Krizem krazem okolim Mandalay

V Mandalay jsem mel 3,5 dne. Vedel jsem, ze mesto je unavne, a tak jsem naplanoval tury po okoli.

Prvni den jsem si pronajal motorku (bez ridice) a podstoupil vyzvu proklickovat ven z Mandalay. Oproti Vietnamu je tu vic aut, ale vse se pohybuje poklidneji, mene drave, zato vic chaoticky. Zasada je tady jet velmi pomalu a netlacit na pilu - lide vas pusti.

Vyhnul jsem se expresni silnici na Sagaing a vyrazil do Amarpury po vedlejsi silnici kolem jezer ocekavaje vetsi klid. To se ukazalo byt jako mylny predpoklad, ale aspon jsem se vyhnul nakladakum.

Pochopitelne nikde nenarazite na ukazatele v anglictine, ale mistni poradi, jakmile potkate nekoho, kdo rozumi aspon vasi vyslovnosti mistniho nazvu.

Google U Beinuv dreveny most v Amarpure zobrazuje, nicmene proplest se skrze vesnici mi pomohl az prave mistni, ktery mne vedl na motocyklu (bohuzel motorka nema drzak na mobil s navigaci).

U Beinuv most je pres kilometr dlouha 200 let stara drevena lavka. Kolem ni rozkvetl turisticky prumysl - desitky stanku, restauraci, pivnich vyhlidkovych chysi, kavaren 3+1 a lodniku, kteri vas povozi kolem.

Vstup na most je bezplatny, lidi tu neni malo, ale zaroven tu nejsou davy, jak by napovidaly zaparkovane autobusy. Na idylku z fotek ale precejen zapomente. Osobne si rikam, zda se vubec vyplati sem jezdit.

Co stoji zato, je predevsim atmosfera na jezere kolem. Mistni zivot jakoby turismus ignoroval. Muzete pozorovat rybare, ptactvo, zemedelce atd. - jakoby predpripravena scenerie.

Snidani mnichu v prilehlem klastere jsem nestihl, a tak jsem se nemusel stydet, ze jim strkam objektiv do obliceje a do zebraci misky. Samotny klaster neni zajimavejsi nez jine.

Kousek cesty odsud je pak Inwa, nekdejsi hlavni mesto. Jedna se o ostrov obklopeny rekou Ayerwady a jejim ramenem. Na ostrov lze za pakatel prepravit i motorku, protoze jsem ale na ceste potkal milou francouzskou cestovatelku, rozhodli jsme se sdilet konsky povoz.

To se ukazala byt chyba. Drobny konik s nami mel evidentne co delat. Drozkar nam toho mnoho nepovedel a vezl nas sice po znamych mistech, ale rozhled a volnost pohybu byly omezeny.

Tim jsme ani krom dvou opravdu zajimavych klasteru a sikme veze nevideli nic dalsiho. A mam pocit, ze ostrov ani jinak zajimavy neni. Kam ze se podelo to nekdejsi kralovske mesto? A cim ze je to tu idylicke vic nez kazda jina myanmarska vesnice? Turisticka parada s povozem a starobylym ostrovem tedy byly velke zklamani. Ale jsou taci, kterym se to libilo.

Dal jsem uz zase sam pokracoval pres impozantni most na druhy breh do obce Sagaing, ktera slouzi jako tradicni meditacni utociste myanmarskych budhistu. Zde je nejzajimavejsi mistni kopec, coz je vlastne hreben a solo hrb nad rekou, na nichz jsou pagody a klastery. Misto ma atmosferu, zvlaste v pozdnim odpoledni, a vyhledy jsou krasne (na reku, mosty a kopce), ale jinak tu neni moc co videt - opet spise misto pro fajnsmekry. Mne se ale libilo.

Uprk vecer za sera zpet do Mandalay po expreswayi byl "o hubu", ale rychly.

Dalsi den jsem se vydal na trochu delsi cestu motorkou do Pyin Oo Lwin. Zazitek na cely zivot byla predevsim Highland Highway. Tahleta bizarni statni silnice prekonava slusne prevyseni a je... silena. Reknete diteti, at vymysli dalnici, a ono nenakresli perfektne normovane najezdy, ale sileneho hada, ktery se propleta horami. Highland Highway jsou vlastne dve silnice (smer nahoru a dolu), ktere nezavisle na sobe vedou chvili spolecne, chvili kazda po jinem kopci. Siroke akorat na nakladak a dve motorky, plne prudkych zatacek, malebnych vyhledu a vyse take malebnych lesu.

A putuji po nich bizarni pretizene nakladaky ruzneho stari, ktere maji az 5 naprav, z nichz ruzny pocet je ci neni riditelny. Oproti klasickym tahacum s navesem jsou ale i pres svou delku v horach prekvapive obratnejsi.

Nejdriv ale musite projet smogovou planinou u Mandalay a kamenolomem na upati hor, kde prach vytvari hustou mlhu. Do toho nakladaky viri prach, kdyz predjizdi po krajnici, a jejich stare diesely chrli husty cerny kour. Prijel jsem tedy bez legrace pokryty nanosem prachu.

A pocakany bahnem, nebot ve svahu jsou hadice s vodou, z kterych ridici polevaji prehrate motory padesatiletych stroju (novejsi osmi a desetikolky stavi jen na kavu a lesteni disku, kopce jim nevadi). Ty pak zaberou a spinava voda z prevodu motoru s otevrenym vikem caka siroko daleko.

Samotny Pyin Oo Lwin je byvala britska horska stanice s celorocne stabilnim studenejsim klimatem. Oblibena rekreacni destinace kdysi mistnich Britu, dnes generalu a k tomu vojenska vycvikova zakladna (sousosi pred vstupem mne vojaci vyfotit nenechali - takova svoboda tu zase jeste neni).

Moc dojem na mne ale neudelal. Je tu jedna hezka ulice s trhem, par rozhazenych opravenych kolonialnich budov a hodinova vez. Jinak klasicke barmske malomesto.

Hezka je mistni botanicka zahrada postavena Brity, ale proc kvuli tomu jezdit az sem.

Jako v Da Lat a na Cameron Highlands, i tady se pestuji jahody, ovoce a zelenina. Jen z toho nikdo neudelal byznys, takze to nepoznate.

A mistni vodopady jsem nestihl. Presto vyborny den, nebot cesta je cil - o to vic to plati u horske dalnice.

Posledni den mne cekal Mingun. Se stehny odrenyni od sedla jsem mel pramalou chut vzit znovu motorku, a tak jsem z konce 26. ulice naskocil na turistickou lod po Ayerwady. Prijemna oddechova hodinova plavba.

Na brehu jsem se po zkusenosti s Inwou vyhnul volim taxikum a vyrazil na dobre znaceny okruh. S turisty z lode jako jeden z mala. Pripravena turisticka infrastruktura ale dobre predpovedela postupne dalsi navaly.

Lakadlem je vskutku impozantni zemetresenim ponicena zakladna giganticke stupy. Stoji za videni, opravdu na chvili vezme dech. Vcetne zbytku dvou stejne gigantickych straznych drakolvu (zustaly jen hyzde).

Jinak je v Mingunu jeste par zajimavosti: Obrovsky zvon (druhy nejvetsi na svete, pry), ktery mel patrit pagode a impozantni bila pagoda. Zvon zni opravdu monstrozne.

Ale tim to konci. Pak jen stanky stanky stanky a lod se vraci az v jednu odpoledne. Zamer je tedy jasny - nenasilna turisticka past. Navic mi jednooka jezibaba v odlehlem stanku u reky prodala nejdrazsi curry v Myanmaru. Jinak jsou ale stanky levne, jen se je proste treba v rizikovych oblastech domluvit na cene dopredu.

Ackoli jednotlivosti byly zajimave, celkove bych okoli Mandalay priste preskocil a jel nekam, kde je to turismem mene poznamenane. Nechci tento nazor ale nikomu vnucovat.

Motorku pujcite u Ms. Jerry - primo od ni za 8 tisic, od manzela za 10, benzin platite sami, litr stoji 1000, cesta do Pyin a zpet stala asi 4000 kyatu. Ozkousejte hlavne, zda funguji svetla - Myanmar je prece o zapadech slunce... (u Jerry funguji, jinde ale jen zridka).

Z Kalaw pesky na jezero Inle

Jezero Inle melo byt prvni destinaci s puncem masoveho turismu, a tak jsem mirnil sva ocekavani. Zaroven jsem k nemu hodlal dojit tridennim trekem, coz pri zaludecnich a strevnich obtizich znamena urcite riziko nekomfortu.

Byl jsem ale prijemne prekvapen.

Do Kalaw, vychoziho bodu pesi tury, jsem dorazil ve 3 rano autobusem, jemuz jsem udelil prezdivku "mrazak". Hned na stanici mne odchytil nahanec z hotelu, ale jelikoz do stejneho hotelu mirili i jini turiste, osmelil jsem se, dospal jsem par hodin za 7 USD s teplou sprchou a se snidani a zapsal se na turu s pruvodcem.

Stala sice 43 USD, ale za 3 dny se 2 noclehy, pruvodcem, prepravou zavazadel, prejezdem jezera a s vybornym jidlem, o kterem jeste bude rec, to byla velmi pekna cena.

Nas pruvodce, byvaly ucitel matematiky, byl jednim slovem sympatak. Postarsiho pana z psani na tabuli zacala bolet zada, a tak ted dava logicke hadanky turistum. Chozenim na treky zhubl a prestala ho bolet zada.

Take skupina se ukazala byt mila - 5 dam z Belgie a Francie a jeden Nemec. Stravili jsme spolecne i nasledujici dny na jezere.

Vysli jsme z Kalaw, az kam hrebeny dovolily. To byla ca. vyska Snezky s tim, ze mistni krajina spise pripomina makedonske suche subtropicke hory (lidska cinnost destny prales davno zlikvidovala) a nam se tedy naskytl pohled na ruralni idylku vcetne udajne masove produkce opia.

Vesnicky jsou tu opravdu idylicky tradicni, byt elektrina uz do nekterych mist zavitala.

Ackoli pesich tur miri k jezeru denne nekolika cestami mnoho, turismus je zde velmi decentni - stanky spise vypadaji jako mistni hospody, jidlo se podava v klasterech (vari ale organizatori). Homestaye k ubytovani jsou zpravidla vetsi domy, ale nevybocuji nijak z rady. Vari rovnez organizatori. A vari skvele. Zadna hospoda mi zatim nepodala v Myanmaru nic lepsiho.

Druhy den jsme sli mezi policky po nahorni planine a treti den jsme klesali k jezeru Inle a na lodi jej prejeli do mistni turisticke metropole Nyaungshwe.

Mestecko nabizi zakladni sluzby (lekarny, obchody, banku, cestovni kancelare). Mimoto je tu mnoho hospod (vcetne par evropskeho pojeti) a hotely. Cenove vyse nez na jihu, ale pokud trochu hledate, dostanete se takrka na stejne rozumne ceny.

Z Nyaungshwe lze take obednat lod. Bylo nas 7, a tak cena byla smesna - 20 dolaru (20 tisic kyatu) za celodenni jezdeni s dvouclennou posadkou. Musite si ale hlidat, aby vas lod vezla na zajimava mista /
- jinak budete zastavovat pouze ve workshopech, coz jsou (casto celkem zajimave) prodejny suvenyru s ukazkou jejich vyroby. I mezi pamatkami musite vybirat - misto do klastera se skakajicimi kockami nas vzali do "obycejneho" klastera a na pole s tisicem pagod. A z pagod uz je mi na zvraceni.

