Od Hvězdonic předjíždíme pluhy v pravidelných intervalech, jenom sněží tak silně, že to stejně není jako v létě. 

20 kilometrů k odbočce na Humpík. Srdce Vysočiny. Doprava definitivně zastavuje. Modlím se, aby to kamiony ubrzdily. Sjíždíme na zasněženou krajnici a vytvářím uličku. Kolem přijíždí dvě sanitky, a pak už nic. 

Ale pohoda. Diesel šumí, topení topí, sedačky jako křesílko, stěrače se monotónně houpou po skle, písnička hraje. Všichni to ubrzdili, teď se nesmí stát nehoda ve více zapadaném protisměru, kde to zatím jede.

Půlhodina čekání. Lord Ford se zlobí a začíná se třást. Jinak ale vše při starém. Vypínám xenony a stěrače, ale dieselové topení nechávám rád topit.

Hodina čekání. Kromě třesení začíná být vsude cítit nafta, ale dobré, dá se to vydržet. Nechci vidět co na to říká Fordův filtr pevných částic. Děti jsou zoufalé, protože se nudí. Brodím se sněhem do kufru pro tablet. Zatím nepotřebujeme ponožky, motor pufá a auto je hezky vytopené.

Díváme se na mapy a Google. Zjevně stojí celá D1 na Vysočině a mnohé silnice kolem.

Hodina druhá. Lidé chodí čůrat do sněhu. Někdo jde za náklaďáky, dámy mezi přední a zadní dveře. Všichni na ten moment solidárně vypínáme světlomety, ale stejně jim svítí zadečky. Nádrž je pořád plná, topení topí, vody máme dost.

Únikovou uličkou projíždějí sem tam blikající elektromobily. Posledni šance než spadnou do režimu "želvička". Tentokrát jim to elektrické privilegium nezávidím. Náš třesoucí bufík tu může stát do zítřka a furt bude topit.

Aplikace Záchranka periodicky hlásí kalamitní stav, ale jen na horách. O Vysočině mlčí.

Dvě hodiny a něco. Už je tma. Doprava se lehce pohnula a my sjíždíme z dálnice hloubeji do srdce Vysočiny. Hned na sjezdu jsou uvízlá auta, která nedala kopeček, protože si sedla na břicho. Lord Ford je ovšem dobrý hrabavec a má kvalitní zimáky, takže se zdatně hrabe kopci vstříc.

Vysočina, zmrazky. Silnice má projeté koleje, ale volantem zmrzlé tvrdé hroudy cukají, jako kdyby se s vámi někdo dával páku. Auto se třese a děti mají strach. Já taky a dokonce se to nebojím přiznat.

V kopci při míjení protijedoucího auta uvízla Fabie, která sjela na neprojetou krajnici. Ford se z krajnice neochotně vyhrabe a jede kolonu objet. Bez blinkrů do cesty vjíždí hřmotné německé SUV se stejným cílem. Následně uvízne vedle Fabie, protože vyjelo moc na druhou krajnici. Nadávám, protože musím znovu zastavit v kopci. Pak se ale SUV rozjede a my naštěstí taky. 

Následně potkáváme hlavní silnici. Je protažená - tady úřadují traktory. Google nás ale žene zpátky do lesů na okresky. Poslechneme ho, ale jsme jediní. Osamělý rytíř, který se pere s mokrým sněhem. Sem tam objíždíme padlý strom, ale nic co by bylo napříč silnicí.

Do Pelhřimova přijíždíme z jihu víceméně sami. Nakupujeme v DMku - tady se vyčůrám, tady jsem člověkem.

U Kamenice čina končí. Sníh se mění na déšť - tlustá černá čára. Jako by všechno, co se stalo, nebylo. Sníh není. Jenom prší. Je půl desáté a podle zpráv dálnice ještě stojí. 

A co říct závěrem? Kolaps dálnice působí jako apokalypsa. Řady uvězněných aut, všichni pufají, a veškerá civilizace nám bude k ničemu, jakmile dojde benzín nebo elektřina.

Poučení z toho? Věděli jsme, že do toho jedeme. Chce to dle starých pouček plnou nádrž , teplé ponožky, deku v autě, dost vody a oříšky. Dál pak lopatku na odhrabání a řetězy. Zbytek je štěstí a jízda klidnou nohou, sníh nemá rád brzdy, ani velké otáčky. Gumičky stěračů a zimní gumy jsou základ, ale chápu, že to není něco, co by člověk kvůli jedné cestě vyměnil. 

Poučení číslo dva: Naší dědečkové tak jezdili běžně každou zimu, a s daleko horší technikou, a my tady vyšilujeme a píšeme na blog.

Všem šťastné a veselé bez nehod a kalamit.

