Může za to olej

Olivový olej zdražuje.

Je to sice jen jedna z položek v celkovém receptu, ale dobrý důvod, proč v restauracích zdražit obědová menu rovnou o 20%. Může za to ten olej!

A taky v obchodech zdražíme máslo - může za to ten olej!

A pak si zajedeme za hranice, do nějaké té bláznivé západní země, kde je tak drahé žít, a zjistíme, že ten nákup je tam pořád levnější a levnější než u nás. A že tam olej stojí míň než tady. Stalo se mi teď v Itálii, kde jsem chodil s mobilem, hledal české ceny, a stále znovu a znovu se divil. Nebo v Rakousku, kde to platí pro části košíku. A pro pivni pupíky: Plzeň tam stojí méně než u nás.

A já si jenom lámu hlavu, čím tohle je. Jestli to zase není nějaká naše mentalita... No jasně - už vím: Může za to ten olej!

Zen(eko)vé ticho

Vzpomínáte? Pár let zpátky vás bez tečky kamarádi, známí a stát chtěli téměř veřejně lynčovat. 

Teď skončila vakcína proti Covidu Astra Zeneca (zde), protože to bylo docela svinstvo a podivný komerční propadák, a je docela ticho po pěšině. Protože se jednalo o společensky konsensuální lynč, společnost mlčí. Spletli jsme se. Hups. A komu takovými informacemi vlastně prospějete?

Tak nejprve: Nezlobím se na "společnost". Nikdo jsme nemohli vědět, co bude. Byli jsme bezradní a v hysterii. 

Tak jako jsme ze začátku nevěděli, že dezinfekce na COVID moc nepomáhá, a tak jsme ji všude instalovali, nemohli jsme vědět, kolik vedlejších účinků bude mít vakcína dlouhodobě. Prostě jsme dělali, co jsme mohli, přeplněné nemocnice budiž nešťastným hnacím motorem.

Na druhou stranu bych čekal aspoň nějakou debatu, aby největší křiklouni ve jménu lynče měli možnost trochu se zamyslet sami nad sebou.

Pokud bych měl ještě říct něco k sobě a COVIDismu... jsem takový obyčejný civilista. Nemám odvahu vystoupit na jednu stranu a nést prapor do vřavy. Jsem očkovaný, ale "punkově" jen dvakrát. A díky tomu jsem si vysloužil odpor obou stran. "Musíš přece být na nějaké straně!" Nejsem.

Takže nefandím těm, kteří nazývali COVID "rýmičkou", to jsou blbci. Ale stejní blbci byli zastánci lynče. A já jsem taky blbec, protože mám kus z obou stran. Ale rýmičkoblbce už jsme proprali, teď mi chybí zpětný lynč té lynčující strany Mirků Dušínů. Rád bych si s chutí kopl zpátky.

Stejně tak bych byl rád, pokud by EU odkryla trochu víc ze smluv s farmaceutickými firmami. Náznaky říkají, že to bylo hodně "něco za něco", a že za rychlý vývoj a dodání se platilo tvrdými podmínkami. Nikdo ale žádný konečný účet pro informaci lidu nesložil. Nepotřebujeme detaily, ty jsou chráněné obchodním tajemstvím. Ale úplné ticho? To taky není správně, no ne?

Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Stopadesátka

Stopadesátka na dálnici je přeceňované téma. Pojďme se podívat na tu "kontroverzi" z různých pohledů.

Nehodovost. Na poloprázdné D3 to nehodovost zřejmě moc nezvýší. Jinde se to zatím zavádět nemá.

Spotřeba je individuální. Třeba u mne je nárůst mezi 100 a 130, a druhý potom mezi 150 a 170. Jiné auto to bude mít jinak. No a co? Někdo místo dieselu benzín, kde bude spotřeba 14 litrů na 100 a v tu chvíli se 8 litrů při 170 zdá být ok. Lidé si svoje auta kupují s vědomím, kolik žerou, a pokud jedou 150, jedou tak s plným vědomím, že to za 4,5 litru nebude. Propálené palivo si vědomě zaplatí, protože chtějí.

Hlučnost asi rozdílná bude, ale co je to proti tiráku?

Cestovní tempo se nezlepší. Pokud v husté dopravě jedu 150kmh, nutí mne to neustále zpomalovat. Pomaleji jedoucí auta, která jsem předjel za Budějovicemi, mne dojedou v nejbližší vesnici, kde dálnice končí. Vyšší rychlost má teprve smysl, pokud večer přejedu stosedmdesátkou celé Německo. Tam je úspora času oproti 130 nebo 100kmh viditelná, ale zase to musím zvládnout bez tankování, protože zastávka na pumpě kvůli vyšší spotřebě časovou výhodu okamžitě smaže. Nemluvě o elektromobilech, kterým rychlost 170kmh vysaje baterku náruživě jako dítě Jesenku.

