Bezvýznamné století

Na otázku Hospodářských novin, proč se o životické tragédii neučí ve školách podobně jako třeba o osudech lidí z Lidic a Ležáků, odpovídá Karin Lednická:

Nejspíš proto, že na rozdíl od Lidic nejsou Životice obsaženy v Rámcovém vzdělávacím programu. Dalším důvodem může být i to, jakým způsobem se u nás vyučuje dějepis. Při chronologickém postupu od pravěku není mnohdy na dvacáté století dost času, takže se probere jen zběžně. A do třetice je příčinou nedostatečný důraz na výuku regionálních dějin. Vše závisí na ochotě a nadšení jednotlivých učitelů. Záleží obvykle jen na jejich dobré vůli, jestli budou některá témata vyučovat z vlastní iniciativy, nebo třeba přihlásí své žáky do projektu Paměť národa (...)

Zajímavé, jak školství přešlapuje na místě. Ani na mém takzvaně elitním gymnáziu Budějovická se neučilo 20. století, pokud se člověk před maturitou rozhodl vstoupit do matematické větve. Tehdy se psal rok 2001/2002. Zato pravěk jsme se učili na gymplu dvakrát, a přesto pochybuji, že v případě nouze bych zvládl vlast bránit kyjem. Je o dvacet let později a je to stejné? Přitom pochopit dvacáté století může být klíčové pro... Eeee... No...pro... Pro co vlastně? 

Takže tak.

Lidi mají vrozenou nedokonalost a rozhodování v některých situacích nelze řešit prostou paralelou s 20. stoletím. Dělali jsme blbá rozhodnutí a dělat je budeme. I tak si myslím, že 20. století by se učit a rozebírat mělo.

Válečné a zelené peníze?

Leckdo zmiňuje, že kdybychom tolik peněz, kolik investujeme do války na Ukrajině a do zbrojení, investovali do zelených zdrojů, jsme za chvíli energeticky soběstační. Respektive, že je jednoduché lidské stádo přesvědčit, ať se sypou peníze do války, ale nikdo by nešel demonstrovat za sypání peněz do energetické transformace. Válkou přitom trpí lidé, rodiny, kultura, příroda. Nemá vítěze - všichni v ní prohráváme. Tak proč to nestopnout a netransformovat se? Raději zelená než Zelenskyj.

To je bohužel hořká pravda a ideově možná správné. Necháme si koleno vrtat, než abychom udělali krok vstříc budoucnosti.

Jenže ono to má háčky:

(1) Nevíme, jaký zdroj by nahradil konvenční fosilní zdroje. Větrníky a sluníčko to nevykryjí stoprocentně - na průlomový objev čekáme. Neznamená to taky, že bychom neměli delat nic, jako my v Česku z hospody brblat na svět. Ale taky bohužel nemůžeme jen tak vypnout vše fosilní a jaderné, i kdybychom do změny poslali sebevětší objem peněz. Nejdřív musí doběhnout vývoj technologií, které ještě vůbec nemáme, a tomu penězi neporučíme. Dále musí proběhnout sama transformace. Zjednodušeně: kolik bateriových úložišť bude třeba, abychom vykryli špičky a sedla dodávek energie? Jak rychle je zvládneme vyrobit a nainstalovat? "Hned" to asi není, že? Za dva roky ale také ne, že? Bude to chtít té idee věřit a dlouhé roky na ni pracovat.

(2) Ve válce jde bezprostředně o život a o osobní svobodu. Proto Ukrajinu ochotně a ve velkých objemech podporujeme. To se s ohrožením prostřednictvím oteplení nedá srovnat. Válka je teď urgentně na Ukrajině, armagedon oteplováním je otázka desetiletí.

(3) Odběrem ruských zdrojů sice každý den financujeme nepřítele obrovskými částkami. Mlčky ale asi všichni tušíme, že odstřihnout okamžitě ruský plyn a ropu není "příležitost" a nepůjde to bez krvavé materiální oběti. Pokud někdo říká, že teď se trochu omezíme, a za rok dva nás to posune k nezávislosti a tedy zelenější budoucnosti, ten je buď blbec nebo nečetl statistiky. Povede to spíše k dovozu dražší fosilie odjinud - od našich milovaných děcek v turbanech, co tak báječné umí podřezávat krky halal, a nebo ještě dráž od strýčka Sama. Což ale samo nijak neospravedlňuje, že bychom měli pumpovat další a další peníze do války na Ukrajině a přilévat olej do ohně. 

Znovu: skláním se před odhodláním Ukrajinců bojovat za vlast proti přesile a odsuzuji ruskou agresi. Esa má v rukávu Rusko, protože pořád může bombardováním srovnat města se zemí, a válku tím vyhrát, jen to udělat nechce, a tedy nikdo neví, jak to celé skončí. V takovém případě existuje naděje. A dokud je naděje, bude válečná mašinérie pokračovat. Myšlenky na nahrazení války zelenou budoucností jsou tedy ideově správné, ale ze tří výše uvedených důvodů více utopické než kdy dříve.

Samohybné glosy

Nemůžu se ubránit několika glosám z automobilového světa.

Oblíbeným koloritem se stalo pomlouvání nového Multivanu. A řeknu vám jedno: podle mne to bude prodejní trhák, protože přichází na trh, kde to všichni konkurenti balí. Přitom poptávka po velkém MPV tu musí být. Boubelaté šutříky zvané SUV jsou sice stylové, ale ne tak praktické. Uvidíme, co na to třeba Ford Galaxy.

Ford Focus prošel faceliftem a stalo se z něj... Hyiundai. Nic proti Hyiundai - dělají skvěle (nad)průměrná auta a jejich N-kové verze ukážou všem Fordům zadní nárazník. Ale estetika je osobní věc a Focus se mi zvenku fakt líbil. Povedlo se jim na karoserii velmi volně zkopírovat dynamickou vlnovku, kterou známe třeba z Mazdy 6, původní MX-5 nebo z Dodge Viper :-) K tomu světla spolu s ošklivým prasečím rypáčkem, který je jakýmsi poznávacím znakem Fordů posledních asi sedmi let, konečně hezky ladila a celkově vznikl dynamicky vypadající ale konzervativní mix. Po změně je z toho ale Hyiundai i30. Nekopíruje se holt už jen v Číně, ale i v Kolíně nad Rýnem.

Také v interiéru, který při uvedení v roce 2018 odpovídal pojetím roku 2012, proběhl upgrade. Pro vysvětlení, rok 2012 se projevoval tvrdými plasty a místy odulými asijskými tvary, ale také přemírou klasických tlačítek a pěkných velkých otočných ovladačů. Interiér vozu z roku 2018 do faceliftu vypadal střízlivě a ergonomicky byl vynášen do nebes právě díky fyzickým ovladačům pěkně postaru. Asijská nabubřelost naopak chyběla. Také infotainment prý skvěle fungoval. Je rok 2022 a Ford jde s dobou: přidal falešné prošívání na palubku (jako luxus, püčo!) a má ve své třídě největší tablet. Jako ultramegahustokrutý, ty voe. A ta hlavní modernizace: tlačítka zmizela. Když si vzpomenu, jak snadno ovládám v Mondeu nebo v Mazdě 6 vše fyzicky jednou rukou pohodlně opřenou o opěrku a koukám přitom na malý přehledný displej mezi budíky, je mi do breku. Tohle pohodlí mi zřejmě s příštím autem seberou, protože poslední tlačítkoví mohykáni mizí. Budu mít tablet na kolech. Proč to dělají? To skončí jako v tom vtipu, o zvětšování loga s koníkem, které už brzy bude větší než tričko samotné. Auto s malým displejem se transformuje do obrovského tabletu s malým autem.

O tom, že z Focuse zmizel výborný civilní motor 1.5 ecoboost 134 KW či silnější diesel, pomlčím, protože za to si s emisními limity můžeme sami.

Nechme ale Forda už být, jeho infotainment aspoň funguje. Zato na Auto.cz o aktuální Octavii RS píší "Skvělá oktávka, slabší er-eso". Jsem mistr protimluvu, znáte to i z tohoto blogu, ale Auto.cz protimluv dotáhlo k dokonalosti. Článek totiž hned začnou "chvalozpěvem" na ovládání. Jak se systém restartuje, zadrhává, pomalu nabíhá, je nelogický a ergonomicky nedotažený, třeba protože na vše důležité chybí tlačítka a blbě se to hledá. Nebo, že auto během testu z ničeho nic samo několikrát prudce zastavilo. A pak řeknou, že je to velké auto a má pěkný motor, a najednou je z toho oktávka venku bez ztráty kytičky a s pěkným hodnocením. Tedy COŽE? Podobné auto by mělo dostat velmi špatné hodnocení,  protože nedotažené ovládání je ústřední věc, která vás bude otravovat po každém nastartování a každou jízdu a může být i nebezpečná. Když je za to nestrháme, budou tam ty přiblbé dotykové displeje samolibě montovat víc a víc. Já bych si za fyzická tlačítka a menší displej i připlatil - klidně i několik tisíc a věřím, že nejsem sám.

Zato nová Astra jde s dobou jinak - je přehlídkou zajímavých designových výstřelků a v hatchbacku působí velmi chic. Nevím, jestli by pro mne ještě měly nějaký přínos po půl roce, kdy si člověk na auto nějak tak zvykne, a hodnotí spíš právě ergonomii a jízdní prožitek, ale i tak moc pěkné. Bohužel taky, když to srovnám, působí víc hračkově, trochu jako by se chtěla postavit o třídu níže vedle nové Fabie, která se designérům také povedla. Každopádně Opel je v Česku neprávem opomíjený od dob, kdy dělal hrozně nekvalitní auta (dvěmi jsem také jezdil). Přitom v posledních  letech to byl zázrak vyššího průměru - jet takovou Insignií v roce 2010 ničím neurazilo, ba naopak, a Zafira bylo spolehlivé praktické auto (byť mdlé a gumové a já bych tehdy volil S-max). Pokud solidnost Astře zůstane, a přidá se navíc určitá emoce, pomohou jí možná odrazit se právě od jiného krále průměrnosti (a tady to říkám s uznáním a respektem, protože je to dobré auto, které si známí chválí) - od Hyiundai i30. Ale asi ne v Česku, které Opely nemá rádo.