Ženy to vyřeší

Hrozně bych autorce přál, aby její emancipovaný a genderově nadřazený titulek měl pravdu, ale je to takové to západní srdíčkové wishful thinking. Female power. Jenže jak už víme, podobných titulků o Putinově Rusku už bylo, a světě div se, Rusko to ještě nepoložilo.

Obávám se, že pokud ženy půjdou na náměstí, ochutnají zpátečnický mužský barbarismus a může jich překvapivě hodně skončit ve vazbě a o děti se bude starat babushka, zatímco muži budou dál umírat na jatkách.

Rusko je země, kde absurdní je denní realita. Pořád to nechápeme. Pořád je bereme jako sebe.

Opustím-li genderovou horkou půdu, podobné srdíčko čtu i jinde: Zdá se, že Ukrajina na frontě nevyhrává, a přesto pořád čteme, jak je ruská armáda neschopná a nemožná. 

Jenže ta nemožná armáda má pořád dost lidských zdrojů a dokonce se přes všechna embarga nějak dostává k munici a dronům. Opotřebovávací válka běží už dobu a oba rivalové jsou opotřebení adekvátně svému statutu. Rusko se historicky ztrapnilo a přišlo o blitzkrieg a moment překvapení, ale potvrzuje perfektně imperativ, že jich mnogo, což na vítězství zřejmě stačí, a Ukrajina je slabá země visící na vlásku, kde manželky připravují Molotovovy koktejly, zatímco manželé čekají, kdy dostanou sem tam nějaký kousek vysloužilé západní techniky, kterou si západ nenechal na vlastní obranu, aby Putina nenapadlo pokročit dál než do Moldávie a Pobaltí.

Složité souvětí, čárek mnogo. Důležité ve třech slovech: Rusko bohužel neprohrálo.

Stará Nová hala a nová Nová hala holala

Taky si kopnu. Hlavní nádraží není nic moc. Před rekonstrukcí bylo úplně děsivé, ale ani teď se blahem nezalykám. Čím se liší od moderních stanic? Ty jsou bohatě prosklené, mají světlou dlažbu a stěny a ultrajednoduchou údržbu. My máme prosklenou překrásnou Fantovu budovu, která ale jaksi stojí mimo proud, protože je utnutá kolejištěm a Magistrálou, a taky byla stavěná na zásadně jiný druh provozu. Pánové s cylindry, dámy s paraplíčkem - znáte to. Neznáte. Přeháním. Spíše myšleno kapacitně jiný druh provozu.

Nová hala je naopak brutalistní temná klec pod Magistrálou dimenzovaná nadčasově na dnešní provoz. Samotný brutalismus je spiše onanie architektů, estétů a znalců architektury, než stavební styl - není to nic pro lidi. Něco jako dálniční křižovatka. Je brutálně účelná uprostřed pole, ale do centra města nepatří.

Řešení podle Ládíka? Klidně zbořit. A taky zrušit to otřesné parkoviště na střeše haly plné divných šíbrů a ponechat, ale zlidštit Magistrálu - aby se k nádraží dalo dostat po chodníku povrchem a přes přechod. Vítězný návrh rekonstrukce mi v tom jde dokonale na ruku.

Na druhou stranu: Hlavní nadráží tu je a docela dobře funguje. K tomu stará Nová hala je památka a pomník doby. Nemůžeme jen tak bořit památky, když se nám už nehodí. Hala také prošla nákladnou rekonstrukcí, která ji v rámci možností zlidštila, a pokud tedy teď dbáme na každou bublinku CO2, když si třeba zakazujeme jezdit autem, což se skřípěním zubů tedy holt beru, neměli bychom něco stavět, hned to bořit a znovu stavět, protože přitom se vyprdlá mooooooře CO2. Mňau mňau mňau. 

Takže Alhambru ať si slovutní vítězové soutěže ještě strčí někam, a Hříbeček, ať se ještě trochu snaží. Jistě se mu to na druhý pokus povede lépe. To není míněné zle. Mně se taky všechno nedaří napoprvé.

Ramusák podruhé

Nedávno vyšla zpráva, že by nový most pod Vyšehradem mohl mít bronzovou barvu. Zní to jako drobnost, ale z pohledu génia loci je to zásadní moment. Původní návrh bílého mostu s neskrývaně betonovým předpolím v místě působil brutálně. Někde na dálnici mezi Ostravou a Bohumínem by byl ok, ale mezi Vyšehradem.a Pražským Hradem úplně ne.

Bronzová barva ale mění pohled na věc. Ano, chybí tu patina starého Rámusáku, ale celkové vyznění je lepší. Stejně jako bylo kdysi dávno prezentované červené.

Teď už jen "nepřiznat" nějak chytře ten beton a začnu mostu fandit.

Souběh!

A pak to tam najednou bylo obojí: Sníh a ani-noha-na-Karlově-mostě. Ou jé!