Co bylo vskutku turisticke, je fakt, ze na veskrze zemedelsky vyuzitem jezere, kde se stale zije velmi tradicne, se prohani desitky rychlych lodi s nakynutymi bilymi knedliky, zatimco subtilni rybari na jeste subtilnejsich lidkach sotva drzi balanc. Safari?

I tak ma jezero kouzlo: At uz scenerii hor, plovouci zeleninove zahrady, sluncem sezehle rybare, racky, jezerni mesta a vesnice, ricky a kanaly. Jako misto (prirodni jev) neni jezero o nic uchvatnejsi nez treba Ohrid. Prave ale kolorit "primitivniho" zivota z nej dela unikat. A tak si znovu rikam - safari?

Druhy den na jezere jsme vyrazili na kole. Nejdrive do horkych lazni, ktere jsme vzhledem k horku a zdvojnasobene cene preskocili.

Pak jsme i s koly preplavili jezero a pokracovali po druhem brehu zpet domu se zastavkou v Red Mountain Estate, mistni vinici, ktera sem byla vcetne know-how importovana ze zahranici. Absolvovali jsme prijemnou degustaci a zapad slunicka mezi vinohrady, za coz se mi muj zaludek odvdecil novou revoluci.

Treti den jsme vyrazili mistni horskou zeleznici zpet do Kalaw. Zazitek sam o sobe. Dieselova lokomotiva se tremi podvozky (netusim, jak to funguje) tahne kombinovany nakladni a osobni vlak po kolejich, ktere misty vypadaji, ze tu zastavili provoz pred 20 lety. To se projevuje neustalym tahlym houpanim a poskakovanim. Trat nejdrive strme stoupa, pokracuji po nahorni rovine mezi policky, miji letiste v Heho, a pak opet stoupa az do Kalaw. Protoze bylo mozne jet ordinary class, byla to i perfektni sonda do zivota mistnich, okorenena o uzasne vyhledy do krajiny.

V Kalaw jsme pak stravili odpoledne v nepalske restauraci Everest vyrizovanim on-line "restu" a vecer se rozjeli do ruznych smeru dale.

Celkove bych Kalaw a Inle doporucil - jedna se o unikatni zazitek. Pokud mate strach z cirkusu pro turisty, neni to zdaleka tak hrozne jako Bagan - lide si stale uchovavaji svou tvar a chovaji se ferove - samozrejme narazite na vyjimky. Ceny na Inle jsou vyssi (o trochu) a kdo hleda, sezene levne jidlo (1 USD) a bydlo (ca. 10 USD za osobu). Take standard je tu trochu vyssi, byt je to stale Myanmar se vsim vsudy. Plati se v mistni mene a internet je velmi pomaly.

Turistou v Myanmaru

Myanmar obestira plno mytu - zeme se kazdym rokem liberalizuje (rizene - generalove si pripravuji teple mistecko v ustrani), a tak se vse neustale meni. Projedte tedy fora, nez vyrazite, ale ctete jen prispevky do pul roku stari. To, co zde pisu, uz mozna dnes napul neplati.

Velmi rozdilny dojem dela jih a sever (pro mne Bagan, Mandalay a okoli). Na jihu vas zaskoci privetivost a pratelskost lidi, na severu si musite davat pozor jako treba v Kambodzi a ceny domlouvat dopredu. Jako turista tu ale pozivate vysadni pravo: Pokud neco chcete, mistni se snazi vyhovet, a leckde mate prednost.

Prvni dojem vsude: Odpadky. Myanmar je trashland. Neexistuje zadny zpusob zachazeni s odpadem - jednotlivi lide hazi odpadky na zem, jak lezi a bezi, a odpadky z kosu jsou vyvazeny na nejblizsi volne prostranstvi. Myanmar se dusi pod nanosy odpadu, ale v lidech neni to resit.

Myanmar je zeme prachu. V suchem obdobi extremne vyprahla, s prasnymi silnicemi nebo uzkymi asfaltkami, kde se jezdi po krajnici. To zveda oblaka prachu, takze kazdy den prijdete do hotelu cerni a slepeni.

Je to take zeme hluku. Troubi se tu nejvic ze vsech zemi v regionu, vsude hrci stare motory, generatory na elektrinu. A lide miluji tlampace - od ctyr od rana do pozdni noci tlampace neco krici nebo z nich hraje hudba. Nekdy se tlampa celou noc. Zni to jako propaganda pri praci na poli. A lidi musi kricet, aby byli slyset...

Sunset sunrise excersise - raz dva dva tri. A sunset! A sunrise! V zemi, kde jediny vytvor cloveka jsou pagody, je tezke se neomrzet. A zaroven udrzet lidi v miste pres noc. A tak nam mistni naprosto vsude automaticky ordinuji: go sunrise - wonderful! Day too hot. A pruvodce to papouskuje. Ja to nakonec vzdal a radeji videl vice za kratsi cas.

Myanmar je zeme znacne chuda a malo rozvinuta - neni to jen jinym pristupem. Vse to trochu funkcni a velkolepe, co je predkladano turistum, je bud postaveno z donaci nebo vladou. O velkych uspesnych firmach se lze domnivat, ze patri vlade, resp. spriznenym osobam. To zbyle je ubohe, zakladni, ale presto se nezda, ze by tu lide byli nestastni. Pokud se rozhodnete jet do Myanmaru, vyberte si svuj svet. Ten velky vladni s trochou predrazeneho komfortu (pak tomu muzete rikat dovolena) nebo denni chleb mistnich (pak tomu rikejte cestovani a pripravte se na nekomfort).

Ackoli se vse uvolnuje, stale jsou tu videt ve velkem zelene uniformy s lezerne visicim kverem. Prikazy a zakazy. Straze na mostech a nadrazich. Silnicni kontroly.

A ackoli je tu minimalni pocet kradezi, oblibenou zabranou zustava ostnaty drat. Je na soukromych plotech a casto i na silnicnich barikadach. Pusobi velmi nepratelsky.

Vypadky proudu jsou na dennim poradku - to predevsim v Yangonu a na jihu. Na severu jsem ten dojem nemel. Ale to nehraje velkou roli, osvetleni nekolika malo usporkami stejne pusobi tak studene, ze je tma lepsi. V Myanmaru uz nemaji klasicke zarovky.

Bankomaty. Jsou jiz vsude - predevsim v turistickych oblastech (napr. Kinpun pod Golden Rock), berou Visu, Master, Electron, Maestro a vydavaji kyaty s poplatkem jako jinde v Asii.

Smena dolaru: Smenarny berou i lehce zmackane dolary (nosim je na krku v pouzdre pod trickem a potim se do nich). Ale nespolehejte se na to - stalo se mi i, ze exemplarne odmitli skoro zanovni bankovku. A vzdy si je s vaznosti chirurga prohlizi a zahlazuji rohy. Smenarna rozmeni na mensi bankovky. Ceny se trochu lisi podle mista, nejlepsi ceny nabizi banky ve velkych mestech, yangonske letiste je prumer. Pozor ale na mizerne otviraci doby bank!

Z 95% se plati v kyatech. V dolarech zpravidla zaplatit muzete, ale kyaty jsou preferovane, a dolar je casto s prirazkou - tj. opacne nez drive. V dolarech se stale plati vlaky a vstupy na hlavni pamatky (zona Bagan, Inle, pagody v Yangonu). Mit ale musite oboji - nikdy totiz nevite...

Ceny. Nejsou tak vysoke.

Leckde i proti dostupnym informacim klesaji. A napriklad vetsinu poplatku za fotoaparat (camera fee) zrusili, stejne jako odletovy poplatek 10 dolaru za opusteni zeme.

Celkove je treba se smirit s nizkym pomerem vykon / cena u ubytovani. Zvlaste levne ubytovani pro batuzkare chybi: Pokoje za 6-10 dolaru jsou nejlevnejsi a za tuto cenu se temer bez vyjimky jedna o podstandard. Mejte ale na mysli, ze zeme byla dlouho uzavrena a ze systemove je podporovana pouze organizovana turistika. Vetsinou je v cene snidane.

Obecne je tezke bookovat cokoli on-line. Jedina moznost je volat dva dny dopredu z predchozi destinace. Muzete zkouset i hledat z ulice - necekejte ale hostel na kazdem rohu ci "backpacker's quarter". Spise se rovnou vyhybejte mistum, ktera pusobi podezrele ciste nebo pred nimi stoji vice nez jedna Toyota Hiace (typicky asijsky turisticky mikrobus). Hledejte s mapou po ruce dopoledne, kdyz se lide odcheckovavaji. Pokud hrajete na cenu, vyhnete se take vetsine doporuceni z Lonely Planetu. Ptejte se dalsich cestovatelu.

Jidlo v restauraci je levne, poulicni hospody mistnich jeste levnejsi. Chutnou obdobu Pho si date za 15 czk, medovou placku jako dezert za 2 czk - jen se nebat a jit do toho. Pivo stoji dolar az dva, ale za 640ml.

Jidlo neni spatne. Typicky se na plastovych zidlich serviruje nekolik misticek: Kari, maso, salat, polevka, ryze. A neturisticke restaurace automaticky nosi polevku a caj zdarma. Jidla jsou podobna jako v regionu, existuji cinske a indicke vlivy a likalni variace.

Typicke jsou cajovny: Serviruje se silny caj s kondenzovanym mlekem a zeleny caj na zapiti. K tomu smazene pochoutky - jakasi koblihova podkova, jarni zavitky apod. Na vice odlehlych mistech je hitem kava a caj 3+1 (smes s cukrem a mlekem v pytlicku). Cernou horkou kavu mistni nemaji v lasce. Zvyknete si, ale chvili to trva.

Mistni muzi jsou originalni dvema zpusoby: Nosi dlouhe sukne longi a zvykaji tabak betel, ktery cervene barvi zuby, a pak odporne chrchlaji a plivou ho na zem. Je tak normalni, ze maji cely den cervene zuby a rty, jak upiri. A vsichni nosi na obliceji a nekdy i rukou masku ze zluteho prasku - jako make-up a jako ochrana pred sluncem.

Nabozenstvi hraje dulezitou ritualni roli. Mistni muzi musi dvakrat za zivot byt mnichy a zeny mohou byt a masove byvaji sestrickami. Zeme je jich plna. A jedna se o velmi volny pristup: Mnichy lze spatrit pri mnoha beznych cinnostech. V pagodach se mistni mladez bezne "muchluje" a je bezne v nich s celou rodinou diskutovat, hrat si s detmi, mit piknik. Presto by tak lide mohli cinit svetsky jinde.

Doprava je drazsi. Jako turista obcas nemate moznost zvolit levnou verzi. Pokud ano, pripravte se na hodiny poskakovani na drevenych prycnach, zcela zasadne bez klimatizace a s okynky (jen obcas) jak v dobytcaku. Navic zazijete vlaky, ktere jedou po schodech (videl jsem predek lokomotivy poskakovat o metr nahoru a dolu a za ni vagony delaly to same). Zazijete horsi autobusy nez je 20 let stara Karosa (zlata Kambodza a Laos). Ale budete na to radi vzpominat.

Doprava je take pomala - pocitejte, ze kazde premisteni znamena den pryc. Alternativou jsou nocni autobusy - ty ale vyrazi velmi brzy a dorazi uprostred noci - tj. zaruka, ze se nevyspite.

Vyhnete se obecne mistum, kde obsluhuji nebo prodavaji deti - snazi se vas oskubat a neumi smlouvat, navic je dvojnasob neeticke na jejich pozadavky pristoupit. Oslovte nejblizsiho dospeleho.

