Fér cena

Podle německých zastánců zrušení neomezené rychlosti, může limit 100kmh přinést úsporu ročně až 331 Euro.

330 Euro je něco přes 8 tisíc korun. 

Za tu možnost to vlastně není moc.

Dokonce si umím představit, že bych i zaplatil nějaký rychlostní příplatek za tu možnost, i přestože bych ji třeba pravidelně nevyužil.

Ale jako jinde, i tady je to o poptávce. V Německu si automobilky kdysi prosadily neomezenou rychlost. A byla po ní poptávka voličů, takže ji nikdo dosud nezrušil. Je poměrně logické, že pokud poptávka voličů klesne, najde se v německé politice dost hlasů, kteří ji rychle zaříznou.

Tentokrát hlasování přežila.

Rychlost nemá tak politicky aktivní zastánce, respektive ti si myslí, že tu byla odjakživa, tak proč to měnit. Ale strana omezení roste a poměrně aktivně agituje, hraje lidem na tenké struny. Takže poslední zachování bylo o chlup, ale oni se nevzdají.

Rychlost v Německu pro její zastánce ztělesňuje svobodu, kdy každý, kdo chce, může cestovat rychle. Znamená uváženou kontrolu rizika. A taky respekt k pomalejším.

Pro odpůrce naopak ztělesňuje vše špatné: Je to libost pro pár bohatých, produkuje hluk, CO2 a jiné spolodiny, znamená téměř jisté "smrťáky" v případě nehody.

Vlna veder '26

S oblibou se z vlny veder dělá konec světa a se stejnou vervou se diskutuje, že rozmarné tropické dny tu byly každé léto, a lidé se na ně vlastně těšili, než přišla doba řízené paniky.

Obě strany, konzervativní pašík i jezdec apokalypsy, mají kousek pravdy.

Teplotní extrémy jsou opravdu vyšší. Je větší sucho. Trend je průběžně vzestupný. Ale zase loni takto bylo pár extrémních dnů, a pak už léto spíše mokré a studené. Minimálně u nás v Hobitíně - na západě Evropy se vařili trochu víc.

Letošní extrém je pro mne ale novum -  je těžko snesitelný. Za hranicí, kdy jsem ještě schopen fungovat, nebo si to užívat. Že bych si v této heatwave vyjel na kole a tvářil se, že je vše jako jindy, je nemyslitelné. Stačí mi jít po ulici nebo být doma. Skoro třicet stupňů vysává energii a kazí spánek. Do toho mne chytila klimatizační rýmička.

Byly ale roky, kdy vlna veder byla mírná (třeba 30 stupňů) - například když se Jáchym narodil. Tehdy to působilo jako velké prázdniny - hlavně hodně prosecca, chlazené pivo a pohodu. Do toho se šlo hecnout a vyrazit třeba na chvíli na kole. Tak to bylo od června až do září. Tehdy jsem jezdce apokalypsy sice chápal, ale zároveň jsem si to vedro užíval.

5 stupňů nahoru je rozdíl. Když je přes 35 stupňů, přestává to být legrace, a rozmarné léto. V Myanmaru, kde se zenovým krokem ploužíte po památkách), je to jiné, než když se v plné polní přesouváte ve spěchu po Praze na business jednání.

A nejen pro mne. Jel jsem do Jindřichova Hradce vyřídit nějaké věci, a všude sanitky. Všude kolapsy. V supermarketech, domovech, na ulicích. 

Úmrtí spojená s teplotou se sledují už desítky let. Zvýšený počet reagoval na extrémy v roce 1994 a 2003. Nebo pak na moje velké prázdniny 2015, zmíněné výše. Obecně pak platí, že úmrtnost stoupla mezi 2010 a 20, ale v poslední dekádě ještě roste. To je ovšem dané i stárnoucímu silnými ročníky. Souběh rostoucích extrémů a průměrného věku bude hrát větší roli.

Pořád ale řekněte, že oteplování nezpůsobil člověk. Možná ano, možná ne. O tom se tady nehádám.

Spíše znovu připomínám, že bojovat s CO2 je hrozně fajn, třeba tím, že 5 roků stavím tramvajovou trať, a dalších 5 let učím lidí nejezdit podél ní autem, ale to nám moc nepomůže teď a tady, když my už se smažíme letos. V tom evropské státy selhávají, nejen Babiš, kterému je to úplně jedno, ale i zelenější leadeři na západě. Ano, je to řešení následků a ignorování příčiny, ale ty následky (tedy vedro) musíme přece taky nějak přežít.

Tak a tlustá černá čára. Za pár dní možná začne studené a mokré léto. Budete se mi za tento post hlasitě smát. Ale co tomu řeknou všichni ti, kteří v tom horku zkolabovali, nebo to nepřežili? Jasně, nebude jich moc, ale možná kdyby jim někdo poradil nějaké beduínské triky, třeba by všichni byli víc v pohodě. Protože ne každý si může na těch pár dní v roce instalovat klimatizaci, nebo si odjet někam po stromy do údolí. 

Červen - léto připraveno

Červen mne zastihl nepřipraveného a odplynul jako vždycky - rychle, včetně toho, že jeden týden jsem něco toxického snědl a žaludek to zabalil. Ale i rýže a chléb mají něco do sebe.

Přesto se děly věci.

Děti slavily a s nimi asi půlka rodiny. Druhé vánoce, včetně všeho shonu a nervozity. Čím víc chcete, abychom si to všichni užili a měli pohodindu, tím víc všem naskakuje žilka. Znovu vánočně opakuji, a děkuji za optání, nikdo z nás není eventový manažer, ani expert na logistiku a nákup, takže to podle toho vypadá. Ale zároveň nikdo nemůže za to, kdy se narodil.

Kabrioletnění. Sice nebylo léto, a ani nebylo letní počasí, ale Mustang jel pěkně, pořád se do něj ve čtyřech ještě vejdeme, a letos jsme si dopřáli celý víkend. Minimálně nepršelo.

Tábor. Míjíme ho léta, x-krat už jsme tam byli - u nádraží. V nákupáku. Nikdy to nevyšlo na důstojnou zastávku. A byla to chyba. Pořád sním o jihoitalských a řeckých městečkách - na kopci s rozhledem, s úzkými kamennými uličkami, a popínavými rostlinami, které je pohádkově prorůstají. No, a tohle je Tábor. Město má neuvěřitelné jižní kouzlo, je plné krásných hospůdek a kaváren, a také jeho prvorepubliková část směřující k nádraží má takovou uvolněnou atmosféru. V bistro Výkvět jsme se zastavili a musím říct, že takto udělaná napoletana s nápadem a originálními přísadami, už zabíhá do rajónu Slice Slice Baby, akorát zůstává stát pevněji na jihoitalské zemi. Ale nezapomenu. K tomu se přidává kouzelný interiér, zahrádka a předzahrádka přímo na náměstí.

Kávová Zastávka pak byla jasná volba. Řemeslný interiér. Milá obsluha. Káva, ale i dezerty. Na jedničku. Atmosféra, zastavit se a pokecat se sousedy, i když to nejsou sousedi, je nakažlivá, i protože venku se sedí na druhé straně ulice, a strana kavárny je jen na stojáka.

Přidám ještě, že v Táboře začíná Bechyňka, tedy unikátní Křižíkova elektrická dráha, která jede do lázní Bechyně, po obráceném mostě, a chvíli trochu jako tramvaj spolu s auty po mostě. Občas tu jezdí historické vozy. To jsme tentokrát nestihli, ale jeli jsme kdysi. Tábor prostě stojí zato.