Co se požitků týká, ano, rychlost umí být opojná. Ať už proto, že auto má nad 130 kmh stále dobrý zátah nebo protože dieselové chrochtání se změní v příjemné mručení. Požitek z jízdy ale mám větší na okresce v 90 kmh, kdy auto vykrajuje zatáčky. A můžu jej mít v 70kmh s kabrioletem se staženou střechou. 150kmh spíše než požitek je "cestovní tempo" a tam platí odstavec výše. 

O svobodě projevu to také není. Žádnou extra svobodu to narozdíl od Autobahnu nedává. Protože ještě větší "vítr ve vlasech" člověku dá chvíli svištět třeba 200kmh, kdy se zvuk motoru úplně změní, a krajina se začne měnit v jakousi čáru kolem. I vytočený diesel pak zní sympaticky a úplně jinak. A v tu chvíli vás stejně dojede policejní Superb a přijdete o řidičák, i na nové stopadesátce.

Takže kuchat do toho z jakékoli strany je plácání do vody. Zaveďme to. Vůbec nic se nestane. Nezaveďme to. Vůbec nic se nestane. Teď se to schválilo, tak tomu dejme šanci, ale nepřeceňujme to.

Manýra

Itálie zakázala další italský vůz, který není vyrobený v Itálii. A kvůli čemu? Kvůli malé trikolóře na boku Fiatu Toppolino. Více zde. Po Alfa Romeo Milano, což je krabice na klobouky, která má vespod tunovou baterku, a lepí se na ní název Milano, je to už druhý bláznivý zásek italské vlády.

A mně se to líbí. Přijde mi to ujeté, asi jako si vymáhat výšku domu na developerech systémem obstrukcí. Taky to není moc pro-businessové, ale je v tom určitá hrdost a manýra.

Monopoly

Nedávno jsem tu psal, jak Poláci budou stavět dálnici, a jak jim lokální firmy zatnou tipec (zde). Nuže, stalo se. Metrostav úspěšně zvládl přes Antimonopolní úřad anulovat vítězství polského Budimexu (zde). Tím nejenže pozdrží stavbu, ale ještě pořádně ukáže, kdo tu má monopol. Já jen kdy si toho jako národ všimneme, že s tím Metrostavem není něco v pořádku...

Vykradači hrobek

V něčem jde automobilový průmysl do kopru, v něčem ne.

Jedna věc, která do kopru jde, je sláva legendárních modelů a vykrádání jmen elektromobily. Čerstvě to je Opel Frontera, kdy z plnohodnotného off roadu udělali boubelaťoučké malinké SUV. 

Ford je další vykradač hrobek. Elektrický Mustang je dobrý elektromobil a podle všech recenzí dobré auto, ale na takhle tlustém koní jezdit nechcete. Má snad potíže se zažíváním?

To samé Explorer. Monstrózní SUV, které v USA nahradilo policejní Viktorku ve verzi Police Interceptor, je ztělesněním všeho amerického: důstojná rozložitost, kdy auto vypadá jak rozkročený dinosaur, mohutná maska, která vás jede sežrat. K tomu motor "downsizovaný" na výkonný oturbený šestiválec, maximální výbava v základu a vrzajici plasty v interiéru. Občas prý upadne dveřní panel. Pro Evropu navíc dostupné jako plug-in hybrid s brutálním výkonem a jízdním projevem se schopností lehkého driftu v zatáčce, pokud se vejde na silnici. Auto, které musíte nenávidět nebo také chtít.

No a pak je tu elektrický Explorer pro Evropu. SUV velikosti Karoqu. Oproti spalovacímu Fordu Kuga mu chybí jakákoli špetka elegance nebo důstojnosti. Je to další ocucaný balvánek s průměrným dojezdem, průměrným prostorem, zato stojí v základu skoro tolik jako zlevněny americký Explorer, král prostoru Kodiaq nebo solidní Mercedes GLB. Prostě evidentní snaha si komerčně střelit kulku do hlavy. 

Přitom by to stačilo pojmenovat "Elektrická Kuga" a nikomu by takové Compliance auto nevadilo. Ale Explorer? Nebo Mustang? 