Jsem jak malé dítě nebo štěně, které vidí sníh poprvé. 

Akorát musí být dvě ráno a někdo vás musí vytáhnout na narozeniny.

Náhradní listopad

Listopad se letos nekonal, a tak tu v prosinci máme náhradní listopad, a na sněhovou pokrývku konečně padá listí. Některé stromy byly ještě zelené.

Není to glosa. Nechávám to tu jako vzpomínku.

Cybertruck Porsche Porsche

NaTeslu Cybertruck jistě názor máte, stejně tak jako na elektromobily celkově. Nemíním s ním polemizovat.

Roztomilé nicméně je, jak se motoristický tisk pře o sekundy v zrychlení v souboji s Porsche a s dalším Porsche na přívěsu (viz. třeba zde). Je to zase trapné hafání pražského krysaříka.

Sdělení té reklamy není, o kolik desetin sekundy to zrychlí dřív nebo později. Sdělení je, že úplně sériový a dlouho vysmívaný elektromobil od značky, která vyrábí auta ani ne 15 let, se může rovnat benzínové ikoně automobilismu, a to aniž by se při takovém výkonu rozpadl nebo jel rovnou do šrotu. Dokonce je za určitých specifických podmínek každodenně použitelný.

Takže ano, je to lehce marketingový podvod, pokud jde o desetiny, ale v jádru věci před inženýry Tesly je třeba smeknout. Opět posouvají hranice. A ne z donucení regulátora, ale aby vydělali prachy.

A marketing? - nechť ho posoudí trh a kupuje nebo nekupuje.

Znovu opakují: Osobně dobrým elektromobilům velmi fandím, protože aut je ve městech moc a staré diesely nás dusí. Ale pokud mne naše vláda nedonutí, budu se držet spalovacího auta, a pokud donutí, nebudu mít na elektromobil peníze. Ono nacpat ročně deset tisíc do oleje, je přecejen méně než koupit nové auto za milion a půl, a pak nemít kde dobíjet. 

Gdaňsk - objevená perla severu

Gdansk je zvláštní zvíře. Město bývalo přístavem, ale ten už se dávno přesunul na sever, ven z města. Městem se prohnaly dějiny: Teutoni, Němci, nyní Poláci. Bylo svobodné hanzovní, pruské, s nezávislým statutem atd. Teď je vrcholně polské, ale dějiny se na jeho atmosféře podepsaly a vytvořily unikátní koktejl - pojďme si to v bodech popsat.

Nejprve popis sceny. Vánoce. V Gdaňsku už sněžilo a pořádně. A protože je to sever, sníh zůstal ležet a umrzl. Do toho už zde běží naplno vánoční trhy, takže vánoční atmosféra uprostřed listopadu byla zaručena na 200%.

Přístav. Město žije jeho tepem. Řeka, kanály, lodě, jeřáby, sklady. Velká část centra žila stejnou výzvou jako Hamburg nebo Holešovice - co se sklady, moly a jeřáby, které už nemají smysl, protože doprava se dělá jinak? Lodě jsou větší, používají se kontejnery a velká vlaková seřadiště. Podobně jako v Hamburku zde na ostrovech a kanálech vznikají nové čtvrti, které částečně kopírují starý severský styl vysokých úzkých domů se špičatou střechou.

Architektura. Gdansk jako jiná severská hanzovní města drží zmíněný styl červené cihly. K tomu se přidává charakteristický prvek úzkých vysokých domů - 3 vysoká úzká okna na patro a 3 až 4 patra. Špičatý štít, minimum kudrlin. Domy vůči sobě stojí štíty všelijak našikmo, takže uliční řada je pitoreskní leporelo. Typické jsou předzahrádky, kdy dům stojí jaksi o půl patra výše a pod ním je poloviční sklep, kde obchodníci a řemeslníci tradičně měli svůj krám. Dnes to dělá úžasnou atmosféru - narozdíl od domů jsou mnohé sklepy a předzahrádky původní. Domy pak mnohdy drží styl "cihla dovnitř", což má taky úžasnou hygge. 

Válka. Na Westerplatte začala pro Poláky druhá světová válka, a Gdaňsku se nevyhnulo bombardování. Nejspíš i díky úspornému severskému stylu staveb bylo historické centrum obnoveno a dobrá zpráva: Má úžasnou autentickou atmosféru.

Obchod. Tohle město bylo svého času sakramentsky bohaté a podobně jako Hamburg, Brémy, Rostock a Lübeck bylo na tepu světového obchodu. Tahle sláva dávno skončila a Gdansk působí spíše provinčně. Původní kulisy zůstaly, snaha o moderní dostavbu je místy velkolepá, ale kapitál a obchod už tu není.