Tleská se nad Enyaqem kupé. Takový je vkus, ale to je fajn. 100 lidí, 100 vkusů. Přerostlý boubelaťoučký houpavý šutřík je nový ideál krásného auta. Nevím. Za mne když SUV, tak pořádné. Mercedes GLS, BMW X7, Toyota Land Cruiser nebo Ford Explorer - to jsou SUV dle mého gusta, když už tedy. Monstra, která si na nic nehrají, jsou otevřeně megalomanská, ale zase v nich odvezete cokoli a mají 7 míst. Ale chápu, že monstra se každému nelíbí a ocucaný šutřík bude velký hit.

Nový Ford Ranger sklízí obdiv. Počkejte až přijde jeho dvojče Volkswagen Amarok. Zadupe Rangera ve všech testech do země, protože Amerika je pro Evropany těžko stravitelná. A to i přestože se bude jednat o stejné auto. Ledaže by VW nasadil jako zbraň svůj kvalitní a spolehlivý infotainment a motor 1.5 TSI. Pak by možná měl Ranger slušnou šanci srovnávací test na auto.cz vyhrát i s americkým interiérem. Přecejen, do tanku raději 2.2TDCi než 1.5tsi.

Banderovci podle laika

Zaujalo mne téma Banderovců. Nejsem historik, takže nemůžu říct mnoho k faktům. Co mne na tom ale fascinuje, je, jak různě je mainstreamová média prezentují. Díval jsem se na Reflex a na Český rozhlas.

Reflex se na to (výjimečně) dívá mnohovrstevně, a popisuje jak podhoubí (nelehký boj Ukrajinců za neexistující zemi pro svůj národ), tak historické události, tak i avantýru s nacistickým Německem. Pokud je to pravda, je to s citem popsané, a je vidět, že autor se nenechal unést jedním pohledem.

Oproti tomu Rozhlas, kterému platím měsíčně poplatky a měl by být profesionálním nestranným médiem, tolik faktů nezmiňuje. Článek může (nemusí) vést k jednostranně pozitivnímu vnímání Banderovců. Snaží se jakoby žoviálně mávnout rukou nad obdobím nacismu, neuvádí mnoho krvavých milníků, které jsou přitom ale důležité. Je to správná snaha aplikovat na Banderovce druhý pohled, ale zapomíná se přitom na ten první. 

Co je na tom škoda, je, že každý z těch zdrojů poslouchá jiná sociální bublina, takže tu můžeme mít přinejmenším dva názory na tak ožehavé téma jako náckovství Ukrajiny a tedy legitimnost boje proti Rusku.

Jak jsem psal, nejsem historik. Ale nemůžu si odpustit zabrousit na tenký led a popsat svůj pohled: Banderovce bych shrnul asi jako guerillové bojovníky za národní určení a nezávislost Ukrajiny, kteří měli velmi legitimní motiv, ale absolutně nepřijatelné metody. Jednak se neváhali spolčit s tím, kdo se jim zrovna hodil, včetně nacistického Německa, jednak neváhali vraždit a zraňovat civilisty. 

Je tu určitá paralela Banderovců a dnešního Ruska. Motiv mají legitimní a pochopitelný, ale metody (válka, zabíjení, násilí) mají odsouzeníhodné. 

Jak to nahrává ruské verzi světa?

Rusové a část z nás odsuzujeme Ukrajinu za to, že se k Banderovcům stále velká část obyvatel přiklání a dokonce i režim je zřejmě rehabilitoval. Říká se tomu "náckovství" a zaměňuje s pojmem "kolaborace s německými nacisty".

Tady je ale potřeba to nevidět černobíle. Ukrajina, jak už jsem psal, stále tak trochu bojuje o svůj národ, o své území. Srovnání: Československo tu bylo od roku 1945, bylo od 1948 satelitem, ale nebylo příliš zpochybňované existovalo jako národ. Oproti tomu Ukrajina tu do devadesátých let vlastně nebyla. Po rozpadu Svazu teprve začal proces vytváření samostatné Ukrajiny a to téma je proto stále horké. Ve chvíli, kdy bojují za svůj národ,  je pro Ukrajince o dost těžší vyrovnávat se otevřeně se svou minulostí.

Takže ano:

(1) část Ukrajinců v podstatě "glorifikuje" krvelačná zvířata, ale nikoli německé nacisty - to rozlišujme.

(2) Ukrajinci u Banderovců neglorifukují jejich hnusné metody, ale to, že byli jedni z mála, kdo historicky bojovali za jejich národ proti všem - to je také třeba nedávat do jednoho pytle.

Pokud mi někdo vtrhne na území, je boj za národ a stát legitimní - není to "náckovství". Ovšem Rusové to tak u Ukrajiny chápou. Nepoužívejme Banderovce slepě proto, abychom Ukrajinu odsuzovali jako nácky, nahráváme tím kremelské propagandě.

Psí pohled

Kamarád na svém profilu postoval názor, že vidíme ruskou agresi černobíle, a že ve skutečnosti je odůvodněná. Bylo zajímavé, jak slovo "odůvodněná" všechny diskutující vytáčí doběla. 

Všichni v té diskusi si zaměňují tvrzení, že válka není správné forma, s tvrzením, že válka je odůvodněná. On je to ale rozdíl.

Zkusme metaforu: Rusko je prašivý ale zubatý a velký pes, kterého západ příliš dlouho ohrožoval a tlačil ke zdi, až se naštval a hryzl do nejbližší nohy.

A za to opravdu můžeme my a může za to Ukrajina - to není ani úhel pohledu. Kde se to ale vzalo?

Všichni hrajeme hru, jejíž karty jsou rozdány. Amerika je jedno mocenské centrum, západ je jejím dobrovolným a spokojeným vazalem. Amerika na západě prodává svůj vliv pokojně, demokraticky a tržní cestou. Díky za ní! V rozvojových zemích se surovinami jsou to pak často diskutabilní cesty včetně té silové, vždy je to ale pod hlavičkou vývozu demokracie. Demokratické, ale mocenské centrum.

Rusko a Čína jsou další mocenská centra. Rusko svůj vliv vyváží většinou silově, ale chytře - buď samo partii rozehraje, nebo vstupuje do již rozehrané partie, kde další země nebo její část musí ruský vliv chtě nechtě přijmout. Čína zase ovládá ekonomicky, oba s nijak neskrývaným cílem podmaňovat.

Rozdíl pro obyčejné lidi je asi takový: my pod vlivem západu si sami zakazujeme říkat veganský burger a samohaníme se za nechápání některých společenských jevů, a tuto krásnou kulturu liberální demokracie pak vyvážíme, Rusko a Čína oproti tomu na územích ovládaných říkají jiným, co mají říkat o Rusku a Číně. Zase ale nepřikazují, jak jmenovat ty vegeburgery (to byl jen bonmot, ale chápete, kam mířím) nebo co si myslet o post-feminismu. Větší osobní nesvobodu zažijete v Rusku a Číně - tam je to diktát vedení, zatímco v liberální demokracii je nesvoboda jen naše vlastní blbost. V Rusku a v Číně vás zavřou nebo ohrozí na zdraví a životě, v liberální demokracii vás "exkomunikuje" dav, dostanete pokutu, pokud na cizrnový burger budete tvrdošíjně psát burger, a zavřou vás, až když hodně přešlápnete, třeba budete veřejně popírat holokaust.

Takže shrnuto: Máme tu dvě velmoci - západ a Rusko. Každá má svoje metody. Západ demokracii, trochu vyšinutou, východ manipulaci, obě strany občas používají sílu, byť většinou jen takticky. Nijak nepopírám, že zde fandím západním metodám. Dokonce fandím i rozšiřování vlivu západu. Je to lepší systém než ty dva zbylé a je v mém zájmu, aby si udržel vliv dovnitř i ven.

Ale. Pokud rozšiřujeme vliv západu na východ a je to spojené se zbrojením, byť mírovým, logicky se blížíme do sféry vlivu východu. A pak jednoho dne musí prašivý pes rafnout, protože je také velmocí a má svoje teritorium. Má sakra "důvod" ho chránit. To je důvod číslo 1. A znovu opakuji: válka není cesta, kterou schvaluji. Jen říkám, že válka je důsledek našich chyb. Než tedy navezeme americký protiraketový deštník třeba do Finska, zkusme se ještě zamyslet a s prašivým psem jednat a zacházet jako s mocností, které tu je a bude. Tvrzení, že Finsko si rozhodne samo, je alibistické. Ano, rozhodne, ale možná to bude mít důsledky, které nás zase překvapí. Ano, dejme tam ty rakety, ale udělejme to nějak chytře - nevyhrožujme přitom psovi. Má ještě dost zubů...

Duvod číslo 2, v čem vidíme svět taky černobíle. Ukrajina byla kulturně nesmírně komplikovaná, protože kombinuje ruské a ukrajinské. Kroky od roku 2013 znejišťovaly status toho ruského. Ano, teď zním zase jako magor. Je to přece Ukrajina, říkáte - znejistění nebudu řešit tankem. A opět, prosím nezaměňujme důsledky a příčiny. Podívejme se na příčinu.