Zajet pak Mustangem do muzea amerických veteránů v Nové Bystřici se skoro nabízelo. A při odjezdu jsme se tu setkali s dalšími veselými poníky, byť s kovovou střechou. Tohle muzeum se stále mění a vyvíjí. Expozice amerických šedesátek je tu rozverná. Tentokrát tu byl vystaven legendární Mustang Bullit.

Do toho se vmísilo Polsko a Kraków. Hodně pracovní výjezd - s hlavním cílem, aby celý tým pochopil, jak moc a v jaké kvalitě jsme dodali a musíme dodat čísla. K tomu společné hledání, jak a co zlepšit do dalšího období v procesech a spolupráci. No a pak party. Heslo zní nezřídit se, a v Polsku je to bohužel jednoduché. Jejich piva dělají hrozné kocoviny, drinky si přeberete sami, víno je mezinárodní, a panáky číhají všude a ve velkém množství. Party skončila u mne na pokoji. Jsem služebně starý, takže už to začíná být tradice. Zavírat party a nechlastat (moc) je docela výzva.

Celá akce se konala v hradu Zinar s nádherným výhledem do přírody. Měli jsme přesně hodinu a půl na prohlídku Krakowa. Průvodce nebyl úplně nadšený Polák, takže velmi zajímavě kousavě podaná historie - vlastně se mi jeho podání moc nelíbilo. Historie je plná přešlapů, ale proč je zveličovat a vozit se po nich? Následně večeře v michelinské restauraci Szara - asi první jídlo, které mělo v Polsku brusinku. Poláci vaří dobře. Kvalitně. Ale jen dobře. Málokdy nadchnou. Tady nadchli. A protože procházka byla krátká, prošli jsme po cestě do Baru ještě nějaké bary. Konverzace v menším kroužku příjemně plynula.

Ale Bar! Mercy Brown je jeden z těch barů, který je inovativní, perfekcionistický a s vlastním stylem. Přístup je skrze zadní stěnu šatny - to tomu dává chuť jakéhosi zakázaného ovoce. A netáhne ožralé turisty z ulice. Drinky si vyberete z menu nebo si o ně prostě řeknete, ale ještě lepší je jejich moodboard - jakési leporelo nálad, podle kterého si vyberete svůj drink na obrázku. 

Cesta vlakem s kolegou byla netradiční, 7 hodin, ale zase pohodlná oproti čtyřem hodinám čekání na letišti ve Varšavě. Leo Express souprava sice není tak pohodlná jako klasické moderní vagóny, je to spíš taková rychlá tramvaj, ale pořád skýtá dostatek místa, záchod, možnost se projít, a stojí zlomek proti letadlu.

V neposlední řadě stála zato návštěva výstavy Elišky Šárkové a Zlatky Lamrové v Sedlecké katredrále u Kutné Hory. V bouřce, v podkroví, to mělo svoje kouzlo.

A v poslední řadě se povedlo prodat kola od Forda, a uvolnit balkon. Osázeli jsme jej v rakouském stylu, během června se rozkvetl naplno, závoz bílého vína od pana Bočka dortazil, a tudíž se dá říct, že je na sezónu připravený. Léto může začít!

Chalupáři chalupáři...

Hyundai přestane od další generace vyrábět i30 SW - tedy kombi. Chalupáři třeste se a kupujte, dokud to jde. 

Proč? Toto autíčko jsme chvíli měli, a je to totální hodnota za peníze. Gigantický kufr, tak akorát místa uvnitř, ale cena ze starých časů (v akci byla nedávno od 430 tisíc a v bazaru docela drží hodnotu). Jinak je to absolutně budgetové auto se vším všudy.

A teď se zastavte na ulici a rozhlédněte se - kolik uvidíte škodovek a kolik i30? To auto je v Česku všude. Není to okrajovka. Je to hybatel.

Jak jsem tu psal v minulém článku, Česko bohatne, protože si může koupit baby Kodiaq za 650 tisíc nebo Octavii za 800, a dokonce za chvíli budou plná předměstí Peaqů. Brave new world. A buďme za to rádi.

Hyundai nicméně převzal roli Škody - motorizátora chudých. Těch, co volí Babiše, Zemana apod. Vlastně auto se sociální funkci. A k tomu je v Česku nutno nutně třeba kombík, protože v hatchbacku nebo krátkém stylovém SUV (co lze koupit za peníze) všechny ty kytky, cihly a vajíčka neodvezete.

K tomu se přidává i sentiment, že i30 je naše, protože se vyrábí u Ostravy - není divu, že Hyundai má edici vozidla a reklamu Go Česko!

A jak to výrobce odůvodňuje? Na SUV má větší marži. A nechce plnit sociální funkci výrobou levných kombíků.

Chudší Češi mají tedy jen tři možnosti: Dacii, starý vrak a nebo zbohatnout.

Fenomén Peaq

Škodovka uvedla na trh Peaq, sedmimístné elektrické SUV.

Líbivost je věc individuální, Peaq opět připomíná spíše MPV, nežli SUV. 

Na každý pád je to obrovské auto, které působí důstojně - přerostlo i Škodu Kodiaq, má gigantický kufr, jednoduchý a líbivý interiér. 

A určitě nebude zadarmo. Člověk bude dobře vážit, jestli si koupit Volvo XC90 nebo Peaq. A vzhledem k tomu, kolik vozů Volvo XC90 jezdí po silnicích, by vůz české provenience Peaq mohl zaplnit luxusní a velkokapacitní mezeru na trhu.

Co to o nás říká?

1. Češi bohatnou. Kupované škodovky jsou takový náš Big Mac index. Pokud tu bude jezdit hodně Peaqů, znamená to, že jsme zase bohatší.
2. Škodovka neubírá na důležitosti. Mít možnost postavit takto relativně luxusní a velký vůz ukazuje, že značka má v portfoliu Volkswagenu svou váhu. Na druhou stranu, také Cupra našla svou identitu, a daří se jí. Možná dobrá strategie, možná dobrá doba.
3. Elektromobilita v podání Škody není mrtvá větev. Proč by se stavělo tak velké portfolio elektrických modelů, kdyby to lidé nekupovali? A ano, oni to kupují, i když více v zahraničí. Enyaq si k českým lidem našel cestu, klasicky jako ojetina. Ale docela jsou vidět i civilní Elroqy, a to nejsou žádné ojetiny.
4. Česká cesta praktických chalupářských vozů Simple Clever se prosadila. Škodovka nepřináší emoce, ani luxus, ani bonvivánství. Je pro lidi, kteří žijí obyčejné životy a od auta chtějí maximální funkčnost a nic víc. Kupodivu to funguje Škodě dlouhodobě a i ve světě, a Peaq je důkazem, že to může nakazit i třídu středně velkých SUV, kde jinak vládne spíše styl než praktičnost.

Asi si na takové auto nikdy nedoložím, ale aspoň ho můžu ostatním protichu přát. Příjezd Peaqu je totiž pro Českou republiku dobrou zprávou, a přejme mu proto úspěch.

Legendy 2026

Legendy na Výstavišti, každoroční výstava krásných automobilů ze všech možných koutů světa byla zajímavá zkušenost.