Telekomunikace je plna paradoxu. Cestovatelka, co tu byla pred ctyrmi roky, tvrdi, ze si pres wifi telefonovala po skype, zatimco lide museli telefon zamykat do skrine proti zneuziti. Dnes ma smartphone leckdo (hezky kontrastuje s kulisou chudoby) - co nejvetsi a jako my zezacatku, co nejviditelneji pripnuty na tele. Obchodu s mobily a tablety je ve mestech vice nez obchodu s potravinami.

SIM karty s datovymi prenosy jsou mistnim k dispozici - cizincum ne a nebo za premrstenou cenu. Na letisti na taxi stanku na priletech nabizi slusny balicek za 26 USD. Pokud se budete dele ptat, dostanete v Yangonu kartu s kreditem od 6 do 15 tisic kyatu, bez dat.

Zato pokryti wi-fi je mizerne. Rozhodne neni vsude a v hotelech casto je, ale nefunguje, resp. je prohibitivne pomale. Internet se tedy nekona.

Celkove bych jako turista dnes volil jinak: Preskocil bych Mandalay a mnohe zapady slunce a mozna jina znama mista a vydal se na jih jihu nebo zapad zapadu. Dnes uz se tam smi, na povolenku a nekde s priplatkem obci, ale byl bych jednim z mala prvnich cizincu v panensky neturisticke oblasti. Udelejte to, nez to tam bude jako jinde.

Mawlamyine a Hpa An: Tropicky Myanmar

Puvodne jsem to primo neplanoval, ale nakonec mne zlakalo videt Myanmar jeste trochu jinak. A tak jsem pres dlouhy most dorazil autobusem na misto, kde reka Than Lwin usti do more. Tam lezi mesto Mawlamyine, brana do tropu.

Nabrezi reky pusobi ospale. Omsele kolonialni domy shlizi na line plynouci venkovskou dopravu. Dalsi ulice se sestavajici z venkovskych domu a sem tam stareho kolonialniho sidla pusobi jako Chotebor v sobotu dopoledne. Trh je klasicky velmi rusny.

Lakadlem je krom koloritu predevsim delta reky, ktera vytvorila mnohe ostruvky a zakouti. Ty lze shlednout s kopce nad mestem, kde stoji mistni chramy a pagody. Osvedcilo se tak ucinit pri zapadu slunce.

Navstivit lze i mistni ostrovy - maly "Samponovy ostrov", ktery je v podstate klasterem, vyda ani ne na 2 hodiny, zatimco velky ostrov Skretu (s tradicnimi vesnicemi) vyda na cely den.

Ackoli je mesto islamske, v okoli lze videt celou radu budhistickych pamatek - mj. nejvetsiho leziciho Buddhu na svete. Neporadne provedena betonova konstrukce skryva stejne povedena socharska dila. Megalomanstvi...

I prestoze se nejednalo o pamatky prvni tridy, nebylo tezke potkat vetsi mnozstvi turistu.

A nejspise prave z jedne turisticke kavarnicky, kde jsem si dal zjevne postarsi dortik s kremem, jsem si odnesl prijemny zazitek - svou prvni skutecnou brisni revoluci.

Nekteri z Mawlamyine cestuji jeste dale na jih, ktery zacina byt ve vetsi mire pristupny a kde se nachazeji stale jeste udajne pohadkove panenske ostrovy a plaze (vlada zde pry planuje postavit hotelove komplexy pro all inclusive dovolene). Pro mne byl po dni a pul cas vyrazit do sousedniho mesta Hpa An.

Hotely organizuji cekaci listiny na lod, takze nebyl problem vyrazit po rece - byt tentokrat pouze s dalsimi turisty.

Plavba byla velmi peknou ochutnavkou sverazne ricni krajiny. Pomalu se ztracely kopce a zacaly se objevovat samostatne stojici skalni kolosy. Ty jsou charakteristickym rysem jinak ploche krajiny kolem Hpa-An. Zaroven se jednalo o malou zkousku vydrze, nebot bylo velmi tezke presvedcit lodnika, aby behem petihodinove plavby zastavil na curani, jak stalo v itinerari.

Samotne mestecko je podstatne mensi nez Mawlamyine, nicmene zivot tu vice tepe. Snad i alkohol je dostupnejsi.

Hpa-An je ale jinak jeste o kus venkovstejsi. A protoze prave okoli stoji za objevovani, vypujcili jsme si skutry a vyrazili do krajiny.

Prejedete-li reku, zacina jednoduchy svet uhlednych chysi ze slamy a palmovych listu. Konzum sem jeste poradne nedorazil, takze tu chybi i typicke haldy odpadku.

Na vjezdu na most na vas miri kverem, ale kdyz vidi cizince na motorce, zacnou se smat a vesele mavaji.

Kolem Hpa-An neni mnoho "ackovych" pamatek. Za videni ale stoji jeskyne, ktere uz v pradavne dobe dozdobili sochami Buddhy.

Krom toho je jako jinde v Myanmaru vsude plno pagodek, ale po nejake dobe je zacnete vnimat spise jako mrhani materialem.

Prijemne bylo take mistni podvecerni koupaliste s mistnimi. Uz jsme bohuzel neatihli hromadny vylet netopyru z jeskyne za potravou. Da se ale vygooglovat.

Po prijemne stravenem dni a pul jsem vyrazil na sever. Cekalo mne jezero Inle.

Celkove tedy pri ceste na jih opatrne. Je to opravdu spise cestovani za razovitym mistnim koloritem. Skutecne zajimave pamatky tu nejsou a standardy jsou spartanske. Zato ale turismus zatim nezanechal na lidech sramy a ceny jsou opravdu nizke.

Bagan: Pagodky a zase pagodky

Nadpis vam uz asi napovi, jaky byl muj dojem z Baganu, myanmarske pamatky cislo 1. Jako "milovnik" pagod a sosek Budhy jsem svuj pocit prazdnoty jeste notne prohloubil. Ale pekne poporade.

Do Baganu (resp. Nyaung U - zakladny pro mene movite turisty) jsem dorazil ve 4 rano nocnim autobusem - streva a zaludek na vode. Na autobusove stanici, ktera byla jinde, nez slibovali, mi nabizeli predrazenou dopravu a hovorne, a tak jsem zatnul zuby a vyrazil neuspesne hledat hotel. V Baganu jich ale prekvapive mnoho neni - vyloucim-li ty drahe. Nastesti mne potkal riksa, ktery mi za 10 korun slibil pomoct najit levny hotel. A tak se zadarilo, ja mohl dospat a po snidani na kole vyrazit na chramova pole.

Mistni stavby jsou charakteristicke svou cervenou cihlovou barvou. Chramy jsou take podstatne starsi (nekdy az 12. st.) - a nejsou zlate. Interier vzdy skryva sochy Budhy.

Zajimava je robustni konstrukce pouzivajici goticky oblouk pro sve klenby. Zakladem jsou ale vzdy masivni steny - stavby tedy nicim nepripominaji vzdusne goticke katedraly. Naopak - pusobi tezkopadne.

Nektere chramy jsou opravdu impozantne velke.

Dekorativni jsou minimalne - zbytky misty naznacuji, ze dekorace nejspis opadala. A to mne vede k pojmu restaurace. Chramy a pagody jsou postupne obnovovany. Casto z hromady cihel postavi novy chram a daji na nej nalepku 13. stoleti.

Mezi chramy pak stoji nescetne cihlove pagody. Konstrukterum pri tom mnozstvi logicky dosly napady, a tak se motivy opakuji. Po chvilce to zacne nudit.

Co ale neomrzi, je pohled s vrchu. Podobne jako Angkor, i Bagan kdysi bylo mesto. Drevene civilni stavby ale zmizely a zustaly jen cihlove chramy osamele rozesete po planine. Dohromady pak vytvareji neuveritelnou kulisu. Je tedy prijemne si najit svou vyvyseninu nebo chram s terasou, vylezt nahoru a pozorovat. Zapad slunce (zvlaste se zlatavou rekou na pozadi) je impozantni, ale obvykle fotky necekejte - muj prilis kompaktni fotak toto zachytit neumoznuje.

Naleziste jsem projel na kole. Pokud projedete opravdu vsechny plane a vyznamne chramy, je to prijemne vydatna projizdka. Vetsina turistu ji vsak absolvuje na elektrickych skutrech, ktere jsou tu za pakatel k pujceni.

Kolem poledne je lepsi vyklidit scenu - slunce je palcive. A tak jsem v mistni restauraci "moon - be kind to animals" ve Starem Baganu postupnou dietou potlacil brisni revoluci.

Celkove jsou Bagan i Nyaung U mista opravdu hodne orientovana na turismus. Stale jeste ale maji co dohanet, srovnam-li Siem Reap.

Lide v Baganu jsou jini nez dosud v Myanmaru. Nevim, zda je zkazil turismus, kazdopadne vam venuji pozornost pouze tehdy, chteji-li z vas vytahnout penize. A mam pocit, ze i celkove jinak vyzaruji. Po prvotnim soku si tak opet vybudujete neduveru v pratelske gesto nebo osloveni.

Bagan je treba videt, jste-li v Barme. Moje srdcovka to ale nebyla - megalomanske shromazdiste chramu a pagod. Oslava kultu.

A tak mne stale napadalo: Proc tihle chudi srdecni lide tolik mrhaji casem a materialem na bezucelne hromadeni pozlatka? Proc chteji mit vic a vic pagod, kdyz nemaji vyuziti? Proc ve jmenu budhismu, ktery na zacatku pozlatkem opovrhoval a tvrdil, ze osviceni a moudrost nosime v sobe? Dobra - vim, ze to je jinak. Vim, ze v Evrope to bylo s kostely a krizky podobne - jen u nas vice slouzily k shromazdovani vericich.

A tak jsem vzhledem k vyse uvedenemu dal prednost brzkemu odjezdu a vyrazil dalsim skakavym vlakem do Mandalay.

Mandalay: Nic moc, ale zklamani se nekona

Prvni dojem z Mandalay? Prijizdite vlakem skrze pole chatrci, ktere zacinaji spise vypadat jako slumy a skrze hory (bez prehaneni HORY) odpadku - tohle je trashland.

Mandalay je jinak zvlastne kontrovezni mesto. Pusobi komercneji nez Yangon, ale podstatne vice vesnicky. Marne jsem hledal historicke jadro. Vse je ve stylu osmdesatych let v zapadni Evrope a devadesatych u nas.

Z velke casti chybi chodniky - misto nich vedou jakesi otevrene kanaly. Ty jsou v tesnejsi ulicni zastavbe kryte betonovymi deskami, z nichz sem tam jedna chybi nebo se hybe a to je pry mistnim sporem osvetleni zivotu nebezpecne. Leckde chybi i asfalt ve vedlejsich ulicich.

Krizovatky bez semaforu se prejizdi tak, ze se vsechna auta a motorky sjedou, a pak se troubi tak dlouho, dokud se neprojede.

Oproti Yangonu pusobi jinak prave i pritomnost motorek (v Yangonu jsou zakazane). Misto mhd tu jezdi pick-upy a mototaxi, jejichz ridici jsou obtiznejsi nez komari z mistnich kanalu a kanalku.

V zasade dulezite pagody a Mandalay Hill jsou na severovychodnim cipu pevnosti, fancy hotely a restaurace na jihovychode a zitelne centrum na jihozapade.

Samotna pevnost je pak obrovsky ctverec obklopeny vodou. Obejit jednu stranu trva asi pul hodiny - napoprve prijemne, pak uz jen zdlouhave. Mohutne hradby skryvaji odporne vojenske ubytovny a neudrzovanou zelen. Uprostred je pak Kralovsky palac. Vizualne zvenci zajimave (napadne podobne Hue). Uvnitr ale stejne prazdna kulisa, ktera by zaslouzila jimavejsi vypln. Navic jsou vsude zelene mozky s puskami, napisy zakazana zona, zde se smi chodit, zde fotit...a zde uz ne. Divny pocit.