Socialismus. Poetický Gdansk končí městskými bránami. Pak už následují městské dálnice, po kterých frčí tramvaje na odhalených kolejích, jsou tu kilometry sídlišť. Bombardování si vybralo svou daň, a komunisté taky. Mezi paneláky a činžáky najdeme občas nějaký starý sklad nebo akademii, ale je to z větší části stejně sídlák. V lepším případě se někdo pokusil udělat porevoluční ulici.

Požitky. Gdansk je obrovský, a ve vymrzlých dnech je radost se zahřát u kamen. Jako jiná významná města má i Gdansk turistické mucholapky s naháněči, ale také nespočet výborných a milých hospůdek. Klasika jsou herinky, bramborové pirožky, kašubská kachnička a pak i čerstvé ryby. V mnoha hospodách si dávají práci se zdobením - kvítí, klíčky, zelenina a kapání jsou na talíři vyskládány jak umělecké dílo.

Tep víkendu. Staré Město je neuvěřitelně zalidněné, umocněno vánočními trhy. Možná je to dané i tím, že v okolních sídlištích prostě chybí atmosféra. Jsou to noclehárny. Působí to tak, že místní se hodí do gala a jdou si užít své krásné Staré Město - korzovat, konverzovat, pojíst, popít.

Moře a přístavy. Za obojím je třeba vyrazit z města vodní tramvají autobusem nebo taxíkem. Opravdu velké přístavy jsou na severu, se spleti kolejí, nadlidsky velkými loděmi a jeřáby. Na moře se lze podívat třeba ze zmiňované Westerplatte, kde je památník války, kopec a rozhled. Lze se tu dostat k moři - je tu kamenitý vlnolam, promenáda a písek. Moře je čisté, ale pár kilometrů od vás pluje fronta zámořských lodí. A co bychom si říkali - jsme na severu, takže jakmile opustíte háj Westerplatte, začnou do vás řezat žiletky ledového větru. Ne ostré poryvy, ale táhlé ledové vanutí pouze pro otrlé.

Také samotný přístav... Jsou to kilometry a nedá se říct, že by tu byly chodníky nebo se tu počítalo s turistou. Ale projít se tu a nasát atmosféru za to bláto a louže stojí.

Gdansk je podobně jako Wroclaw velmi příjemné překvapení. Představoval jsem si, nevím proč, že skončil jako Královec, ale vyvedlo mne to z omylu. Narozdíl od Rusů mu totiž Poláci dokázali vrátit nezaměnitelnou historickou atmosféru a vytvořit krásné místo, které dobře vibruje a stojí za návštěvu. Autem 8 hodin z Prahy, nicméně přímý let low cost aerolinkou slibuje i s cestami na letiště a z něj čas méně než poloviční. Doporučuji!

V neposlední řadě výlet byl dárek k jubileu od sestřičky, a je k neuvěření, že tak intenzivně a dlouho spolu jsme možná byli naposledy jako děti. Za to díky!

A jak jede Mondeo mk5?

Kamarád mi před rokem půjčil Mondeo mk5 se 180 koníky. Znám to auto ze sedadla spolujezdce nebo jako taxík, ale jako řidič jsem ho předtím ještě nezkoušel.

Takže dojem z exteriéru: Protože je rok 2023 a vozilo bylo navrženo v roce 2012, je už za zenitem. Měl bych to nějak zjednodušit: Zepředu se mi líbí víc než tehdejší soudobý Passat, zezadu je fádní. Je to věc vkusu.

A jak to jede? Nejdřív dojem z interiéru, protože v interiéru jezdíte - nikoli na kapotě nebo na grilu. Tohle auto není funkčně vůbec špatné, ale palubní deska je celkovým vyzněním hrozná. Není poplatná roku 2012, je to krok zpátky i proti předchozí generaci z roku 2007, která po faceliftu vypadala k světu. Amerika versus Německo. Nepochopím, když moje staré kolínské Mondeo má hezky pravidelně rozvržená velká tlačítka s příjemnou odezvou, která jsou decentně podsvícená, musí mít tahle americká bestie hromadu mrňavých vrzavých tlačítek, která ještě brutálně modře svítí. Ovládání na volantu se také zmenšilo. A vše je korunováno humpoláckým plastovým rámečkem kolem infotainmentu, který má jakousi neutrálně ani ne šedou, ani ne stříbrnou barvu a plast z něj volá: heeeej, všimněte si mne - tady jseeeeem. Jsem PLAST! SLAST! Zopakuji i klišé, že přes větší vnější velikost auta, je uvnitř znatelně méně místa než v předchozí generaci, která byla prostorově opulentní. Dobře se to poznalo, když jsme vozem jeli čtyři chlapi.

