Hoří léto

Ve slunci v polích. Ve stínu zahrádky. U chalupy u rybníka. Na balkoně v přístavu u sklenky vína. Na rozpáleném asfaltu za volantem.

Závan 90. let

Ti starší chodí na retro do Tančícího domu. Ja mám motorest Melikana na D1 z Brna do Prahy, pochoutkový salát a obyčejný rohlík. Závan 90. let.

LB o Brexitu

Na Brexitu je zajímavé, jak všichni vědí a hlavně moudře předpovídají, co bude. A jak jsou tu zase ti, kteří z pozice nekonečného dobra hájí spolupráci a lepší svět, a ti, kteří z pozice neomylného zdravého rozumu zavrhují EU, a působí tak jako ti špatní.

Já jsem přizdisráč a nemám tedy jasný názor:

1. Podle mne Brexit přišel v nejhorší možnou dobu - Britové, kteří s EU otevřeně polemizují již léta, utečou zrovna, když do lodi nejvíc teče. To v daný moment může působit zbaběle, což je škoda. 
2. Určitě je ale mediálně přeceňovaný. Výstup z EU není žádný konec světa lusknutím prstů. Pojďme s Brity spolupracovat, ale volněji, by to vyhovovalo i jim.
3. Pro EU o je to zdravý políček. Doteď si Brusel tyl bez reálné zpětné vazby (v kavárnách se samozřejmě diskutovalo). Z výstupu Británie mohou (teoreticky) těžit ti, co zůstanou, pokud se Brusel (třeba) umírní.
4. Evropskou integraci podporuji, ale ne v podobě dnešní EU. V tom jsem (i na tomto blogu) již po léta konzistentní. EU funguje podle pravidla čím více, tím lépe, já se zastávám názoru, že méně je někdy více. Ve státnictví to platí dvojnásob - moc vměšování státu škodí. Jsou politiky jednoznačně prospěšné - třeba bezcelní unie - a jsou takové, které jsou sporné. Ty sporné je fajn ostatním nenutit.

Nevídaná pohoda na D11

Dneska jsem se vracel z jedné vydařené oslavy třicetin nedaleko Hradce Králové. Za Hradcem jsem se napojil na D11, zapnul tempomat na 120 km/h a vypnul ho až v Praze na Černém mostě, aniž bych celou cestu musel zmáčknou libovolný pedál.

A ta oslava... S bazénem, grilovačkou, s nocí po širou oblohou a rosou promáčeným spacákem, s ranním během s kocovinou o závod. A hlavně s partou bezva lidí, kterou jsem vlastně neznal.

Danajský dar EU

Hospodářky si dnes stěžují na rostoucí vliv krajně pravicových stran a jejich protiunijní rétoriku.

Odmyslím-li, že krajní pravice není pro nikoho dobrá, čistě v otázce EU se není čemu divit. EU je nyní příliš levicová. Bruselští "liberálové" sami vytáhli kyvadlo do neudržitelně levé pozice.

Není divu, že se teď zhoupne napravo, a pak se teprve bude vracet na střed. EU se možná otřese, a doufejme, že úplně neskončí.

Možná to ale povede k reflexi a k pochopení, že EU měla zůstat u hospodářské spolupráce, principu, že méně je někdy více, a v politické rovině důvěřovat menším celkům a občanům.

Nemoc revisited

Je vlastně fajn být nemocný a nevzít si před onemocněním počítač s sebou domů. Stonám opravdu odpovědně - abych se uzdravil - tedy nedělám nic. Poprvé v životě o mne nepečuje maminka, ale manželka. Ťukám si do blogu. Koukám na seriál Černá zmije. Nebo koukám z postele obrovským rohovým oknem na náměstí. Srkám zázvor. A kolem pobíhá hýkající synek. Škoda jen, že ta práce se sama neudělá.