Vylezt na Mandalay Hill je otazka pulhodiny, pokud jste svizni. Neni-li smog a prach (hahaha) nabidne hezky vyhled. Pokud je smog a prach (ou jee), uvidite vse skrz mhu (booo). Leze se bosky po nektere z krytych upravenych cest, ktere jsou obklopeny vyhlednami a obcerstvenim. Po ceste jsou zlate pa-go-dy!

Zjistite taky s udivem, ze vegetace ve meste a okoli pusobi vice stredoevropsky nez tropicky (ano - uz pri prujezdu nadrazi na predmesti jsem si rikal, ze je to jak v Rakousko Uhersku).

Jizne polozeny klaster Shwe In Bin a pagodu Maha Muni jsem objevoval na motorce po ceste do Amarpury. Klaster na brehu ramena reky ma krasnou atmosferu - obzvlaste po ranu s mavanim kridel holubu v nesmelem slunicku. Znamena to ale take nutnost chodit bosky v jejich produkci... Pagoda skryva ukoristene khmerske sochy z Angkoru a starodavnou sochu Budhy, na kterou se stoji fronty. Misto ma vyjimecnou atmosferu, diky mistnim, kteri sem putuji za duchovnem.

Opravdu krasny je prastary rezbami bohate zdobeny dreveny klaster Shwenandaw Kyaung, preneseny za hradby z kralovskeho palace. Videl jsem jej jen zvenku, bohuzel byl zavreny.

Potkal jsem zde dva mlade mnichy, kteri studuji 4 mesice jazyk pali a anglictinu. Bez nadsazky prijemna spolecnost. Jen jsem si misty nebyl jisty, zda mluvi anglicky nebo pali. Ale prijemne stravena prochazka v jejich spolecnosti skrze dalsi pagodu se stovkami minipagod s budhistickymi texty prave v pali.

Gastronomicka scena neni zadnou hitparadou, ale to nevadilo, nebot jsem stejne sledoval svou dietu - tj. zadne korenene experimenty (bohuzel). V zasade neudelate chybu, vezmete-li na milost plastove zidlicky a budete-li nasledovat Svate pismo (Lonely Planet).

To se vyplati i pro volbu hotelu - po delsim pomalem googlovani padla na Royal Guesthouse. Drazsi, za 12 USD na noc single, zase ale jistota pred odjezdem a na Myanmar prekvapive ciste a utulne, s pomalym wifi na pokoji. Zaroven organizuji sdilene taxi na velmi vzdalene letiste, coz vam usetri 6 dolaru, nevyuzijete-li Air Asia shuttle zdarma.

Hodne jini jsou i lide - podstatne mene pratelsti nez v Yangonu a obecne jizneji. Pusobi asijsky uzavrene. Narazite na vyjimky, ale spise pocitejte s tim, ze pratelsky rozhovor je v Mandalay jen predehra k prodeji.

Mesto tedy poslouzi spise jako prestupni stanice a zakladna pro objevovani prilehlych mest. Ja ale zklamany nebyl, nebot jsem na tuto skutecnost byl upozornen a tedy i pripraven.

Yangon

Do Yangonu, tohoto mesta s vonnegutovskym nazvem, jsem dorazil jiz za tmy. Decentni letiste na urovni, decentni taxik, slusny asfalt skoro az do hotelu.

Druhy den jsem ale utrpel kulturni sok - zvlastne pomalovani lide, co porad chrli cervene flusance a ziraji na vas. Vsude spina, neporadek a totalni chudoba (oproti Phnom Penhu horsi). Popisky vcetne cisel jen v mistnich klikyhacich.

A nakonec jsem si Yangonpres vsechno zamiloval a stravil tu pekne dva dny.

Mistni jsou opravdu extremne chudi, ale neuveritelne mili. Tezko vystihnout nekolika malo preciznimi slovy. Je to jakasi smes  jednoduche uprimnosti, zivotniho optimismu a pohostinnosti. A to i prestoze se s nimi zivot nemazlil. Z kazde rozmluvy mate radost.

Odpadky se opravdu odhazuji na ulici - prakticky neexistuje odpadove hospodarstvi.

Zjistite, ze plivani "krve" je ve skutecnosti plivani jakesi zvykaci smesi (obdoba tabaku), ktera barvi zuby. Mistni muzi nosi Longhi - sukne. A vsichni pouzivaji nazloutly make up, ktery si v obrazcich nanaseji na tvare. Ale i pres tento sokujici zjev, ziji sporadanym mestskym zivotem.

Mesto jsem za dva dny prosel krizem krazem a mohl bych chodit a nasavat dal.

V barvitych ulicich, ktere maji kouzlo omselosti. Chozeni zadnimi ulicemi jsem se nenabazil - domy maji balkony, ktere jsou organicky neuklizenou prehlidkou barev zivota a vytvari jakysi magicky vzornik. Jeste o trochu kouzelnejsi jsou ulice s kolonialnimi domy, kde se pridava zasla slava a nostalgie. Pokud pak kouknete dolu, zadni ulice lemuji kramky, stanky a cajovnicky - decentnejsi nez na bulvarech, aby uzkou ulici projela auta.

Bulvary pak prekypuji zivotem a cvrkotem. Zajimavy fakt je, ze jeden z generalu zakazal v Yangonu motorky. Je tu tudiz poklidnejsi vzduch nez jinde v Asii. Pominete-li vyvolavani nahanecu mestskych autobusu a chropteni vypraskanych dieselu.

Obchudky vypadaji casto jako dada kolaze - nejkrasnejsimi skrumazemi vseho mozneho jsou asi zelezarstvi.

Ryksove lezi v kreslech svych vozitek jak z predminuleho stoleti a rozjimaji o zivote - pokud zrovna o zivot neslapou se zakaznikem.

Centrum mesta pak zdobi rozpadajici se kolonialni palace - je videt, ze mesto bylo kdysi staveno s pompou. Dnes palace pusobi napul nevyuzite, bez oken - nekdy jakoby az vystupovaly z jakehosi oparu neurcitosti. Jejich dlouhe prazdne steny pak lemuji plastove zidle a stanky s obcerstvenim. Slon a komar. Ve vozovce deti hraji fotbal s proutenym micem.

Vse, co je nove a vystavni, je komunismus. Unylost, komedialni monumentalnost, malokdy vsak zajimave.

Prvni den jsem vyrazil okruznim vlakem - fascinujici zazitek. Vlak jede krokem. Z maleho okynka skoro dobytcich vagonu videte pouze blizke nastupiste a hory odpadku. Policista vam jako turistum vytvori provazkem oddelena mista. Teprve kdyz se vlak mezi ryzovymi policky vyprazdni, muzete mezi mistni.

Vystoupili jsme na mistnim trhu, ktery se kona vedle koleji a primo na kolejich. Kdyz projizdi vlak, stanky se docasne stahnou.

Neco tak velkeho, smradlaveho a vonaveho jsem jeste nevidel.

Mistni kostel Neposkvrneneho poceti (zkracene "Mary") ma magickou atmosferu. Zvenku cihlova katedrala je uvnitr oblozena kontrastnimi kachlicky. Otevrenymi okny dovnitr letaji ptaci a zvenku jsou slyset zvuky zahrady a zpev. Prijemne misto k posezeni.

Dycha tu nostalgie - materialne dobre se tu meli nejspis naposledy pred druhou svetovou valkou.

Jedno rano jsem na doporuceni polske cestovatelky vyrazil na nabrezi, kde mistni mezi patou a sedmou (za usvitu) cvici, behaji apod. Uzasny zazitek - par mistnich poradalo jakysi Restaurant day - bylo mile posedet, ochutnat, popovidat a vychutnat atmosferu.

Obecne jsem si vychutnal posezeni v mistnich cajovnach. Vedle slepic, hromad odpadku, s mistnimi. Mistni knez se mne snazil obratit na krestanskou viru. Nechal jsem si na ulici opravit boty. Je jedno, jestli rozumi anglicky - vzdy se snazi pomoci. Pokud rozumi, radi se o vas leccos dozvi. Budte pripraveni i na otazku: "Co si o nas myslite?"

Schwedagon Paya je monumentalni zlata pagoda na kopci nad mestem. Duchovni centrum Myanmaru. Sem jsem pro zmenu vyrazil na zapad slunce a stravil tu poklidne 2 hodiny - mistni berou duchovno vazne a je to tu citit. Buddhismus neni rigorozni, ani prisny - mozna proto tu panuje uvolnena atmosfera. Primo u pagody najdete cedule free wi-fi a ATM - tedy vse, co potrebujete :)

Prijemny byl i odpocinek v parku u jezera kousek od pagody. Ve vsi bide kolem se mistni parky udrzuji az prehnane. Nad melkym jezerem vedou lavky od ostruvku k ostruvku, kde jsou male zahrady.

Yangon neni drahy. Ubytovani sice stalo 10 dolaru s vybornou snidani (Motherland Inn 2, dorm) a nejednalo se zrovna o hitparadu stylu a cistoty, ale personal byl mily a napomocny. Jidlo na ulici pak stoji pod 20 korun, v restauraci od 40 do 60 korun. Taxik skrze mesto stoji jako listek na MHD ve Vidni. Trochu drazsi jsou pamatky s turistickou prirazkou, porad se ale jedna o prkotinu vzhledem k tomu, ze nektere z nich jsou svetove unikaty.

Internetove pripojeni se nabizi, ale v daleko mensi mire nez jinde v Asii - wifi neni caste a nebo moc nefunguje.

A turismus? Jako turista mate sem tam zvlastni status - to vyvolava divne pocity. Ale jinak tu turistu oproti ocekavani mnoho neni.

Yangon mne zaujal. Prestal jsem v nejlepsim po dvou dnech a vyrazil vlakem o seste anni do Baga.

Na jih pres Bago

Po dvou dnech v Yangonu jsem vyrazil expresem o seste ranni smerem na Mandalay, abych po dvou hodinach vystoupil v meste zvanem Bago. Jako turista jsem mel moznost jet pouze Upper class vagonem. To znamena hromadu mista a zasklene okynko, z nehoz bylo videt.

Vlak se vyplizil krokem z mesta, a pak uz to prastary diesel s rachotem rozpalil po rovne trati na mozna az 100 kmh. Souprava skakajici po krivych kolejich misty vydavala apokalypticke zvuky, ale stalo to za vyzkouseni, i pres potem smrdici vymenne potahy sedadel, spinu a nefunkcni zachody.

Fascinujici byl vychod slunce a mlhy v lesich za Yangonem, a pak prujezd poli, ktera jakoby se zastavila v case pred 150 lety.

Samotne Bago pusobi jako nevelke mesto - spise rozrostla vesnice. Jedna se ale o dulezite centrum duchovniho zivota. Uvnitr mesta i po krajine kolem je rozeseto mnoho pagod a chramu.

Navstivil jsem tedy jednu z nejvetsich zlatych pagod, dale pak bilozlatou pagodu, na niz lze vylezt, a obrovskeho zlateho leziciho Buddhu. Mimoto pak chram s obrovskym hadem a dalsi mista. Pote jsem se zaprisahl, ze dalsi pagody uz cilene navstevovat nebudu a odpoledne vrakem autobusu s mistnimi vyrazil do Kinpunu, mestecka pod Kyaiktiyem - Zlatym kamenem.

Zlaty kamen (Golden Rock) je balvan ne nepodobny vejci stojicimu na spicce, na ostrohu skaly vysoko nad okolni krajinou. Napadne vas, jaktoze pres vsechna zemetreseni a pritomnost jiste nelehke minipagodky, kterou na nem postavili, jeste nespadl. A mozna i proto se stal poutnim mistem.