A jak to jede podruhé, řidičsky? Tohle auto je především důkladně odhlučněné. Nebál bych se říct, že nejlépe ze svých souputníků, co jsem v poslední době jel (mluvím hlavně o taxících Passatu a Superbu). Zde ještě francouzský motor TDCi má důvěrně známý zvuk i třas, ale do interiéru v podstatě nedoléhá. Odměnou za nepřímé řízení, je pocitově méně třesení od motoru, i když řadička a pedály za studena stále důrazně vibrují.

Podvozek působí skokově vyspěleji. Jak již bylo řečeno, valivý hluk je dobře utlumen, auto pěkně žehlí nerovnosti. Posun je jednoznačně ke komfortu a preciznosti vyšší třídy. Řízení je celkově odtažitější, což ale neznamená, že by auto nesedělo nebo jelo v zatáčce rovně. Na zimních gumách jsem ale neměl příliš možnost zkoušet ho na hranici možností. Takový ten pocit zakousnutí do asfaltu a kopance do volantu tam ale už prostě nejsou. Je to něco za něco, a vůbec to není špatné.

Jak to zrychluje? S manuálem z nuly neochotně - kvrdláte pákou, motor kvrdlá autem, ale zvláště v rychlostech 0-50 kmh působí těžkopádně, jako by táhlo haldu kamení. Proti tomu tam dvouspojka v mém papírově slabším starci sází kvalty, nenechá turbo odpočinout, a dere se od nuly kupředu. Že inovací došlo k zpomalení, je ovšem psáno i v parametrech. Naopak od 80 kmh nahoru se karta obrací, a mlaďoch zrychluje ochotněji -  tady už se prostě projevuje skoro 20 koníků navíc. Nová verze s manuálem má také o litr nižší spotřebu (5,7l) než můj staroch s dvouspojkou (6,8l), což už se blíží do říše Škoda a VW. Tu spotřebu docílil kamarád klidnou nohou. U mne jsou na denním pořádku akcelerace a dálniční tempo se 155 kmh na tempomatu.

Zkusím ale ještě jinou méně příznivou perspektivu: Srovnám-li poslední Mondeo s trojkovou Octavií nebo soudobým Passatem, ujedou mu i se slabším 110 kw motorem, a se 135 kw si ho namažou na chleba k snídani. Nemluvě o značně slabším soudobém Focusu kombi s tříhrnkem a mild-hybridní technologií - ten chrčí jak rozzuřená travní sekačka, ale taky k tomu pěkně jede. Jsou to sice papírové závody kategorie čivav a jorkšírů, protože opravdové ZRYCHLENÍ dnes znamená hodnoty mezi pěti a sedmi sekundami, ale ani tyhle drobné rozdíly úplně ignorovat to nelze. Proč si za víc peněz kupovat pomalejší auto?

A koupil bych si tedy takové auto? Ne, pokud by mne k němu nedotlačila cena. Už při uvedení na trh v roce 2014 se mi nelíbilo, a teď jsem ho jako vlastník Fordu vzal na milost, ale nebere mne. V tomto případě bych už jednoznačně a bez váhání volil Passat, který má aspoň v některých provedeních palubní desku docela hezkou, motory v poměru výkon / spotřeba / spolehlivost nepřekonatelné, podvozek kvalitní a větší kufr, a pokud bych volil srdcem, bral bych Mazdu 6, protože ta hraje jinou (svojí) ligu. Jediným argumentem by mohla být nesmrtelnost motoru Duratorq TDCi v kombinaci s výbavou ST nebo Vignale za cenu, která je objektivně níže než u Passatu, Superbu nebo Mazdy 6. 

Svobodné a demokratické urážení

17. listopad je den, ke kterému lze mít různé postoje.

Část lidí má radost, že je volno, ale ignoruje jej tak jako jiný svátek - maximálně se dívá na google, jestli jsou zavřené obchody.

Pak jsou "pažníci" - ti mají dobrou paměť, a mají to v paži - vědí, co se 17. 11. stalo, a zároveň si pamatují, jestli prodejny nad 200 metrů zavírají. Podstata svátků jim ale taky uniká.

Šťavnatá dužina jsou havloidi. Dělají si selfie na Národní třídě, jak zapalují svíčku, a pak si jdou společně dat kafe, čaj a nebo pivo. Někteří napíšou moralistický příspěvek o odkazů Havla na Facebook, ale většina to nestihne, protože si povídají v hospodě. Pokud vládne Babiš nebo světlonoši svobody, jsou naopak velmi aktivní, a píšou, že je demokracie v ohrožení. Teď vládnou, takže jdou jen pít. 

Pak jsou tu populisti - ti jdou na Národní taky, aby se neřeklo, ale někde v skrytu duše pochybují, protože průzkum mínění jim řekl, že jejich voličům je to ukradené, a neví, co se 17. 11. stalo. Mají tak aspoň nějaký šťavnatý bonmot pro televizi, aby se to vytěžilo, a nemusí souviset se 17. 11.