Filmový deník

O úterních večerech hlídám, a tak jsme si s Jáchymem dali dvakrát "chlapský film", Slídila - z roku 2007 a z roku 1972. Oba spojuje stejná divadelní předloha a Michael Cane. V obou případech se děj odehrává v několika málo místnostech venkovského sídla, kam majitele, svérázného stárnoucího spisovatele detektivek, přijede požádat o rozvod mladý milenec jeho manželky. Ješitný spisovatel se rozhodne pro pomstu sokovi jeho ponížením formou svérázné hry, která ale bohužel působí hodně reálně. Tak reálně, že sok se rozhodne sehrát další kolo s cílem ponížení odčinit. V obou případech pak následuje zběsilé rozhodné kolo zápasu obou ješitných samečků a někdo musí logicky ztratit hřebínek. Zatímco historicky je pán domu Laurence Olivier a Caine hraje mladého vyzývatele, v roce 2007 si věrohodně střihne pána domu, kterému zdatně počechrá peříčka Jude Law.

Bravurní námět a bravurní pojetí dvou charakterů, v obou případech rozumně přizpůsobené nátuře herců. Původně mi přišlo pojednání z roku 2007 sexy a z roku 1972 naopak ve světle novinky lehce vyčpělé. Ve světle půvoodního filmu ale právě ten novější přestává být tolik sexy, zůstává spíše "trapně dnešní" a pokud někdo za 35 let natočí remake, bude verze 2007 srovnatelně roztomilé retro. Z toho pohledu je o to zajímavější  vidět oba filmy, ačkoli samostatně bych své generaci verzi 1972 nedoporučil. Starý zde a nový zde. Doporučuji sklenku dobrého tvrdého alkoholu.

Malá smrt. Něžně a vtipně pojatá kratičká komedie o tom, jak to lidé s úchylkami přece jen nemají lehké - ani v tolerantní společnosti.  Na CSFD zde.

Nová bondovka Spectre je pro mne kontroverzní. Mendez měl k dispozici perfektního padoucha v podobě Christophera Waltze, 120 minut děje, a rozhodl se navázat na všechno, co se "předtím" stalo. To je velká ambice, zvláště pak po úspěšném Skyfall.

A dodal výbornou podívanou. Jen konec trochu zklame - padouch je slabý a návaznost na předchozí díly je velikášská, ale nikoli velkolepá. Působí trochu jako klišé. Také stárnoucí Daniel Craig nezískává na bondovském šarmu, ale jen se víc a víc podobá mrzutému agresivnímu buldokovi. A zklamal mne vlastně i propíraný výstup Bellucci. Z půvabu nejstarší "bondgirl" mohl film lépe vytěžit.

Má to ale své světlé stránky. Mendez se vrací se v drobných nitkách k původním Flemingovým předlohám a motivům. A hlavně: Natočil to řemeslně hezky. A nakonec i fakt, že film explicitněji je lehkou pohádkou, není na škodu. Ona to asi je pravá podstata bondovky - pohádka. Jen ten Skyfall se prostě překonat nepodařilo.

Nemovitosti nejsou výhodné

Využijte rekordně nízké úrokové sazby hypoték a investujte do nemovitostí. Dnes je ta nejlepší doba k nákupu nemovitosti. Slyšíme a čteme to velmi často. Přitom to ale není pravda.

Základní problém totiž je, že v Praze společně se sazbou hypotéky šly nahoru rekordně také ceny nemovitostí.

A opravdová cena nemovitosti pro vás se rovná:

Kupní cena teď + úroky z dnešní kupní ceny, které zaplatím v budoucnu

Pokud tedy teď koupíte byt (za zvýšenou cenu), budete po dobu fixace platit relativně nízkou měsíční splátku. To je pravdivá část.

Nepravdivá část ale je, že to je výhodnější než jindy. Splácíte totiž byt za hodně navýšenou cenu. A to  Praze až o 20%. Dlužná částka vám zůstane i po té, co ceny bytů zase půjdou dolů, protože se šejkové rozhodnou zdražit ropu a Čína zpomalí o 2 procenta. Když ceny jdou pod cenu, za kterou jste koupili, je pro vás nevýhodné prodat. Navíc zrovna mohou být zvýšené úroky (ovlivňuje centrální banka a ekonomický vývoj kolem) nebo blbá nálada na trhu (ovlivňují media s stádní efekt) vy budete s cenou muset ještě dolů.