Dalsi hezký příklad je Alfa Romeo Milano. Po Tonale se jedná o natolik servilní výprodej italské tradice, že Itálie dokonce jméno Milano zakázala, a auto museli narychlo přejmenovat na Junior. O co se jedná tady? Alfu známé jako sportovní sedany se skvělým podvozkem a motory - se 110kw dieselová Julia ujede i koncernovým o mnoho silnějším vozům, a je s ní nesrovnatelně větší zábava, protože devizou je tradicionalisticky kvalitní podvozek. Sportovní tvar a subtilnost jsou vykoupené menším prostorem, ale umožňují právě agilní jízdu. V případě Milana se jedná o kalkul. Obarvime ocucanou koncernovou krabici a dáme tam značku Alfa. Jo a bude to stát více než Giulia, protože je tam baterka. Tohle je krádež identity. Kdo si to koupí? Jizdychtiví jedinci to nebudou. Budou to japíci, kteří pak budou v práci vykládat, jak je život s elektromobilem v pohodě. Je, ale ne z pohledu radosti z jízdy. Protože s dieselovou Giulií si na dálnici na služebce v pohodě přidupnete plyn a potěšíte se zátahem až na 200, nebo si sjedete z dálnice lehkým driftem, a nic vás to nestojí. S elektromobilem to uděláte párkrát, a je to nářez, ale stojí vás to zastávku na nabíječce. Což v 6 ráno nepotěší, protože se můžete tvářit, že další vynucené kafe na benzínce je vlastně spojení příjemného s užitečným, ale není. Takže racionalizujete a jedete radši stovkou mezi náklaďáky a na sjezdu rekuperujete, abyste nemuseli vstávat o 20 minut dřív. Tolik k drobným radostem z jízdy.

V čem automobilismus nejde do kopru? Snaha o praktičnost. Auta jsou s každou generací prostornější, mají slušnou spotřebu, rozumný výkon. Je tu míň vášně a ega a více racionálna. Více přepravy, méně zábavy. Kombinováno s nižší rychlostí a elektromobilitou, Evropa dlouhodobě k čistším městům, což je dobře, byť se to chvílemi nezdá a je to nepříjemné, ale všechen ten nárůst rakoviny v populaci mají na svědomí kromě potravin také moderní auta ve městech a automobilismus obecně - nikoli tramvaje a bicykly. Nemluvím teď o glorifikovaném CO2, proxy zbytečnosti lidského pinožení (o tom zase jindy), ale o rakovině, na kterou možná někdo z nás umře.

Kde to ale je "kopr", a Evropská unie opravdu bez diskusi kazí celou věc komerčně, je povinnost všech těch bezpečnostních asistentů, které auta prodražují. Opravdu všechny ty systémy tolik pomáhají, abychom každou Fabii prodražili o třetinu? Opravdu ten důchodce jedoucí na chaloupku, který nevidí a neslyší, bude mít vše zapnuté? A pokud ano, bude to fungovat, jak má? Opravdu to mladé ucho, které neumí řídit a dělá blbosti ty systémy poslechne? Stojí za to ta o tolik vyšší cena? Podle mne nikoli.

Pěkná hudební loupež

RPWL začínali jako Pink Floyd revival. Jejich frontman zní velmi podobně jako David Gilmour v 80. a 90. letech.

Být revival jim ale nestačilo, a tak začali hrát vlastní tvorbu. A světe div se, není nepodobná Pink Floyd právě z konce jejich aktivní kariéry. Tedyz doby, kdy už chybí watersovský element.

Tak teď budete mít pocit, že se jedná o nějaké bootlegy. Ale ono to má svoje kvalitní nápady, a přitom se to pořád drží toho Gilmourova DNA. A vřele to doporučuji!

Poslouchat všechno se ale nedá - určitě bych tedy doporučil God Has Failed a Beyond Man and Time. Možná vám nebude sedět ten lehce environmentální imperativ této německé kapely, který Pink Floyd ani za Waterse moc neměli (jeho nepřítel byl válka). Ale ruku na srdce - většina z nás stejně texty neposlouchá. Je to poctivě napsaný a zahraný progresivní rock.

Hlavní kytara je více rocková, není tak pomalu bluesová jako ta Gilmourova, nicméně je na jejích kvalitách celá performance postavená, a vůbec ji nelze vyčítat nedostatek nápadů nebo obviňovat z hraní punkových akordů.

Zmíněná alba jsou zábavná i hluboká, a dají se poslouchat celá. A jako bonus máte pocit, že David Gilmour žije v Berlíně, skládá nové desky a Rick Wright se nějak probral a doplňuje mu textury. Takovou lehkou hudební krádež identity schvaluji.

Medvídek plyšáček

Další a další útoky medvěda na Slovensku, příklad zde. Pustit medvěda do přírody, kterou využívají lidé k rekreaci a těžbě, je prostě jako bychom pustili v Česku do lesů lvy.

Medvěd je obrovská nevypočitatelná šelma, se kterou člověk nebo skupina lidí nemůže střet vyhrát. I když je v jádru plachý a střet nevyhledává, ani se člověkem přímo neživí, je problematický, protože při střetu se může zachovat jakkoli a vždy má absolutní převahu.

Proto se mi ježily chlupy, když někdy v roce 2020 stavěli na Moravě ekodukt pro medvědy. Takovou biodiverzitu bych si totiž uměl odpustit.