No a pak jsou tu různí espéďáci (schválně zjednodušuji - jsou ve všech stranách a nemyslím to pejorativně - možná je po fiasku trojkolky budu volit), které by účastníci 17. 11. nejspíše vypískali, ale protože se tak neděje, mohou taky zapalovat svíčku, a dokázat si, že i přes půlku jejich programu v rozporu s hodnotami 17. 11. jsou světlonoši svobody. Bacha: "svobody", nikoli "demokracie". Pojem demokracie je vyhrazen pro liberálně marxistické "demokraty" a obecně "vláda lidu" by neměla vést dál než k mandátu (jejich mandátu) ve volbách. Zároveň mohou situaci využít k tomu, aby řekli, že svoboda je v ohrožení.

Osobně se řadím k té poslední skupině, která v onlajnu mává rukama a křičí, jak je skvělé, že "můžeme", ale v zásadě se tím snaží zakrýt nezájem. Ráno si vždy znovu přečtu, co se stalo, protože vidím vlajky na tramvajích, a jsem překvapený, že v kanceláři nikdo není.

A nakonec je tu Václav Klaus, který řekne že vše bylo jinak, že převrat způsobily nevyhnutelně ekonomické skutečnosti (v čemž má bohužel částečně absolutní pravdu) a nikoli kriklouni na Národní, a roušku nosí jako klaunovskou čepičku. To je on a tak ho musíme mít rádi, protože už se nezmění.

A zcela v jiné dimenzi jsou konspiráčata, která to všechno ignorují a už od rána poslouchají svoje zdroje - 17. 11. způsobili a řídili tajemní "oni". Neví se, proč a komu to co přineslo, ale stejně tak na nás chystají "zlí oni" něco i teď a jenom konspiráčata to odhalila. Kdo jsou oni? Sorosz, WHO, Davos, Gates, a pak tajemné síly, co nemají jméno, ale vše řídí skrze Black Rock apod. Na Národní sere pes, protože demokracie nikdy nebyla - byla jen kulisa pro hloupé lidi.

Ale vážně: doufám, že článek berete s nadsázkou. Nevíme, jestli demokracie je, byla, bude, nebo jde do kopru, ale zatím se máme skvěle, protože můžeme na blogu pozurážet svobodně všechny. Máme možnost dělat kariéru, kterou chceme, jezdit kam chceme, koupit si, co chceme, milovat ty, které máme rádi.

Neumím to ochránit, neumím to ani pořádně zhodnotit, ale jsem rád, že to mám. 17. 11. samotné svobodu nezpůsobilo, ale pomohlo tomu - je to důležitý krůček v mozajce moderních dějin směřující k demokracii, a umožňuje úsilí o svobodu personalizovat a mít osoby, kterým lze být, vděčný.

Na kontakt na zdraví!

Je to krásné moci si něco přivlastnit. Včera banky spustily platby na kontakt. Tedy to, že z většiny bank můžete poslat platbu na telefon jako SMS, aniž byste znali číslo uctu. Stačí vám mobil příjemce.

Byla to věc, kterou jsme s exkolegou vykopli po té, co jsme spustili první mobilní platbu v Česku. Původně jsme ji zamýšleli více komerčně - tedy že bez platební karty půjde na mobil zaplatit i obchodníkům (například trhovcům).

Hezky jsme to protáhli zákaznickým průzkumem, udělali prototyp, našli dodavatele, vymysleli, jak se to bude komunikovat, a předjednali po pražských kavárnách s dalšími hráči na trhu (v rámci kultivace trhu, ne kartelu). Mohlo to být na klientech prvních tří bank začátkem roku 2017.

No a pak se řeklo, že se to udělá přes bankovní asociaci a komerční záměr se ztratil. Převzali to jiní, serióznější a důstojnější borci (já byl vždy spíše cirkusák a špatný bafuňář), a ti to po sedmi letech dotáhli. Prý ještě dlouho oprašovali moje prezentace. 

Takže: z mého řešení a nadšení zůstala pouze myšlenka. A ani ta nebyla moje - přede mnou to zkoušelo Mobito, mBank a jeden kolega měl ten nápad v menším měřítku v šuplíku. Zároveň UX je postavené malinko jinak, méně agresivně, a je to technicky lepší o instantní platbu, protože naše řešení se opíralo ještě o dobíjecí platbu mobilních operátorů. 

Finálně, pracuji teď v karetní asociaci, takže toto řešení je konkurencí, protože platba se posílá z účtu na účet a nevyužívá kartu. Zase ale tak nelze platit obchodníkům, což kartám zajišťuje stabilní pozici. Já je tehdy chtěl vyzvat na bitku.

Takže vlastně nezůstalo nic. Ale i tak je to hezká vzpomínka - tehdy jsme to odpracovali příkladně a čistě a byla to radost, a díky tomu se podařilo nadchnout kolegy, management i jiné banky.