Především se tu opravdu sešla řada krásných legendárních aut, což ale není to samé jako autosalon nebo muzejní sbírka - každé starší auto totiž vyžaduje péči. Byla to tedy také výstava lidí, kteří nejenže si svůj krásný vrak dokázali pořídit, ale ještě jsou ochotní do něj neustále investovat. Přehlídka umu a péče.

Navenek člověk ta špičková auta nějak tak zná. Vlastně nebylo takové terno na ně koukat. Ale byla hezké si navnímat, jak pěkná mají různá auta interiéry. I tady to bylo hodně o péči a vkusu majitelů, zvláště u veteránů a young timerů, ale i u nových vozů.

Zajímavé zjištění, že se dělají na řidiče orientovaná Porsche s atmosférickým motorem a manuálním řazením.

Byl tu například také Jaguar klub, který, jak bylo vidět, má jen tři členy, nebo neexistuje, a proto tu bylo 10+ vozů. Taky nemám FT rád, ale tohle nebylo od novinářů fér.

Co se moc povedlo, byla francouzská část, speciálně Citroen. Možná to nejsou tak spolehlivá a rychlá auta, ale majitelé si to umí s humorem užít. Takže: Jezdil tam četník, jeptišky, byl tam Fantomas. A mohli jste se svézt s nimi. Zdatně jim kontrovala skupinka se starým americkým picku-pem plným slámy, na kterém jeli američtí zemědělci s vidlemi a krásné holky s vlajkami USA, a také vidlemi. A do třetice historické Zetory, které byly vymydlené jak z fabriky, tu tahaly povozy se sedadly z feldy, a provezly vás po celé výstavě.

Co mne vždy znovu fascinuje je majestátnost starých Mercedesů. Jestliže výstava BMW působila, jak sraz vesnických tuňáků, Mercedesy si zachovaly důstojnost, i skrze původní výfuky i kola. 

Oázou klidu byly výstavy čínských značek. Ačkoli dělají poměrně dobrá auta za dobrou cenu, nebo špičkové technologické výkřiky za taky dobrou cenu, přesně to ukazuje, jak je pořád "brand image" důležitý, že vše není jen o hodnotě produktu, a že marketéři ještě neztratili svoje místo v tomhle světě. Čína totiž brand marketing neumí. Neumí spojit svou značku s žádnou emocí, která je u aut důležitá, jakkoli by vám všichni řidiči krví podepsali, že ne, a tak jim zůstává image "čínské".

Roztomilý byl také moment, kdy záchranné složky rozběhly svůj DJ mix hraný přímo na sirény a klaksony různých aut a motorek. Bylo to nepříjemně hlasité, ale vlastně to byl roztomilý nápad.

Obecně to ale bylo spíše náročné. V předbouřkovém vedru, v tom všem prachu, a hlomozu. S hranolkami za 190 korun a poměrně drahým vstupem... Nějak tak mi přijde, že hezčí je si nějaké to auto půjčit, nebo řídit to svoje, a na veterány se jít podívat do některého z venkovských muzeí, kde je větší klid a pohoda. Chápu, že pro plno lidí jsou hlučná místa s mnoha lidmi přitažlivá a energizující, ale my introverti se dobíjíme v klidu, kde je minimum lidí, a lze lépe na věci a lidi fixovat. Tuhle v sobotu ráno jsem vzal liftbacka, a jel jen tak do polí se sám trochu projet - užil jsem si to vlastně daleko líp než podobnou monsterakci.

Takže měli byste chodit? Už jsem tady doporučoval četná muzea, typu Lužná u Rakovníka nebo Nová Bystřice, a pokud si rádi pohladíte národní ego, pak muzeum Škody v Bolce. Ta bych vám ze svého pohledu doporučil spíše. K tomu si užijete hezký výlet do krajiny.

Království knihovna

Knihovna pod vedením dvorního šaška vypadá jak vypadá. A jak to u královských šašků bývá, jejich satyra je v mnohem chytrá a pravdivá, dokonce si může dovolit i polemizovat s králem. Je otázka, jestli tady bylo cílem udělat z krále Krtečka na vývoz do Číny a na oplátku vystavit pandu, nebo mu jen dát králi filozofů moderní hábit. Dozvíme se to?

Ještě bych dodal, že Sedláčka nemám moc rád. Je to moje malost. Nesedí mi totiž jeho osobnost. Je to silná osobnost, a to je jako silná kyselá káva, byť je sebelepší. Vadí mi i to, že se o něm říká ekonom. Na ekonoma je to hodně salonní a filozofický typ, což je v pořádku. Ale média něj prezentují jako aktivního ekonoma, nebo svého času ekonoma ČSOB. Jeho původ je ale z dob, kdy banka byla v rukách velkých myslitelů a možná krapet horších manažerů, a Tomáš vždy byl spíše maskot, který bance dával lidskost a hloubku, než že by skutečně dělal ekonomii. Takže spíše Brand image.

Posel světla?

Nové Ferrari Luce si vychutnává plnými doušky kritiku trhu, akcie padají. 

Proč? Lidem se nelíbí, že první plně elektrický model značky totálně popírá její identitu.

Jestli je auto ošklivé, to je asi věc vkusu, ale pravda je, že něco je tu jinak. Když přišlo první Ferrari SUV, Purosangue, drželo se zcela identity značky, a lidé spíše polemizovali, jestli SUV ano nebo ne.

Ale tady je to jiné. Lidem tyto posuny vadí, protože mají dojem, že se značka vzdává identity. Že mizí to dobré, fungující, jen aby vznikl hloupý novátorský pokus.

Čas pak ukáže. Nekdy je to diskutabilní, někdy cesta k lepšímu, někdy cesta do pekel. Momentálně nevíme, ale je fakt, že jako Ferrari to nevypadá.

Na druhou stranu, technický je to impresivní vozidlo - ne pro vysoký dojezd, kterým ani jiné vozy značky neoplývaly, ale pro svůj výkon a ovládání. Sice se vytrácí mechanická poctivost, ale to je u elektromobilů nějak tak napůl logické.

Je to po všech stránkách demonstrativní krok do nové doby a pokus, který zatím značce škodí, ale je možné, že se jedná spíše o koncept a pokus, a že brzy vznikne další model s podobnou technikou, ale více Ferrari vzhledem, nebo se dokonce ukáže, že se toto vozidlo prodává lépe než klasika. Jiným zákazníkům z jiných důvodu než doteď.

Nakonec, kolik lidí věštilo brzkou smrt banglesovskému BMW a nepřišla. Kolik lidí nesnášelo SUV u klasických sportovních značek, a jedná se nejprodávanější modely. Osobně se mi tento šokující přístup nelíbí, ale vyčkejme a nesuďme dne před večerem.

A dodatek: Kdosi nadhodil, že Xiaomi SU7 Ultra má lepší parametry. A má pravdu. Člověk by pak řekl, že Ferrari bude lepší na okruhu. Jenže ono ani jedno z těch aut není okruhové či závodní náčiní. Jsou to spíše superrychlé limuzíny. O spolehlivosti nebo luxusu taky nemůže být moc řeč - Čína už obojí zvládla na jedničku, a je možné, že Xiaomi bude jako elektromobil spolehlivější než Ferrari. Pokud by Ferrari vypadalo jako Ferrari, lidé by si jej kupovali kvůli vyšší ceně a značce, a Xiaomi by z vysoká ostrouhalo. Jenže ani tady už nemá Ital výhodu, když se image značky vzdal ve prospěch metrosexuálního Apple designu, který má Xiaomi taky. Respektive, Xiaomi vypadá za méně peněz lépe. Takže zpět na začátek: Jedině čas a trh ukáže. Racio nehledejte.

