Šetří kvůli DPH?

Dneska mne překvapil novinový titulek, že Češi kvůli DPH šetří a že přestávají utrácet už i bezdětní. Tak tedy, Češi v mezinárodním sorvnání šetřili vždycky, jen ve srovnání se západní Evropou nemají tak dlouho kapitalismus a tolik "kapitálu". Za druhé, šetření má možná důvod v tom, že tu byla takzvaná krize, televize nám pořád rve do hlavy, že zadlužení je špatné, a v neposlední řadě, že se stane něco hrozného s Řeckem a možná i Španělskem, a pak bude ještě hůř - je dobré dělat si rezervu.

Já osobně jsem si DPH ani nevšiml. Ceny rostou a rostly. Pořád. Všude. Nikdy nejsou dnes takové, jaké byly před 2 roky. Když už neroste DPH, roste cena benzínu, elektřiny nebo ještě všeho dohromady nebo je extrémní inflace - pro mne, jakožto plátce konečené ceny se touto permanentní změnou nic nemění. Na mne ale mají vliv média - ekonomové vytváří dokonalou atmosféru strachu, že všechno je špatně, že jsme málo ekonomičtí, negramotní apod. A to je sakra motiv, když to říkají už i v televizi!

Hospitality a la Russe

Tak jsem si ve svém hotelu stěžoval na různé nepříjemnosti, které by vzhledem k jeho ceně neměly nastávat - vždy mohou, ale nikoli ve frekvenci dnů minulých. Dostalo se mi e-mailové omluvy, které si cením.

Následující týden přijedu do hotelu a na pokoji na mne čeká krásný čokoládový minidortík s nápisem Happy Birthday, vedle lahev červeného vína a dvě sklenky + talířek s čerstvými jahodami. No dobrá, říkám si, narozeniny mám až za měsíc, ale proč si nedopřát takový milý omyl.

O chvíli později jsem rozbalil přiloženou obálku, a vše jsem pochopil: Byl v ní text s ručně psanou omlouvou Complaint manažerky hotelu - že mám přijmout toto občerstvení jako výraz omluvy a díků, že jsem zachoval přízeň. Dobrá tedy! To je logické, má to ale typicky ruský "háček" - pro případ omluvy nemají jiné dorty než "Happy Birthday".

To už ale na dveře klepe room service a nese mi bonbonieru a Bordeaux (maličkost pro časté hosty nejmenovaného řetězce). A protože má velký tác, šine si to rovnou ke stolu, který už je ale plný. Pomohu mu již nahromaděné dárky odsunout, aby mohl tác položit. Položí jej a začne lámanou angličtinou: "Sorry for my English, sir, vy ne narozeniny, že? Já přinést narozeninový dort, ale pro někoho jiná, na pokoj 508". Podivím se, neboť u něj bylo mé jméno, byť pokoj opravdu nesedí. Pobaveně jsem přemýšlel, jestli využije chytré možnosti v proslovu nepokračovat. "Já dort, zase odnést, vy nezlobit?" pokračuje ale. Vykouzlil jsem tak milý úsměv, jak jen to šlo. Vůbec mne nenapado, že by ho to mohlo byť jen napadnout, ale jak to říkal, došlo mi, že jsem v Rusku, a že mi "on možná taky odnést čistá ručník pro někoho jiná". S úsměvem jsem pravil: "No problem, easy come, easy go". "Já ověřit něco," pravil, "mohu si od vás já zavolat?" "Please make yourself comfortable," povídám mu. Vytáčí tedy číslo a vyjednává rusky cosi s kaljégami na telefonu. Zavěšuje, a pak opouští místnost s úsměvem, jako by se nic nedělo: "Enjoy your meal, sir!"

Vymyslel jsem si to nebo ne? Ne. Tohle je prostě pohostinnost po Rusku! Můžete mít sebelépe a sebevíce user-friendly nastavené procesy, ale proti vám vždycky budou pracovat zákony absurdistánu.