Xperia 1 V První dojmy

Protože je mi těch 40, nadělil jsem si vedle kávovaru černý Sony Xperia 1 V. Ještě mne nějaké samodárky asi čekají, ale teď o tom telefonu.

První dojem je wow. Černá sice vizuálně není nijak přitažlivá, ale Japonci telefon vymazlili na dotek, což není vidět. Vroubkované hrany a šupiny na zádech jsou velmi netradiční. Trochu jako kufr rimowa, který ale nešaháte, jen koukáte. Tenhle telefon je hmatová radost, ale logicky pouze bez pouzdra. Co je naopak negativní: nový model už není tak tenoučký jako trojka. Je robustnější. Jako ajfoun. Fotomodul je naopak vizuálně vydařený - působí teď víc symetricky, ale čert to vem.

Selfie a digitální dokreslení obrazu. Po přímém přechodu z trojkové řady, je vidět znatelný pokrok. Selfie kamerka byla dřív hrozná (selfie krypl), teď to drží krok s Apple.

Fotky hlavním foťákem ještě potřebuji zažít. Nejsou tak cukrové jako z ajfounu nebo pixelu, jsou sonyovsky střízlivé a zda se, že foťák zvládá i pohyb v přítmí a podobně. V tom ale ani trojka nebyla nijak zlá. 

Reproduktory jsou zase o něco hlasitější a výraznější. Už předtím byly dobré, ale teď jsou opravdu výrazné. 

Co je samozřejmě horší než u Apple, je pohotovost bluetooth a WiFi. iPhone se prostě připojí rychleji, pohotověji, bez problémů. Sony se zasekává, má prodlevy apod. Ne že by se s tím nedalo žít, jsou to sekundy a nakonec to funguje, ale ďábel je i v podobných detailech. 

Dál tu mám svůj sluchátkový konektor. Ten je u Sony tradicí, u iPhonu mi chyběl. iPhone urazil od iPodů kus cesty a dá se ze sluchátek přes bluetooth velmi pěkně poslouchat. Sony už vyhrává jen v té kvalitě po drátu - zvuk není přeposilovaný, ale zase jsou lépe slyšet jemné nyance a to mám osobně raději než dunění do uší.

Jinak je to Sony jako vždy. Baterie na dva dny kombinovaného osobního a kancelářského provozu, dostatek výkonu, netradiční displej. 

A ptám se sám sebe, proč Sony? Především iOS mi ani po roce užívání nesedl. iPhone je jinak fajn hardware, ale zvyk je železná košile. Pak by se ale nabízelo mít Samsung a tady už je dvojí odpověď: Jednak se mi pořád trochu líbí ten sluchátkový konektor. A to druhé už je z říše psychoanalýzy: Líbí se mi, že Sony dělá věci po svém, má svůj designový jazyk. Dřív to byla i filozofie - střední výkon a špičkový design za dobrou cenu, ale s kompromisy. Dnes už je to vysoký výkon za vysokou cenu, ale zase je to ten paličatě originální kousek, který nakonec nedělá až tolik kompromisů. Pořád tedy určitý fetiš, možná snaha odlišit se, kterou sám sobě nepřiznávám?

A abyste si nemysleli, koupil jsem ho lehce použitý, dokonce uloven pod cenou toho základního ajfounu. Jako už u trojky, mi ho prodal rozezlený pán s tím, že nechápe, jak někdo může chtít za takovou s***ku tolik peněz, a že se vrací k Apple. Jeho věc, já jsem spokojen.

Jo a má krásnou krabičku. Manželka ji dlouze studovala, a to už je něco. Možná v obdobné krabičce brzy koupíte nějaký šperk.

Dvojí klika

Měl jsem kliku. Díky za ní! V šest ráno vezu Lordem Fordem tři kolegy do Vratislavy. A kdesi na třicátém pátém kilometru D11 je nový povrch. Hromada kamínků, co bubnují o podběhy. Chvíli koukám, že se práší za kočárem a najednou hrozivé chrčení zepředu a auto jakoby plave. Brzdím, dávám blikač, sjíždím do pravého pruhu a následně do odstavného. Pak vše jako na drátkách. Čtyři vesty, trojúhelník, pokus o nasazení dojezdového kola, a následně volání na asistenci a odtah luxusním double cab tahačem, kde to byl team building per excellence. V 10 hodin jsou nasazená zimní kola a já znovu zkouším vyrazit do Vratislavy.

V čem ta klika spočívala? Jel jsem sice 140 kmh, ale: držel jsem zrovna volant pevně oběma rukama. Bylo sucho a teplo. Nikdo mi nevisel v kufru. Dálnice měla krásný široký odstavný pruh. Kolo zřejmě ušlo postupně, takže auto dobře poslouchalo volant. I přes ranní špičku byl prostor uklidit se do odstavného pruhu. Stalo se to kousek od Prahy. A v mém pneu servisu reagovali pohotově. Takový koktejl dobrých okolností vždy nastat nemusí. Takže díky za něj.