Quo vadis, Sony?

Sony představilo novou verzi mobilního telefonu Xperia 1 - již osmou. Shodou okolností jsem spokojeným majitelem páté generace. 

Sony Xperia jsou telefony, na které jsem narazil náhodou přes tátu. Kdysi razily cestu střední třídy, jako dnes Pixel. Ubereme na některých výkonových parametrech, ale zato vám dáme vlajkovou loď za cenu střední třídy, tedy mezi 10 a 20 tisíci korun.

Hezké bylo vždy zpracování, design v broušenému kovu s výraznými čely se pro mne posunul svého času k absolutní kráse, a toleroval běžné pády bez pouzdra. Telefony ale také měly své nešvary - třeba horší reproduktor pro videohovory, pomalý Bluetooth a WiFi modul, přehřívání, a sem tam problém s baterií při vyšší zátěži. Když Google Pixel přinesl AI post processing fotografií, a Samsung i Apple jej rychle dotáhly, začal Sony silně zaostávat v kvalitě fotek.

No a pak Sony začal vše měnit. Šel cestou maximálních parametrů a maximální ceny. První pokusy nefungovaly ideálně, třeba protože superjemné displeje žraly baterku, a výkon nebyl optimalizován. Design začal být zastaralý. Vyřešit to měla právě vlajková řada Xperia 1. Jenže i ta trpěla až do třetí generace třeba na mizerný fotoaparát. Postupně se mezera zmenšovala, ale produkt růstu do nejvyšší ligy nikdy na špičku reálně nestačil. Sony si však uchovalo určitá specifika, která mu drží hrst věrných fanoušků, mezi nimi i mne.

Je na co se těšit?

Nejprve, co mne těší. Pětka má už skoro tři roky, a rozhodně nevypadá, že by měla jít do důchodu. Tedy... Vypadá. Je otlučená a odřená, ale aktualizace dostává a nikdy nenarazila na funkční nebo výkonový problém. Otlučení je daň za vybroušené tělo telefonu, který prostě chcete držet bez pouzdra. Je to žrádlo - všechny ty neviditelné vroubky a krásné materiály. Vjem, který iPhone nemá, ale který u Sony zároveň nijak nekřičí, není vidět. Tak si představuji luxus. Dostupný pro uživatele, ale neviditelný pro okolí. 

Zbytek ve zkratce:

1. Displej. Pustit si v noci širokoúhlý film po tmě... Rozlišení a barvy jsou jak v kině. Je to nářez. 

2. Analogový konektor jack 3,5mm a zvuk - tohle zařízení je radost připojit drátem a poslouchat. Je to na první dobrou slyšitelný rozdíl proti jiným způsobům poslechu přes bluetooth.

3. Fotoaparát. Sony zaostává a zaostávalo v AI post processingu, ale foťák je špičkový, speciálně jeho noční fotky nebo fotky krajin jsou prostě boží. Už jeho spuštění s mechanickým zaklapáním má něco do sebe, a jeho mechanická namačkávací spoušť též.

4. Baterie. Tady se iPhone s úzkostlivým sledováním procent kondice může jít vycpat. Sony je optimalizované tak, že vydrží. Pokud ho šetříte, tak třeba na horách několik dnů. Pokud jej zatěžujete (hotspot, sledování filmu), vydrží i po letech den a noc "plus". Procenta jsou pro účetní - Sony prostě vydrží.

5. Slot na paměťovou kartu... Ehm. Je hezké se s tím chlubit, ale paměti jsou dnes tak velké a cloud dominuje, že jsem ji nikdy nevložil. Spíše bych pochválil již výše zmíněné zpracování těla telefonu, které je úžasné na omak, a prakticky se drží díky jemným vroubkům. Tohle je japonská posedlost detailem a řemeslná zručnost.

No a co dělá novinka jinak?

1. Ikonický podlouhlý design ztratila už generace šestá. Škoda, ale žít s tím půjde. Hezké zpracování má telefon stále, dokonce se dá říct, že vypadá sice mainstreamověji, ale podstatně lépe než předchůdci.

2. Širokoúhlý displej tedy taky skončil, což může být škoda u vybraných filmů, Sony zároveň už chvíli jde cestou nižšího rozlišení kvůli optimalizaci spotřeby. Dvakrát škoda, ale rozdíl bude potřeba odzkoušet.

3. Reproduktory jsou údajně lepší, a to už od sedmé generace. Sony si drží pro lepší zážitek stereo reproduktory po stranách displeje. Bohužel jejich výkon u mého telefonu vynikl až ve vyšších hlasitostech. Tady třeba obyčejný iPhone má dynamičtější zvuk už při nízké hlasitosti, ačkoli jej frká z boku a mono. Lze se tedy těšit, že osmička zde srovnala laťku.

4. Foťák. Recenze jsou a byly vůči fotografickým schopnostem Sony opatrné, a zde zatím chybí. U foťáku došlo ke změnám, hardwarově je stále blízko špičce a výsledky uvidíme.

5. Cena. Ta je opět vyšší. Jestliže pětka byla nová někde pod 30 tisíc, tady budeme asi na 35 tisících. Skřípu zuby, protože i kdyby to vařilo obědy nebo létalo do vesmíru, za telefon už je to moc.

Je se tedy ještě na co těšit?

Silné vlastnosti stále zůstávají, ale některá sympatická specifika odpadla. Při vyšší ceně je to na hraně. Uvidíme tedy, jak bude novinka dostupná na trhu. Starší sedmička za 29 tisíc může být také cesta, ale možná si podlouhlý doutník ještě chvíli nechám.

Poznámka: Zmiňuji zde víckrát iPhone jakoby horší variantu, ale mám k němu plný respekt - nejsem ten týpek, který by si ho nemohl dovolit, nebo jej nikdy nevyzkoušel a jen žehrá - jeden mám v šuplíku a doma vlastně máme jenom iVěci, a jako rodinný iŤák jsem je pořídil bez mučení, protože jsou to krásně jednoduché a funkční strojky, ale osobně lehoulince preferuji svůj androidí a windowsí "dobytčáček".

Skoro jako vášeň

V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.

Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu. 

Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.

Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.

Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky. 

A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami. 

Tanec v Brně

Kdo by dnes čekal takový humbuk okolo setkání sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně? Němci po nás nic nechtějí, uplynula dlouhá doba, stavíme mosty. Věci nelze vrátit zpátky, tak jako čas se už nevrátí. To je mainstream, který nekřičí a přetrvá.

Ale divíte se těm, co křičí?

Setkání sudetských Němců může na někoho opravdu působit strašlivě. Ukazuje se, jak vypadaly věci před válkou, ukazuje se lidové umění, vzpomíná se, říká se nepokrytě, že Benešovy dekrety byly křivda, protože kolektivní vina je blbý princip, ale taky se uznává, že Německo provádělo Čechům zvěrstva.

Koho to straší? Všechny, co mají baráky a grunty po Němcích, všechny, kdo pamatují, jak Němci zavírali a zabíjeli jejich kamarády, známé, příbuzné, sousedy. Pamětníků ubývá, ale není divu, že toto nevymažou.

A pak je tu řada těch, které to reálně nestraší, ale rádi se přidají, když jim někdo ukáže nepřítele, do kterého lze beztrestně kopnout.