V roce 2011 a 2012 jsem byl za kamarády na Ukrajině a s mnoha Ukrajinci (ruské i ukrajinské národnosti) jsem v consultingu pracoval v letech 2008 až 2013 a měl jsem možnost se s nimi o těch tématech bavit. Tehdy před Majdanem byl určitý úzus, že se ve vysoké společnosti používá ruština. Ne úředně, ale spíše zvykově, protože je to "mezinárodní jazyk", a navíc mu skoro všichni místní rozumí, takže se nemusí tolik přemáhat. Tento úzus nesli někteří etničtí Ukrajinci velmi těžko. Například univerzity jsou národní pýchou, tak proč se tam učit v ruštině? Osobně by mi v Česku nevadila na univerzitě angličtina, ale to je i proto, že česky tu na mne štěkají i stromy. Jsem národnostně saturovaný. To ale Ukrajinci nebyli a často si na to stěžovali. Zase ale Rusové žili na Ukrajině relativně spokojeně - nikdo jim neohrožoval jejich ruskost.

S Majdanem se to lehce pootočilo. A každá změna, jakkoli může být správná, bolí a vyvolává strach. Ten je potřeba předvídat a předcházet. To Ukrajina nedělala, protože změna byla spontánní. V rámci Majdanu byl sen udělat Ukrajinu více nezávislou na Rusku a více ukrajinskou. Primárně politicky, což se nepovedlo, protože Ukrajina není mimo sféru vlivu Ruska - 8 let po Majdanu není v NATO ani v EU. Ukrajinskost se ale měla prosadit i kulturně. A tady to skřípalo též. 

Abyste rozbili úzus (mluvit na univerzitě nebo v byznysu ukrajinsky místo ruštiny), musíte přijít s nařízením a vymáhat ho. Reálnė už nevím, nakolik to nastalo (spíše vůbec), ale už čistě strašení tím, že by to mohlo nastat, způsobí silně negativní reakci etnika, které o výhodu přichází. A důvod pro invazi neoznačených zelených mužíčků je hotový: zhoršení podmínek etnických Rusů na Ukrajině. A těch Rusů byl v inkriminované oblasti velký podíl.

Opět, reakce Ruska na tento důvod není adekvátní a neschvaluji jí, ale je to "důvod" číslo 2. Historii už pak znáte sami z novin. Krym, Luhansk, Donetsk. 

Začala občanská válka, a tím se vytvořily hrany, které už nelze snadno zakrýt. Když po vás Ukrajina střílí a přitom říká pojďte zpátky, budete mít všechny výhody, už se těžko lze tvářit, že se nic nestalo. A pro velké země je zase obtížné dávat sbohem či jen větší autonomii ekonomicky silným oblastem - to se ani v západní Evropě moc nedělá, příkladem budiž Katalánsko. Dokonce to nefunguje ani u méně vyspělých oblastí - příkladem budiž Baskicko či Skotsko. Takže je těžké věřit, že by to udělala Ukrajina.

Co tedy chci říct nakonec: Rusko i separatisté vidí své jednání jako "oprávněné" a kamenujte mne, ono i "oprávněné" je. Jen musíte aplikovat pohled druhé strany, čemuž se v návalu emocí bráníme. Neobhajuji tím násilnou reakci druhé strany, ta je krutá a špatná, ale v podstatě je předvídatelná. 

Než budeme příště zahánět prašivého psa klackem do kouta, uvědomme si, že nás může rafnout. Jakkoli je prašivý, má pro to své dobré důvody, protože se brání proti tomu velkému silnému člověku, který jej ohrožuje. Pes nám nevidí do hlavy, kam až hodláme zajít - umlátíme ho? Bude to bolet? Jde o život? Nebo jen hrozíme a necháme ho být? A tak kousne. Sice bude utracen či zatracen a majitel potrestán, ale to kousnutí je sakra "odůvodněné"...

Ten co tu byl už tu není

Říká se, že s tématem Ukrajina zapadlo téma COVID19. Ona to je a není pravda, nicméně leckdo toho zneužívá k tomu, aby tvrdil, že COVID19 je vlastně smyšlený. A to není pravda.

COVID19 byl zatím na ústupu. Byl to souběh méně škodlivé varianty omikron a přibývajících slunecnich paprsků. Zároveň novinářsky už to bylo vyčerpané, a lidi už toho tématu mají plné zuby.

Co bohužel zapadlo, je covidová "dohra". Obecný diskurs je doteď oočkovat všechno, co dýchá, aspoň čtyřmi dávkami vakcíny proti první verzi infekce. A to je v pořádku - až se každý nechá oočkovat, čím chce - já jsem na cestu do tropů absolvoval asi pět injekcí dobrovolně. Ale chtělo by to aktualizovanou vakcínu, a ne ji nutit za každou cenu i stromům. Můžeme jen doufat, že se u nás nedostaneme do stejně histerickeho sporu jako kanadská vláda a lid.

Téma Ukrajina nám trochu zakrylo ještě jiný nešvar - označovat každého, kdo si odmítá píchnout, za vlastizrádce nebo rovnou blbce. Ano, leckdo má pro ten odpor opravdu blbé důvody a ukazuje se jako opravdový blbec. Ale mnozí si prostě řeknou, že nechtějí experimentální vakcínu proti nemoci, na kterou už po X mutacích stejně moc nefunguje, a jejíž dopady v mezičase zeslábly. Je to na hraně, ale není to úplný nesmysl. 

(Pozn. i z toho důvodu s boosterem posečkávám sám, farmafirmy slibují vakcínu aktualizovat)

Předposlední, co se přestalo řešit, jsou zřejmě drakonické smlouvy farmaceutických firem, které jednotlivé země a EU pod tlakem uzavřely v roce 2020 a 2021. Ano, byla to výjimečná situace, kdy bych za ní politiky jen nerad odsuzoval, ale těším se na rozuzlení, čistě pro transparentnost. Není v tom málo peněz a ovlivňuje to zjevně rozhodování politiků a tedy naše životy. Proto by smlouvy neměly být úplně tajné.

Stejně jako se (ne)těším na další hledání a nové šílené i realističtější teze, jak COVID19 vznikl, protože pořád doufám, že to byla běžná epidemie a nikoli laboratorní pokus. 

Sebeukájení trola

Nevím, jaký smysl má Putinova válka, ale pokud stejný jako prezidentství Miloše Zemana, tak svůj účel rozhodně splnila. Putin je nová rocková hvězda, zaporňák číslo 1, který vytrolil a straší celý svět. Na jeho místě bych už jenom z toho měl hřejivý pocit. Nebo tedy já neměl. My submisivní lidé to zrovna v tomhle máme jednodušší - chceme jenom svůj klid a nepotřebujeme hýbat ničím světem.

Podlez, obejdi, podvrtej

To nám ty kryptoměny utěšeně rostou. Jeden by z toho měl skoro radost, nebýt toho, že se přes ně zřejmě skrytě (resp. ani ne moc) financuje Rusko, kterému jsme vypnuli mezinárodní platby. A kryptoburzy hovoří o zachování svobody a decentralizace.

There is always hope

Netřeba deklarovat, že se skláním před hrdinstvím ukrajinského lidu, a tím, jak statečně odrážejí útoky o mnoho silnějšího a lépe vybaveného nepřítele.

Nechce se mi ale věřit, že tohle je všechno, co Rusové předvedou, už protože zdroje z Británie tvrdí, že použita byla jen cca třetina vojenského arzenálu shromážděného na hranicích. Pořád si myslím, že Rusové jsou sice lemplové, ale ve vojenství to mají přesně promyšlené jako tahy šachysty.

Možná je cílem téhle války Ukrajinu jen počechrat, zatahat efektivněji za nitky místní politiky. Možná ukázat vztyčený prst NATO - Rusové vědí, že to donutí Evropu odkopat se. Rusko po tomto útoku  budeme respektovat a vnímat jinak než doteď - už to nebude země cobykdyby, ale obávaný nepřítel.

Jenže několikátý den války si připadám trochu jako král Théoden v Pánovi prstenů v bitvě o Helmův žleb, kdy po trochu bezzubém útoku mnohonásobně početnější Sarumanovy armády zakřičí na nepřátele něco ve stylu: A to je vše, co dokážeš?! Víte, co přišlo potom... nebylo to vše.

Možná je totiž cílem jenom všechny ukolíbat, a pak přijde o to větší masakr. 

Teď v neděli večer už mám pocit, že se svět Rusům skoro posmívá. A to není dobré. Protože zvíře zahnané do kouta může udělat kdejakou blbost. A když to zvíře disponuje jaderným arzenálem, může to být velká blbost. Ano, to zvíře pořád současnė tuší, že jej jaderný arzenál USA, Francie a Británie může smazat z mapy světa a v podstatě smazat svět, jak jej známe, ale modlím se, aby právě neudělalo nějakou blbost, protože blbost nepředpokládá úplně racionální úvahu.

Nezbývá tedy než doufat, že zůstáváme u "dětských pistolek" a že Rusové se reálnému boji také teprve učí, a že jim to opravdu nejde tak dobře, jak čekali, a eventuálně se jednoho dne stáhnou a zahrají tuhle válku do outu. A Ukrajincům budu přát pevné nervy a štěstí. 

Půjčím si ještě Tolkiena: there is always hope. 

Trest jedna báseň

Představte si to! Evropské země jsou tak uměřeně tvrdé a pevné ve svém postoji, že Rusku jako sankci neodpojí plynovod Nord Stream 2. To mi připomíná trestání učitele učitelem. Po obědě si dnes za trest nedám viržínko.

Good bye Pixel

Měním telefon. Král Pixel je mrtev, ať žije kulhavý král!

Byl Pixel 3 král? Těžko říct, ale protože se jedná o přehlížený kus, zaslouží pochválit. Byl to svéráz, který se řídí heslem keep it simple and smart. A byl hlavně vyladěný "tak akorát", v něčem podobně jako iPhone. 