Podobná je situace s vlkem. Vlk sice nezabíjí lidí, pouze ničí jejich živý majetek, ale dítě už s lehkým srdcem toulat do lesa taky nepustíte. Daň za vlka budou drahé ohrady a agresivní pastevečtí psi, kteří způsobí více poranění než samotní vlci, nemluvě o lehce zkažené dovolené, když vás tito psi nenechají projít po nějaké z beskydských cest a musíte kvůli nim změnit plán. Lidé se s tím naučí žít, ale je otázka, jestli vlka tolik potřebujeme.

Oproti tomu u medvěda bych zformoval národní domobranu a příznivce biodiverzity preventivně posílal na výzkumnou cestu do hradních příkopů, kde medvědí občas bývají držení, aby se na vlastní kůži přesvědčili o krotkosti a neškodnosti této šelmy.

Příroda s medvídkem už nikdy nebude taková, jakou ji známe my, naše rodiče, a snad i naši prarodiče. Příroda, kde nás nic nemůže zabít, nepočítám-li lidskou blbost, a kde se dá přespat pod širákem, putovat bez obav krajinou, udělat volně piknik. O to s medvídkem přijdeme, a pokud máme averzi k riziku, zbyde nám virtuální vycházka na obrazovce, cyklistický tréning na válcích v obýváku, a vandrování pomocí road movie na Netflixu. Bylo by dobré se proti medvídkům silně ozvat. Zatím jediné, co by je mohlo zastavit, je hněv Slováků a jejich úplná likvidace na Slovensku. Ale to bohužel nenastane, protože když už medvídci někde v hojném počtu jsou, bude mezi slova likvidace a genocida stavěno rovnítko...

Na rande na chodníčky

(obrázek aktuálně.cz)

Pokud jste Pražák, jsou levně drobnosti, které vám udělají velkou radost. 

Mezi ně patří chodník na Hlavní nádraží z Vinohrad podél magistrály. Ten Praha dokončila roku 2020. Zcela nelogicky tu chyběl od dokončení magistrály v 70. letech - místo něj tam zbyl po soudruzích jen vražedný 30cm chodníček. Esko, nebo taky městské vlaky, používá Praha od roku 2002 pokusně, a o pár let později naplno. Takže tato drobnost trvala buď 45 nebo 18 let, a udělat ji musel až neoblíbený marxistický magistrát Praha Sobě a podotknu, že petrolheady a jejich "svobodu" ztělesněnou do zácpy na Magistrále to nijak neomezilo. Zácpu tam mají pořád, a stejný počet pruhů taktéž, zato nám slepým chudáčkům to pomohlo a urychlilo cestu na vlak značně.

Následovalo otevření podchodu na Žižkov. Opět slast největší. Pokud jste chodili na VŠE a museli jste na přednášku prolezat křovím a plotem a vykrucovat se potupně policajtům za přecházení kolejí, otevřete doma šampaňské. Uznávám, že podchod už ale musel něco stát. I tak je to ve srovnání s plánovanou novou halou gigantický a nesporný přínos za relativně málo peněz. O odpadnuvší nutnosti čichat osobní svobodu petrolheadů na Bulharu nemluvě.

Nyní neomarxistická lůza slaví svůj hattrick. Město za pár kaček zajistilo proboření zdi a dokončení již zmiňovaného chodníčku z Vinohrad přímo na nástupiště. Fotky zde.

Takových akcí je málo, jsou jednoduché, a lid po nich volá. Akorát je žádný magistrát nechce dělat, protože fotit se u základního kamene nového useka metra, haly nádraží nebo tangenty je cool, ale koho zajímá širší chodníček nebo ostrůvek.

Jana Čižinského a jeho partu nemůžu pochválit za všechno, ale za podobné jednohubky opravdu pro lidi, ho chválím. Začalo to už guerilla schody k přívozu, kdy se aktivista odrazil od betonového bafuňáře z ČSSD, a pokračuje dodnes. Nemusí jít o velké rekonstrukce ulic za stamiliony, na které se čeká desetiletí. Stačí drobná úprava, sto metrů a je to velký skok pro obyčejného člověka. Je to hmatatelně lepší město. 

Ještě proč se navážím do petrolheadů, když si myslím, že auta jsou potřeba a sám jezdím bahenní pumpou? Petrolheadi říkám politikům, kteří musí nutně být v opozici i proti takovýmto neškodným opatřením, většinou s pitomým argumentem, že to omezí průjezdnost a nikomu to nepomůže. Nahání tím jenom strach a falešné politické body.

Katalánsko a osmóza

Zaujal mne již několikátý článek o suchu v Katalánsku. Jistě, je to hrozné. 

Dokonce to už došlo tak daleko, že noviny cituji rozezlené zemědělce, kteří svádí sucho na obyvatele Barcelony. A ti zase na turisty. Možná se bude i linčovat. No, možná se to reálně neděje - jsou to noviny a ty potřebují vytvořit drama. Sucho ale v Katalánsku je, protože tam roky pořádně nepršelo.

Co dělají Katalánci?