Co s tím? Přístup stávající vlády a hlavně vybraných členů je chybný, a opět se snaží nahnat levné politické body tím, že prohlubuje příkopy.

Jak řekl jeden moudrý Němec: Nechte je tančit po stole, až se sami unaví. A dodávám: Zároveň když se náhodou kdokoli z tancovačky zeptá, zda vrátíme majetek, nebo odškodníme potomky, řekněme jasné a čisté Ne. Bez váhání, bez studu a bez vytáčení. To je celé, co stačí. Není tu žádná síla, která by zvrátila chod věcí, a ani sám Landsmannschaft se o to nepokouší. Z toho pohledu tedy není potřeba všech těch plytkých politických emocí okolo. Ne je krásně jednoduché a pochopitelné. A naopak dává prostor pro to, o co reálně většinově usilujeme: O uznávání oboustranné křivdy, která se na mnoha nevinných stala, ale kterou už nelze vrátit zpět. To není jedna deklarace, ale spíše dlouhodobý proces.

Mimochodem, podobné osiny v zadku mají i jiné národy, ale o tom třeba jindy.

A mimochodem číslo 2: Jestli je tu nějaký dobrý důvod, proč mít z Landsmannschaftunstrach, tak je to vizuál jeho předsedy. Ten člověk není zlý a ní hloupý, ale protože dojmy jsou důležitější než pojmy, pomohlo by této skupině zvolit jinou reprezentativní tvář. Říkám to velmi nerad, a čistě z pohledu mediálního obrazu, nikoli lidského postoje, ale pragmatická životní zkušenost hovoří tak.

Láďa sní o vlacích

Může to ve vší té vřavě zapadnout. K slzám mne dojal film Train Dreams, ktery je o... o čem vlastně je? Doteď tak trochu bádám. O jednom životě. Obyčejném a vlastně neobyčejném. O přírodě, která umí být laskavá i drsná zároveň. O člověku, přírodě a životu. O stromech, kácení a železnici. A přitom o ničem z toho. O lásce, o dobru, o naději. O plynutí. O bezvýznamnosti. O propojení vseho. Něco z Čapka tam je. Něco z Londona. A přitom to ani nejde moc do hloubky. Nechá vás to tam dojít.

Krásný a křehký je i soundtrack. Stejně jako těch málo slov, která se v tom filmu řeknou. Zakončený písní od Nicka Cavea - Train Dreams.

Srdečně doporučuji.

I've seen a grizzly big as a house

Walk across an open plain

Heard of a boy called Elvis something

Whose voice could drive young girls insane

I've seen a man from a mile away

Shoot a bobcat through the brain but

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers

And a screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

I've seen an elk with twisted antlers

Throw bright lightning across the sky

Seen a man with a broken curse

Leap from a bridge and try to fly

And I've seen a boy who was a dog

Who became a man who forgot to die

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers and

Screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

The space that connects me where I am now

To the place where I'll one day be

It's measured in the words that we speak

And the strange and wondrous things I've seen

It's measured in truth, it's measured in love

Measured in a tendency to pain

It's measured by a girl in a field of flowers

Screaming, "Dream of a midnight train"

This has been going on for years, years

And years and years and years and years and years and years and years

I can't begin to tell you how that feels

Critique dálnique

Nové hobby je citovat obskurní statistiku, že zvýšená rychlost na D3 vedla k vyšší nehodovosti. Ta statistika je ale bohužel velmi nepřesná - pojednává o širším úseku, mnoho detailů v ní chybí. A hodnocené období je poměrně krátké.

Jak už jsem tu psal, nejsem zastáncem 150ky, ani proti ní nic nemám - příliš nám nepomůže ani neuškodí. 

Ale když už jsme ji zavedli, ještě bych chvíli počkal a hodnotil třeba až po létu. Na základě lepších čísel.

A pravděpodobně vyjde i pár nehod víc, možná bude nějaký smrťák, který rozhodne. Ale opravdu to bude kvůli 20kmh rozdílu?

Prezidenti

Pobavili mne pánové Dobrovský a Šídlo. Jejich podcast o českých porevolučních prezidentech, je překvapivě střízlivý. Jsou celkem upřímní v tom, na kterou stranu bije jejich srdíčko, a to se mi hodně líbí. Protože můžete někomu fandit, ale pak je dobré to přiznat, a netvářit se, že váš názor je nezaujatý a objektivní.

Co víc, borci celkem objektivně uznávají, že jejich favorit Havel dělal mnoho věcí špatně, a jejich neoblibenec Klaus, naopak udělal mnoho dobré.

Mnohokrát tam tedy zazní: Nerad to přiznávám... nebo Netušil jsem, že to někdy řeknu...

Ano, tohle by se konečně dalo nazvat objektivní žurnalistikou, která má můj respekt. I když jsem na jedné straně, nenadržují jí slepě, ale mám oči otevřené, komentuji s nadhledem, rozdávám rány na obě strany, když si to situace žádá.

Tak a teď by bylo fajn podobný nadhled aplikovat ještě u každodenních zpráv a komentářů. Možná by pak nemusela vznikat dezinformační média, a nevládl by nám Babiš.

Jak to mám s Klausem a Havlem já? Havel je hrdina a světová osobnost. Ale nikdy nebyl dobrý politik, ani manažer. Klaus, oproti tomu, je pragmatik, ale také vizionář, který je konzistentní v názorech, a měl neodmyslitelný pozitivní státotvorný dopad na tuto zemi v jejích prvních deseti až patnácti letech. Co mu sráží vaz, je, že jsme ho museli vidět stárnout v přímém přenosu, kdy mnohé jeho zdravé myšlenky začaly být křečovité, a jeho volba "koní" také tak.¨

A Zeman? Nezmíním ho tu, ani nebudu komentovat Šídla a Dobrovského. Uzavřu to slovy, které nijak nesouvisí s váženým panem ex-prezidentem, protože jsem včera něco špatného snědl: Inteligentní a škodolibé tekuté ho**o.

Dvorecký most

Dvorecký most je hotový a otevřený. Trvalo to déle a stálo to více, ale je tu. A je to stavba, která přesahuje svojí dobu. Je krásný, a co víc - je unikátně krásný. Podobně jako Libeňský most je kubistický, což je stavební styl, který existuje i jinde ve světě, ale Československo se kdysi stalo jeho líhní. Navíc dal obrovský prostor umění, most a jeho okolí je jím doslova nabitý - autorem je Krištof Kintera.

To je unikát, protože třeba lávka Holka, jakkoli je oblíbená a oživila a rozsvítila celou část Holešovic a Štvanici, je poměrně strohá, až bych řekl, že funkcionalistická v prapůvodním slova smylu, pominu-li detail zábradlí a osvětlení. Trojský most je zase fascinujícně technicistní, a byť třeba vlny spodku mostovky mají určitou hravost, jeho překrásná vlna a kostice jsou vlastně spíše nutnost. Umění zde žije lidmi - tím, že okolo mostu se sprejuje, parcouruje, skejtuje a fotí - modelky, auta, akty. 

Pro dva zmíněné mosty platí, že je lidi žijí. Staly se nejen spojnicí, ale taky součástí volného času, koníčků a cílem výletů. Dvorecký most má šanci se k nim přidat. Tohle mnoho mostů nemá. Lidé je používají, protože musí - třeba mosty Hlávkův, Barikádníků, Barrandovský.

