Mlsná setkání

V minulých dnech jsem měl několik osudových setkání, o která se s vámi musím podělit. S místy. Je to nošení dříví, psát tu o hospůdkách a kavárnách, ale tyhle jsou v něčem nad průměrem akových setkání.

Nejprve Gelato Puro na Výtoni. Tak výtečnou zmrzlinu jsem v Praze zatím neměl. Navíc je to příjemné místo s přátelským personálem - příjemná alternativa, máte-li dost klokotající Náplavky.

Druhé setkání je hambruger v Naše maso. Je to do určité míry stylovka, ale povedená,. Božské maso v obyčejné české housce s obyčejnou majonézou. Pěkně na stojáka v pasáži, pivo si sami natočíte z kohoutku do kelímku. A ještě celý grilovací repertoár k vyzkoušení. Jistě se vrátím.

Jelica. Srbská žena, která mi svou vznětlivostí na jednom dávném projektu nadělala hodně vrásek. Ale taky úžasná balkánská restaurace na Zlíchově. Už příjezd je epický - sedněte na loďku v Podolí na ostrově, doplavte se na Lihovar, a pak dojděte kousek pěšky. Ať už sedíte v sedničce nebo raději na lehce chaotickém dvorečku, koukajíce na řeku, skálu s kostelíkem a rachotící tramvaje, ten hlavní tahák, proč sem půjdete, je balkánská kuchyně pojata vegansky, raw... a nebo tradičně. Od každého je v menu dvoustránka. A kluci umí.

Nu a poslední je zahradní hospoda Na Zvonařce. Na ostrohu kopce nad Folimankou, Nuslemi, nad schody. Ve stínu gigantických starých stromů a honosných vinohradských činžáků. Tohle místo, jakkoli je samotná hospoda bezzubá, má vedle výhledu neuvěřitelné kouzlo osobnosti.

LB v očekávání

Ne nadarmo se říká být v očekávání. Docela trefný název. Jak se den D blíží, její bříško je pořád větší, slibně se vydouvá a občas legračně kope.

Se suchým panem konzultantem to dělá divy. Je to tak. Ještě nedávno jsem děti neměl rád a nazýval je trefně "to" nebo "ono". Teď mi přestává vadit dětský křik během proslovu nebo v restauraci a dokonce si přítomnost dětí naopak náležitě užívám. Najednou se vlastně těším jak malý kluk na Ježíška. Ale upřímně - ne že by ten proces nezačal už nějaký rok zpátky.

Čistě teď v očekávání ale pozoruji jiné změny. Najednou nemám v zadku osinu. Nemám potřebu stihnout toho víc, vyrazit ještě na kolo, vidět ještě tohle a támhleto. Najednou mne to táhne domů za těma dvěma. Zklidňuje to: Věci, které by mne jindy vytočily jsou najednou velmi relativní, ba až směšné. Ne že bych neměl ambice. Ne že by mne nebavilo pracovat. Ale najednou to není tak niterné. Najednou je důležitější láska k člověku, který se ještě ani nenarodil.

A jakkoli je to cynické, protože já ho tahat nemusím, je bříško k zbláznění sympatické a sluší jí. Skoro se mi po něm bude stýskat, až zmizí. Je fajn být fotr v očekávání.

Podolí

Tak mne čeká poslední léto a podzim v Podolí, a pak sbohem. Tahle svérázná vesnička uprostřed města, v klínu kopců a zároveň na riviéře mi asi chvíli bude chybět. Každé roční období (snad výjma zimy) je tu slastné, ale úplně mazlivá tu bývají jara a léta.

Kdysi bych řekl, že se tu zastavil čas, ale je to pravda? Přibývají hospody i obchody (důkazem je, že si můžu natočit výborné pivo přímo v přízemí baráku), jen letos přibyly dva domy, slyším víc ruštiny. Každopádně za těch 6 let, co se tu potuluji po ulicích, se mnoho nezměnilo, a i proto je mi to tu blízké.

Podolí, dříve Podol, poprvé zmíněno 1222 - několik domů, stráně, sem tam vinice. Roku 1783 bylo v Podolí 50 domků, jež obývali zelináři, zahradníci a rybáři (tolik Wikipedie). 1904 se otvírá tunel, 1909 se otvírá měšťanská škola, kde děláme schůze SVBJ. 1914 na úpatí Vyšehradu otvírá podolské sanatorium, dnešní Ústav péče o matku a dítě, aneb Podolská porodnice. Ve 20. letech se rozrůstá Podolská vodárna a tou dobou také rostou činžovní domy a vily tak, jak je známe dnes. 1956 se tramvaj přemísťuje z dnešní Podolské na nové Podolské nábřeží. 1949 až 1967 jezdí po Dolinách trolejbus na Pankrác. No a od té doby se krom pár nových domů vč. barvitých staveb v Brabcově a na Nedvědově náměstí nezměnilo skoro nic.

Uvidíme, co bude až se sem jednou vrátím...

Cinema Royal

Milujete se oháknout a vyrazit do kina? Pak by vás mohl zajímat podnik Cinema Royal.

To si večer učešete licousy, vezmete si oblek s vestičkou, motýlka a cylindr a vyrazíte na Václavák, kde vše začne scénkou, rozbliká se a rozezvučí grandhotel Evropa a vy pak po jeho útrobách prorostlých zvláštním zeleným prorostem bloumáte nazdařbůh a obdivujete všechnu tu zašlou slávu, lesk a bídu kurtyzán i dobová hanbatá videa, až se na vás z horního ochozu atria spustí obrovská blizna a v několika patrech najednou začne promítání. Adéla ještě nevečeřela! A když je po všem, oblaží váš pohled spoře oděné barové tanečnice a nakonec DJ a party v secesním baru.

