Imagine you are building a wall

Představ si, že stavíš stěnu. Položíš cihlu a máš právě jednu cihlu ze stěny. Zbývá ti položit všechny ostatní cihly a postavíš celou stěnu.

Teď si představ, že nejsi sám ty a stěna, kterou stavíš. Představ si, že kolem tvé stěny proudí život. Občas jde někdo kolem a přidá do tvě stěny cihlu. Jak kolem chodí přátelé a přidávají cihly, roste tvá stěna rychleji a tobě se to líbí. Položíš cihlu, ale tvá stěna vyroste víc, než o pouhou jedinou cihlu.

A teď si představ, že někteří tvoji kolemjdoucí svou cihlu občas vezmou zpět. Víš, že proto mají svoje důvody, a proto je respektuješ. Tvá stěna roste, ale ne tak rychle. Jsi však spokojen, protože položíš cihlu, ale stěna vyroste víc, než o pouhou cihlu.

Představ si, drahý příteli, že si zvykneš, že tvá stěna roste, a těšíš se převelice, jak doroste až v celý dům. Nejsou to však tvé cihly, jejichž položením roste. Tvou stěnu staví život kolem.

Představ si ještě, že pak přijde krize, a život, který proudí kolem začne brát více cihel, než jich položí. Pak je tvá stěna menší a menší, vidina domu se zmenšuje a ty jsi nucen slevit na pouhou stěnu. Je možné, že krize se ti bude vždy vyhýbat. Stejně tak je však možné, že přijde.

Představ si, že na konci krize zůstane několik cihel, které jsi položil, nejdražší příteli. Stojí tu před tebou pouhých několik cihel a tobě je do breku. Ale je to tvá stěna. Položíš cihlu a máš právě jednu další cihlu do stěny. A každá cihla, kterou položíš, se počítá. Nakonec před tebou roste TVOJE stěna, na kterou jsi na začátku málem zapomněl. Ba málem bys býval byl zapomněl také na to, jak se stěna vlastníma rukama staví. Tehdy si nech čas a dlouho vzpomínej.

Náhle si vzpomínáš na cihly, které jsi položil sám kdysi dávno. Víš, že víc nemůžeš žádat, ale za tu snahu navíc, co přijde, můžeš být šťastný a měl bys proto stále udržovat v povědomí zrnko vděku, měl bys vědět, že to není věčné, ne však nechat život stavět tvou stěnu. Věčný jsi jenom ty a to, co sám postavíš. Tvoje stěna je stavba z cihel, které položíš. Nezapomínej.

Nevím, proč mne to napadlo jako slovní skládačka v angličtině. Ctím však jazyk tohoto blogu a krom toho fakt, že anglicky bych to nenapsal bez chyb, omluvte proto některé krkolomné výrazy :-)

Koláž

Pošlete mi PROSÍM svojí nejoblíbenější básničku. Neřeknu vám k čemu, prostě to udělejte. Nemusíte být moji dobří kamarádi, nemusíte mne ani pořádně znát, nemusíte ji posílat ze svého e-mailu a nemusíte ji posílat elektronicky. Prostě mi prokažte službu a udělejte to:

• Může být psaná v ruce a poslaná dopisem na adresu níže
• Nemusí zahrnovat jméno básníka ani básně
• Nemusí být dobrá, stačí, že k ní máte vztah nebo je vaše nej
• Může to být i dobrý text písničky
• Nemusíte mne znát a já nemusím znát vás, prostě jako mýtné za to, že jste se dostali na tenhle blog
• Nemusí být česky (ale upřednostňoval bych češtinu, slovenštinu, němčinu, angličtinu, italštinu nebo španělštinu - jiným jazykům totiž nerozumím)
• Nemusí být vůbec krátká
• Nemusí být jedna
• Může se jednat i o knížku, ale chápu, že zde už se neúměrně zvyšují náklady

Pokud máte raději rukopis nebo ji prostě jen chcete vykopírovat z knihy, pošlete ji na adresu Na Dolinách 41, CZ Praha 4 14000. Ti, kteří mne znají se možná dozví, k čemu to všechno bylo. Ti z vás, co mne neznají a nepotkávají, se to asi nedozví, ale jde o dobrou a NEVEŘEJNOU věc. Z pragatického pohledu to vlastně může být úplně k ničemu... ale tak už to s poezií chodí.