Přes 10 let s Aqualungem

Nedávno jsem si do sluchátek pustil Aqualung od Jethro Tull. První sirové akordy, co drápou jako skotská v krku. A uvědomil jsem si, že to album poslouchám a zároveň se jím vždycky nechám nenuceně nadchnout už přes 10 let (konkrétně asi 12). Přes 10 let s Aqualungem! Od doby, kdy jsem na rádiu Kiss slyšel ony úvodní akordy v upoutávce na pražský koncert (upoutávka začínala "Flying so high"), přes lásku na první poslech the best of alba, až po první mp3 kolem roku 2000, kdy se mi podařilo postupně vytvořit celou diskografii této kapely, u níž jsem nepřestal váhat, jestli je to liga A nebo liga B. Přes koupi originálního cd a dva koncerty, přes všeljaké alternativní verze z nejrůznějších "výročních" desek.

Aqualung je rocková legenda, jedna z největších - je tu od roku 1971, tedy celých 41 let! Zdá se to věčnost a přitom více jak čtvrtinu té doby je tu se mnou. Člověk si nakonec nepřipadá tak malý! Aqualunga to polidšťuje.

Aqualung mi pomáhal utvářet svět v mnoha ohledech - tím chytrým, co je schované pod primitivní slupkou. Aqualung mne učil anglicky. Učil mne respektu ke všemu starému a chatrnému. Večerní lekce v sarkasmu a výsměchu pod žlutou čtecí lampou.

Inu, Aqualungu, starý příteli... na dalších 10 let!

Bike Circus Saalbach Hinterglemm

Tři příjemné dny v sedle kola po horských vrchlcích a až na pár stoupání téměř bez námahy - aneb z pátky z Bike Circusu Saalbach Hinterglemm. Rakušané to mají prostě dobře zvládnuté: Vezměte skiareál, který v létě zahálí, postavte v rámci něho downhill a free-ride tratě a cross-country a all-mountain traily, pustě do toho všeho hromadu kraviček a oveček, pár Germknödlů a přidejte vstupenku na lanovky v ceně ubytování. Právě jste postavili cykloráj, který navíc drží místní turistiku i v létě v plných obrátkách.

V Hinterglemmu můžete celý den jezdit lanovkami nahoru a sjíždět tratě libovolné obtížnosti. Můžete se pachtit na hřebeni. Můžete šlapat do lehkého kopce, krpálu nebo vystoupat skoro kolmo tisíc metrů. Po kořenech, kamenech nebo šotolině. K tomu na vás nikdo nebude vrhat nenávistné pohledy, ani vám přikazovat, kam máte a nemáte. Možná kromě těch ovcí a krav, které když se rozhodnou, tak vám z cesty neustoupí.

Jako bonus jsem si ověřil, že na horském kole jsem technická troska a znovu odrovnal ořech u CMaxů. A byť ne svou vinou, připadal jsem si ve sjezdech vedle opancéřovaných sjezdařů se svým jinak docela monstrózním kolem a 140mm zdvihu dost nahý. Ale byla to legrace. Vřele doporučuji!

Papírování

Znáte to? Kupí se vám ve schránce, pokud ji nevyberete, na stole pokud je neotevřete, a v šuplíku, pokud je nějak nezpracujete. Dokumenty!

Mám pocit, že jak stárnu, je jich víc a víc. Tedy řekněme, že to není pocit, ale spíše objektivní fakt. Stárnutí? Možná je v přístupu. Mohl bych ignorovat schránku. Jenže pak by byla brzy přeplněná. Mohl bych schránku vybírat, ale obálky rovnou házet do tříděného odpadu. Pak bych ale nemohl reagovat na to, co je uvnitř. Na všechno nestačí inkaso nebo trvalý příkaz. A jsem zpátky, kde jsem byl. Příčinu je tedy třeba hledat hlouběji. Můžou za to stále větší věci, které si pořizuji - byt, výbava, auta, výbava...a další. K obhospodařování věcí pak potřebuji služby (pojištění, kupní a prodejní kanály, obnova).  Ale přece nelze vlastnictví osobního vozu nebo bytu svádět na stáří!

Tedy...úplně základní důvod jsou peníze! Nemusíte jich mít moc - stačí ale víc než v dobách studia a už v tom lítáte. Chcete je utratit? Koupíte si věci! (viz výše) Bojíte se je utratit? Pak je ale chcete uchovat na úrovni, ne-li je dokonce zhodnotit. Jenže pak si kupujete služby!