Bojují s CO2, dotují elektromobily a staví tramvaje. Úplný Mirek Dušín. A zase: já elektromobily miluji. Kéž by jich po městě jezdilo víc. Ale ještě víc miluji pít a přežít.

A co by měli dělat Katalánci? 

Izrael, který dlouhodobě čelí podobnému problému, údajně již pokrývá 70% spotřeby odsolováním mořské vody. Protetická osmóza, prostatická lordóza nebo poetická mimóza. Tak nějak se to řešení jmenuje (ve skutečnosti reverzní osmóza). Dokonce už údajně pouští vodu zpět do jezera a k tomu je prý pro spotřebitele levná. Cena může být izraelský populismus, ale věřme tomu, že tu vodu minimálně skutečně mají. Takže Katalánci by měli přestat brblat a začít stavět.

Než začneme přesměrovávat toky peněz z boje proti CO2 a kravím prdům, pojďme si ještě odpovědět na typické protiargumenty prostatické lordózy:

1. V malém měřítku to funguje, ale Katalánsko je obrovské, a nevyrobí to pro něj dost pitné vody. Izrael má i s Palestinci (Pazrael) do 9 milionů, bez nich asi 4,5. Barcelona necelé dva miliony, Katalánsko má 7,5. Podobná čísla, podobný problém, podobné řešení. 
2. Voda z toho není pitná. Tak v Izraeli údajně pitná je a to tam moře prý netrpí zvláštní čistotou. Takže bude pitná i v Katalánsku.
3. Žere to energii. Ano, žere. V Katalánsku je slunce a sucho. Postaví k tomu solární elektrárny. A až tam začne být pod mrakem a pršet, a soláry nebudou vyrábět, použije se voda z přehrad.
4. Není na to připravena infrastruktura. Ano trubky vedou od přehrad ve vnitrozemí a ne od moře. Mořské pobřeží je navíc zanesené turistickými resorty. Holt se bude muset investovat a postavit trubky znovu a jinak. Není to řešení na rok sucha - možná se bavíme o desítkách let. Izrael to ví. Evropané ještě ne. Evropa má CO2.
5. Je to hlučné. No a? Není to horší než jiná továrna, a je to nutné.
6. Voda z toho je drahá. Údajně není. V Izraeli díky odsolování cena vody rapidně klesla a prý je níže než leckde v Evropě. Prý. Prý. 13 korun za kubík? 

Loni jsem psal podobný článek o Itálii, jak bojujeme proti vyschlým řekám elektromobilem a tramvajemi, zatímco nám už ujel vlak, protože bychom měli bojovat o život. Snad to lidem postupně dojde. Skleníkové plyny masivně vznikají záoceánskými loděmi (=náš konzum), dýcháním, tolik "prosazovanou" válkou na Ukrajině, táním permafrostu v Rusku, vypalováním pralesů a stavěním plantáží, kde se zčásti pěstuje pro nás. Pokud planeta sama neotočí klimatickým kormidlem, bude vedro a připravme se na to.

Inspirace 420

Svět je plný mrzutých událostí, se kterými nelze nic moc dělat, maximálně rozdávat rozumy. O to příjemnější je jakákoli inspirace. Letošní vánoce a přidružené narozeniny v rodině jsem v z části využil pro obdarování lístky na soubor 420people. Viděl jsem toho v roli doprovodu více, ale jen pár věcí mi utkvělo.

Why the things go wrong? z nich bylo nejlepší. Představení, které se zabývá kretény, je tanečně vyvedené, ale navíc zaujme scénou - bazénem z flitrů, který se do děje trvale zapojuje, zábavným vědeckým rozborem kretenství, i jednoduchým pojetím a souhrou tanečníků. Je tu silný mužský element - hranaté choreografie orientované podle bazénku, ostré zaměření, svaly, pot, dominance, agrese, vědecky podané téma. 

The HeArt of Noise na prknech Archy je zajímavé, ale také kontroverzní. Obsahuje tolik nápadů na scéně, že by to vydalo na knihu, a tanečníci/ce podávají skvělý výkon, jen to nějak celé není propojené. To pozitivní je hra se světlem, živá hudba, a v hlavní roli vodní plocha na scéně. Ale právě od vody jsem čekal ještě o kousek víc. A napsal jsem hudba, ale je to spíš "noise", který je místy nesnesitelně hlasitý. Teď to vypadá, že jsem predstaveni strhal. Není to tak. Už pro ty báječné jednotlivosti stojí za vidění.