Co vás také zajímá, je, kolik jednou zaplatíte měsíčně.

A až půjdou úroky zase nahoru, zůstane vám vysoký dluh. Po té, co vám skončí fixace úroku, může zrovna být sazba natolik vyšší, že skončíte třeba až na 1,5 násobné měsíční splátce. Protože cenu jste fixovali jednou, ale splácet pak můžete až několik desítek let, celkově zaplacená částka (kupní cena + úroky) může být vyšší, než kdybyste kupovali dřív nebo teď rok dva počkali. K tomu se vám přidají již zmíněné vyšší ceny energií. A vás to může najednou každý měsíc pěkně potrápit.

Další rozměr přidávají dvě části výhodnosti: Spekulativní a finanční. Finanční jsem popsal výše. Spekulativní znamená, že spekulujete na budoucí růst hodnoty, který je daný získáním budoucím výhody. Například koupíte krásný kvalitní byt nad špinavou frekventovanou třídou, kde za 7 let udělají pěší zónu a stromořadí. Nebo bytu změníte dispozici či jej levně zrekonstruujete. Toto ale funguje vždy, bez ohledu na to, zda je "výhodná doba", proto to pro zjednodušení ignorujme.

Dobrá doba ke koupi nemovitosti byla naposledy v roce 2014. Tehdy už šly úrokové sazby hypoték hodně dolů, nemovitosti se ale ještě daly koupit za rozumnou cenu. Lepší byla i nabídka. Dnes je doba naopak horší nebo pouze průměrná, pokud nemáte prokazatelný spekulativní důvod. Není důvod kvůli reklamním řečem a stádnímu efektu zrovna teď dělat kotrmelce...

Pátrání po Sugarmanovi

Pokud vám ušel jako mně, neváhejte už ani minutu. Film pátrání po Sugermanovi vypráví neuvěřitelný příběh hudebníka, který na přelomu šedesátek a sedmdesátek vydal dvě výborné desky, ale nenašel si své publikum a upadl v zapomnění. Stal se ale nevědomky legendou boje proti apartheidu v Jižní Africe, byl místními znovuobjeven pro celý svět a teď koncertuje ve fóru Karlín s cenou lístků vyšší než zavedené legendy.

Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.

A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.

Nedivil bych se ale ani,  kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.

Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.

Okno oko

O víkendu jsem si udělal radost jako už dlouho ne. Nejenže jsem připravil bylinkovou zahrádku na balkoně a přidělal prahy, ale taky konečně důkladně umyl okno v obýváku. To nebylo myté od rekonstrukce, pominu-li lehké přetření zevnitř.

A je to úžasné! Jaro je najednou takové víc jarní, barevné, zelené. Koukat přes šedé uplakané okno bylo jako dívat se na černobílou televizi a umytí jako najednou přejít na barevnou.

Vyvrcholením je pak překvapení v kombinaci legrace a znouzecnost, o které s dítětem nikdy není nouze - o týden později už jsou na okně všude vidět dětské ručičky, které předtím zůstávaly tolerantně skryté špinavou šedí. A protože je apríl, ke všemu se přidává z poloviny mrtvá bylinková zahrádka po nočních mrazících.

Hloupé?

Škodovku Němcům? Jste jako Hácha! se prý dle HN psalo při prodeji Škody. Z dnešního pohledu pošetilé, ale vemte si, že Škoda je tam, kde je, jeny z libovůle Volkswagenu. Ani šikovné české ručičky by jí nepomohly, kdyby se rozhodla udělat ž Čech montovnu VW Caddy a tu zavřít ve chvíli, kdy by tu jednotka práce stála víc než třeba na Ukrajině, nebo kdy by centrální marketing rozhodl, že se jim do krámu nehodí další značka. S tím Háchou to tedy klidně mohla být pravda...

Ale je tam, kde je a roste. Díky bohu.

Stereo

Neprůstřelné stěny a stropy bytu a moje staré Stereo konečně v obýváku. Něco, co mi v kombinaci se Spotify pravidelně dělá hlasitou radost.