Pro mne hlavním plus bylo malé a ploché tělo. Mám rád malé telefony a výrobci jdou bohužel proti mým touhám. Sice bylo plastové a bez pouzdra působilo křehce, ale velikostí a tvarem druhý tak příjemný telefon do ruky už není. Displej sice nedisponoval oslnivými parametry, zato se na něj krásně koukalo a to i na prudkém slunci.

Co ještě excelovalo? Foťák byl nejlepší z nejlepšího, co jsem s jedním objektivem zažil. Můžete fotit po tmě, ale Google už ví, co v té tmě je, protože si to stáhne z internetu. Můžete fotit proti slunci, Google si tam ty barevné obličeje dokreslí - zná je. I obyčejné fotky byly krásné barevné a ostré. Navíc bezplatné úložiště fotek na Google disku.

Výkon byl skvělý za ty peníze. Spíše střední třída ale naprosto dostačující, pokud nehrajete. Krásné optimalizované prostředí. Prostředí? Identita byla vlastně dána hlavně systémovými zvuky. Jinak čistý a vždy aktuální Android. Až od verze 12 začal být výkonový deficit při plném zatížení trochu znát.

Perfektně fungující hlasité reproduktory a mikrofon, zaměřené na hovory a lidský hlas - věřte, že toto býval dřív u xperií problém. Všechny ostatní hardwarové věci fungovaly dobře, což jinde není vždy zaručeno - bluetooth, Wi-Fi, NFC, GPS - telefon s tím nikdy neměl problémy, bylo to rychlé, nevadil tomu žádný úchop apod. 

No a teď, co mi vadilo?

Zvuk hudby do externího výstupu nebyl nic moc. Aspoň ve srovnání s Xperií, která je ale známá tím, že si na tom zakládá. Bylo to poznat po připojení do hifi věže, sluchátek, i v autě. Chyběl také sluchátkový port, což je ale v dnešní době obvyklé.

Telefon je sice už přes dva roky starý, ale i tak se nezvykle brzy vykloktal USB konektor. Řešil jsem to bezdrátovým nabíjením, ale překvapí to. 

Baterie v malém těle byla malá. Moje práce je o telefonování, včetně videohovorů. V pracovní dny to tedy chtělo mít nabíjení s sebou, a šlo to přežít. Ale pamatuji několik dnů, kdy mne to prostě stresovalo, protože jsem telefon potřeboval, a byl zrovna procento od smrti. Tím spíš, že pak už s vyklotaným konektorem nefungovala libovolná nabíječka.

Čtečka otisků na zádech nebyla terno, když telefon byl v nabíječce nebo na stole, ale dalo se s tím sžít. 

Celkově tedy hodnotím Pixel velmi velmi dobře. Na moje účely to byl famózní telefon vyšší střední třídy, který měl hlavní výhodu ve velikosti a skvělém foťáku, hlavní nevýhodu v menší výdrži na baterku a horším zvuku přehrávání hudby. 

No a teď Xperia 1ii. Zatím nemohu hodnotit, ale první dojem je "kulhavý král". Za plnou cenu bych se jí nedotkl ani klackem od hovna, protože poměr výkon cena je mizerný. Stál kdysi to, co jiné vlajkové lodě, ale není to "vlajková značka", není tam ta jistota, že za svých 30 tisíc dostanete creme de la creme. Naštěstí je to rok starý model, existují různé výprodeje a míň oblíbené barevné kombinace (frčí jen černá a stříbrná) a tzv. "rozbalené zboží". Když se to vše smísí, objeví se před koncem prodeje (po Vánocích) jednou za čas kus, kde se dá cena už akceptovat.

Pak je první dojem velké WOW. Plastový Pixel mohl být klidně v pouzdru, nesešlo na tom. Xperia není tak hezká jako bývalá XZ nebo XZ1 (subjektivně nejkrásnější telefony historie, ovšem s mnoha nedostatky), ale taková brutálně ostrá, kovově a skleněně studená jako nějaký obrovský šperk. Samurajský meč.

Barvu purple bych si bez zmiňované slevy nevybral, ale ona je vlastně v reálu krásná a úplně jiná než na fotkách v e-shopu. 

A velikost lze díky úzkému tělu akceptovat. Čtečka na boku je přece jen příjemnější.

Ultra široký displej je famózní - úkrok od IPS měl něco do sebe a koukat na něm ve tmě na film je zážitek skoro jak na televizi nebo v kině.

Software už tak vyladěný není - pozná se to na drobnostech typu citlivost na přetočení. iPhone chvíli počká, než reaguje, možná čeká moc dlouho, Pixel počká přesně tak dlouho, jak potřebujete. Ale XPERIA se točí už při sebemenším pohybu a otravuje tím. To je ale drobnostech, věc zvyku.

Výkon je brutální, ale jsou tu drobné nešvary - když přes WiFi taháte data a posloucháte hudbu přes bluetooth, může se při práci s telefonem hudba přerušovat (je to spíše takové mikro praskání). Déjà vu? Tak to měla XPERIA vždy bez ohledu na výkon. Pixel ani iPhone s tím problém nemá.

Má ale sluchátkový port a hraje krásně, o čemž jsem tu už nadšeně psal. 

ALE.

Fotí fakt mizerně. Mizerně s velkým M. Pokud jste venku za dne, je to krása, fotky realistické, prokreslené, ale jakmile se podmínky zkomplikují, jste uvnitř, je šero, někdo má bílé oblečení... Není to věc vkusu, je to bída. Bez ohledu na trojnásobný počet čoček, je tam pořád tupý software (nebo zřejmě žádný) a fotí to jako Sony před třemi lety. Nezlepšilo se to ani o kousek. Kde je třeba dnes už běžné a citlivě používané HDR?

Doporučil bych tedy kamarádovi Sony? Ne. Nic mi nevadí, ale kvůli foťáku nikdy. Zlatý Pixel.

Víc nevypotím - nejsem profi recenzent. Napíšu možná zase za dva roky...

Z legrácky do průseru

Všichni teď řeší Passerovu jízdu rychlostí přes 400 km po německé dálnici. Taky si kopnu. Co je to tedy sakra ta neomezená rychlost, když jej chce místní policie zavřít? Vždyť ten člověk si to chtěl jen vyzkoušet - na neomezené rychlosti a prázdné dálnici, a najednou že musí do basy? Kde to jsme?

Zaznělo už x definic, ale já mám svojí. 

Když jedu rychlosti 200 kmh a ostatní jedou 130 a někteří 100 (třeba kamiony), připadá mi, že míjím patníky. V dražším autě ani nemám pocit rychlé jízdy, ale to jak rychle se přibližuji k jiným autům, mi to ihned dává vědět. Rozdíl mezi mnou a jinými je 100 kmh a je to hukot. S vypětím všech smyslů a sil jsem schopen předvídat a reagovat na nenadálé situace. Stroj to zvládá, čidla fungují, ale lidé jen omezeně. Proto už 200 nejezdím, a nebo jen výjimečně na úplně prázdné dálnici, když nikoho nemíjím. 

Jaký to asi musí být hukot, když je ten rozdíl mezi pohybujícími se objekty 300 kmh? Může ještě vůbec někdo včas zareagovat na nějakou nenadálou situaci? Nemůže. Představte si, že se chystáte v rychlosti 130 kmh úplně obyčejně předjet, podíváte se do zrcátka, tam široko daleko nic, začnete tedy manévr a něco zezadu přiletí rychlosti o 300 kmh vyšší než vy. Pravděpodobnost, že v té rychlosti dojde k nehodě je obrovská. A že ta nehoda bude fatální, je jisté.

Nemusím být génius ani osvícený, abych na to přišel. Ať už je zákon jakýkoli, 400 kmh v provozu je opravdu moc. Na to je tu okruh, který si každý může zaplatit a svoje auto vyzkoušet. 400 kmh je rozhodně na vězení. Aspoň na chvíli, exemplárně, aby si to pan výtržník uvědomil. Zvíře za mříže. A pak jej zase pustit. Je cennější, když vydělává miliardy a platí daně. Bude skandální selhání systému, pokud jej aspoň na chvíli nezavřou. Ještě jinak: pokud bych věděl, že v Německu po dálnici může jet kdejaký kokotek 400 kmh, začnu se mu obloukem vyhýbat.

Jiná otázka k diskusi by byla, jaká je tedy ještě bezpečná rychlost v režimu bez omezení. A tady už ať články a lidé diskutují. Sám jsem čistě akademicky zvědav. Moje úvaha je, že ne nadarmo, mají skoro všechna německé auta omezovač na 250 kmh. Tam někde cítím tu mez. Do 300 už bych dával lísteček s výstrahou a posílal je na okruh. Nad 300 už bych to šoupal do vězení. Ale to je můj pocit. Němci budiž dostatečně kompetentní. 

Jiná debata je, jestli si přeji, aby v Německu rychlost omezili. A tady pozor: Je to jejich věc. Oni s tím mají své dobré zkušenosti, tak jim do toho nefušujme. Řidiči tam běžné jedou 200 kmh, ale chovají se velmi ohleduplně. Pokud někdo pomalejší předjíždí, je normální, že ten rychle jedoucí přibrzdí, a pustí toho pomalého. Nebo že na ucpané dálnici si nikdo rychlost 200 kmh na ostatních nevynucuje.

7

S ženou slavíme sedmé výročí svatby. Sedm let spolu. To si zasloužilo vyměnit kuchyňskou houbičku a také z lásky hubičku.

Nalezen!

Krásné! Na Spotify je konečně Svět hledačů. Deska, kterou z české hudby jako jednu z mála zbožňuji. Snad vedle původní Marsyas, Stereo od Priessnitz a Lenčiny Baromantiky. Asi by mne ještě napadly další, ale Svět hledačů mi chyběl. Ta nabubřelá pompézní instrumentální orgie.