A dodatek. Mnohá představení jsme shlédli v Maiselovce - vlastní scéně souboru. Tohle místo je ve sklepě, velké asi jako 3 solidní obývací pokoje s velmi vysokým stropem. Z pohledu divadelní scény ale je tak malé, že umí působit velmi osobně. Právě jste u někoho na návštěvě v obýváku, a třeba v sympatickém představení Softer skills to tanečnice podpoří tím, že vám pred začátkem uvaří čaj, mezi scénami vypráví osobní příběhy, protahují se... Má to ale i nevýhody: Účinkující jsou místy tak blízko, že je až těžké scénu vizuálně vstřebat. Kdo se ale může chlubit zážitkem, že mu hlavní hvězda souboru přistála na klíně? Zakopnutí, nesmírně elegantní dosed a okamžité brilantní vybruslení i s improvizovanou pohybovou omluvou zaslouží úctu - protože tato drobná svalnatá dáma jistě nebude nějak lehoučká a vyžadovalo to nesmírnou pohotovost. Zážitek, který by se vám jinde na divadle nestal.

K Softer Skills bych se ještě vrátil. Jestliže kreténi měli ryze mužský element, Softer Skills byly více ženské, kruhové. Zaujaly i tancem, a právě i neobvyklou formou obývacího pokoje, kdy sedíte z obou stran pódia. Dále pak rozprávěním a intimností dámské šatny přímo na scéně, nebo návštěvy dvou kamarádek odpoledne doma. Co koho bolí? Jak skloubily tanec a děti? Dozvíte se všechno, popijete čaj, a ještě k tomu uvidíte pěknou choreografii.

Idealistova atomovka

Neuznat volby v Rusku, to už je těžký kalibr. Z toho si Putin nejméně foukne do gatí.

A víte co? Já si myslím, že nejméně slušné procento voličů by Putina skutečně dobrovolně volilo. Možná by neměl 80% hlasů, ale třeba by na tom byl lépe než u nás Spolu. Nevím to. Myslím si to. Je to Rusko, země možností.

Co by měl západ ale tedy dělat? Nic. Nemluvit do cizich zfalšovaných voleb, zbrojit, jak správně radí strýček Donald, trénovat, držet pohromadě, a doufat, že tu výzbroj nikdy nebude potřeba použít. 

Putin možná připojí do svého Svazu ruský ublížených republik ještě Podněstří a možná nějaké státy v Asii, ale aby se tahal o Estonsko nebo Litvu s NATO, pokud bude plně vyzbrojené a jednotné, mi přijde zvláštně zbytečné.

V tom stejném místě, v tom stejném moři už Rusko je. Není tam co získat, pokud mu to Evropa nenabídne. Svou nejednotnou. Protože když bude Estonsko zadarmo, vezme si ho. Když tam bude odhodlané NATO, nechá ho být.

Kdo má ostruhy a kdo ostrouhá?

Poláci budou poprvé stavět úsek dálnice v Česku - konkrétně část D35. Řekli byste: No a co?

Zaprvé jsem zvědavý, jestli to přinese vyšší standard. Typické je, že česká dálnice je jako schody - asfalt je už po dokončení křivý a auto se při jízdě cuká. Dříve vznikají výtluky. Stačí přejet na starší silnici do Německa nebo Rakouska a vidíte ten rozdíl hned. Přesto neexistuje možnost, že by stejné firmy jako v Německu postavily kus silnice v Česku.

Zadruhé jsem zvědavý, jaká bude reakce české stavební mafie. Jestli se Polákům začnou ztrácet stavební stroje jako před lety Italům. Vím, my přece nevíme, a děláme, že stavební mafie neexistuje, že se neuplácí, nerozhoduje pokřiveně apod. Ale jsem zvědav. Možná budou Poláci ostří hoši, a nikdo se jim na jejich stavbu neodváží.

Držme jim v tom prvním i druhém bodě palce. Český trh výstavby klíčové infrastruktury totiž není tak docela trh. Je to malý velmi uzavřený rybníček, kde se točí nepředstavitelně obrovské částky, a kde klíčovým aktérem je stát, který zaměstnává hromadu velmi špatně placených úředníků, což skýtá prostor pro úplatky, a zároveň dává aktérům obrovskou motivací si toto území zuby nehty chránit. A daří se jim to. Co takhle naplánovat silnici tak, aby její stavba byla co nejsložitější? Co takhle nechat plánovat a stavět rychlovlaky někoho, kdo to nikdy nedělal? Co takhle udělat někde zbytečný dlouhý tunel? 

Konkurence vždy přináší naději. Ale nakonec, může se stát, že to Poláci odfláknou, jak je v Česku zvykem, a vše bude při starém.

Ševčíku drž se svého kopyta

Odložil jsem si to sem před časem, ale až teď publikuji.

Je oblibou soudit Ševčíka. Ano, tento člověk se posunul více do role podivína, ale pořád má v mnohém pravdu.

Takže za co by kantor měl být “souzen”?

Za jeho netolerance vůči jiným názorům na Fakultě. Tak jako volám po jeho ne-souzení za názor, volám i po tom, aby pan Ševčík bezhlavě nelikvidoval své oponenty. Univerzita je místo, kde by se mělo více než jinde o názoru diskutovat, ne jej zašlapnout jako nějakého švába (nebo Schwaba?).