Na začátku tohohle kruhu tedy sedíte doma u stolu s počítačem a deskami a snažíte se vše vytřídit, případně reagovat a musíte se smířit s tím, že za dalších pět let to bude horší. Ale dobrá zpráva: Není to věkem, tj. není to příznak stárnutí.

Pocit, že ztrácím

Každý den vídám nové zajímavé aplikace pro Apple, potažmo pro Android a říkám si, že ztrácím, že dělám chybu. Uniká mi tolik, že už bych si snad měl konečně pořídit iVěci nebo aNdroid. Ale pak se vždycky radši zabejčím a řeknu si, že tenhle digitální marast a věechny tyhle chytré kudrlinky nepotřebuju, a že ještě nedávno jsem lezl jako opice po stromě v lese, a že to ze mne stejně cejch opice nesejme. A jsem zase vklidu se svou Nokií.

Ekologické taggování staveb

Proč se mi nelíbí nápad povinného ekologického hodnocení každé stavby, jak o něm píše ihned (link). Protože se jedná jenom o další sprostou administrativní buzeraci Evropské Unie. Poněkud smělé tvrzení z mé strany, ale při ceně 20 tisíc za posudek je to tak. Problém není v relativně dobře myšleném záměru, ale v nemožnosti jeho korektního provedení ve střední a východní Evropě.

Řekněte mi totiž, jestli odhady někdy mohou být objektivní, budou-li se najednou muset udělat plošně. Jistě, ani dobrý kamarád vám nevystaví ohodnocení na nejvyšší ekologický compliance, pokud se bude jednat o rozpadající se dům s netěsnícími špaletovými okny - to by riskoval kariéru. Horší už to ale bude u "průměrných" staveb. A těch je nejvíc. Váš kamarád (a že u nás každý nějakého má, protože ten "každý" se nestydí podvést) vám pak pomůže váš dům třeba o jeden až dva stupně ze sedmi "přikrášlit", protože to se dá vždy říct, že jsme se spletli, nebo vinu nějak rozložit mezi zadavatele a odhadce ("vždyť já hloupý lajk tomu nebohému odhadci zapomněl říct, že..."). Otázka "kolik potřebujete, aby to bylo" je totiž přímo ze života. Neříkejte, že jste v životě nepotkali odhadce, který vám takovou otázku nepoložil.

Příklad ze života: Nejspíš snadno poznáte o 200 tisíc km přetočené auto, ale už nepoznáte auto přetočené o 75 tisíc. A to někdo najezdí třeba až za 5 let - takže váš vlastně ošidili o 5 let ježdění.

Bingo! Takže se jedná o buzeraci. Nejsem přítel toho nechat všechno plynout, pravidla přece musí být. Ale tohle pravidlo je prostě jenom blbé. Výjimka by byla, pokud by bylo dobře provedené, ale to chci vidět.

Potápěč Nokia

Střízlivá recenze na Nokii Lumia 900, kde se podařilo dobře vychytat proč ne a proč ano. Protože jsem tento typ telefonu osobně nezkoušel, nezbývá mi než věřit, a také dále pozorovat, jak Nokia klesá ke dnu.

Bude to hrozně zajímavý příběh, jestli se Nokii podaří naskočit zpět do rozjetého vlaku. Bude za tím nejspíš stát dobré strategické rozhodnutí, neboť mravenčí prácí se to stále nedaří. Určitě tím dobrým rozhodnutím nebude orientovat se i nadále na low end smartphony, protože co je dnes high-end, bude zítra low-end, a každý velký výrobce tak zřejmě musí hnát vývoj peředevším v high-end kategorii, aby low-end vůbec zůstal konkurenceschopný. Nebo ne? Uvidíte třeba už brzy live!

Jeseník

Zapadlé opuštěné hory. Nikdy bych neřekl, že něco takového v Čechách existuje, pominu-li některá pohoříčka. Přesto jsem teď pár dnů chodil Jeseníky křížem krážem a málokdy jsem potkal člověka. Ne náhodou jsem díky tomu chodil po úzkých, špatně prošlapaných cestičkách. Přidá-li se k tomu výška místy přes 1400 metrů a mírný profil bez ostrých kamenitých srázů, je Jeseník velmi milé místo, kde si vyčistit hlavu od hlomozu měst.