Akce se koná na různá témata pravidelně, takže sledujte stránky, Facebook a já mohu jenom doporučit!

Pár fotek je zde.

Literární kabaret EKG

Ivo s Bárou mne vzali na literární kabaret EKG s podtitulem O lásce a květinách Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše do pražské Archy.

A mohu jenom vřele doporučit! Oba hlavní protagonisté čtou svá a cizí dílka, zvou si hosty z různých oborů umění a provází jednotlivá čtení vtipnými samovstupy. Tentokrát se večer točil kolem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, hostem byla Alice Horáčková, která o ní napsala nečekaný bestseller, a dále pak Veronika Holcová, jejíž malby se promítaly, doprovázené scénicky kapelou Květy, která zde na vokál, kytaru, housle a bicí zahrála také vlastní strhující tvorbu, dojímající místy až patetickou procítěností a určitou pozdně priessnitzovskou nostalgií (jakkoli doma na Spotify už tak nedojme).

Krom toho to bylo všechno nostalgicky rudišovské: něžně punkové, střižené německým živlem a Sudetami - ostatně, jak jinak, je-li Rudiš jedním z orchestrátorů. I proto líbilo, doporučuji, a pokud na další pokračování v říjnu ještě budu mít čas a síly, třeba se potkáme v Arše.

Klíčové sdělení večera: Wer ficken will, muss freundlich sein. 

Fotr sní

Aby to neznělo tak, že nemám mokré materialistické sny:

V sobotu ráno u snídaně jsem si přečetl recenzi na novou generaci kabrioletu Mazda MX-5, a dostal jsem neodolatelnou chuť v tom jezdit. No považte, za 600 tisíc si lze koupit nějakou přerostlou dieselovou škodnou typu Superb nebo Mondeo, a nebo čistou esenci auta :-) Odkaz sem nedávám, googlujte.

A tak si říkám, co že ty rodinné kombíky nám fotrům symbolizují. Pro mne nudnou záležitost, která mi umožní dostat se z bodu A do bodu B, která stojí peníze a překáží na ulicích. Je fakt, že co jsem prodal kabriolet, mne řídit moc nebaví. Focus je fajn, hezky drncá, řízení na výmolech cuká, dvoulitrový motor táhne jak tank, ale je to šeď na n-tou. Přemísťování, frkání dieselu, neustále nové odřeniny od parkování na ulici. Nenahradí ten pocit, že sedíte pěkně nízko u země v autě, které se ani trochu nenaklání, v otáčkách mručí a při jízdě čechrá vlasy. Nemusí mít žádnou sílu, zrychlení ani vysokou maximální rychlost - tak jako nic z toho nemá ta nová Mazda. Je to prostě jen esence auta - přímočaré ukojení ega namísto masturbace :-)

Nedostatek?

Když jsem poprvé nastupoval do práce, říkal jsem si hrdě, že nikdy nechci být ten, kdo musí převracet každou korunu. A s napůl německým platem se to dařilo, pominu-li momenty rekonstrukce bytu či bezprostřední koupě auta. Byl jsem až nesnesitelně hrdý. Zpětně posouzeno.

Taky jsem tehdy ale pořád měl pocit, že si stejně nevydělám dost, abych si mohl koupit to, co doopravdy chci, nebo to, co vidím, že si jiní koupit mohou. Koupil jsem si plno věcí, které nebyly zbytečné a užil jsem si je, kdykoli byl čas a možnost, ale často jsem měl stejně pocit, že to není ono. Bylo to tak nějak napůl.

No a teď každou korunu převracím dvakrát, ale paradoxně mě to spíše osvobodilo. Nemusím řešit, co si koupím. Nejsem nervózní, že to není dost dobré. Najednou mi stačí jezdit na rozhrkaném kole a užívám si to úplně stejně jako předtím. Nechodím moc do restaurací. Nemám dvě auta. Když řeším, jestli si koupit Apple nebo rychlejší PC, jsem v klidu, protože vím, že si nekoupím ani jedno.

Ale mám čas. Mám čas čumět z okna. Mám čas sednout si navečeru na to rozhrkané kolo a svištět podél řeky. Mám čas jít na večerní kávu do města. Mám čas vonět vzduch nebo se jen tak projít někam delší cestou. Používat chodidla, ošlapat boty.

A závěr? Mít nedostatek vůbec není tak hrozné, jak jsem se bál, ale ještě lepší je být superbohatý a mít příjem, na který není třeba makat dlouhé přesčasy nebo ideálně vůbec, a pracovat jen pro radost z procesu a výsledku. Při současné situaci ale takový rozumný pasivní příjem mohu běžnými finančními operacemi dosáhnout teprve někdy kolem padesátky. A proto nechť zatím žije nedostatek! :-)

Den pes? Ani ne...

Dnes jsem zjistil, že mi ze sklepa ukradli kolo. Vydrželo něco přes půl roku. K tomu došla káva v kávovaru a od oběda jsem se kvůli počasí cítil jako přejetý parním válcem. Černý den? Ani ne. Šel jsem se projít na Vyšehrad a potkal tam bandu sousedů a kamarádů a poprvé viděl malého Vaška. Dal jsem si jeden Gambrinus desítku a tou vší jarní květenou se rázem opil na c-mol. Navíc zloději nechali ve sklepě aspoň můj starý Favorit a ukradené kolo jsem koupil jen za 2500,-, čímž to finančně není velká ztráta. Takže to vlastně byl příjemný večer.

Jen je škoda, že teď nemám na čem jezdit, protože kupovat kolo na jaře je jako hledat jahody ve sněhu. No a kdybyste někdo na bazaru potkali tuhle starou otlučenou Fuji Outland, řekněte jí, ať se vrátí domů. Čekám ji s večeří. Bylo to fajn kolo.