Je správné soudit ho za účast na strhávání ukrajinské vlajky na Václavském náměstí, protože zda tam vlajka visí správně, je věc názoru a diskuze, ale způsob jejího odstranění by neměl být barbarský. Nicméně o tom, kam věšíme cizí vlajku, bychom měli také více diskutovat. Diskutovat. Ne se prát na ulici. A tím naopak mířím na slepé odpůrce Ševčíka. Zamyslete se, zda podporovat Ukrajinu nutně musí být spojeno s vyvěšováním cizích státních symbolů na vlastní symbolická místa. A neodsuzujte hned ty, kteří diskutují na opačné straně.

Co by naopak mělo být v toleranci?

To že jako zkušený makroekonom mluví po boku lidí s opačně extrémními názory. Má právo vyjádřit svůj názor. Bohužel tu neexistuje žádná alternativa proti mainstreamu, než jsou lidé mainstreamem označení jako extremisté, dezinformátoři nebo populisté. Ti zastupují jak magory, tak právě i ty, kteří jsou nespokojeni se způsobem vlády, protože vláda vyhodila poměrně hodně peněz z okna, a chudým tím stejně nějak moc nepomohla.

Neměl by být souzen ani za to, že má a hlásá jiný než hlavní názor, pokud to není názor, který podněcuje k nenávisti apod. Například měl zůstat děkanem, i přestože hlásá, že by válka měla skončit a Ukrajina se vzdát části území, protože to je naprosto nezávadný a legitimní názor (nesouhlasím, ale má na něj právo). Tím naznačuje preferovanou cestu z krize. Ševčík přece neříká, že je skvělé, že Rusko napadlo Ukrajinu a spáchalo tam genocidu, nebo jsem to od něj takto explicitně nečetl. Už je ale taková doba, že kdo dost hlasitě nezvoní klíčema, je automaticky komunista.

Poznámka na konec. Pana Ševčíka si pamatuji jako skvělého kantora, který uměl skvěle vysvětlit problematiku, na rozdíl od jiných, a mezi studenty se těšil dobré pověsti vstřícného člověka se silným názorem. V mnohem s ním také souhlasím. Nakonec mi pomohl formovat můj pravicový přístup k světu v dobách, kdy se na váhy pravice a levice ještě netahala témata jako transgender a Green deal.

Dnešním studentům vadí, že učí o covidismu, pojmu, který vymyslel jiný Belzebub Václav Klaus. A ačkoli s nimi v poslední době v mnohém nesouhlasím, stejně jako pochybuji, že se jedná o konspiraci, covidismus sem opravdu přišel a je tu s námi, jen bych ho nazval pravým jménem: socialismus. Další zvýšení kontroly státem, další vodění lidí za ručičku. Sami po socialismu voláme, když říkáme "někdo by měl", "oni by měli", "stát by měl". A "oni" samozřejmě rádi přijdou a něco "budou" dělat. Jenže když si pak dáte odstup, zjistíte, že stát už není jen servisní organizace, kterou si občané konsensem zvolili, ale je protkaný do našich životů úplně všude a žere peníze ve velkém, jak parní lokomotiva uhlí. A ruku na srdce: To přece nechceme. Jsme dospělí, odpovědní. Nepotřebujeme všude vodit, radit, garantovat a plácat přes ručičku.

Hvězdné války

Ukrajina je ve válce s Impériem, Izrael válčí s klony, a do toho se v rudém moři objeví něco jako Hútijové, kteří útočí na obchodní lodě. To zní fakt přitaženě za vlasy, jak z nějakého sci-fi.

Žije Visegrád?

Zda je Visegrád živý nebo mrtvý, má dvě roviny.

Takovou tu deklaratorní, kdy hlavy států říkají, že se máme rádi. S ostatními se máme také rádi, ale my čtyři se máme rádi úplně nejvíc.VSL.

A pak je ta rovina spolupráce. Kolik živých iniciativ vzešlo z těchto setkání nebo se těmito setkáními potvrdilo a pokračuje. A o těch jsem nečetl nikde nic. 

Takže je to rýže deklaratorní a to v momentu, kdy si 2+2 vládci vůbec nerozumí, je spíše deklarace komická. Visegrád je mrtvý.

Bude metro prázdné jak samoška na venkově?

MHD ročně za 7300,- je téma, které lidí rozděluje. Já to zaplatím, ale je to skokově hodně peněz. Ano, metro nejezdí zadarmo, zvlášť když energie rostou, a pokud neplatíte jízdné, jezdí prostě z vašich daní. Pokud neplatíte daně, jste borci, ale to většina z nás není, hezky bečí a daně platí.

Narovná to každopádně trh a ukáže reálnou cenu věcí, kdy dnes MHD platí všichni - i ti, co s ním nejezdi - a ještě nedobrovolně.