Nevýhoda Dvoreckého mostu pak je, že vede tak trochu odnikud nikam. Ano, spojuje dvě nábřežní cyklostezky, a s trochou fantazie se odtud dá dostat na Smíchov, Dívčí vrchy nebo do Prokopského údolí, ale to už je na celodeňák pro těžkooděnce, nikoli pro maminku s kočárkem. Může za to i nešťastně řešení předmostí u Lihovaru, které spíš působí jako navržené dopravním inženýrem. A víte, jak moc mám rád dopravní inženýry, a jejich od lidské reality odtržené uvažování. Most tu končí ve spletenci tramvajového nadjezdu, železnice, a dálnice. Na jednu stranu vlaková bariéra a za ní křoví a čtvrť nikoho, kam se v noci budete bát, na další stranu spletenec dálnic a v poslední směru staveniště. Chybí tam takové to, že vás břeh láskyplně přijme, vejdete do parku nebo do uliční sítě, kde si můžete dát kafe nebo koupit baterku do myši.

Dál si lidi stěžuji, že na most nesmí jejich kovové chlouby. Lidi, hlaďte si je doma. Máte pro ně všechny ostatní mosty. Ale vážně: Kdyby na most směla auta, musel by v každém směru mít dva oddělené pruhy a město by muselo na jeho koncích vytvořit nové dopravní uzly. Protože vedle je Barrandovský most a v případě větší dopravy, by lidé Dvorecký most a jeho předpolí okamžitě ucpali. A jak víte, problém není v jízdě rovně, ale na křižovatkách - tam se dělají špunty. Dokonalý most pro auta je právě Barrandovský nebo Barikádníků. Kapacitní spletence a mimoúrovňové křížení na obou stranách. Ale chcete tam chodit pěšky? Já jen když na mne míří zbraní a nutí mne. Naopak v jednoduchosti a lehkosti je síla toho mostu. A nebojte - aut tam bude i tak dost, protože kde není policajt, pravidla neexistují. Takže na most budou jezdit autem kurýři, ubeři, a hlavně všichni, co  takzvaně mají koule. I když jsou prázdné a falešné. Příznivci plechu a splodin, možná se dočkáte i zácpy.

To, že je součástí širší koncepce MHD mne moc nepálí. Podle mne zrovna přejíždět v tom místě mezi Podolím a Smíchovem jsem nikdy moc nepotřeboval (třeba i protože ani na jedné straně mostu není nic užitečného, pominu-li bazén a lezeckou stěnu), a když, tak mi tam jezdily autobusy po Barranďáku. Na tramvajový okruh nevěřím. Čtyřka je dlouhodobě proti (možná, co jsem rozum pobral) a je reálný asi tak jako vlak na letiště.

Co je na začátku konfliktní, je smíšená stezka. Ale počkat... vlastně není. Ano, po otevření sem proudí davy Pražanů. Ale až proud opadne na normál, přestane to být výjimečné a situace se uklidní. Smíšené stezky jsou v Praze všude, a byť nejsou ideální, nějak fungují. Namátkou: Libeňský most, Holka, Trojský most, Trojská lávka. Ano, zvlášť o víkendech a letních odpoledních to vznikají lokální konflikty, ale Dvorecký most v tom nebude lepší ani horší. My tady v České republice prostě oddělené cyklostezky moc neumíme, počínaje zákony, které je nepodporují, pokračuje prostorem, konče jakousi leností to udělat pořádně. Navíc tam, kde stezky oddělené jsou, to jak pěšáci, tak cyklisti ignorují. A hádejte se s cyklozmrdem nebo lvicí s lvíčetem v kočárku. To je ztráta energie. Protože zase: všude nemůže stát policajt a všechny pokutovat. Oddělené cyklostezky by se tu musely začít zavádět jako systém s velkou prioritou. A to by chtělo velký nadhled, odvahu, možná až osvícení.

Shrnu-li to: Dvorecký most je opravdu krásný, nadčasově kubistický, je v pořádku, jak je řešený dopravně, a dává nám chvíli zapomenout na trable, které v Praze s mosty jinak máme. Díky za něj a těším se k němu na výlet.

Dýchá to ještě?

S oblibou se teď v tisku šťouchá do Orbána: Už je to mrtvé? Vypadá to jako mrtvé.

Orbán možná prohraje volby. Možná způsobil, že Maďarsko je rozebrané mezi pár oligarchů a lidí se boji mluvit o politice. Nic z toho ale nevadí.

Jeho reálná podpora je pořád velká, protože lidé ho mají rádi, a vědí, kým je. Azimut jeho politiky jim nevadí. Dobře, možná svádět každou poruchu vedení nebo kanalizace na Ukrajinu, je i na voliče Orbána silné kafe, ale celkově podporují, aby se válka ukončila, Rusko dostalo část Ukrajiny, a normalizovaly se s ním vztahy. Stejně jako se jim nelíbí, že Unie liknavě nasála obrovské množství muslimů, nestaví se jasně k LBGTQ, a staví CO2 nad ekonomickou prosperitu.

S těmi voliči nemusíme souhlasit (já s nimi ve většině názorů zásadně nesouhlasím), ale jejich názor násilně nezměníte, a je to legitimní síla, která možná zvítězí. Je to síla, která má právo, aby byla slyšena a měla svého zástupce. Orbán ten názor nezpůsobil, ale naslouchá mu, a přiživuje ho. A nesmíte se divit, že když je vaše kapsa pořád napůl prázdná, že budete volit peněženkou. Stejně jako že nechcete, aby každý rok do vánočních trhů najel náklaďák řízený Muslimem. Nebo aby vám někdo říkal, co tankovat do 15 let starého auta, když na lepší nemáte. Jasně, není to tak jednoduché, ale lidi to vidí jednoduše - Orbán symbolizuje přehradu proti tomu všemu.

Orbán není nutně dobrý ekonom. Ale pozor - ekonomové nebývají dobří vládci. Ano, Orbán je schopen ignorovat odborné rady a dělat věci tak, aby se staly. Se všemi negativními důsledky. Ale zároveň se ty věci pak opravdu dějí. Možná ne ekonomický správně, ale stanou se. Příklad: Nemáme peníze na dálnice a lidí se hádají, kudy to povede? Všechny protesty zamáznu a postavím to. Lidi mne budou hodnotit za to, že mají dálnicí, ne že byla předražená a porušila X předpisů.

Měkkost a hra podle pravidel, která navíc určují někde jinde, prostému lidu typicky vadí.

Takže ano, Orbán toho už pokazil hodně, a je velká šance, že nevyhraje, ale není mrtvý, a velká část Maďarů za ním stojí. Natolik, že možná překvapí. Jako Ježíš vstane z mrtvých. Vsaďte se, čeští novináři. Skoro jen kvůli těm excitovaným a zaujatým článkům, které píšete, bych vám přál, abyste zase jednou dostali lekci, a Viktor zvítězil. Třeba se poučíte, začnete poslouchat lidi, a třeba to pomůže, aby nám pořád nevládli debilové, jako vládnou. Protože s lidmi nemusíte souhlasit, ale nemůžete je ignorovat. A vaše srdíčko nemůže bít jen na jednu stranu.