Právě jsem dostal chuť

Právě jsem dostal chuť adoptovat sedačku ve Světozoru!!! :-)

Blog

Už jsem mnohokrát přemýšlel, že tenhle blog zbavím svého jména, zejména kvůli introvertním příspěvkům. Ale ono se to, narozdíl od jiných blogů, těžko dělá, když je na doméně Ladislav BenešNET :-)

Dneska

Letadlo se dneska pár sekund chovalo neklidně. Nejspíš ne víc než jindy, ale měl jsem špatný pocit, a napadlo mne, co když je to dneska "naposled". Nápad, kterému ani opravdicky nevěříte, jen vám tak prolítne hlavou, ne však zcela prost emocí.

Uplynulo téměř sedm dní od doby, co jsem zmokl na kole. Zdá se to ale jako včera. Dny tak plné, že je ani nešlo myšlením postihnout. Co se za těch 7 dnů stalo? Co udělám teď o víkendu? Zvláštní pocit, protože když mi tyhle 2 dny neuvíznou v paměti, uplyne další týden jako by nebyl. Jako kdybych JÁ nebyl.

What the hell am I waiting for?!!?

Zjistil jsem, že nedokážu udělat nic proto, abych ty dny vstřebal. A vím, že to není o tom, co člověk dělá, ale jak to dělá a jak to vidí. Jedno je jisté: čas je moc drahocenný na to, abych s ním takhle mrhal... pořád ale hledám konkrétní kroky. Nejspíš jsem zase na začátku svojí úvahy, která se začala vinout možná už víc než dva měsíce zpátky. Dneska po té, co letadlo za Sarajevem prudce zatočilo, aby se vyhnulo přebíhajícímu stromu.

Ale je potřeba vytrvat.

All four seasons

(ještě přikládám jeden roztomilý text)

With her smile as sweet as a warm wind in summer
Shes got me flying like a bird in a bright june sky
And then just when she thinks that Ive got her number
Brings me down to the ground with her wintry eye
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

And when the nighttime comes with no interference
To our warm summer love with all its charms
But like a thoroughbred horse she can turn on a sixpence
And I find that Im back in mistress winters arms
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

How will I know?
How can I tell?
Which side of the bed she takes when the day begins
She can be kind
She can be cruel
Shes got me guessing like a game show fool

She can change her mind like she changes her sweaters
From one minute to the next its hard to tell
She blows hot and cold just like stormy weather
Shes my gift from the lord or a fiend from hell
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

Watching the weathermans been no good at all
Winter, spring, summer, Im bound for a fall
There are no long term predictions for my baby
She can be all four seasons in one day

How will I know?
How can I tell?
Which side of the bed she takes when the day begins
She can be kind
She can be cruel
Shes got me guessing like a game show fool

If its a sunny day I take my umbrella
Just in case the raindrops start to fall
You could say that Im just a cautious fellow
I dont want to be caught in a sudden squall
Thats my baby
She can be all four seasons in one day
Thats my baby
She can be all four seasons in one day

/ Sting: All four seasons / The Mercury Falling album /

Last FM

Dneska mi přišel e-mail do Last.fm, internetového rádia, které se přizpůsobuje vašemu vkusu (pro vás, co neznáte: není to reklama, nebojte, je to vlastnost). V psaní stálo: You free trial to Last.fm radio is about to end (vaše testovací doba zdarma skončila), můžete si ale předplatit za pouhé 3 USD.