Viděli jste film Alois Nebel nebo četli komiksovou předlohu? Pokud na vás také zvláštně působí sudetská melancholie, přijdete si v lokalitě na své v podobě mnohých zapomenutých německých statků a osad zarostlých lesem. Občas na vás vybafne nápadně německé jméno (Ramzová nebo Ramsau?), ale pokud by vám nikdo neřekl, budete věřit, že jste spíše někde mezi Moravou a Polskem. Navíc vesničky, městečka i jednotlivé chalupy pod jesenickými kopci se probouzí poměrně stylově citlivou rukou. Město Jeseník by mohlo jít vzorem leckterému středočeskému okresnímu městu a o opravených Lázních Jeseník na malebném kopci s výhledem do hor ani nemluvě.

Dost řečí - pokud jste to ještě nezkusili, je to 4,5 hodiny pomalým autem z Prahy a ubytovat se můžete třeba ve znovupostavené Chatě H&D Červenohorské sedlo, která není kopií původní stavby, ale zcela moderní záležitostí s perfektním ale účelným designem interiérů, a která ale svým pojetím i rozměrem místo perfektně doplňuje. Doporučuji!

Madredeus

Ležím tu s nemocí v posteli, nikterak milá kamarádka, a venku zatím ubíhají slunené dny. Nejkrásnější by bylo být někde na jihu u moře. Inu, vzpomněl jsem si na cestu do Portugalska a od té byl už jen kousek k Wendersovu filmu Lisabonský příběh. A od toho k nesplněnému snu obstarat si Madredeus, kapelu, která hraje takové zvláštní fado, a která dává celému příběhu druhou nebo možná jedinou páteř.

Pro neznalé, fado je takový portugalský blues. Ale spíše blues v duchu textů písní, které se zabvají samotou, odloučením a cestami, formálně fado sahá od melancholických kytarovek až po dojemné vokální písně. Fado je tradiční styl, který nemohl než nevzejít z námořní tradice Portugalska, kdy lidé vyplouvali na moře a cesty a jiní zůstávali osamělí.

Madredeus do toho míchá (údajně) velkou dávku lidového stylu, ale já tam slyším i dost vlastní progresivní styl, kdy se často souhra hlasu vokalistky Teresy Salgueiro a hudebního podkreslení formálně zcela odtrhuje od klasické písně a ubírá se do končin snových. Je to asi právě Teresa Salgueiro, která dává (dívala) hudbě charakteristickou nálepku a do jisté míry také formaci tvář.

Pokud chcete začít víc od klasického fada s jižním nádechem a sebe samotné si představit kdesi v lisabonském smrákání, kdy se lísteček vedrem ani nehne, ale z večera už příchází chládek, zkuste desku Faluas do Tejo - na ukázku koukněte třeba zde. Nebo prostě koukněte na povedenou domovskou stránku zde.

Pussy Riot v kostele

Protože se to v Rusku obden přetřásá v tisku, rozhodl jsem si najít videa. Ačkoli doteď jsem byl ve sporu zcela na straně Pussy Riot, videa mi pomohla si názor přetvořit.

Putina rád nemám, jakkoli je podle mne předobrazem celého Ruska (jeho dokonalým zosobněním), a možná za něj můžeme být my, malé státečky ve středu Evropy, docela rádi. Taky nejsem přívržencem žádné církve, ale myslím si, že dokud mi v zájmu mnou nepochopeného vyššího principu církev nesahá na mé svobody, zaslouží ona i její přívrženci plný respekt. To, co Pussy Riot dělají, mi ale nepřijde vůbec jako správná forma protestu, neboť je zcela nekorektní k církvi a věřícím, kteří členům kapely nic neprovedli. Kdyby to samé dělal každý, tak kostely můžou zavřít.

Problém Pussy Riot tedy netkví v tom, jestli jejich protest je nebo není ilegální. Problém tkví v tom, že jim OOO Putincracy zřejmě dá nezaslouženě velký trest, bez ohledu na jejich životní situaci a bez ohledu na míru "zločinnosti" jejich skutku. Trest, který bude skrze zkažené životy jejich dětí, nejspíš drsně výchovný. Vztyčený prst, který případným následovatelům říká jasně "nezahrávejte si".