Na druhou stranu také vůdce opozice Péter Magyar, kterému liberální Evropa drží palce, je do určité míry Orbán. Naslouchá lidu, je z Orbánova hnízda, a v mnohém má velmi ne-liberální názory. Vlastně hraje hlavně na nespokojenost části voličů, jinak tolik nového nepřinese. Vaz mu může srazit to, že za sebou nemá žádné splněné sliby. Takže pokud by vyhrál, tak než si zatančíte vítězný tanec, podívejte se pořádně, komu přitom tkeskáte...

Život s Krtečkem

Někdy mám pocit, že jsem si blbě vybral. Devět let byl v Holešovicích klid, jenom nám tu jezdily nezakryté sklápěčky plné suti nebo hlíny ze stavby. Ted už ale rok a půl žijeme na stavbě s Krtečkem. Nejdřív kanalizace, a pak hned voda. Ta samá místa se kopou už podruhé.

Trochu jsem si myslel, že je to odplata za petici proti rekonstrukci Jankovcovy, kdy nám tady Magistrát vymyslel, že škrtne parkovací místa a postaví místo nich cyklopruh. Jó, nikoli cyklostezku. Jen cyklopruh. A přitom se měly opravit hromadně všechny sítě. No a proti cyklopruh tu vznikla docela úspěšná petice. Ano, je to tak: v Holešovicích proti cyklopruhu. Podepisovali všichni - rodiče, cyklisté, řídiči, i ti nejmladší, co si auto v dohledné době nekoupí.

Jenže ne, prý cyklopruhy stejně dostaneme, ať chceme nebo ne. To je rozhodnutí Magistrátu. Momentálně nás chrání pouze Pražské přístavy, které blokují veškerou rekonstrukci podél vody. Ano, protože dělají development na březích a méně parkovacích míst snižuje hodnotu jejich investice. Parkovací místa (a služby) třeba v Marině maji takové náklady, že dědici bytů občas parkují na ulici za 1200,- ročně a svoje místo pronajímají za komerční cenu. Nebo mají na ulici druhé či třetí auto. Tak jako tak, místa na ulici je málo a cyklostezka ho ubere, tudíž přístavy využívají své veto. 

Dobře, budiž, cyklopruh je nevratný proces. Ale to znamená, že nebohá několikrát spárovaná Jankovcova se zase rozkope a zase budeme rok koukat na Krtečka. Vzpomínám rád na Radotín, kde se vše udělalo najednou v roce 2000, a od té doby tam nikdo nemusel kopnout (možná jen rok dva, když se stavěl obchvat). Kéž by to šlo takto koordinovat i ve městě. 

Proč džejků poráží mazavku?

Podle německého EY exporty automobilů a dílů z Číny do Evropy v absolutní hodnotě přerostly prodeje evropských aut a dílů v Číně. Škodovka tam ve stejnou dobu skončila úplně. Minutu ticha?

K tomu ostřelování Íránu, které zdražilo ropu, vede mnohé k tvrzení, že se ještě urychlí odklon od spalování, a Čína dál posílí.

Chtělo by se emotivně vykřikovat: kdo za to může?! Přece oni! A volit alternativu typu do Ruska, nebo zpátky do minulosti. Ale troufnu si tvrdit, že vinu nelze tak snadno určit, protože současný stav je směsice mnoha faktorů, a navíc krize evropského automobilismu tu není poprvé. Což ale rychle zapomínáme.

Co za to tedy může?

1.

Primární problém byl snaha dobýt čínský trh. V rámci toho evropské automobilky skočily na špek a přenechaly Číně své letité know how. Číňané jsou mistři kopie.

2.

Druhý problém je, že Čína má náskok v elektromobilitě. Žádné CO2 nebo Green Deal. Čína se dusí, a proto v této oblasti podniká už dlouho kroky. Navíc má nerosty potřebné pro výrobu baterií.

3.

Třetí je Green Deal. Evropa desetiletí ciselovala své spalovací dědictví a dotáhla je k dokonalosti. Když pak po roce 2010 přišla regulace a přechod na elektromobily, začala své technologické  dědictví a konkurenční výhodu splachovat do záchoda. 

4.

Čtvrtý problém je, že Číňani možná vyrábí auta s dotací státu. Možná. To je otázka. Víme to jistě?

5.

Pátý problém je, že čínská auta už jsou docela dobrá. Většinou se snaží působit jakoby luxusně, nesmrdí, nějak jedou a nestojí moc. Vypadají někdy lehce absurdně, ale to Korejci taky, a mají absurdní jména. Ale mají šetrnému Evropanovi co říct.

6.

Šestý problém je přešlapování. Dneska to vypadá, že se vrací velké krásné spalování, ale Trump už je v půlce období. Předtím to byla direktivně elektřina, po Trumpovi to možná bude zase elektřina. Taková míra nejistoty nedává moc prostor udržovat výhody třeba v dieselových motorech.

Deja vu?

V neposlední řadě, už tu byl útok korejský, předtím útok japonský a ještě předtím, by se dalo říct, americký. Americká auta zakořenila (Ford Transit), japonská jsou alternativou, a jezdí všude (Toyota Corolla). Korejci jsou bráni jako domácí miláčci- Tucsson, i30 nebo Ceed. Přežijeme i čínskou invazi - nakonec, kolik v sobě má Volvo z původního Volva, a považujeme ho za naše, severské, evropské. Vlastně teprve čínské Volvo je skutečně úspěšné a mainstream, předtím to byla taková podivínská alternativa jako Saab. 

Jména...

Chytne se tu i práva čínská Čína - i přes debilni názvy typu Džejků. Nebo BYD Dolfin. Nakonec Hyundai taky zní jako hovínko, když to i sváteční večeře chcete říct slušně, a Mazda zní jako pijan. Kdo maže / mazdá, ten jede. Ten Novák, to je takovej starej mazda. No a Volkswagen! Že by fouks vagína? Nebo Škoda? To jméno mi vždycky přišlo ultra debilní, zvláště když až do Felicie byly škodovky tak poruchové a nekvalitní. Zvykli jsme si. Zvykneme si na Džejků a Dolfinu. 

Výhra poražených. 

Přes všechny tyhle útoky, byl Volkswagen chvíli číslo jedna právě v době, kdy měl nejvíc konkurentů. A BMW číslo jedna v luxusních vozech. A to i přes strategickou nerovnováhu, kdy ropu dodávaly nepřátelské státy arabského původu. 

Nyní je strategická nerovnováha v bateriích, ale nikde není psáno, že výrobci automobilů kvůli tomu nutně musí navždycky zkrachovat.

Na druhou stranu tu byly značky, které vždy krachovaly, když BMW a VW kvetly a ropa tekla proudem jak pivo v německé radniční pivnici, a evropští lídři je plácali po zádech - německý Ford, Citroen, Opel, Fiat... Bylo a nebylo to kvůli Korejcům či Japoncům. Všem těmto značkám chyběl akcent na něco, co dělají dobře. Akcent, který dříve měly. Fiat byl italský Volkswagen, který uměl všechno, ale jeho legendy byla hlavně šik malá auta. Citroen byl mistr experimentu a šarmu. Ford byl mistr...eeee...nooo...eeee...čeho? - později se ustálil na brilantním podvozku a řízení, což nakonec úspěšně obhajoval na závodním poli. Vše toto výše lidi ale přestali chtít.

Co zbylo z tvrdých sportovních limuzín od Fordu? K čemu mi je přesné řízení u šišatého balvanu jménem Kuga? Proč DS od Citroenu už není jedno z nejkrásnějších (francouzský Jaguar), ale naopak jedno z nejošklivějších aut jen proto, aby šokovalo? A Fiat 500 je teď SUV, které sice mluví řečí doby, akorát ho Fiat neumí postavit solidně a spolehlivě... Ne tak solidně jako Hovínko Tucsson.