Že by to obhajovalo ježdění autem... To je pitomý argument. Každý si umí spočíst, kolik stojí denní  provozování auta na krátké vzdálenosti po městě. Hodně to žere, a potřebuje víc údržby, nebo rovnou nové auto, a pokud aut přibyde, bude pořád zácpa. 

Metro z daní je tedy za mne levicový populismus, a jízdné bych klidně zdražil. Jestli takto skokově, toť otázka, určitě bych šel nejdřív na nižší cenu typu 5200,- (stovka týdně), aby se tolik nebouřil lid, a pak bych to s odstupem ještě osolil na těch 20,- denně. Pořád velmi fér a nizka cenovka.

A osobní odplivnutí: není to úplně inkluzívní, ale pokud se návyky lidí změní a přestanou metrem jezdit, fajn. Bude sympaticky poloprázdné. Nechť si všichni užívají svobodu a luxus osobního vozu, po které mnozí "správní" tolik volají. Já si užiju ten nově nabytý prostor a rychlost pod zemí.

Reálný dopad takto skokového zvýšení ceny se nicméně ukáže časem - jedná se o experiment, takže těžko soudit. Možná se nestane vůbec nic.

Vážně, lidi. Znovu se nadechněte. 20 korun denně za takovou monstrózní síť MHD, to je fér a vlastně pořád ještě nízká cena. Opravdu tolik chcete všechno přerozdělovat z daní?

I/O

I/O I/O I'm just a part of the everything. 

Drazí rockeři, přesně takové jednoduché nápěvky potřebujeme, abychom věděli, že ještě nejste mrtví. Pro tuhle jednoduchost a líbivost poprock kdysi začal plnit stadiony. A Peter Gabriel není mrtvý - vrátil se po mnoha letech s autorskou deskou, kterou bych si hned šel poslechnout na ten stadion, bez ohledu na cenu.

Co říct obecně? Peter je moje srdcovka. Sálá z něj zvláštní moudrost, zkušenost a nadhled, což se propisuje i do textů. A umí udělat nesmírně dobrou show. Nová deska je přesně taková.

Panopticom desku otvírá. Střízlivá ale výrazná skladba. Formou řízná, ale ve sdělení smutná.

And we reach across the globe
We got all the information flowing
You face the mother lode
Tentacles around you around you

The Court nemusí každému vyhovovat, ale připomíná ty staré Genesis, kde Phil Collins ještě jenom bubnoval. Trochu rock, trochu opera. You know the justice is blind.

I/O je srdcovka davů. Jednoduchý refrén, optimistické vyznění. A když se ozve hluboké broukání strýčka Tonyho, je to jak návrat do dětství. Tohle musí rozhýbat ty stadiony.

Four kinds of horses s orchestrálním podkresem zní, jako kdyby utekla z úvodní znělky Jamese Bonda. Navíc nápěvek čtyři druhy koní - čtyři druhy lidí skýtá správně tajemno k dumání.

Back in the world, we're walking out the road to joy. Další geniální stadionový popěvek, písnička navíc dupe jako kdysi Barry William show a snad nevadí, že ji stylově vykrádá.

Oliver tree připomíná jeho béčkové vypalováky z 80. let, tady se možná vykrádá až moc, ale nutno říct, že se to poslouchá dobře v jinak lehce temnějším, ale velmi poslouchatelném ocasu desky.

Jak už jsem psal výše, mám Petera rád, protože jeho texty možná ve výsledku nejsou tak hluboké, jak se tváří, ale jako správně formulovaný marketingový claim ve mně vzbuzují otazníky a myšlenky.

Za mne tahle deska z doby vyčnívá a stojí za poslech.

20

Soulsavers jsou volné uskupení muzikantů, kde se otočil mimo jiné Mark Lanegan nebo Dave Gahan z Depeche Mode. A tito ochránci vydali další desku, ovšem bez zvučných jmen s ještě méně zvučným názvem "20".

Je to ovšem dobrá deska, a tak bych vám ji chtěl doporučit.

Od předchozích podniku s Gahanem se liší tím, že není tolik rocková. Nachází se na jakémsi pomezí klávesového rocku a elektroniky. Ale neznamená to, že by neměla pořádně našlápnuto.

Hned úvodní píseň Cabin Fever s výrazným a jednoduchým motivem na bicí, vás strhne. V ní i v druhé skladbě Rumblefish je druhý hlavní motiv opakující se na klávesy. A jede to jak lokomotiva.

Postupně se přidá pár balad se zpěvem. Down So Low má hammondkový podkres, který je pro soulsavers typický. A je to balada, která nezní depresivně, možná spíš zoufale. Ano, deskou se rozléhá i určité démonické temno.

Nenechte se ale oklamat - tohle není žádný triphop. Je tam i nějaký podíl kýče, vlastně spíše hodně emo, s důrazem na patetično. Prostě muzikanti s puncem doby. Zkuste je - minimálně kvůli Cabin Fever a Rumblefish.