Zrekonstruováno

Tentokrát po "pouhých" pěti měsících a nastěhováno dokonce jen po třech. Stálo mne to jen něco přes polovinu podolské rekonstrukce, méně než polovinu času, více nervů a stržená záda. Rodinka člověka pohne k psím kusům.

A odměnou jsou všechny ty spokojené momenty a slunná rána.

Díky všem za pomoc!

Zabiti železniční poetikou

Opilý strojvedoucí smetl na přejezdu chráněném závorami auto, protože závory někdo nezavřel.

Říkám si, jak je možné, že v 21. století, na přejezdu se závorami, může projet vlak, aniž by se závory zavřely. To znamená, že závory ručně ovládá nějaký vyšinutý Alois Nebel, a to znamená, že by bylo lepší, kdyby na přejezdu místo nebelovské poetiky nebylo nic... Nechme to snad raději na řidičích, než věřit závorám a Nebelovi. A nebo koupíme za pár tisíc pitomé elektrické zařízení, které se nesplete a Nebela pošleme na rekvalifikaci? Ale ne - to je přece asociální...

Jak zabít kulturu start-upů? Financujte ji státem!

Česko je prý s financováním start-upů pozadu a chce jim proto rozdělit až 2 miliardy. Jsem zvědav, kolik v naší kultuře státního zvrhlého úředního humoru vznikne účelových start-upů "naposilkovaných taxikářů ze solárka". Zda to doteď ideově neposkvrněné start-upové scéně spíše neuškodí, aby jméno "start-up" nezískalo podobně jako jméno "podnikatel" nespravedlivě negativní konotace.

Komunita versus

Komunita kolem autonomního centra Klinika má objekt opět vyklidit. Nechápu. Říká se jim squatteři nebo anarchisté, ale v zásadě se jedná o normální lidi (často od rodin), kteří chtějí klubovnu. Místo, kde se můžou scházet, zevlovat a odpočívat, a nebo podnikat něco, co všem zúčastněným prospívá. Místo, které přispívá k tomu, že lidi jsou aktivní, nikoli pasivní. Místo, kde se můžou realizovat, aniž by byli nuceni "konzumovat". Být kreativní, aniž by podléhali hodnocení cizím žebříčkem.

Komunita. Nikoli skupina, kam chodíte splynout s davem, ale skupina, kde se realizujete tím, že můžete sdílet s ostatními, Trochu hipísácké slovo, ale zvykejme si. Skupina lidí kolem určitého zájmu dokáže často vyprodukovat větší hodnotu než bezvadně řízená firma a tuplem větší než státní instituce.

Osobně nejsem komunitní druh člověka. Mám hrany, o které se ostatní pořežou nebo je musím skrývat pod kabátem tolik, že nejsem vidět vůbec. Ale poznal jsem již několik komunit a vím, že tahle uspořádání dávají svým členům dobrý pocit a produkují úžasné kreativní věci. Kolik úspěšných start-upů vzešlo z nejhoršího zevlování lidí, kteří odmítali šplhat po cizím žebříčku, z diskusí o ničem s lidmi, kteří taky takzvaně "zevlují".

Komunitu dává smysl podporovat. Nemusíte ji chápat nebo být jejím členem, ale to, že dělá věci, které sami neděláte, nebo vám jednou za půl roku udělá o půlnoci pod okny humbuk, není důvod ji házet jí klacky pod nohy nebo se ji snažit smazat z povrchu zemského.

Doky

Doky mají k dokonalosti Vyšehradu a Podolského nábřeží daleko. Přesto je tu množství kouzelných míst, nad kterými se tají dech.

Zvláštní svět dob minulých žijící ve svém opuštění prakticky uprostřed města. Žijící po svém, nikoli mrtvý. To obrovské, kdysi živené státním plánem, spí a pomalu zarůstá trním. Zaslepené vlečky, sklady s barevnými mozaikami, které by zasloužily cenu za architekturu. A v tom všem si hledá cestu svéráz doby. Pokoutní autoopravny, drobné podnikání, klubovny. Malý dnešní člověk proti velikášské minulosti.