Vesnicka Kinpun slouzi jako zakladna pro cestu ke kameni - je tu par hotelu, internet, restaurace a banka s bankomatem.

Odtud take vetsina turistu jezdi na nekryte korbe nakladaku (45 minut na slunicku). Ja ale se dvema spolucestovatelkami vyrazil za usvitu pesky.

Siroka cesta lemovana cajovnickami a jednoduchymi stanky s obcerstvenim vedla z vesnice dal nejdrive stinnym udolim, a pozdeji po ostrohu kopce.

Cajovny jsou zde jakasi sedaci podia kryta bambusovymi rohozemi s nizkymi stolecky. Vse je pak vcetne stanku, prilehle cesty a chyse obsluhujicich zastreseno bud plastovym prehozem nebo palmovymi listy na bambusove konstrukci. Mate tak pocit, ze neustale prochazite necim obyvakem a nezbyva nez vesele zdravit a hrat si s detmi mistnich. Turiste ale prekvapive zadni.

Na ostroh kopce jsme dorazili ve stejnou dobu jako slunce. V kombinaci s pomerne prudkym stoupanim jsme stanuli pod vrcholem slusne ulopoceni. Nejprve nas uvital jeden z mnoha dalsich vejcitych kamenu s cepici v podobe pagody (nebyl ale zlaty). Nasledovala zebraci stanice, kde stavi nakladaky a deti za hlasiteho povzbuzovani mnicha z tlampace vybiraji do stribrnych mist penize na cosi, co zahranicnim turistum neni vysvetleno.

Pak jsme jeste pokracovali dale k cili oddelene od silnice. Po chvilce jsme se definitivne pripojili k silnici, kde tesne pred vylozenim lide v nakladaku absolvuji druhou zebraci stanici. Opet mnich a tlampac.

Samotny Zlaty kamen neni jen skala - je to lunapark se vsim vsudy. Chramy, hotely, pagodky, obchody, restaurace. Opet tlampace. Na konci toho vseho se trci pozlacene vajicko s cepici. Mene zajimave a podstatne mensi nez jsem cekal.

Nemluvim ale o zklamani. Bylo obohacujici videt barmske poutni misto - moci pozorovat mistni.

Trochu jsme se zdrzeli, a ja pochopil, ze tesne nestihnu autobus na jih. Nechal jsem tedy damy jet nakladakem dolu a vyrazil sam pesky. A stalo to zato - jeden z nejlepsich pesich zazitku.

Vychutnaval jsem vyhledy na okolni hory i do udoli, interakci s mistnimi a vysedaval a popijel caj tam, kde to bylo hezke, a kracel pomalu sam odpolednim slunickem. Do Kinpunu jsem dorazil az se zapadem slunce.

Pokud tedy pojedete na Golden Rock, bezte pesky - vyjet na misto pouze nakladakem muze byt zklamanim, ale jako poutnici si tento 11km vystup vychutnate temer bez turistu.

Prijemne unaveny jsem povecerel, popovidal s jinymi cestovateli a rannim autobusem vyrazil na jih objevovat tropicky Myanmar.

A mistni? V Bagu a podel silnice na jih ziji jako jinde v regionu - praci, v bordelu, humbuku a konzumu. V Kinpunu ziji naproti tomu velmi jednoduse - domky mimo naves jsou bambusove nebo drevene konstrukce s rostlinnou a vyjimecne ocelovou nebo plastovou strechou. Kanalizace ani vodovody neexistuji, zachod suche, lednice a sporaky jsou sci-fi. Elektrina s vypadky ve vsi fungovala, na kopci poslouzil maly solarni panel nebo baterie. Mistni se zivi turismem, chovem zvirat a farmarenim. Cesta vcetne cajoven  tedy vypadala trochu jako cesta, cajovna i chliv dohromady.

Turistou v Malajsii

Byt turistou v Malajsii je radost. Udeluje vstup na 90 dnu zadarmo a urcite je tu aspon na mesic co uzivat. Zeme se sestava z ostrovni casti (Borneo) a poloostrova. Osobne jsem videl pouze poloostrov, takze vsechny postrehy smeruji k nemu a jiste mam duvod se priste vratit videt zbytek.

Malajsie neni ta Asie, kam jedete za divocinou. Divocina tu je - staci se vydat do nektereho z pralesu. Ale spise se vam stane, ze dostanete snesitelne kvalitni mapu a budou tam znacene stezky.

Malajsie je totiz vyspela. Nemam pocit velkych rozdilu proti Cecham.

Lide jsou navic proti nam prirozene pohostinni, na ulici vam sami nezistne nabidnou pomoc, doporuci svou oblibenou restauraci. Kdyz nevedi odpoved, reknou proste, ze nevi, nez aby vas poslali s usmevem do pekel. Ve mestech a kolem turismu umi kazdy docela dobre anglicky. Malokdy tedy pouzijete "rukamanohama".

Lide vas tu obecne neberou jako roztomile bile zviratko, ze ktereho vsude kapou bankovky. Naopak - pozivate plny respekt.

Pokud vite, kam a jak chcete, nenuti vam turisticke balicky, ale spise poradi, odkud jezdi nejlevnejsi autobus a daji par rad na cestu. Nektere hotely a cestovky pak prodavaji jizdenky na autobusy bez prirazky (v Asii nevidane). A casto recepcni stravi pulhodinu tim, ze vam naplanuje vylet po okoli.

Malajsie si ale uchovava asijskou tvar - at uz v barvach lidskych tvari ruznych etnik, v kulinarske oblasti, architekture, podnebi a jinemu pristupu k odpadum a cistote.

Diky vsem etnikum vznikla hodne unikatni kuchyne. Do mistniho jidla jsem se zamiloval a budu jen tezko odvykat. Vedle toho tu vsude jsou mistnimi oblibene fast foody doslova na kazdem rohu. Pro srovnani si predstavte, ze by KFC a Starbucks byly treba v Telci. Myslim ale, ze jsem fast food za cely svuj pobyt nenavstivil - pominu-li WC v KFC.

Da se tedy rict, ze Malajsie je zemi dvou tvari - vyspely dravec a mile usmudlana Asiatka v jednom.

V Malajsii dominuje Islam, konzervativnejsi jsou ale jen vesnice na vychode, kde jsem v monzunovem obdobi nebyl. Na zapade a ve stredu poloostrova je Islam uvolneny, zeny satkem zahaluji pouze vlasy, jinak chodi bezne, byt decentne oblecene. Cinanky jsou pak celkove uvolnenejsi. A tak si tu ani zapadni zena nemusi pripadat spatne.

Do Malajsie se nejezdi popijet alkohol. Muslimska zeme mu neholduje, a proto je velmi drahy, nekde i nedostupny.

Malajsie je obecne zemi mnoha kultur a nabozenstvi, ktera vedle sebe poklidne pusobi. Mistni tvrdi, ze existuji pnuti, ale zaroven i cosi jako malajska identita.

Zeme se rozklada z casti v tropickem podnebi, kde je stale horko, k tomu stridave sucho a dest, na severu poloostrova se pak stridaji monzunove obdobi a obdobi sucha.

Pevninska Malajsie ma pekne silnice,dalnice a levne, solidni autobusy s on-line rezervacnim systemem. Zeleznice je zrekonstruovana a na urovni, zatim ale neexperimentuje s rychlovlaky jako Japonsko nebo Cina.

Kazde druhe auto je tu Proton - znacka, kterou jsem tu videl poprve. Jakasi mistni Dacia, ale na urovni. Skoro se divim, ze v Evrope zustava neobjevena. Nakladaky jsou prevazne Ud, Hino a Fuso - znacky zvucnych jmen, ktera by se prodavala sama.

Plati se Ringgitem, ktery vynasobite sesti a dostanete koruny. Krom Singapuru tu bylo zatim nejdraz, stale vsak levneji nez v Evrope. Bankomaty na kazdem rohu, vyber, pokud vim, bez poplatku (poplatek ceske banky samozrejme zustava). Placeni kartou je mene obvykle nez v Cechach (mozna i nez ve Vietnamu), ale tam, kde k nemu doslo, si neuctovali procenta navic jako zatim jinde v Asii.

O cenach se da trochu smlouvat, ale pouze na trhu, v turistickych obchodech apod. Prodejci jizdenek, hotely apod. to neumoznuji. Zajimavym vedlejsim produktem pohostinnosti je, ze kdyz v hotelu reknete, ze vam nesedi cena, zpravidla vas poslou k levnejsi konkurenci nebo i pomohou obtelefonovat obsazenost.

Asie se projevuje take v nakladani s prirodou, pristupem k odpadum, odpadove vode a cistotou obecne. Nektere veci jsou z naseho pohledu nedotazene a v myslich mistnich proste nehraji roli a bude uz vzdycky tezke, aby jim v tom dobrovolnici z chudsi a mene rozvinute Evropy delali osvetu. Leda, ze by je NATO varovne bombardovalo, pokud neprijmou hygienicke normy EU :)

Malajsie je zatim jedinym statem, kde se neda fungovat s ceskymi elektrickymi kabely (jen nekolik malo hotelu ma kombinovane zasuvky). Doted meli vsichni jiny  system, ale temer VZDY kombinovane zasuvky, ktere umoznuji pripojit mistni i evropsky kabel. Proto jsem si trhal vlasy, ze jsem den pred prijezdem do Malajsie poslal svou univerzalni superredukci po navsteve zpet do Prahy, abych se s ni netahal. Redukci sice sezenete v 7/11 na kazdem rohu za pakatel - jen proste ne tak uzasne univerzalni a designed in Switzerland.

Zeme je pokryta mobilnim signalem tam, kde je osidleni. 3G je ve mestech. Muzete za pakatel koupit predplacenou SIM kartu, ktera ma 1,5 gb 3G pripojeni v cene (Digi) a pokud vypnete updaty a data zapinate jen, kdyz je treba, na pobyt vystaci. Promptne vam taky prenastavi jazyk operatora na anglictinu.

A co jsem nenavstivil? Vychodni pobrezi, nektere velmi pekne ostrovy (plaze pry stoji zato) a celou ostrovni Malajsii (Borneo). Takze na mistni ctyrtisicovku polezu snad az priste.

Memento nakonec: Malajsie je zaroven smutnym obrazkem toho, jak vypada dravy rust bez respektu k vlastnim korenum. Tropicke pralesy nahrazuji ve velkem plantaze (nejvetsi produkce palmoveho oleje a drive prirodniho kaucuku). Do jinak decentnich mest a ulic vrustaji bezohledne mrakodrapy. Utulne horske vesnicky a romanticke ostruvky jsou zastavovane mamutimi hotely - bez ohledu na charakter a prirozenou absorpcni schopnost dane oblasti (nechybi lidsky rozmer, ale respekt k mistu). Auta pribyvaji a zatim smi vsude. Rostoucimu obratu nejde naproti nakladani s odpady a pitnou vodou.

I pres to jsem byl Malajsii celkove mile prekvapen - je to zeme s charakterem, kam uz se nejedu podivat jen za "roztomilym cunincem" jako do zoo nebo za davno zaslou fascinujici historii, ale take na osobite pojeti sveta. Proto bych ji doporucil jako "Asii pro zacatecniky" - radeji nez obecne preferovane Thajsko.

Sladka Melaka

Melaka, sladky zivot. Primorske mesto, kudy prosli sultanove, Portugalci, Holandane a Britove, si z kazde kultury vzalo kousek a predava vse uhledne zabalene. K tomu se pridavaji stanky, hospudky a kavarnicky servirujici jidlo a napoje.