Sluchátková droga

V jednom je návrat k telefonu XPERIA skvělý. Ten ZVUK do sluchátek je strhující a objímající! To mi teď dobu chybělo. Bicí, které opravdu prořezávají ticho. Nástroje, které jsou slyšet zvlášť a vedle sebe. Hlavní motiv, který nerve uši. Umírněné ale důrazné basy. Tohle drobné potěšení iVěci ani Pixel tak dobře nezvládly. Se Sony se zase nechávám unášet řekou hudby a plynu si...

Nechlubím se - jen mám radost. Nedělám si iluze, že v skvělých sluchátkách na skvělém přehrávači se skvělým zdrojem zvuku  vykouzlí audiofil tisíckrát lepší dojem než XPERIA a 19 let staré Kossy, ale mně jde právě o radost z toho obyčejného každodenního plynutí v hudbě. A ta je obrovská. 

Cože? 19 let? Nosím 19 let stejné Kossy?

Jo. Nosím totiž taky skoro 40 let starého člověka. To je adekvátní. Koupil jsem si Kossy za peníze ze své první webovky.

Nu! To nám ten život ale plyne! S muzikou ale vždy příjemně...

PS A obdobně se těším do auta, až připojím nový mobil pěkně postaru přes drát. Joo. Přes drát. Bluetooth je lákavější, vše jde samo automaticky. Ale přes drát to o moc líp zní! To pak od dunění přestanou drnčet lištičky cheap fake piano black, a auto se promění v malý koncertní sál.

Mlha, slunce, sloni, habsburský polibek

Dneska po cestě na chalupu se děti divily, že může být najednou sníh, pršet, mlha a do toho ještě svítí sluníčko. V rámci toho padla nejistá otázka, zda bude taky duha. Nebyla, ale zjevně je možné vše...

Když už jsme u těch otázek, Jáchym se teď hodně ptá, co se zpívá v písničkách. Zrovna hrálo skvělé "To the Blade" od Everything Everything. Připadalo mi to jako Beneš k tabuli a vysvětli nám význam téhle Holanovy básně. Když k tomu řídíte ve výše popsaném počasí, a už tak chabé IQ vám spadne na polovic, nemáte šanci. Brblám něco o selhání a smyslu života. Ale zjevně ho tahle deska zaujala. Znovu se zeptal u skvělé "No reptiles". 

I'm going to kill a stranger

So don't you be a stranger

Oh baby it's alright

It's alright to feel

Like a fat child

In a pushchair

Old enough to run

Old enough to fire a gun

Když to posloucháte ve sluchátkách nebo s kamarádem u sklenky, přijde vám to dobré, ale nevím... vysvětlováním významu se ten pel setře. Je to úplně blbé. Slon hladí motýlí křídla.

Co jsem dokázal vysvětlit snadno je "Happpsburg lippp" (aah baby Kiss me with your Happpsburg lippp, make me nervous). Je to prostě jako když vám táta dává pusu a přitom vám hrozivě zaprdí na krk. To chápe hned. A tím to lze uzavřít.

Lego jako investice? Ano ale...

Zaujal mne článek na Forbesu o Legu. Pokud některé sety koupíte a nerozbalíte, jejich cena roste až o 11% ročně. Je to dáno tím, že sety se obvykle vyrábějí cca. 2-4 roky, a některé specifické pak nemají nástupce - piráti z Karibiku, Star Wars atd. I běžné tuctové sety jako policejní stanice, pokud je nerozbalíte, získají na hodnotě cca. pětinásobek za 30 let.

Celá ta teorie má ale trhlinu. Protože lego je fyzické aktivum, jako třeba šperky nebo zlato, a krade se, pokud je nerozbalené, musíte pro něj mít bezpečný prostor. Aby se to vyplatilo jako investice, potřebujete hodně prostoru. Čímž je to opět investiční aktivita jen pro horních deset tisíc nebo pro blázny, protože kdo chce mít v obýváku plně police krabic Lega...

Na druhou stranu i já na tom ujíždím, ale konzumně, jako ta správná lůza. 

Vysledoval jsem, které sety se přestanou prodávat. Ty pak ve výprodeji koupím, s dětmi je párkrát postavíme, a jakmile jdou z prodeje, prodáme je second hand s drobnou přirážkou. Je to krásná "půjčovna", za kterou neplatíte, ale ona platí drobné vám. Samozřejmě děti mají ještě svoje moře Lega, které si nechávají. Toto je tatínkovo Lego.

Druhá věc jsou dárky pro děti. Zaměřím se většinou na 20-30 let staré Lego. Vybírám podle vintage katalogů, které jsou k dispozici on-line. Koupím ho levně s potrhaným návodem a chybějícími kostkami. V obchodě typu Hrabárna Lega najdu chybějící kostky a návod slepím a dotisknu, a rázem mám skvělou hračku, která v bazaru ihned zdvojnásobí cenu. Magická formulka je "některé kostky chybějí". Takto mám schované třeba lego vlaky, které čekají na svůj čas, a mezitím zdvojnásobily cenu.

I tady ale platí neúprosná logika vyřčená výše: Pouhé 4 nepoužívané krabice zabírají doma dost místa. 

Pro nás "chudé" prostě Lego není vhodné aktivum, ale spíše krásné hobby. I když slušně vynáší a není těžké ten výnos docílit, virtuální aktiva typu akcie nebo kryptoměny jsou paradoxně jednodušší investicí, protože nezabírají místo.

Včelka

Hezky je název nového elektromobilu od Toyoty, alespoň v Česku - Bz. Toť přece zvuk elektromotoru. Moje auto by se pak mohlo jmenovat chrocht, kdyby jej ovšem vyráběla Toyota. A ke jménům už by se pak přidávala jen písmena dle velikosti a výbavy. Bz1 by byla taková drobná elektro-včelka. Bz4 by byl naopak vypasený elektrický čmelák. Ale oni to tak asi nemysleli.

S De Loreanem na věčně časy

Odposlechnuto ve školce, když se tam ještě chodilo. Paní učitelka: "Márty, s čím by sis chtěl hrát dneska?" Dětský hlas: "S De Loreanem!" 

Mimochodem, pokud byste chtěli vidět De Lorean z filmu Návrat do budoucnosti, jeden stojí v muzeu veteránů v Nové Bystřici. Ano. Tam. I když to zní absurdně, je tam uprostřed ničeho (ale zároveň krásné České Kanady) špičkové muzeum amerických veteránů a v něm tahle nerezová legenda. 

Témata izolační

Podzim je ve znamení izolace. Ne že bych zateploval okna či stěny, ani nechci psát o svéřepém starci v teráriu, ale chytili jsme na rodinné oslavě všichni módní nemoc.

Začalo to tak, že děti chytly už v září svoje kašle a já rýmu. Následně děti pokračovaly znovu v listopadu, a když to skončilo, přešly rovnou na neštovice. A s ženou se nám potvrdil COVID.

Ale žádný strach, neumíráme. Osobně jsem měl dvoudenní zvýšenou teplotu. Zvládl akorát spát a sjel celou Hru na oliheň, ale žádný kašel ani rýma.

Jediným příznakem po těch dvou dnech zůstala na pár dní ztráta čichu a sem tam větší únava. Je otázka, jestli to ještě byla nemoc nebo děti a práce na krku.

A řeknu vám, když máte jen chuť, ale chybí čich, je stejně půlka vjemu z jídla a pití pryč. Takže sklípek mám úplně plný a nějaký čas se u nás skoro zastavil i mlýnek.

Asi největší zásek izolace je pak taková ta drobná osobní hygiena. Nemyslím teď, že se zapomenete doma všichni mýt, protože se necítíte, ale hygiena psychická, která je na podzim potřeba jak sůl - chodit do přírody, vyrazit někam na výlet, někoho potkat, něco vidět.

Ale už zase cítím a chystám se proto prověřit čich na služební cestu do Ostravy.

Nuže, snad se to po vánocích odrazí od dna. Jsem teď dvojitě izolovaný a imunizovaný jako Chuck Norris a mám to v tečce, you bitch. Imunitní monstrum. Můžu projít křižovatku bez rozhlížení. A COVID u jiných lidí zabíjím pouhým přimhouřením očí. Ou jé!

Tak je izolováno a teď už jen koupit všechny ty dárky.

Pálavské průtahy

Krajský úřad zrušil územní rozhodnutí pro obchvat Mikulova na dálnici do Rakouska. Takže zase. Ani 32 let po revoluci nemáme dálnici do Rakouska. Můžeme tam jet leda přes Slovensko. A nebo si hodit mašli z ostudy.

Nedivím se tomu zrušení. Někde holt plánovači zoufale trvají na těch nejproblematičtějších trasách, kde se vylije více betonu, vykopou delší tunely a bude více mostů. Je to zřejmě taková malá domů stavebním firmám. Krátký úsek tunelem je mnohonásobně dražší než o kousek delší úsek po placce.

Přitom varianta přes Pálavu a nádrž Nové Mlýny zjevně není šťastná, podobně jako D3 přes nejskalnatější a nejčlenitější kousek údolí Sázavy. Nejen místní lidé to nechápou a oprávněně se brání. Existují přitom vždy i o pár kilometrů delší varianty, které by problém vyřešily. Částečně. Pak už by nastoupili jen univerzální odpůrci dálnic, kteří protestují z principu. V Drnholci totiž sídlí v rákosí také kachny nebo nějaká jiná havěť. Ale už by v tom byli sami.