Asi byste nečekali ŘOPík - bunkr nejspíš z dob první republiky nebo alespoň druhé světové.

Opuštěné jeřáby. Pražírna kávy, která nebesky voní. Že by sem lodě vozili kávu až ze zámoří? A lodě! Nikoli jachty, ale rezavé nákladní říční kolosy. Vítr, který se honí údolím řeky, naříká do jejich prázdných stěn. Na vše smutně shlíží náklaďáky z dálavy socialismu. Jiná forma krásy. Fascinace. A pořád jste, co by kamenem dohodil od spořádaných ulic Holešovic.

Parfém

Do vozu Metra vstoupil týpek s Hamburgerem od McDonalds. Neuvěřitelné. Vagonem se rozlila vůně, kterou tak důvěrně známe z prodejen rychlého občerstvení. A tehdy jsem uvěřil. Uvěřil jsem, že McDs svoje jídlo parfémuje nějakou návykovou voňavkou, aby bylo cítit jako hárající fena a říkalo: "Zakousni se. Vem si mne..." To přesně ten burger vždycky dělá. Hned bych vystoupil a šel si jeden koupit. A to i přestože již ve chvíli, kdy ho jíte, víte někde vzadu v hlavě, že vám moc nechutná. Taková malinká věc v papíře daleko v obrovském vagónu Metra plném lidí ve špičce. Takhle lákavě nevoní žádná dobrá restaurace. Ani steak, který si doma uděláte sami. Tvůrci konceptu McDonalds jsou geniální. Nezaslouží si protesty a zákazy, ale spíše velebení. 

Překvapení z čistě technické oblasti, která nikoho nezajímá?

Tramvaje Porsche ničí koleje a samy sebe a do Prahy se nehodí. Čekají na opravy za 100 milionů, říká článek HN, a tak raději nejezdí vůbec.

Ano, jsou to tramvaje bez otočných podvozků, zato s velkými převisy. Podobné se hodí do měst s dlouhými rovnými ulicemi, a také tam jezdí - viz. Berlín. Jen jsou lépe zkonstruované, protože německý výrobce s tím měl více zkušeností. A světe div se, kupci na východ nemají o použité Porsche zájem. Aby také měli. České tramvaje (v Německu již od dob socialismu nazývané "kolejové frézy") se totiž vyznačují velkými převisy - kraje vozu mají tedy velkou setrvačnost a tím při jízdě v zatáčkách vyvrací koleje. Všimněte si také, že v civilizovaných městech nejezdí řidiči s mnohatunovými kolosy do zatáček tak rychle. A na východě také ne, protože tam by na místních zkroucených kolejích neodjeli. Jen u nás je to jedno, koleje totiž stojí hromadu peněz, což je malá domů, a jen za těch 5 let, co jsem bydlel v Podolí, se Podolské nábřeží dělalo dvakrát.

To jsem tady psal jsa nachytřen mnoha odobornými zdroji již mnoho let nazpět a všichni to věděli. Jenom ne ti, kteří o zakázce rozhodovali. Já bych teď prosil místo kňourání nějaké trestní stíhání, protože plzeňská Škodovka tenhle stát ždímá už dlouho a je to krajně podezřelé.

Nový ostrov

Štvanice je pro mne novinkou. Opravdu nešikovně dostupný ostrov přeťatý magistrálou na ruce jedné. A nádherné pohledy na na řeku a Hrad na ruce druhé. K tomu milá hospůdka Vila s čilým kulturním ruchem a park, který není parkem, takže tam neplatí žádná pravidla.

Výhledy na bezdomovecké domovy pod širým nájezdem na most, které si s leckterým bytem ve výbavě nezadají.

Těším se, až na Štvanici v létě dopluji přívozem, který se jmenuje podivně nepoeticky Holka. Ve skutečnosti se jedná o zkratku Holešovice-Karlín. Doveze mne tam moje Holka.

Milé plus bylo, že nás ostrov při první návštěvě poctil krásným západem slunce.