Takže manažerské shrnutí: Pussy Riot se dopustily přestupku proti církvi (jako kterémukoli jinému demokraticky působícímu subjektu), a který si zaslouží být spravdlivě potrestán, ale nebylo by rozhodně dobré, aby byl trestán jako politický trestný čin a bez přihlédnutí k okolnostem. Což v Rusku nejspíš nelze čekat. A tady je ten háček. A nebo taky ne. Pussy Riot jsou malá rybka, a možná bude pro Putinokracii výhodnější nejdřív řinčet okovy, a pak ji nechat velkoryse plavat. Dobré PR...

Ještě dodatek: Nedovoluji si tedy soudit, zda by si více zasloužily vyváznout s podmínkou (nejsem právník ani soudce), ale z estetického pohledu soudit mohu: Přijde mi to jako navoněný nevkusný Hello Kitty pseudo-punk založený čistě na guerillovém způsobu prezentace :-)

Moscow Trolleybus lane

Hledáte dobrý název pro mladou semišpunkovou nebo progmelancholickou kapelu? Za malý poplatek odprodám "Moscow Trolleybus Lane". Přijeďte do Moskvy a uvidíte, že to je dobrý název.

ad Macbooky

Consumer voice...

S tím se i dost divím některým názorům - např. HN tvrdí, že MacBook Air nemá co nabídnout oproti jiným ultrabookům nebo že novinka MacBook Pro je drahá. U Maců jde o uživatelskou zkušenost, což je úplně ta základní a nejpodstatnější skutečnost, za kterou se platí. Nemá cenu srovnávat papírově lepší Asus s Macem a tvrdit, že Mac je horší kvůli ceně a papírově horším parametrům. Většina windowsových notebooků je postavena tak, aby zařízení z pestrobarevných komponent drželo v šasi pohromadě a třeba v autobusu se vám nevysypalo ven, a aby jakž takž pohromadě fungovalo, a aby se tahle krabička zvaná "počítač" dala prodat na trhu. Nic víc. Nikdo evidentně necílí na to, aby to fungovalo DOBŘE nebo uživateli přineslo užitek nebo alespoň pocit užitku. Dám oblíbený příklad z automobilové branže: Je to jako srovnávat nadupaný supersportovní Nissan s Porsche. Proč myslíte, že si 99% řidičů vybere Porsche? (Protože Porsche je od základu specialista na sportovní náčiní, dělá ho s láskou a dobře, a jeho cílem není někoho překonávat, ale dávat uživateli pocit, že vlastnit Porsche je absolutně báječné, pokud zrovna nepotřebuje přepravovat gauč na chalupu). Jak by asi vypadalo Porsche, kdyby někdo vzal ty nejlepší komponenty, postavil co nejsilnější motor a smontoval to dohromady v maximálně supersportovním šasi? Byl by z něj "supersportovní Nissan". Díky, ale já bych raději levnější Porsche.

Proto na tento článek v HN palec dolů. Příznivcem iVěcí nejsem, ale v jednom z hlavních českých periodik bych tak od reality odtržené názory nečekal.

Když budu mít samé jedničky...

...a nebudu zlobit, rodiče mi možná koupít nový MacBook Pro s recínovým displejem. Nářez největší.

Divné

Divné, už zase jsem si musel oficiálně koupit album na iTunes a pak si stáhnout i nějaký normálně použitelný formát ilegálně. Proč prostě nemůžu jít na internet a koupit si nechráněnou mp3 oficiálně?

iTunes formát je totiž značně nepraktický. Umí ho zase jenom iZařízení, která jsou drahá a málo kompatibilní. V autě na mp3 rádiu je nepřehraju. Na pracovním počítači taky ne. V tátově Audi Infosystému taky ne.

Všechny teorie hudebních vydavatelství a svazů autorů o tom, že dávat na internet mp3 ke stažení za peníze napomáhá pirátství, padají, když si můžete třemi kliknutími bez přihlašování stáhnout jakoukoli mp3 ilegálně během pár sekund zadarmo. Možná kdyby tu byla levná alternativa (třeba 110 korun za staré řadové album) a nějakých 250 za best of nebo novější desky, tak jsem ochoten platit. Hromadit cd v knihovně je totiž hezké, ale když nemáte místo... :-(

Psal jsem to tu asi před čtyřmi roky podobně a je zvláštní, že od té doby se nic nezměnilo.