Inu, služba je to dobrá, alespoň tedy za 60 Kč měsíčně zcela jistě, a tak jsem klikl na odkaz a že si zaplatím hned třeba kvartál. Když jsem začal zadávat číslo své kreditní karty, došla mi teprve komičnost celé té situace. Právě jsem klikl na odkaz v mailu a chystám se zadat číslo své kreditky... klasická chyba pitomce, který chce přijít o úspory. I když vše vypadalo důvěryhodně a bylo pravé, raději jsem se přihlásil přes stránky a zde udělal to samé. Jeden ale bohužel nikdy neví, jestli jde o paranoiu nebo opatrnost...

Budapešťské letiště a babiččina jahodová marmeláda

Budapešťské letiště je neuvěřitelná králíkárna. Dokážete si představit, že dáte 300€ za letenku, a pak nejenže si není kde sednout, ale že není ani moc kde stát? Přidají-li se drobnosti typu chybějící oběh vzduchu a klimatizace, je lepší se tomuto letišti hrůzy obloukem vyhnout. Zvláštní zkušenost, vezmu-i v potaz všechna ta celkem civilní letiště v bývalé Jugoslávii nebo například Ruzyni. Navíc jméno tohoto dopravního uzlu, tak jako další místní jména, vůbec nelze vyslovit :-)

Babiččina jahodová marmeláda. Leckteré průmyslově vyráběné marmelády z lesního ovoce nebo jiných plodů ty domácké v chuti zcela předčí, ale co se týká jahodové, je ta domácká od babičky opravdovým potěšením (nevím, proč mám pocit, že jahodová z obchodu je vždy pouze jakási červená břečka o co horší, o to víc oslazená a navoněná jakýmsi "E"). Máte babičku? Zkuste ji o skleničku požádat, uvidíte. Sklenice, které jsem si dnes odnesl z návštěvy v tašce úplně hřály.

Dá se

Dá se nějakým způsobem vymazat osobní historie hlavy? Historie, která nás zatěžuje a často nás nutí vracet se na začátek.

Jsou dva druhy historie. Nejprve ta, která se již ukončila, a která nic neznamená. Pokud se nesnažíme ji v hlavě trvale očerňovat, vyvolává po čase už jen hezké vzpomínky. Je jako listování fotoalbem - fotili jsme přece to hezké, to ošklivé málokdy stojí za vyfocení, a pokud kdysi stálo, nehodí se na stránky fotoalba. Druhá historie, která zasahuje do současnosti je však poměrně důležitá, protože pomáhá formulovat současnost a skutečnost - je východiskem. Jak se jí zbavit, nejsou-li tato východiska správná?

Současnost pak může být nastartována sebelépe, ale stává se pouhou funkcí minulosti. Osa příběhu současnosti, který ještě neskončil, se zanáší dalším bahnem, až se zcela přestane točit. Přitom by stačilo málo.

Ne vždy je řešení smířit se s vlastní historií využitím sebekázně. Lidské uvnitř je flexibilní a dokáže se pohybovat na různých rovinách, dokáže se oprostit o vlastní historii. Jak toho ale docílit? Co víc, jak toho docílit u jiných? Nutně pak vyvstává otázka, jestli je možné vůbec činit dobrá rozhodnutí. Kolikrát jste se v rámci příběhu rozhodli nějak, a poté, co skončily titulky a začal další film, vám rozhodnutí přišlo špatné? Tehdy ale přece nešlo jednat jinak... nebo šlo?

Once I was a young man and all I thought I have to do was smile...

Děsivej flashback

Někdy zůstanu sedět s rukama v klíně a říkám si, kolik se toho kolem mne změnilo, a jak moc mi to sebralo, jak mne to vyčerpalo, aniž bych si to přiznával. Ještě zpátky v květnu 2008 jako zamilovaný studentík pobíhám po Židovských pecích plnej ideálů, trávím krásné chvilky v předposledním patře koleje, a o pár dnů později začne sešup, který částečně tuším, částečně nikoli. Jestli vystřízlivění po návratu z Erasmu mělo přijít, pak nepřišlo v únoru, ale až po květnu 2008.

Teprve teď mi nějak tak zbývá čas a volné myšlení na uvědomění si, že tomu tak je. Z mého světa, který jsem si léta stavěl, nezůstala ani cihlička. Nebýt tomu tak, možná je dneska leccos jinak. Nicméně takový je život. Jen je chyba ztrácet o tom povědomí.