Tady to není otázka aktivismu, ale spíše zabedněnosti ŘSD. A obětí jsme my všichni, kdo chceme mít hotových těch pár kilometrů dálnic. Protože já dalnici přes Pálavu taky nechci. Kdyby se mne někdo zeptal, řeknu: Jasně že přes tu krásnou Pálavu ne! - kolem je tolik nezáživných míst bez velké vodní nádrže a dramatických kopců, kudy to může vést. 

Jenže za 10 let budeme mít stejně dálnici v původní trase, možná ji ještě uměle zasypeme do tunelu, nad přehradou zastřešíme nebo podkopeme pod vodou, a naděláme tam rychlostní omezení, abychom všem vyhověli, a stalo to víc peněz do kapsičky pro stavebníky.

A pragmatičtí Rakušané, kteří jsou sice tou zlou marxistickou ekologií posedlí, ale už protáhli dálnice a železnici všude v horách, na nás budou dál jen nevěřícně koukat, proč to stavíme tak draze, složitě a pomalu. Oni už k nám ostatně svoji dálnici na dvou místech dotáhli.

D1 je hotová. A hotovo!

Nechápu, proč se před volbami dělá takový humbuk kolem D1, respektive proč se kritizuje ANO. D1 je opravdu opravená. Je to nesrovnatelné se stavem, který tu před opravou dlooooooooooooouho byl. 

I když nebudete souhlasit, oprava probíhala uživatelsky maximálně přívětivě - muselo dojít k lehkému rozšíření dálnice, a byly vždy zachovány dva pruhy v obou směrech. Podobně se to dělá v Německu a Rakousku. Leckteré předchozí opravy se u nás dělaly zúžením do jednoho pruhu v jednom směru a to byl opravdu vopruz, který už jste možná zapomněli...

Netrvalo to ani tak dlouho, jak se říká, na to, že se jedná o nejfrekventovanější dálnici, která má 200 km a žádnou objízdnou trasu.

A ano, je to (bohužel) normálně opravená česká silnice, kde hned po otevření je povrch nerovný a praská, ale tak to bylo a bude a nemůže za to Babiš. Může za to fakt, že si nikdy nepozveme na opravu či stavbu zahraniční firmu, a popravdě, kdo se to bude snažit rozkrýt, zmizí potichu a rychle. Ale to je jiný případ a taky za to nemůže ANO, ale příliš velké peníze, které se v tom oboru točí.

Lidi také proklínají ANO, že hned po volbách začnou nové opravy. Přál bych si sic, aby most Kývalka byl někde u Brna a mohl mi být ukradený, ale není, a přiznejme si, že oprava vůbec nebude triviální, takže chápu, že si ji nechali na později. U Brna zato je rozšíření na 6 pruhů. A buďme rádi, že teď máme opravenou D1 a že se hned poté rozšíří na 6 pruhů. Mohlo se to udělat už 20 let zpátky, ale za to taky nemůže Babiš.

Závěrem tedy buďme rádi a pozitivně vyslunění, že se D1 dostala do normálního stavu, ve kterém je, a způsobem, kterým se to dělalo. Je to kvalitativní skok. 

Co si naopak kritiku zaslouží, je pomalé tempo stavby jiných dálnic. To je ubohé a za Babiše ještě horší. Že by se za jeho vlády otevřel nějaký velký kus typu D47 (dnes D1) nebo D5 na Rozvadov, toho se asi hned tak nedočkám, a zdá se, že okolní státy nás předhánějí, včetně těch balkánských, kde o korupci také vědí své. Ale možná už vizionářsky nebo spíše oportunisticky vyčkáváme, zda si sami auta nezakážeme - pak by totiž nebyly dálnice potřeba a tím by si místní švarní chlapáci ušetřili štrapáci :-)

Ještě dodám, že ANO nevolím a volit nebudu, ale nelíbí se mi ta zahořklost kritiků, která mu přihrává preference. Proto tento drobný výlev...

Třicítka v Praze ano, ale...

O tom, že problém pražské dopravy  je v nízké vzájemné toleranci různých skupin jako řidiči, cyklisti, obyvatelé postižených ulic atd., jsem tu nedávno psal.

V souvislosti s různým omezováním automobilové dopravy salámovou metodou se ještě pojďme podívat na základní příčinu patu, který tu je.

V první řadě se my Češi neumíme dohodnout. Velké věci jako vnější městský okruh, páteřní cyklistické průtahy Prahou nebo systém parkhausů ovšem dohodu vyžadují. Přitom to nejsou žádné nekonečné boje s větrnými mlýny - je to několik (opravdu) málo velkých konkrétních staveb, které už měly stát, a které by nám umožnily vést ty žabomyší spory na podstatně kvalitativně vyšší úrovni. Místo toho si ale debatujeme, a děláme věci salámovou metodou. Tuhle nakreslíme cyklopruhy nebo vyasfaltujeme kus cyklostezky odnikud nikam a zlobíme se, že nám tam nikdo nejezdí. Jinde zase zařízneme auta, protože jsou "zlá", aniž bychom měli hotovou alternativu, a pak se divíme, že jsou úplně všichni proti - i ti, kterým to mělo pomoci.

Dokonalý příklad je plošná třicítka, kterou velmi pěkně argumentuje tento článek. Je snadné ji zavést, ale to nestačí. Bude potřeba ji kontrolovat, což nebude lehké, ale hlavně: třicítka má smysl, pokud se zprůjezdní všechny ulice. Nyní máme systém hlavních průtahů (nedokončený) a vedle toho jednosměrek pro rezidenty, které mají dopravu odpuzovat. Přerod mezi těmi systémy ale musí být promyšlený a výrazný. Pokud jen salámovou metodou zavedeme třicítky, ničemu to nepomůže. Zase jen všechny naštveme, že to nefunguje. Místní tím, že to nepomohlo, a řidiče, protože marxisté útočí a sáhl jim na jejich plechové alter-ego, které ztělesňuje svobodu, která ale bohužel končí tam, kde začíná svoboda jiných.

Pořád také platí, že bez ohledu na třicítku soužití s dopravou ve městě napraví jen tyto velké systémové kroky, na kterých se většinou shodnou petrolheadi i zelení mozci, jen se nějak zázračně nedějí:

1. Zprůchodnění přípravy klíčových dopravních staveb
2. Dostavba velkého okruhu mezi D1 a D8 a části toho vnitřního, aspoň mezi Vysočany a Jižní spojkou (třicítka nepomůže od tranzitujících kamionů projíždějících některými hlavními obytnými oblastmi - zde nelze nesouhlasit).
3. Dostavba systému P+R parkovišť.
4. Dostavba některých linek MHD, např. Metra D na Nové Dvory či Metra či vlaku ve směru letiště, ale také pořádná veřejná doprava do satelitních čtvrtí typu Řeporyje nebo Písnice, Jesenice, Komořany - bohužel autobus, který ráno stojí v zácpě, řidiče nemotivuje, aby svého miláčka nechali doma.
5. Stavba pořádných cyklostezek - takových, které vedou napříč celou Prahou, jsou celou dobu jasné viditelné, a cyklisté na nich požívají aspoň elementární ochranu před auty. To bude vyžadovat i nějaké nové mosty, sem tam možná podjezd a hlavně předělat obrubníky - ne jen barvičky na zem - ale hlavně to pořádně naplánovat a zrealizovat celé.
6. Zakazovat jen to, co pak umím vymáhat, abych nebyl jen k smíchu. A raději místo nových zákazů začít pořádně realizovat ty staré, kde nás tlačí bota - např. začít s pořádnou kontrolou na STK, vymontovaných DPF a podobného, aby se omezily zombie vraky ve stavu klinické smrti. Holt by si ti borci chalupáři místo silného turbodýzla museli koupit novější menší auto v základní konfiguraci. Motor 1.9tdi by přes své nesporné kvality někdy před 25 lety neměl být vynášen do nebes a amatérsky tuněn, ale vynesen na vrakáč. Paušálně.

A neberte to tak, že kydám špínu na stávající magistrát. Ten jenom pokračuje předchozí agonii. Bém sice něco stavěl, ale pomalu, a ti předtím skoro vůbec. Na vině jsou bohužel i chabé zákony a nečinnost státu (tedy ne magistrátu) v případě velkého okruhu, který bez diskuse má strategickou prioritu. Přitom vylít do krajiny trochu asfaltu (na tolik potřebné části D0 nejsou žádné složité mosty ani tunely a není nijak dlouhá) není moc práce, navíc za evropské peníze, které jsme nikdy nebyli schopní v plné míře čerpat, takže to dokazuje, že problém je v neschopnosti se dohodnout a mít na to zákony. A za to démonizovaní Hřib ani Bém nemohou.

Jak jezdí Mazda 6?

Protože moje stávající práce nenahrává zkoušení aut střední a vyšší střední třídy jako ta předchozí, rozhodl jsem se, že si čas od času udělám radost, a nějaké auto si vyzkouším privátně. A přiznám se, že kritéria výběru mám dost různorodá. Nejvíc mne baví sportovně laděné rodinné kombíky, nebránil bych se ale ani něčemu, co je komfortní pro dlouhé cesty, a občas těkám směrem ke stěhováku typu mikrobus, MPV či gigantické sedmimístné SUV. Může se to hodit. Nevím k čemu, ale může. A občas si říkám, že jednou bych mohl docenit druhé auto do rodiny - menší a veselý hatchback.

První jmenované je ale logicky první volba. A do této kategorie spadá Mazda 6, kolem které když jdu, tak vždy slintám jak Pavlovův pes. A to opravdu moc nepřeháním. To auto je pro mne prostě ideálně krásné - co víc, atleticky krásné. Nic na tom nemění, že je na trhu už asi 8 roků a prošlo dvěma facelifty. Jde si svou cestou, a je to cesta krásy. Četl jsem nespočet recenzí, takže jsem si byl vědom i všech slabin - třeba že diesel stojí za prd, že je to hlučné auto, že Skyactive nemá všechny koně doma, že atmosféra netáhne jako turbomotor a že v něm není místa na rozdávání.