Cesta.

Je na automobilkách, aby si určily strategii. Postaru už to nepůjde. A nová cesta? Jsou to přiškrcené eko spalováky? Nebo orientace na chudé trhy? Zjevně něco může fungovat Mercedesu, něco jiného Volkswagenu, ale oba se snaží konkurovat stejnou cestou. Dělají pojízdný cirkus na baterky, a zapomínají, že musí najít vlastní cestou. Auto je o příběhu, užitné hodnotě, o tom napsat ten příběh pro správné trhy, a taky o pevném rozhodnutí a odhodlání tu cestu chvíli zkoušet a zdokonalovat. Pokud teď baterky všichni kvůli Trumpovi vzdají, spláčou nad výdělkem. Číňani je brzy jenom víc překvapí.

A Číňani překvapí Číňany.

Brzy tam mnoho automobilek bude mít potíže. Prý jich je tam moc, a moc se kopírují. I v zemi, kde byznys sám kvete tak zázračně, jako všem  Arabům tryská ropa na dvorku, se přes počáteční úspěchy vyčerpají. Ukáže se, že někteří to budou dělat efektivněji a lépe než jiní.

Tudíž ano, naše automobilky jsou zdánlivě na dně, i díky sérii špatných rozhodnutí a změnám směru. Ale to neznamená, že to špatně dopadne. Někdo skončí, někdo zůstane. Bude to bolet tak, jako už to v minulosti mnohokrát bolelo. A přežili jsme a přežijeme.

Kopance do vosího hnízda a inflace

Jsem sluníčko, a byl bych rád, aby se všichni měli rádi. Znáte mne už dost. Ale i já mám svou úchylku: Například nepřeju úspěch náboženským fanatikům. Když do nich někdo kopne, zamňoukám blahem: Juuuuu! Ještě!

Jenže vím, že každý kopanec do zlouna něco stojí, protože každý zloun má svou zlou partu. A proto chci vidět kopanec, co něco znamená. Jenom rozdráždit sršně a utéct, to není řešení.

Americký Rambo, který tolik nechce válčit, chce za každou cenu pohodičku na Ukrajině, a stojí o Nobelovu cenu míru, tento konflikt jenom rozdráždil. V tandemu s polobohem, který poušť proměnil v ráj, jak pořád slepě opakuje půlka světa.

Doufám tedy, že se Američané a Izraelci vydají konečně fyzicky do Persie, a dojde k proměně muslimského státu. Ne jen k jeho rozvratu, aby přišla nějaká nová horší islamistická síla. Na Írán teď ale nikdo fyzicky neútočí, akce běží bezpečně z gauče na dálku, a trpí ti v dosahu dronů, raket a inflace. Muslimové, Evropani.

A nejsem si ani jíst, že ti dva borci vůbec chtějí docílit řešení. Operace Gaza se jim taky nepochopitelně nepovedla. Hladomor, masakr, ale oblast zůstává tím, čím byla - osinou v zadnici Izraele. A světa. Odsun Němců z Česka v 40. letech byla špína, ale když už se udělal, fajn. Bylo to brutální konečné řešení se vším všudy. Zlým i dobrým. Izrael mohl udělat stejnou věc. Ne si svou osinu nechat. Takto působí spíše jako zlé dítě, které chce mít zvířátko na týrání.

Zůstanu v extrémech: Čistě formou útoku vlastně fandím Rusům (literárně). Ti sice neoprávněně škodí na Ukrajině, ale alespoň tam fyzicky jsou a jejich cílem je území zabrat a ovládat. Se vším, co to stojí. Zisky a oběti.

Zpátky na zem: Proč mi tedy vadí salonní ostřelování? 

Vždycky to odpikáme jako běžní lidé. My, co jsme vsadili na investice do akcií namísto nemovitostí nebo komodit. Inflace 15% nám ukrojí několik roků střádání a vlastně i spekulování, protože spekulace sice vydělá desítky procent, ale jen na malé části majetku. A pro co? Aby si dva starší přátelé zastříleli na vousáče, a pak se stáhli?

Druhá věc jsou uprchlíci. Když létají rakety, kam půjdou? Za rájem do Evropy. A protože vraždit je nemůžeme, část jich sem prostě přijde. A budou nekompatibilní. Ne všichni, ale minimálně část ano. To dlouhodobě přinese degradaci kultury.

Takže degradace duchovní i finanční.

Proto držím palce, aby to liga debilů dotáhla do konce, došla do Íránu, a nastolila tam nový neutrální stát (klidně nějakou soft diktaturu, protože ti místňáci už ty zbytky demokracie zcela zapomněli), který hromadně neškodí ani svému okolí, ani svým lidem. Ropu ať si nechají, ale hlavně ať je to kompletní a rychlé.

A ať je to rychle za námi. Protože pokud to potrvá měsíc, dva, ceny se ještě uklidní, ale jakmile válka v Íránu bude status quo, ceny se utrhnou z řetězu, všichni si přisadí, a inflace 15% je na světě.

Inflace. Pokud máte 100 tisíc korun a inflace je 15% (jako po covidu), je to jako když někdo přijde a jen tak vám sebere 15 tisíc. Říkáte si: OK to ten Židům dám, ať to vousáčům fanatickým nandají. Jenže pokud jste důchodci a máte někde třeba uložené 3 miliony, které vás mají živit do smrti, najednou vám strýček Donald a jeho Žid svou hrou seberou 450 tisíc. A to by vám stačilo třeba na dva roky života. A jak dlouho jste to tvrdou prací střádali, že?

Já budu na buzerplace za snahu povýšen že seniorního manažera na directora záchodků, a plat mi vyskočí o hrozně moc peněz, ale reálně si za něj víc nekoupím, jen budu mít legrační vyšší číslo na účtu, víc odpovědnosti a méně času. Pořád budu brát reálně míň, než všichni ti překvapení čičmundové po škole v O2 v devadesátkách, když jim někdo řekl: gratuluji, enjoy your victory dance, jsi manažer toalet, a šli si koupit Audi a postavit vilu.

Nakonec, taková dálková válka z křesla není nic nového pod sluncem. Roger Waters o tom krásně zpívá v písni The Bravery of Being Out of Range. Ty písničky se lépe poslouchaly, když člověk byl dítě, a nic neměl vsazeno. Takhle Waters dostává ještě více hmatatelný hořký nádech.

Yeah the question is vexed

Old man what the hell you gonna kill next

Old timer who you gonna kill next

Hey bartender over here

Two more shots

And two more beers

Sir turn up the TV sound

The war has started on the ground

Just love those laser guided bombs

They're really great

For righting wrongs

You hit the target

And win the game

From bars 3, 000 miles away

3, 000 miles away

We play the game

With the bravery of being out of range

We zap and maim

With the bravery of being out of range

We strafe the train

With the bravery of being out of range

We gain terrain

...

Máme malou marži bejby

A ještě jedna pro ptáky hormuzáky. Včera jsem v Hradci tankoval vysokooktanový benzín a platil jsem 45 korun. Ano, je to skokově víc než předtím, ale je zajímavé, že na dálnici skoro všechno stojí 50 korun. Docela slušný rozptyl.

Pak se člověk ptá, jestli nás ti borci od pump opravdu nenatahují.