Omlouvám se za nevěcnost tohoto příspěvku. Nevedu si deník, takže blog čas od času takhle zneužívám.

Něco

Něco se ve mně dneska při večerní procházce zlomilo.

Kdesi v minulosti jsem zmáčkl špatné tlačítko. Chtěl bych zmáčknout re-run, ale spíš to nechám běžet dál... jinak.

X (Rok kočky)

Je tomu víc než rok, co jsi mi darovala kotě.
Od té doby je to rok nevděčné kočičí lásky.
Od té doby je to rok plný drápků.
V malovaném čínském kalendáři jsem ho zapsal jako rok kočky.

The famous last songs

Někdy mne baví chodit po ulicích se sluchátkama na uších a pouštět si poslední písničky z různých hudebních kompilací. Všimli jste si, že poslední písničky mají vždy tak trochu zvláštní charakter? Vypozoroval jsem o nich následující:

• Zpravidla (až na úplné výjimky) se nejedná o hit ani o písničku známou jako singl
• O známou písničku nebo singl se ale jedná s větší pravděpodobností než tomu je u předposlední písničky :-)
• Písnička velmi často vybočuje z řady na albu; buď lehce ironizuje vážnost předchozího, přináší katarzi po špatném, sarkasmus po smutku, smutek po prohraném boji nebo naopak radost po vyhraném boji (zde mluvím o náladovém ladění hudby, nikoli o ději)
• Často vybočuje z řady hudebního stylu, v němž je nahráno album
• Stejně často však předchozí styl z odlišného pohledu zastřešuje
• Často je však vtipná, ironická až kýčovitě náladová (proto je rád poslouchám)
• V případě artových alb se často jedná o dlouhý opus, který dá vyniknout tvůrčímu duchu umělce a který vás na konci nechá rozložené a opět složené úplně na jiný způsob...
• Často se jedná jen o lehounkou třěšínku na dortu, líbivý popěvek trvající pár sekund, který se vám usadí v hlavě a zní celé hodiny

Proto až budu mít někdy čas hodlám vytvořit v iTunes playlist "The famous last songs" - kolekce anonymních hrdinů hudby, která si to zaslouží.

Back to the city

Zpátky z pohostinné venkovské Bosny a Hercegoviny. Stačí necelé 3 týdny a váš oblíbený rap do sluchátek a máte pocit, že z každé díry v Praze na vás kouká velkoměsto, anonymní, unylé, bezcitné. Zástavba, 3 vlaky najednou přijíždějící na hlavní nádraží, unavené pohledy v metru, čtyřproudé ulice, kde se nezastaví provoz. A přitom se zdá z letadla tak maličká. Stačí 3 týdny a máte pocit, že jste tu turista na prázdninách. Vídeňský efekt...

Záhir

Už dlouho jsem na posezení nepřečetl knihu. O to víc mne překvapuje, že to byl Coelho, kterého jsem vždycky považoval za trochu překýčovatělého pseudomoderního spisovatele. Ale přiznejme si: Přecejen mi měkne mi mozek, tříbení vkusu v poslední době moc nedávám, téma mi neuvěčitelně sedlo, cesta do Bosny je luxusně dlouhé posezení a navíc jsem byl tak tuhej, že jsem neměl čas těkat kolem. A nebo je ta knížka jenom dobrá :-)

Banka žen

Už jste zažili podnik, kde by hlavním tématem všech plánování organizačních struktru byla mateřská dovolená? V naší bosenské bance pracuje z 570 zaměstnanců asi 450 žen. Díky pracovníkům, kteří jsou pracovníci, ale nepracují, je velmi těžké určit jakýkoli reálný obraz výkonnosti... možná s výjimkou počtu dětí / rok :-)

Samozřejmě přeháním, ale fakt 450/550 je zajímavý sám o sobě.