Malicka Melaka ma tedy sveraznou architekturu, coz umocnuje jeste pekne moderne zrekonstruovane nabrezi ricky. At uz krestanske kosteliky, mesity nebo buddhisticke chramy, at uz holandske cervene domecky Stadthuys, stara portugalska brana, pevnost nebo prekrasna kolonialni architektura konce 19. stoleti vytvari dohromady kompaktni barvitou kulisu.

A jidlo - at uz indicke korenene pokrmy, cinska kuchyne, ryby, morske plody, caj, kava nebo cerstve ovoce - vseho je tu prehrsel. Mozna to jen nema takovou uroven a sarm jako v George Town.

A dale pak desitky kramku / minigalerii s cetkami az umenim a vsim mezi tim. A se starozitnostmi - ty jsou pro Melaku typicke.

Co vasemu zraku a sluchu neunikne, jsou mistni ryksove: jejich trikolky jsou nejkycovitejsi, co jsem zatim videl - hello kitty, barevne osvetleni a velke reproduktory. Sotva to jede a malokdy se ubranite smichu.

Tim pak ale trochu vycerpavame moznosti, co tady. Flakat se, pokukovat, ochutnavat, vyrazit mezi plantaze na kole, vyzkouset cajovy obrad, nakupovat.

Navic kramky, stanky a hospody neustale zaviraji a otviraji, takze jen tezko naplanujete, co kde ochutnate a uvidite. Je vice venkovska, lokalni a sousedska nez George Town - to je ale nakonec to, co byste tu meli hledat.

Party se nekona, alkohol je drahy jako v zapadni Evrope, mnoho baru ve starem meste neni. Musite se vydat mimo. Jsou tu plaze. Jsou tu minimuzea. Mesto se snazilo vytvorit ucelenou nabidku. Vsechno je to druha liga, ale snaha tu byla.

K tomu se pridava moderni Malajsie - zcela nove posh retromesto s hospodami a bary. Hotelove komplexy. Mrakodrap s malym monorailem.

A tak jsem se prepnul na poklidne tempo stare Melaky. Proc ne? V Rooftop Guesthouse, kde manzelka majitele kazdy den upekla nejaky mistni moucnik, jsem potkal plno milych lidi, se kterymi cas ubihal jeste prijemneji.

A doporuceni? Vyzkousejte Dim Sum k snidani, mistni Laksu, obecne fuzi malajske a cinske kuchyne "nyona" (zkuste Nancy's kitchen nebo hippsterskou laksu hned vedle). Zmrzlinu Cendol s vyhledem na reku. Jednu z 13 malajskych kav v Calanthe art cafe s dezertem, extremne dobre burgery v Baboon house. Satay Celup v Capitol Satay. Nedavejte si durian puff a chicken rice balls - oboji je precenovane. K snidani si kupte maslo na Melaka Sentral a v cinskych potravinach kokosovy dzem Kayah. Nebo plnene buchticky, ktere prodavaji v kramcich podel Jonker street. Cajovy obrad muzete vyzkouset v Zheng He Tea House. Nabizi take homestay v prijemne zarizenem historickem dome.

Nejezdete na Portugese settlement. Maji tam sice rybi restaurace a dablovo kari, ale atmosfera mista je otresna.

Pokud sem planujete jet, staci na Melaku 2 dny a 1 noc. Prijedte na vikend - je tu vic zivo a konaji se trhy. Vzdycky si ale odpocinete a nacerpate klid v krasnych barvitych kulisach.

Obecne: Docela jsem premyslel, co jezdime do takovych mest hledat. Kazde ceske okresni mesto ma hodnotnejsi architekturu a pamatky. Kazda provencalska vesnice ma osobitou romantickou atmosferu. Skoro vsude jinde je to vic Asie nez tady. Ta skutecna kazdodenni asijska kultura se nezije v Melace, George Town, Ipoh nebo na Cameron Highlands. Mozna je to ale prave urcita nostalgie nad vyvezenou a ukradenou evropskou kulturou. Co se s ni za ta leta stalo, jak prezila. Vyvolava to drazdive pocity. Vsechno evropske je tu vlastne hodne jine (cizi) a pritom je to tim hlavnim lakadlem, nebot dobre nudle vam uvari i ve vedlejsi malajske vesnici. Jezdime se hrde i zvidave divat na vlastni "ocas", ktery nam urizli a nechali si ho ve svem svete.

Kuala Lumpur - prekvapive zelena mestska dzungle

Je to celkem prijemne mesto, pokud uz tam musite. Hodne zelene, s chodniky, auta jezdi klidne, ale pritom se tu neprehani pravidla.

Oproti "Cunakovu", Bangkoku, je KL cistsi (zdaleka ale ne rakousky "ciste"!), klidne a tiche. Je tu tissi vsechno od lidi, pres motory, az po zavirani dveri.

Je tu snesitelne levno. Cekal jsem kosmicky drahou Moskvu, ale nekona se. Pokud ji tedy aktivne nevyhledavate... Drazsi je tu jen alkohol - tak jako v cele Malajsii. Ale pomalu mu odvykam.

KL je moderni, ale ne hypermoderni - akorat natolik, aby se tu dalo normalne existovat. Cekal jsem osmiproudove dalnice, ktere kraji mesto, nekolikapatrove krizovatky, kosmicke vlaky tise svistici nad hlavou, zasklene klimatizovane ulice, vsechno chytre a elektronicke. Ale neni to tak.

Golden Triangle (Bukit Bintang), moderni komercni ctvrt, je postavena na decentnich sirokych ulicich plnych stromu, kde se da chodit lepe nez jezdit.

Stare mesto skryva China Town a Malou Indii a zije postaru. I zde organicky vrostly mrakodrapy, ale je videt, ze se nekdo snazil, aby to bylo i pro lidi. Mezi nimi panuje cily bzukot asijskych trznic, jako kontrast k sklenenym nakupnim galeriim Golden Trianglu. Stare etno-mesto ale zdaleka neni ani tak architektonicky, ani esteticky ciste a povedene jako George Town nebo Singapur - to vse jeste umocnuje rekonstrukce ulic a mnohych budov. Spise tedy budete nasavat prave zivot etnik a autentinticke chute, zvuky a vune. I trochu te "asijske" autenticke spiny a bordelu.

Za videni ale stoji britske uredni budovy a stare zeleznicni budovy kolem Merdeka square - impozantne starosvetskeho namesti v kolonialnim stylu s kriketovym hristem, jehoz nazev se neodvolava na Brity oblibene francouzske slovo, ale na nezavislost. Ve stinu mrakodrapu pusobi tyto budovy komicky zovialne.

Oproti ocekavanim KL auta neuprednostnuje. Semafory maji dlouhe intervaly, doprava porad stoji a mesto dalo zelenou rozsirovani chodniku ve starych ctvrtich na ukor automobilu. Klobouk dolu. Presto ale v centru necekejte zazraky - siroke dalnice a ulice tu jsou, jen tolik neprekazi (jsou vzdy jaksi stranou deni). A aut je precejen hodne, prechazeni je za trest.

KL ma take velmi pekne mhd. Nejezdi tu tramvaj, zato ale maji Monorail (jednokolejku). Predstavoval jsem si ji jako jemne bzucici futuristicky vlak, ktery svisti nad mestem v zasklenem tubusu rychlosti 300kmh. A zase ne! Monorail jede po masivni betonove kolejnici nad ulicemi. Souprava kolejnici ze 3 stran objima a pohybuje se po ni na pneumatikach. Nevydava tedy zadne razy ani hluk do okoli a zaroven ji nevadi projizdet zatacky v rychlosti. Konstrukce pusobi oproti silnicnim nebo vlakovym mostum vzdusne, nevytvari pod sebou temny mrtvy prostor. Co mne ale desi je, jak probiha evakuace v pripade pozaru. Kolej je totiz to jedine, kam lze utect, ale probiha bohuzel skrze vlak spodem. Rychlost ani kapacita dvouvozovych souprav nejsou nijak zavratne (rekneme 70 kmh). Presto je zazitek projizdet nad domy - mate pocit, ze letite nad ulici a v KL vlastne neni autentictejsi klimatizovany sightseeing. A kdyz proti vam prosvisti jiny vlak, rikate si prece - jsem v budoucnosti.Jinak je mesto ale protkane dumyslne vymyslenou siti metra, vlaku a nizkopodlaznich klimatizovanych autobusu (klima se v zacpach hodi), ktere se casto krizi zpusobem "most a nad nim most a nad nim most a nad nim... most". Vubec: KL je pro Cecha takove vice 3D mesto.

A proto se ho vyplati videt 3D - z veze. A proc ne z nekdejsiho nejvyssiho mrakodrapu sveta - Petronas twins towers? Protoze az na vrsek to stoji moc penez (je tam executive club). A tak jsem si nasel alternativu, Menaru, kde jsem za podstatne nizsi cenu vyjel az do vysky poslednich pater Petronas. I tak na to padlo skoro 600 czk. A ma to vyhodu - dvojcata vidite zvenci jako bonus.

Z mrakodrapu je krasne videt cela mestska dzungle i okolni pohori. Mestska dzungle doslova i metaforicky. Krom ulicni zelene totiz planovace napadlo nechat ve meste velke useky pralesa. A tak tam je i opravdova dzungle s naucnymi stezkami, vrestici zveri a nenasytnymi komary. Zelene plice...

KL je mesto globalnich fastfoodovych retezcu. Jsou tu vsechny, na kazdem rohu. Normalni kavarny, jakozto klidna inspirativni mista k praci nebo odpocinku, se tu nechytly. Cim odosobnenejsi, tim lepsi. Nektera mista, zvlaste v Golden Triangle, jsou ale velmi cool - to musim uznat. Jen stale pusobi fastfoodove. Ale co by take mohlo byt evoluci indickeho bistra a cinskeho poulicniho stanku? Fast food a rozhodne ne usedla restaurace s obsluhou.

Prave ale bistra, ktera neprosla evoluci jsem si zamiloval. Miluji indicke jidlo - i pres vsechny strevni revoluce a stavky!!! ...byt pro mne kulinarsky KL Penang netrumfl.

Co jsem si z Indie tolik nezamiloval jsou jeskynni chramy na predmesti Batu Caves. Ale stoji za videni, mate-li cas. Dojedete tam pohodlne primestskym vlakem Komuter. Uvita vas obrovska zlata socha, za kterou nasleduje dlouhe schodiste plne holubu, opicek a turistu. Na jeho vrcholu je pak brana a fascinujici chramova jeskyne. Jak paprsky svetla dopadaji skrze otvory ve strope, pusobi vse opravdu zbozne. Mezi tim jsou rozhazene barevne hinduisticke symboly. Trochu kycovite, ale sverazne.

Oproti tomu je muzeum historie islamskeho umeni impozantnim lidskym dilem - nedaleko od stejne impozantni mesity a stareho nadrazi. Stala expozice je hezka, ale postrada ducha, plus by mohla byt popularneji naucnejsi. Daleko lepsi byla docasna vystava soucasne muslimske kaligrafie. Moderna per excellence.

Moderna je i vystava soucasnych umelcu a stala sbirka mistni Narodni galerie umeni (National Art Gallery). Predstavuje zajimave depresivni pohled na svet skrze sveraznou abstrakci.

Vecne vzato je KL dobry hub - lepsi nez Cunakov. Krome domysleneho systemu dopravy a absence bangkokskeho stresu ze zmatecnosti odtud leta AirAsia. Levne - Malajsie je jejim domovem. A tak za cenu vlakoveho listku do Vidne muzete letet cervenobilym letadlem do poloviny destinaci v JV Asii. Booking, platba i check-in pres smartphone.