Vůně dálek

Znáte to? Ta zvláštní vůně dalekých cest za volantem. Dálniční odpočívadla, espresso shot, trucky, neznámé značky čerpacích stanic, rodinné kombíky naložené až po střechu, černé limuzíny střední třídy a byznysmeni v oblecích, turisti z autobusu, co se valí čůrat. Hukot rychle kolem jedoucích pneumatik. Vůně benzínu. Mosty, nájezdy a zase mosty. Tečky přibývající na skle. Ostré sluníčko opřené do palubní desky. Prskání motorek. Monotón motoru. Pruhy dálnice ubíhající v zrcátku, xenony auta ve zpětném zrcátku. Kolem hory, domy, skály, krávy. Další kafe. Přeplněné odpadkové koše na parkovišti. Teplá sodovka z ocucané lahve. Čelní sklo polepené dálničními známkami. A zase mosty. Vzadu zůstávající trucky. Jeden za druhým. Tir. Jako vláček. Líný pohled do zpětného zrcátka, blinkr, pomalý předjížděcí manévr. Večer klouzání světel lamp po palubní desce, odrazy ve skle, lesy koncových světel, modré třepotavé xenony ve zpětném zrcátku. A pak zaparkovat a poslouchat, jak se s hlasitým cvakáním motor pomalu vzpamatovává a ochlazuje...

Poetika svého druhu. Praktikovaná příliš často a z donucení leze nanervy, jindy zase člověku chybí.

Marsyas

Dlouho jsem tuhle českou kapelu přehlížel. V rámci poznávání světa jsem se ale odhodlal k poslechu jejich nejznámějšího alba Marsyas z roku 1978.

• První dojem: Tihle týpci by měli vrátit nahrávací licenci - vykrádají Crosby, Stills, Nash & Young, jenom ženský hlas nepatří Youngovi, ale opravdu ženě.


• Druhý dojem: Hej, ale vykrádají je fakt dobře!


• Třetí dojem: Hele, oni vlastně spíš vykrádají starší Yes...

Takže nezbývá, než vzít takhle dobrou hudbu na milost. Velmi velmi doporučuji - přinejmenším všem, co mají rádi fúzi rocku a country říznutou folkem (ať už je to cokoli). Nebo ve zkratce  všem co rádi CSNY :-)

Zkuste přivonět

Zkuste přivonět ke skříňce, když otevřete nové balení čaje Earl Grey. Není to dojemné?

Zkuste se nestydět, když v žebradle vezete čerstvou kávu z bebelu v metru. Nestydíte se? Nazí? Dívají se! Cítí to!

Fajn zastrčené místo

Tak je skoro léto. Tak je to skoro 2 roky, co jsem zakoupil tohle zastrčené místo v Podolí, kde teď sedím a klepu do klávesnice. Je téměř ideální. Je tu kávy, co hrdlo ráčí, mají tu dobré víno, jezdí tu lodě, létají zepelíny a jezdí ti kabriolety a ráno se odtud chodí oázou klidu - přes Vyšehrad, po dlouhých schodech, které mi z nějakého důvodu připomínají dětství. Je jedno kam jdete. Po pár krocích jsou pryč auta, tramvaje a vlaky a nad hlavou šumí listí v ranním vánku. Když odbočíte, narazíte na starý taneční altán. A ještě kousek dál na ženu, která se koupe v hradbách města. A pak vám přes cestu přeběhne had. Schová se do klenby mostu. Sledujete ho. Dáte si kávu na rohu. Spící staré domy.

Myšlenky z OPOdál 2

Stál jsem ve stínu stromu a věděl jsem, že nad stromem ubíhá obloha. Chvíli slunečno, chvíli zataženo. Opíral jsem se  o klacek. Byl den. Někdo uklidil celou louku u řeky, po včerejších ohňostrojích ani stopy. Vedle stála opice. Nabídl jsem jí klacek, že se nepotřebuji opírat.  Odmítla s díky, že je tak unavená - co by s klackem dělala? Zeptal jsem se, co se včera dělo, a kam se všichni poděli. Opice poodběhla. Po cestě lemované růžemi projela vrzavá koloběžka. Bylo na ní napsáno nelepte se mi na kufr, vaše vozidlo bude taky jednou staré.