Volby: Koho a proč jsem

A tak, po upozornění rodičů na alternativu, jsem do Europarlamentu nevolil ODS (do Parlamentu ČR ji volit budu), ale alternativu, Benjamina Kurase :-) Na jednu stranu ho možná Europarlament zkazí, stane se z něj další moderní evropský "kecka", ale na druhou stranu, jak říká, kdo jiný by ty úřední evropské "kecky" měl rozkládat zevnitř než právě ultrakonzervativní Kuras? :-)

Abych ale nevypadal jako idiot - reálný důvod byl jiný. Kuras je osobnost. Osobností je málo, ale Kuras jí je. Je to jeden z mála skutečných opinion-makerů (mějte jeho názory rádi nebo ne - je jím) a opravdovým konzervativcem, který tomuto označení nedělá pouhou ostudu. Evropský parlament, svou nadpozemskou schopností dělat ze straníků moderní evropské "kecky", vyžaduje nikoli pouze stranický názor, ale hlavně vlastní názor. A jak jinak prosadit konzervativní proud v EU, než zvolením konzervativních jednotlivců (i když mi jejich stranická příslušnost třeba 100% nesedí)?

Se Südbahnhofu na letiště - luxusně

Maňana ve Vídni. V Rakousku je svátek a náš Eurocity (jedoucí na vídeňské Jižní nádraží přes Simmering) hlásí kdesi na hranicích Vídně, že do cíle dorazí za hodinu. Přes Vídeň vlakem za hodinu??? Rychleji se to dá stihnout metrem! Za chvilku se však utrhne a jede krokem po Stadtbahn (trať S-Bahnu) přes Florisdorf, Praterstern a Vídeň-"Střed", kde ale nezastavuje, aby nás nechal přestoupit na linku na letiště. Máte pocit, že vaše oblíbené Eurocity omylem vjelo do metra, místní tu na podzemních nástupištích stojí s nákupkami a novinami... a jak se to sakra chce odtud dostat na Südbahnhof? A znovu nás překvapuje: po jakési spojce vyjíždí přímo směrem na letiště Schwechat. Na seřazovacím nádraží těsně před Zentralfriedhof (ústřední hřbitov), pak příznačně začne hlásit, že se blíží "konečná stanice". Vize hodinového průjezdu Vídní se začíná naplňovat. Těsně před letištěm Schwechat, kam jsme se tolik toužili dostat, vlak uhýbá po rozestavěném předměstí a objíží celou metropoli z jihu, na slíbený Simmering už se nezvládne dostat (to ponechává bez komntáře) a končí na Südbahnhof, nikoli z jihu, ale ze západu. Hodinová sightseeing Vídní se bohužel naplnila.

Hledáme na Südbahnhof bankomat, kde by brali něco jiného než rakouské Maestro. Nacházíme dva, ale nedaří se vybrat peníze. Je svátek. Před nádražím hledáme taxík, který by bral karty. Mezi všemi těmi otřískanými vínovými mercedeskami z půlky 90.  let žádný takový není. Doufáme tedy, že společné zásoby EUR postačí - určitě by cesta neměla stát víc než z centra na Ruzyni. Turek ale po dotazech na kartu rovnou upozorňuje, že za cestu na Schwechat je 12 EUR příplatek a že to dohromady nebude míň než 40...

Lehce protestujeme, ale Turek namítá, že taxík je přece luxus. Vysvětlujeme mu, že 20 let staré auto s drolícími se molitanovými sedadly luxus NENÍ, zvláště pokud jdou otevřít dveře jen na jedné straně. Kde je teda ten Balkán?????????

(Tak hrozné to samozřejmě zase nebylo. Ale detaily dělají celek.)

Na druhou stranu ... (Bosna)

Na druhou stranu nechci vypadat jako morous. Nebýt neblahého pátku s klimatizačním nachlazením, byly by první dny v Bosně takřka úžasné. Tedy lépe: ony byly!

Bosna a Hercegovina je fascinující horská země, která si s Alpami nezadá, plná malebných údolí, vrcholků pokrytých sněhem, modrozelených řek a především plná velmi pohostinných a milých lidí.