Mimo jine tu dostanete viza do Barmy behem jednoho dne a pekne v centru s klimatizaci, bez front (Ever Fine Travel) kousek od Massid Jamek.

Bydlet lze nejlepe v BackHome - i pres vyssi masovost je to porad skvele vymysleny hostel. Nebrat Reggae Mansion - je to party misto, ale obsluha je divna, kaskada bezpecnostnich opatreni otravna a prostor vybaveny, cisty ale neprijemny. Hilton je u nadrazi - dobry pro cesty pryc - a Marriot v Golden Trianglu - dobry na fancy zivot.

Je i par veci, ktere bych vytkl, resp. doporucuji se na ne pripravit.LCCT (lowcostovy terminal mezinarodniho letiste) je lehce mrzuta zkusenost. Neni nijak spinavy, ale dava vam lowcostovy pocit "sezrat". Doprava pres sedmero kopcu trva hodinu a pul nebo musite jet drazsim vlakem na high cost terminal, a pak jeste shuttle busem, vsude fronty, boarding hodinu pred odletem, check-in 2 hodiny predem. Proto i pres velmi nizkou cenu do Singapuru neletejte - jedte autobusem. Je to paradoxne rychlejsi a pohodlnejsi...a levnejsi take.

Klimatizacni rymicka. Pokud na ni trpite, tak v KL se ji nevyhnete, vsude se chladi na 15 stupnu. Nekdy si az rikam, jestli se ma takhle sproste plytvat energii, kdyz venku je stejne 30 nad nulou.

A v neposledni rade, v KL je proste nuda. Pokud tu nejste za praci nebo fancy zivotem na vysoke noze, budete postradat stavu a dva dny tedy na navstevu zcela stacily.

Ipoh Ipoooh!!!

Tohle vyvolavani jsem slysel na terminalu Amanjaya nekolikrat. A tak jsem se na doporuceni rozhodl jednoho dne vystoupit, Ipoh navstivit, i prestoze je to druha liga a pokracovat do KL rychlovlakem. Je to asi jako jezdit roky vlakem pres Pardubice, a pak konecne jednou vystoupit a prohlednout si je.

Co tu maji? Bile kolonialni palace. Kolonialni barevne ulicky s podloubimi, kde se ukryvaji UZASNE kavarnicky (Malajci kavarny proste UMI!). Vyborne jidlo. Stare nadrazi zvane Taj Mahal.

Jinak je Ipoh plne chatrajicich domu z kolonialni doby - podobne jako George Town. Jen to pusobi nejak tak min kompaktne. A myslel jsem, ze tu chybi street art. Ale nechybi - nasel jsem zapadlou ulicku, kde si kdosi vyhral.

Zustaneme-li u vychodnich Cech, Ipoh ma blizko i k Hradci - je tu totiz velmi zajimava moderna - domy v sirsim centru z 20. stoleti. Bohuzel jsem je videl jen z autobusu po ceste na jeskynni chramy.

Jeskynni chramy jsou cinsky kycovite stavby obestavene kolem jeskyni. Zajimava podivana. Hudba, vune, barvy, sosky, opice. Stavebne jinak pochazi z konce 19. stoleti. Ale jako celek stoji za videni. Dostat se na ne lze autobusem 66 za 20 minut ze stareho autobusoveho nadrazi (asi 500m na jih od vlakoveho).

Ma navsteva mesta byla okorenena extremne horkym pocasim a tim, ze jsem tahl batoh. I kdyby tomu tak nebylo, nebyla nedele a tudiz tu nechcipl pes, je Ipoh opravdu druha liga a den zde zcela staci.

A jeste k samotnemu novemu autobusovemu terminalu: Je to prestupni bod uprostred nakupniho parku na dalnici. Vystrkov. Uplne novy, futuristicky, cisty, neasijsky usporadany. Pani v satkach na pokladnach ale s neuveritelnou frekvenci pres sebe vyvolavaji mesto, ktere prodavaji. Myslite si, ze to je zvuk nejakeho vetrani nebo vrtacky...a pritom lze i bookovat on-line. To ale chce slyset na vlastni usi. S predstavou, ze to delaji kazdy den, pul zivota...

Vlak do KL byl pak prijemnym zazitkem. On-line booking a platba za listek. Ten ulozen v pdf jako eticket do mobilu. Zanovni klimatizovana souprava upaluje po zrekonstruovane uzkorozchodne (elektricke, dvoukolejne) trati vicemene konstantnim tempem 130 kmh pres nova cista nadrazi. Z Ipoh do KL za 2,5 hodiny. Cena ca. 210 czk.

Za cajem, jahodami a kolonialni nostalgii na Cameron Highlands

Cameron Highlands, Brity objevena a osidlena vysocina s velmi stalym priznivym klimatem, znama cajovymi plantazemi a pestovanim zeleniny a jahod. Oblibene misto pro rekreaci.

Pro mne misto, kam jsem se tesil, a ktere me ocekavani naplnilo jen napul. Ale pekne poporade.

Cajove plantaze. Jestli existuje raj na zemi, bude vypadat jako plantaze Boh v Brinchangu a Ringletu. Kracite piniovou aleji, vedle vas se propada a zase zveda nekonecne zive zelene udoli plne radku, z druhe strany nad vami kopec pokryty dalsimi radky, kolem hory pokryte dzungli, fouka chladivy vetrik, mracky pluji po modre obloze a kolem klid.

Bohuzel jsem nenavstivil zadnou tovarnu (jedna "uz" mela zavreno a druha dalsi den mela necekany technicky problem. Presto je fajn popijet cajiky na terase mezi plantazemi. Misto fotek z tovarny tedy pridavam lehce stylizovane video.

Jahody. Jako doma. Dostanete tu z nich ale za pakatel vse mozne - cerstve, vonave, opravdove. Mnoho farem vam umozni natrhat si do kosiku, jinde maji i obcerstvovnu, kde serviruji jahodove pokrmy, napoje a prodavaji produkty. Videt velke skleniky s hydroponickymi jahodami tedy bylo zajimave, ale dat si k obedu jahodovy cheesecake, jogurt s medem a jahodami a shake z opravdu cerstvych jahod bylo jeste lepsi. K snidani jsem si pak koupil jahodovou marmeladu a k jidlu v indicke restauraci si davam jahodove lassi.

Snidane ve Smoke house. Zachovaly britsky hotel stoji u golfoveho hriste a jmenuje se "kourovy", protoze kazdy pokoj kdysi mel svuj komin. Muj nejdrazsi toast s jahodovou zavareninou v zivote byl pripaleny. K tomu mistni caj, samozrejme, pekne v krupavem brzkem ranu. Ale stalo to zato.

Architektura. Krom Smoke House, hlavni ulice v Tanah Rata a vil rozesetych po kopcich a kolem golfoveho hriste se charakter zcela zmenil. Vyrostly mamuti hotely s jakymisi naznaky hrazdeni (mistni charakteristicky prvek, ktery ale Britove pouzivali jen zridka). Misty je tu snaha o upravnost, ale pokulhava v boji s velkym byznysem, ktery estetiku zabiji. Misto horskeho strediska dalsi Da Lat a Sapa s durazem na masovost. Jen se tu za kolonialni dedictvi nestydi - to pridava urcity nadech nostalgie.

Lesy a klima. Diky vysce a mirnemu klimatu je tu dzungle podobnejsi evropskym lesum - mene divoka, s vetsim zastoupenim jehlicnanu. Nasinec ma trochu pocit navratu domu v babim lete.

Mossy Forrest (mechovy les) je pak specificke misto na hrebeni nad Brinchangem, kde se neustale drzi mlha a vysoka vlhkost. Vznikl zde tak pohadkovy les plny bizarne pokroucenych korenu ve vzduchu a vse je porostle zelenouckym mechem.

Treking. Je tu znacenych nekolik kilometru cest. Kilometricky by je slo projit za den a pul. Jenze vedou frontalne proti kopcum a po spletencich obrovskych korenu. Takze jdete jak na detske prolejzacce nebo po obrich schodech - co kilometr, to hodina. Je to pomale, unavne a musite stale davat pozor, kam slapete.

I tak je to ale labuti pisen: Vetsina cest je nepouzitelna - bud kvuli zastavbe (pri terennich upravach cesta zmizela), kvuli loupezivym prepadenim, neni tam co videt nebo proste prestanou byt pruchozi. Mozna pravda, mozna ne. Nejaky duvod se najde, protoze jinak si pruvodce v balicku nekoupite.

Mapa neni nic moc, znaceni napul - ale na zaklade detailnich rucne kreslenych map z Father's guesthouse (scany na vyzadani poskytnu) se chodit da. Navic na Gunung Brinchang a G. Irau vylezete i bez nich podle znaceni.

Prave cestu na nejvyssi horu Gunung Irau, kamzto se slo mechovym lesem z pohadky, muzu doporucit. Hodne narocna a zajimava.

Rafflesia. Nejvetsi kvetina na svete je schovana v bambusovem lese hodinu autem vzdalenem od Tanah Rata a stoji za videni a to i prestoze se na ni musi s pruvodcem. Meri az metr v prumeru a vyrusta na lianach (jeji semena se siri obehem liany), ktere diky sve delce v radu desitek metru roznaseji kvetinu po lese. Casto jsou videt na zemi - liany se plazi pod povrchem.

Stare Land Rovery. Highlands jsou udajne mistem, kde je jedna z nejvetsich koncentraci techto off roadu ze stare skoly. Videt jsou bizarne nalozene i oblozene. Novejsi i v poslednim stadiu rozkladu - ale jezdi. A je to opravdu krasny zazitek sedet uvnitr. Minimalismus, auto oholene na kost, projede ale vsude (videl jsem jeden splhat 45 stupnu sklon) a na silnici se skripenim gum projizdi horske silnicky tak, ze sotva staci o mnoho vetsim pick-upum Toyota.

Cesi. Nikde jinde krom Highlands a Taman Negara jsem je nepotkal. My proste milujeme prirodu a mesta nemusime.

A... kanadsti o dve generace starsi cestovatele - stravil jsem s nimi mnoho milych chvil.

Milym zpestrenim jsou stylove pekarny a kavarny takze si i pochutnate, pokud chcete v podvecer prijemne vytuhnout.

A jeste doporuceni:

Pokud v Tanah Rata hledate restauraci, ktera nezavira, ma wifi a jeste za pakatel vari dobre, zkuste indickou Kumar restaurant.

K bydleni a socializovani mohu doporucit Father's guesthouse - jedna z budov z dob Britu s velmi pratelskym personalem, sirokou nabidkou sluzeb a dobrou atmosferou. Misto, kam se vecer radi vracite.

Nocni trh v Brinchangu je trochu "o nicem" - muzete ho klidne propasnout.

Dobre si overte otviraci doby cajoven a plantazi, zaviraji uz kolem 16:30 az 17:30.

Autobusove jizdenky kupujte primo na autobusaku - jsou tam levnejsi.

Autobus "Regal" je mistni mhd - stavi na mavnuti.

Z vodopadu stoji za to Robinson waterfalls, jen voda byla na koupani moc kalna.

A celkove? Cameron Highlands se profiluji spise jako misto na rodinnou dovolenou. Tak pusobi atrakce a sportovni vyziti je az druhotne. S atmosferou horskeho strediska je to na stiru. Bezohledne staveni mamutich hotelu brzy zcela donici kolorit mista.

A co delal LB na cinsky Novy rok?