Podruhé jsem měl kliku, když jsem vezl děti do Radotína. Bylo to za plného dne, ale pršelo. A já jsem úplně přehlédl auto v mrtvém úhlu. Najednou tam bylo. A včas přibrzdilo. Řidič toho vozu nedělal nic špatně a jel povolenou rychlostí. Jenom já jej neviděl. A tohle se mi od určitého stupně vyježděnosti zatím nestalo. Aspoň tedy používám s předstihem blinkr a mezi pruhy prejíždím plynulým manévrem, žádné myšky. Ale i tak - kdyby druhý řidič nepřibrzdil, je to srážka a moje vina. Takže dvojí klika. 

Anti-perle

Ještě se sní nesečetly hlasy a v Polsku už se slaví prohra PiS. Které ale podle všeho vyhrálo. 

Kde se bere ta drzost a odvaha novinářů, popisovat situaci v sousední zemi jako oslavu konce Kaczynskeho? To už je tým toho srdíčka zase nějak moc, a mozečku málo. 

Neumím sám posoudit, jaké zlo je PiS pro demokracii - nejsem Polák ani politolog, ale umím povrchově posoudit zo Slovenska a teď i z Česka, že “anti-koalice” nejsou dlouhodobě dobré řešení. Ano, pokud má antikoalice jiný než antiprogram, a vizi, a lidi schopné je prosadit, může pozitivně překvapit.

Ale stejně jako vůle lidí zvolila PiS, bude vznik výsledné vlády záviset na vůli opozice, dané také vůlí lidu. 

Tak jen držme anti-slepenci palce, ať to Polsku nepodělá. 

Growing up - growing old

Měl jsem volný večer bez dětí a prázdný obývák. Tak jsem si pustil DVD Growing Up, koncert Petera Gabriela k albu Up odehraný v Miláně. Výborná deska a geniální show s úžasnou atmosférou. Pokud jste ji neviděli, doporučuji - a to bych vážně neřekl o každém koncertu.

Psal se rok 2003. Vzpomínám si, jak jsem pálil DVD z klubu vlastníků a kopíroval booklet na barevné tiskárně.

Ale to důležité. Moje wow. Peter Gabriel je v tom videu šedivý stárnoucí pán a zpívá se svou už poněkud dospělou dcerou Melanie. Rok 2003 a tedy 20 let zpátky.

Napadlo mne, kolik tomu staříkovi musí být dnes. A kolik mu vlastně muselo být tehdy. 

Google říká, že Peter se narodil v roce 1950. Takže 53 let tehdy, 73 let mu je tedy dnes. 2 minuty zavěšený Upside Down už by dnes asi neodzpíval. Na vysvětlenou - Peter a Melanie ve stejnojmenné písničce chodí kolem dokola pódia, ale zavěšení hlavou dolů na stropě, a takto odezpívají celý závěr skladby.

Tehdy mi připadal Peter už tak starý. A dnes mi tehdejší Peter vlastně přijde taky starý. Jenže tehdy mi bylo 20. Teď je mi 40 a mám tendenci se na to nuceně dívat jinak. A tak vlastně tehdejší Peter vůbec není tak starý. 

Ať už je nebo není, mám na tom koncertě rád i jeho hlášky a myšlenky.

Třeba jedna věc mi padla do oka. Peter tam říká v úvodu písně Barry William Show úžasnou větu: ...but in this millenium, you are what you watch. Aniž by to věděl, kápl do noty cílenému obsahu. Od roku 2008, kdy to velkém rozjely služby YT, FB a Google, jsme vlastně to, co na internetu sledujeme. A internet se nám přizpůsobuje, aby byl tím, co chceme vidět. Jsme to my. Naše zrcadlo. What a show! ... you're looking at.

Není hovado jako hovado

Legrace s dvojjazyčnými synovci. Na trampolíně hledáme, jak se anglicky řekne hovado, protože jedno létá kolem. V rychlosti nadiktuji Siri: Hovado anglicky. A Siri mi bez váhání vrátí: Scumbag! Samozřejmě se to okamžitě chytilo a hovado se tak stalo heslem dopoledne.

No, až se budou rodiče na louce divit, proč jejich děti vesele pokřikují, že kolem létá scumbag, vítr vane od strejdy. 

A samozřejmě, že asi pátá odpověď byla správná. Hovado je anglicky horsefly.

Je otázka, jestli by se Google také tam roztomile spletl. Jistě by v danou chvíli věděl, kdo s kým mluví, a kde jsme, a že se to na venkově tímto hmyzem jen hemží, a správně by odprioritizoval. Ale kdo ví…