Trochu jsem čekal, že pojedu kamsi do Asie, ale pokud člověk pomine, že po ulicích nejezdí BMW a že letiště není tak velké a skleněné jako to v Praze, byla by křivda tvrdit, že je to země zaostalá. Překvapilo mne i to, že jsem nenarazil na žádný "Balkán" ve smyslu filmů Emira Kusturici nebo vyprávění, která jsem vždy slýchal. Na silnicích, v ulicích i v chování lidí je klid, možná dokonce o něco větší než u českých spoluobčanů.

Nerad bych ale vyvolal opačný dojem: přecejen většina věcí je "ve stavbě", často rovněž v zániku, infrastruktura nic moc a velmi typické, alespoň pro Srbskou republiku, jsou domy bez fasády a nezaměstnanost se místy blíží 20%.

Fascinující je rovněž chodit mezi lidmi podobnými vám samotným, co mluvím srozumitelným slovanským jazykem, a všude mezi budovami vidět mešity. Žádné turbany, žádné hlasité orientální zpěvy, prostě ulice jako kdesi na pomezí Čech a Moravy a všude mešity.

Tak jako Banja Luka byla válkou dotčena minimálně, dostal o to větší porci Mostar, překrásné historické město z doby Turků zaklíněné do drsného údolí horské řeky Neretvy. Nebudu přehánět, když řeknu, že čtvrtina domů je stále poničená. Z historických paláců i z železobetonových výškových budov zůstaly pouze pahýly, které kontrastují se zářícími pobočkami zahraničních bank a obchody. I když historické jádro "voní novotou" a místní pivo vyrábí Němci, takže turista dostane vše 100% jako jinde, cosi tady mrazí a fascinuje. Kupříkladu třída, která dělila muslimskou a křesťanskou frontu - kde až na výjimky není jediný dům zatím opraven, všude stopy po střelbě a přitom tudy vede hlavní dopravní tepna.

To nic nemění na tom, že se nám dostalo velmi vřelého přijetí místními, kteří nám připravili večerní procházku po městě s výkladem, příjemná posezení a večeři s výbornými místními specialitami (maso, sýry, uzeniny, pečivo) a výborným vínem jižního charakteru, pro které jsou tu ideální podmínky, a které se, alespoň dle tvrzení místních, stává výborným obchodním artiklem.

Stejně rozporuplné dojmy pak vyvolává průjezd drsným horským údolím s krásnou modrou říčkou, která je celá plná plastových lahví...

Ale aby to nevypadalo - jeli jsme tam především pracovat ;-)

Jako zvířátko

Při přestupech na letištích Schengen-Neschengen si při cestách za stovky eur jeden často připadá jako zvířátko v masokombinátu: šup všichni do chodbičky, sundat sako, hodinky, pásek, vyndat laptop, rámem, nandat pásek, hodinky, sako, uklidit laptop, šup všichni do dlouhé chodby, dát pac, sundat pásek, hodinky, sundat sako, laptop nevyndavat, projít detektorem, cosi pípá, nejspíš obsah železa v krvi, nandat pásek, hodinky sako, šup do chodbičky...

Vím, že je to pro mou bezpečnost. Pokud to člověk absolvuje občas, jde to snést. Ale pokud to musíte dělat na zapískání několikrát denně, nemá to daleko ke svlíkacímu cvičáku.

Po dvou vzletech a přistáních

Po dvou vzletech a přistáních s rýmou a ucpanými dutinami zní moje hlava jako rozbitá televize. Na jedno ucho neslyším a nejlíp si vlézt pod postel a zůstat tam co nejdýl.

A taky mě napadá geniální příměr, který, myslím, použil nebo vyřkl Václav Klaus: Neléčená rýma trvá pět dní, zatímco léčená rýma trvá dní pět. Na všechny virózy platí paralen, čaj s medem, teplá deka, bylinkové čaje a tucet dalších, ale opravdová rýma, kterou nosily už naše prababičky, žádný ultramoderní virózy, žádný ultracool slovíčka, ta na tohle všechno prdí...