Pomahal jako dhammove sluzebnik na meditacich. Prijemny cas straveny meditaci, vedomym premyslenim a kusem vykonane prace pro jine, kteri zacinaji. Pekne v orlim hnizdecku daleko nad vybookovanymi hotely a humbukem dole, navic s fascinujicim pohledem na nocni osvetlene chramy, ohnostroje, reje svetylek. Vzdaleny zvuk slavnosti. A vege pochoutky :)

Trosku jako mnich: Durianova sezona zacina v breznu, takze plantaznici na kopci nad meditacnim centrem kvuli suchu odklonili vodni zdroj, aby Penang i letos mohl byt ostrovem durianu. V dusledku toho jsme se museli polevat vodou z kybliku z mistniho praminku :)

Novy cinsky rok bude rokem kone. A neni tedy nic lepsiho, nez si poslechnout the Year of the Horse od Neila Younga.

Pokracuji trekovat a cpat se jahodovou marmeladou na Cameron Highlands, a pak pres barmskou ambasadu v KL do Melakky.

Jak jsem zkusil meditovat

Rozhodl jsem se zkusit desetidenni kurz "klasicke meditace", abych necim obohatil svuj jinak turisticky pobyt v Asii. Zaroven se jedna o jednu z prapuvodnich buddhistickych technik, tedy ryzi asijske duchovno primo od zdroje.
Nikomu, kdo mne zna, asi neni cizi fakt, ze jsem skeptikem, co se nadprirozenych jevu a bozstvi tyce. Nejsem ani privrzencem "popularni" vychodni kultury - pro mne je moudrost a poznani obsazeno v evropske kulture stejne tak, jen je potreba to v ni hledat. Proto to u meditaci chtelo kratkou resersi internetu, a pak zavrit oci a jit do nich po hlave.
Kurz byl ale zajimavejsi, nez jsem cekal.
Jednalo se o techniku Vipassana, zamerenou na objektivni pozorovani vlastniho tela, ktere je nejvhodnejsim a nejpravdivejsim objektem pozorovani a poznani.
Kurz obsahoval ruzne vyzvy. Predevsim zpusob kolik do toho date, tolik se vam mozna vrati. V tomhle ohledu vubec nechapejte "meditaci" jako pozitek. Byla spise treningem koncentrace, bojem s bolesti a odrikanim.
Netusil jsem, jak bude zezacatku tezke soustredit se. Jak moc mne ovlada mysl, jak teka a preskakuje. O to vic mysl promlouva, kdyz je treba po 9 dnu udrzovat vznesene ticho - nesmite nijak komunikovat s ostatnimi ucastniky, pouze provozni zalezitosti resite stranou s oganizatorem.
Priklad: Rikam sve mysli razne "Pojd se soustredit na dech," a slibuji si nadsene, jak to ted pujde. A mysl odpovida: "Vydech, nadech, soustredim se na dech. Ja se tak soustredim, mnau, mnau, soustredim..." a po dechu ani pamatky. A tak to zkousim dal a dal. A mysl si se mnou dal povida, zpiva oblibene pisnicky nebo zesiluje vjemy, ktere maji odvest pozornost.
Vyzva byla tzv. sezeni silneho odhodlani, kdy bylo trikrat denne po dobu jedne hodiny zakazano se pohnout. Sedeli jsme pritom na zemi vzprimene. To se po chvili neobejde bez bolesti, kterou nejenze bylo treba vydrzet, ale k tomu ji jen nestranne pozorovat, pripadne se pres ni soustredit na jine projevy tela. Pokud se mate na neco soustredit, bolest se jeste stupnuje. Nakonec vsak zjistite, ze pokud si sednete spravne, je to jen psychologicka bolest - nezmizi sice nikdy, ale pokud se ji naucite ignorovat, nic se vam vlastne nedeje. Velmi zjednodusene: To vas v zivote uci mysl koncentrovat na to, co je dulezite a nikoli se stresovat kvuli kazde neprijemne situaci.
Ale popravde, slozit me dlouhatanske nohy pod sebe mi moje konstituce nedovolovala. Svaly ale zase posez hodinu neudrzim. Zaroven moje slaba zada velmi tezko drzi rovne. A sedim-li jakkoli nakrivo, dostavi se ihned silna bolest. A tak kdyz jsem se noham pokusil pomoci nasilneji s myslenkou "je to jen bolest v moji hlave, telo mi prece nedovoli udelat neco, cim bych si ublizil", bolela mne kolena jeste 2 tydny, Fastum gel dostal zabrat a ucitel mi rekl, ze to je o toleranci bolesti, nikoli o muceni nebo niceni se, a ja si musel vybrat jine pozice.
Rezim byl asketicky: Lehke vegetarianske jidlo. Ale zadna zvlastni hmota bez chuti - oba kuchari umeli chute naopak neuveritelne rozehrat. Asi i diky tomu, ze vegetarianska jidla jsou v Malajsii velmi bezna a ze to hlavni dela smes koreni, ve ktere uz pak chutne pripravite i onosene ponozky. Navic kdyz jsem na kurzu zustal jako jediny muz a v kuchyni se dozvedeli, ze mi chutna, zacal jsem dostavat extra velke porce o nekolika chodech :)
Den zacinal vzdy budickem ve 4 rano. Meditace. V 6:30 snidane. 8-11 meditace. 11:00 obed. Od 12:00 nepovinne konzultace s ucitelem. 13:00-17:00 meditace. Pak cajova pauza. 18:00 meditace, 19:00 diskurs, 20:30 meditace a v 21:30 vecerka. Tedy pomerne dost casu na meditace, ale vlastne i dost odpocinku. V praci jsem malokdy naspal vic nez 6 a pul hodiny, ale k tomu jsem byl v zaprahu, pod tlakem, nemel zadnou hodinku na odpocinek behem dne, stravoval jsem se tezce a casto musel vzprimene sedet na klientskych workshopech o hodne dele nez hodinu... Pro mne tedy meditacni rezim znamenal prazdniny :)
Obe pohlavi byla striktne oddelena (flirt rusi koncentraci, byt mezi tolika zenami neslo nezachytit sem tam konkretni zvedave pohledy), zakazano bylo cteni, psani, hudba a jakakoli elektronicka komunikace, stejne tak jako sport, joga, modlitby a jine cinnosti, ktere mohou odvest pozornost.
Kurz se konal v docasnem meditacnim centru, vzdalenem v dzungli nad George Townem s prekrasnym vyhledem do udoli na nejvetsi malajsky buddhisticky klaster s tricetimetrovou sochou.
Misto nam pripravilo nekolik peknych momentu: Prave treba mnohozvuk dzungle v ruzne denni doby, svetla spiciho mesta, svezi vzduch ve 4 rano a zadumane se potici destne pralesy kolem osme rano.
Pekne se odtud z ptaci perspektivy demonstrovala malajska nabozenska tolerance: Ve 4 rano gong meditacniho centra, o hodinu pozdeji gong buddhistickeho klasteru, jeste pozdeji muslimske svolavani k modlitbe a nakonec zvon krestanskeho kostelu.
Telo i mozek pri totalni zmene zivotniho stylu prepne do zcela jineho rezimu. Vnimate svet jinak - ostreji, pozorneji, pomaleji.
A nas guru? Nazval jsem ho "starnouci Elvis  a buddha z krabicky". Kurz totiz vedl asistujici ucitel, ktery vypadal trochu jako starnouci zesedively Elvis a guru, S.N. Goenku, nam vzdy poustel z iPhonu pripojeneho k reproduktorum a schovaneho v krabici potazene platnem. Vecerni diskurs byl z dvd. Ucitel tedy prakticky nic nerekl - byl pritomen, ale vetsinu rekl jeho buddha zavreny v krabicce :) To je ale nakonec dobre, protoze Goenka umi podat veci dobre - kdyby vsechny kurzy po celem svete fungovaly podle ucitelu, brzy by se ucily na ryznych mistech ruzne metody ruzne kvalitne. Takhle je osviceni zaruceno, kdekoli se prihlasite.
Asi se ale hlavne ptate, jak to na mne celkove zapusobilo. Smisene. Citil jsem sice kyzene projevy, ale nedokazu posoudit, zda jsem diky nim nabyl zkusenost, ktera by mne posunula dal - brzy hodnotit. Daleko lepe ale dokazi mysl usmernit. Umim se uklidnit pozorovanim sebe sama. A jako vedlejsi ucinek jednorazove vyplulo na povrch plno velkych temat a jejich korenu, ktere byly schovane pod povrchem.
Bohuzel tedy ale nejsem ani moudry, ani osviceny. Nelevituji. Nerozbijim cihly pohledem.
Asi se taky ptate, zda tomu celemu opravdu verim. Spise "duveruji", ale take kriticky proveruji.
Vipassana byla podavana jako zcela objektivni a vedecky zpusob, jak ze sebe dostat to, co nas zatezuje, averze a slepe touhy a zit svobodny, naplneny zivot plny vnitrniho klidu a radosti. S tim nepolemizuji. Potkal jsem na ceste takove, kteri tvrdi a vypadaji, ze jim to opravdu pomohlo.
Spise kriticky nahlizim to, jak je metoda "prodavana". Goenka ve svych vecernich diskurzech pouziva temer neprustrelnou pravnickou mluvu (byvaly obchodnik), takze mohu maximalne hovorit, jak pro mne veci vyznivaji - s logikou slov polemizovat nechci.
Udajne se nejedna o zadne nabozenstvi ani sektu. Mne to ale vyznelo v mnoha ohledech podobne jako nabozenstvi: Verit v neco neprokazaneho, co nam mozna prinese neco nemeritelneho.Metoda vyznela trochu jako dogma.
Napr. jsou ti, co medituji Vipassanu, a budou osviceni a ti ostatni ne. Goenka sice nikdy neopomenul dodat, ze svym vykladem nezpochybnuje jine metody nebo viru, ale pak zacal vycet argumentu, co se stane, kdyz nebudeme praktikovat Vipassanu nebo ji budeme aplikovat spatne a rozvinul se kolem toho takovy aparatus, ze jsem mel pocit hrozby peklem. Peklo nebylo explicitne zmineno - jedna se o strach, ktery by mne teoreticky mel motivovat, ale pusobil opacne.
Meditace je take podavana jako metoda prozita a univerzalni, nikoli intelektualni konstrukt jakymi jsou nabozenstvi (dle Goenky vcetne Buddhismu), a proto je s nabozenstvimi kompatibilni. Muzete ze sebe udelat osvobozeneho osviceneho cloveka. K tomu ale nejdriv musite zit spravny zivot (normativni vycet pravidel, tj. intelektualni konstrukt), navic osviceni nemusi prijit v tomto zivote - vy byste ale presto meli pravidla dodrzovat, jinak nic nebude. Ta pravidla by nakonec zlepsila svet, vadi mi ale, ze jsou to zrovna TA pravidla a ne jina.
Dale pojmy v davnem jazyce Pali, ktere byly zprvu dobre pochopitelne, dostaly behem kurzu ponekud fakty nepodlozene vlastnosti. Ve vysledku to na mne pusobilo jako pokus zakryt dalsi dogma. Zde bych mozna pochopil vice, kdybych tema dale studovat.
Mam ale dojem, ze Goenka vedl sve diskurzy ucelove hodne emotivne, protoze neduverivy a vecny stredoevropan je v podstate minorita a zbytku sveta se to tak naopak lepe "proda".
Nastesti vsechna teorie smerovala k spravnemu pochopeni metody a nema na vlastni meditace dopad, a proto jsem se rozhodl dat tomu sanci. Zvedav jsem ale predevsim na bezny zivot, kdy znacne nabyde na relevanci. Je to rekneme vira v sebe na zkousku bez nabozenstvi.
Mate-li zajem se dozvedet vice - kliknete na link. Meditovat se da i v podstatne luxusnejsich centrech - napr. Dhamma Malaya.