A teď skutečné dojmy.

Když do auta sednete, je to ještě o kus větší wow než na fotkách. Máte dojem, že sedíte v luxusní limuzíně. Mazda nenahání body úchylným ambientním podsvícením ani displejem přes celou palubní desku, ale kvalitou zpracování a rozvržením ploch. Jedním slovem ZEN. Krása. Můj interiér kombinoval na palubní desce zdařilou imitaci dřeva, kůži a alcantaru, sedadla v tmavě hnědé kůži. Nic nekřičí, nic neutlačuje. Tři kruhové budíky, pěkný jednoduchý volant, uměřený displej a výdechy ventilace. Vše v absolutním souznění. všude, kde s opíráte, je kůže a měkčené polstrování. 

A navíc je to uživatelsky přehledné. Když sednete do auta a všechno je tam, kde byste to čekali, je to malý zázrak. Ono ale když vyzkoušíte na služebkách desítky aut, začnete mít tendenci se orientovat rychle - takže možná jsem nekritický. Ale dojem je dojem. Kdybych kupoval interiér a exteriér, kupuji hned.

Druhá věc je, jak to jede. Tady už tak nekritický nebudu. Řídil jsem hodně krabic od bot s gumovým volantem a řídil jsem taky "tvrdá" BMW z 90. let. Už nějak tak vím, co mám rád, a kamenujte mne, ale řídit Mondeo mk4 mne nepřestává bavit a vystupuji z něj spokojený a vysmátý po sebedelší jízdě. U Mazdy jsem přímočarost přímo očekával, protože ji časopisy za to blahořečily. Ale pro mne tam chyběla. Cukání volantu, když přejíždím středovou čáru, nemyslím - to je oproti Volvu XC90, které škube řízením, vyloženě decentní. Myslím spojení řidiče se silnicí. Volant ani tlumiče prostě dost nevrací dojmy zpátky - nemám pocit, že to auto řídím.

Možná jsem tu krásku neuměl dostat na hranu schopností, aby se z ní stalo zvíře, ale já bych to zvíře rád trochu cítil, i když jedu po okresce osmdesátkou. Mazda spolehlivě vykroutí oblouk (možná spolehlivěji než moje Mondeo), ale podivně v tom oblouku plave a houpe se. Nemám pocit toho buldočího zakousnutí jako u Mondea, a přitom stále pohodlí. Spíše více pohodlí.

Třetí věc je hlučnost. Nejen, že byla opravdu hodně slyšet "silnice", ale i motor. Chápu, byl úplně nezajetý a asi by se to ještě usadilo. Ale i tak. A protože jsem nedávno jel soudobým dieselovým Mondeem (mk5), které je konstrukčně starší než tato Mazda a ve stejné cenové kategorii, mohu srovnávat, a vidím zde propastný rozdíl v neprospěch Mazdy (jakkoli je jinak dojem z vnitřku toho Mondea ubohý a končí tím skvělým odhlučněním).

Čtvrtá věc je zvuk motoru. Třeba atmosférický benzínový čtyřválec v Mondeu Mk4 zněl trochu jako šestiválec. V nízkých otáčkách nebyl slyšet vůbec a ve vysokých se poslouchal moc pěkně, bylo to takové to pěkné vrum vrum, které si říkalo o to lechtat ten pedál víc a víc (a nemyslím teď je náš krapet hlučnější kus s děravým výfukem, ale i ty další, které jsem řídil). Mazda zato klokotá jako downsizovaný motor. Zase, možná je to nezajetý motor, možná je to Skyactive, ale když už si kupuji benzín, chci aby zněl jako benzín. O to víc, pokud Mazdu v recenzích vyzdvihují jako řidičské auto.

Pátá věc je, jestli 2.5 Skyactive táhne nebo ne. Táhne obstojně pro jízdu z bodu A do bodu B, ale silný motor to papírově ani skutečně není. Rozjezdy nic moc, ale od 80 kmh nahoru už to při podřazení s karoserií hýbe obstojně. Převodovka je na rozdíl od mého powershiftu (dvouspojky) naladěná spíše pohodově, takže řadí velmi hladce, reakce na plyn jsou logické a pohotové (sžili jsme se hned), v režimu sport se dá říct i rychlé. Ve srovnání s powershiftem v manuálním režimu se ale neumí tak "zakousnout". Vezmu-li to ještě pocitově, 120 KW a powerhift umí s prázdným Mondeem opravdu cvičit. 143 KW s prázdnou Mazdou bohužel hýbe jen "srovnatelně" (byť logika je trochu jiná). Ale já bych čekal, že se více než 20 KW někde pozitivně projeví.

Takže závěr z toho je, že pokud bych vybíral očima a hmatem, je Mazda okamžitá srdcová volba a žádá recenze silný osobní dojem nenahradí. To ostatní mne proti recenzím lehce zklamalo. Je to celkově skvělé auto, jen bylo moje očekávání zřejmě příliš vysoko a příliš směrem k řidičskému ladění, a nebo se projevil nezajetý kus. Další krok je, že si někdy vyzkouším ještě dvoulitrovou atmosférickou benzínovou verzi. Je to slabší a staromilský motor, ale možná to bude mým tužbám blíže. A samozřejmě někdy zkusím i jiná auta - v hledáčku je třeba současný Ford Focus ST nebo Focus ST-Line se 134 KW, a pak další, ke kterým se zatím nebudu vyjadřovat.

Liberecká překvapení

Liberec na 3 dny příjemně překvapil. A to přestože jsme nebyli v Babylonu ani v IQLandii, jak byste možná čekali.

Den 1: ZOO. Liberecká ZOO není nijak velká, a té pražské nesahá ani po paty. Ale víte co? Ono je to vlastně fajn. Bílé tygry nemají všude, a ta liberecká je taková zrelaxovaná, domácká. Restaurace v té pražské stojí za prd, v liberecké též, takže žádná citelná ztráta. Je také taková víc "lesní", což je velmi příjemné. Za východem ze ZOO je symbolicky cukrárna Sladká tečka, Rybářská Bašta u přehrady má také velké kouzlo.

Na večeři pak doporučuji s dětmi do restaurace ZOO1320, kam se dostanete procházkou přenádhernou vilovou čtvrtí mezi Lidovými sady a centrem. V té restaurace i leží, kousek od zastávky tramvaje, dost daleko od silnice, v zeleni. Interiér je nápaditě artově vyzdobený, a je zde obrovský dětský koutek v oddělené místnosti. Značka ideál. Možná to není foodie místo, ale nabídka jídla je vkusná, a evidentně je to i cool místo pro setkávání.

Na stejné ulici je i technické muzeum (mašinky na ulici potěší i po zavíračce) a pro nadšence do umění i místní galerie - okupující sudetské paláce. Proložené moderním depozitářem Oblastní galerie, který architekturou trochu vykradl vídeňský MUMOK, jen v malém.

Vedle toho je ještě překrásně zrekonstruovaná Střední průmyslová škola. Vůbec tahle sudetská vilová  a palácová čtvrť je zážitek sám o sobě a nepřestává fascinovat, a dává smysl pojmu genius loci.

Den 2: Ještěd a procházka do Kryštofova údolí. Pod Ještěd trojkou, nahoru "lanovkem", pěšky po červené a modré do Kryštofova údolí a zpět vlakem. Děti uťapaly hódně přes 10 km, byť převážně skopce.

Restaurace na Ještědu není foodie orgasmus, ale drží laťku hrdě tak vysoko, jak to jde, a to i přes návaly turistů, a proto jasným svodům k tomu to totálně zbastlit a začít prodávat předražený smažák. Nezbastlili to a jsou pekelně rychlí. Na Výpřeži zbořili původní stánek s verandou a postavili chaloupku (wow!). Už to není tak ošuntěle cool, ale pořád je to milé místo k zastavení. A Kryštofovo údolí zůstává malebnou, sladkou roubenkovou vesničkou, snad jen ten chodník jim chybí. K občerstvení bych doporučil Kavárnu U Ježka, i když U Kryštofa býval také správný svéráz. U Ježka nejen, že vás obejme sudetský živel, ale dobrůtky tam stojí za to a drží si kvalitu i v průběhu let. Cesta vláčkem zpět byla příjemná, jen nechte dětem ještě kapku energie na cestu do kopce k vlaku. Na mapě je to blízko, ale silnička je příkrá. Vzhledem k tomu, že jsme pak spali kousek od nádraží Růžodol, byl příjezd vlakem jak teleport do postele. 

Den 3: Liberecký zevling. Nejdřív jsme si dojeli do místního DOKu. Zde je kavárna, ale i pražírna Nordbeans, ale můžete si koupit i čerstvý chleba z jejich pekárny nebo zacoworkovat. Prostor ve starém nádražním skladu je v dnes oblíbeném stylu strohost, surové dřevo, kov a beton. Pro děti je atraktivní dát si s rodiči kafíčko (děti kafíčko nepijí) na paletách s výhledem na nákladové nádraží. I když je to snaha o trendy hipsta place, chodí sem spíše místní usazená střední třída, soudě dle outfitu a aut. A je vůbec otázka, zda hispta v Liberci žijí. Žádné jsem neviděl. Střední třída je každopádně docela kontrast, když přijdete z tramvaje z nádraží, kde potkáte všechny liberecké existence.

S plnými žaludky jsme pak neměli chuť na oběd, ale jeli jsme tramvají opět na Lidové sady, kde je jednoduché ale dokonalé dětské hřiště, za nímž už začínají Jizerské hory. Hřiště má placený vstup a je oplocené. Jsou tu prolézačky, písek, motokáry, koupačka, ruské kolo a vláček z 80. let. Vyměnili jsme toto hřiště za IQLandii, protože počasí se odmítlo řídit předpovědí a místo lijáku nachystalo nádherné slunce. IQLandii necháme na zimu. Kdyby bylo ještě o drobet tepleji, nevyhnuli bychom se tomu jít údolím kousek dál do lesa a navštívit prý famózní městský lesní koupák.

I když v Liberci jsou i foodie místa, kde se vaří zdravě, není to nic pro rodiny s dětmi, takže jsme zamířili do Pizza Café Restaurant Millenium (kousek od zmíněné ZOO1320), kde je mají pizzu, a také velký oddělený dětský koutek. Ó blaženosti!

Mezitím byl nespočet "toulek" ulicemi. Liberec muselo být velkolepé a překotně vyrostlé sudetské město. Dokonale to ilustruje i naše ubytování, apartmán Kostel. Ten se nacházel v bývalém kostele, který Němci vystavěli, Češi je vyhnali, kostel odsvětili, nechali téměř rozpadnout, a následně tam v novém kapitalismu vznikly kanceláře a obchod s chlastem. Dějiny Liberce v kostce. Obchod s chlastem v kostele zůstal, ale byl docela decentní, kanceláře milá paní majitelka loni přeměnila na apartmány, které byly příjemně zařízené a působily vřele, auto parkujete bezpečně v zahradě a navíc kousek tramvají na Ještěd i do centra. 

Celkový dojem z Liberce s dětmi byl tentokrát famózní. Vždy to pro mne bylo pocitově takové nepřívětivé a architektonicky rozervané město. A pořád trochu je, ale zlepšuje se to silně. Ať už dostavbami, nebo oživováním existujících míst. I hospodská a foodie scéna ožívá. To je vidět i v zapomenuté části centra, která působí trochu brownfieldově, kolem ulic Barvířská a Široká, západně od Soukenného nám. Liberec bavil a zabodoval a rozhodně se sem vrátíme, i kvůli IQLandii, do které se mi pro všechny ty pěkné dojmy z ulic vlastně nakonec vůbec nechtělo. 

Mobilita

Shlédl jsem on-line konferenci Czechcrunch na téma budoucnost mobility (více zde). Od zástupců automobilky, přes sdílenou mobilitu až po vynálezce letadla-dronu. Cílem bylo zamyšlení, kam se cestování bude ubírat v příštích letech.

Mnohé z příspěvků byly spíše ve stylu "jak se máme, co děláme", což je ale samo o sobě zajímavé - hovořili zakladatel Rekol, sdílené skútry Blinkee, carsharing GreenGo, zástupce Toyoty/Lexus o vodíku atd. Celkově cenné postřehy ze sdílené mobility a mikromobility.

Padlo tam ale i pár zajímavých informací, které mi souzní. 

Například ohledně městské cyklistiky - i přes veškeré proklamace její podpory, jsme se vlastně nikam nepohnuli. Naše cyklostezky jsou polovičaté a spíše rekreační - narozdíl od měst, která to myslí vážně, máme my skoro 0 kilometrů stezek dedikovaných čistě pro kola a dotažených tak, že vás dovedou z bodu a do bodu b nějakým páteřním směrem a přitom vás každou chvíli nevženou pod kola zuřivých řidičů. A kdyby nic jiného, je potřeba připomínat si, že cyklopruhy na silnici nejsou řešením, které dostane lidi na kola. Ano, podobný pocit mám taky - než všude malovat na ulice panáčky na kole se šipkou, kteří v kritický moment vždy někam zmizí, raději bych udělal třeba dvě cyklostezky pořádně někde, kde to dává smysl. 

Celkově nakonec mnoho přinejmenším inspirativních pohledů, doporučuji ke shlédnutí. V práci v našem Integrátorovi mobility integruji spíše veřejnou dopravu v kombinaci s automobilem, ale i tento nový blyštivý svět mikromobility a sdílení bych měl vzít v potaz.

Hrušky mám rád vol2

Jak jsem tu psal, hrušky mám rád. Proto jsem si na Košík.cz místo šesti hrušek koupil šest balení hrušek. Už podruhé. No, poprvé to odnesli naší přátelé, tentokrát ten nával lásky odnesla naše lednice. Hrušky jsou láska, která v létě rychle podléhá zkáze.

Zároveň jsme si koupil víno z Hrušek. Ne z hrušek, ale z Hrušek. Ano, z těch, které proslavilo tornádo. Byla to jakási forma pomoci, kterou si vyžádali vinaři. Zvolili jsme solidárně jmenovce - vinařství Beneš. Víno Beneš už jsem z logických důvodů v minulosti ochutnal a neoslovilo mne, byť má moc hezkou etiketu. Teď tomu za tu cenu není jinak, ale žena ho má ráda a ani mne neurazí.

I když mám hrušky rád, rád se zase vrátím na italské a francouzské půdy.

Rodina je základ státu revisited

Byl jsem zvědavý, jak to po letech uvidím jako hlava rodiny a "bankéř" v jednom, a proto jsem se koukl na film Rodina je základ státu. Chlapík bankéř, který žije takový klišé pohádkový život (krásná a zřejmě milující manželka starostující Pyšely, dvě sladké děti, neofunkcionalistická vila, SUV Mercedes na každém druhém záběru, zdravá výživa, cvičení).

Začíná to v bance, vyhazov a vyšetřování. Moc vám toho neřeknou, ale je jasné, že tam bylo tunelování a on byl u toho aktivně nebo pasivně, ale je poslední nezatčený. Jde domů a s rodinou jedou na road trip, aby tyhle trable hodil za hlavu nebo se s nimi srovnal. A o road tripu, který je také stále útěkem před policií, tenhle film je. Graduje decentně, až skončí opravdovou honičkou a chycením zločince.

Velmi příjemný je soundtrack od Lenky a Beaty Hlavenkové. Před léty jsem je neznal a ony byly na prahu nového světa. Už tady je vidět, že obě spolu udělají něco velkého.

Ale na filmu mi něco vadilo a něco mi tam vadí pořád. Nevím, jestli jsou to faldíky a neustálý tupý pohled antihrdiny, nebo to, že postavy jsou takové nějaké ploské. Ano, vtáhnou nás do příběhu, kde hrdina je "moderně" také trochu antihrdinou. Ale chybí tam proč. Záměrně nám říkají příliš málo, ať už jde o podstatu inkriminované transakce nebo o motivaci a profil aktérů. Expozice je příliš minimalistická a působí spíše odfláknutě nežli tajemně. Jako by autor byl líný nebo neschopný nám nějaké stavební kameny odkrýt a mezi nimi tak napnout... větší napětí. Zkratkovitý je i moment, kdy beztrestně objede policii, která ho chce zastavit, a ta ho pak nehoní. Zřejmě náznaky paranoi (situace, kterou vidím, ale možná nenastala), která se ale zrovna v tomto filmu, nekoná.

Morální poučení se taky nekoná. Nevíme do konce, zda "to" hrdina udělal, nebo zda je jen obětí své životní pasivity. A tak nevíme, jak jej máme soudit. Je kladný i záporný? Nebo jen záporný a ještě moula? Nebo je moula, a proto kladný? Vadí mi i že jako člověk, který to dotáhl daleko v korporaci je to takový moula. Je jedno, jestli děláte rizika nebo řídíte obchod. Korporace je bojiště. A v korporaci, pokud to někam dotáhnete, v sobě musíte mít nějaký oheň a ostruhy. Nemusíte být "svině" ani ti "dobří", ale musíte být trochu "ostří". To je bez vyjímky. Jinak sedíte za pár peněz v koutě až do důchodu, protože vás "alfové a alfy" zašlapou. A ten oheň, byť pochopitelně utlumený krizí, náš "moula" s vyjevenými faldíky důvěryhodně zahrát nedokázal. 

Takže na závěr: Nevadí mi běžné výrazová ani dějová lehkost. Ale tento film ji použil nevhodně na dost těžké lidské i dějové téma. Není to dobrý film, i když lze říct, že nudit se nebudete. Naopak. Jen vás to bude celou dobu nějak tak "točit".

Hrušky mám rád

Když se podepisuji v androidu, automaticky mi to po napsání slova Láďa nabízí doplnit Hruška. Hrušky mám rád.

Ničí 5G zdraví? Samozřejmě!

Světem cloumá otázka, zda 5G ničí zdraví. Odpověď je přitom jasná: ANO! Koukání do mobilu a jiných displejů skoro nepřetržitě ničí zdraví a dokonce i to duševní. Již od 4G, 3G,a ničil ho i kabelový internet s WiFi :-) Takže... nečumte do toho pořád, běžte se třeba projít a chvilku přemýšlet, a bude vám líp.

A do 5G si přece kopnu. Vidím ho jako způsob, jak vytahat z kapes další peníze. 4G mi svou rychlostí stačí. To, jak mrknutím oka mobil stáhne už dnes 100 MB, je neuvěřitelné a není třeba to dále zrychlovat. 

1,5 metru zlosti

Jako cyklista absolutně nechápu a odmítám nové pravidlo, kdy motorista musí při předjíždění kola udržovat odstup 1,5 metru.

Hlavní problém mezi motoristy a cyklisty je následující:

1. Motoristé předjíždí cyklisty tam, kde to není bezpečné a není tam vidět. Narozdíl od jiných zemí odmítají počkat, dokud nebude vhodná situace. Když vyjede naproti auto, sejmou cyklistu. Špatně předjíždění vidím každou vyjížďku a často jsem svědek jako řidič - jen to zatím nedopadlo fatálně. Dokonce když čekám na vhodný moment k předjetí, na mne někdy jiné auto i bliká nebo troubí.

2. Cyklisté se leckdy chovají jak prasata. Jakmile přesednou z auta na kolo, začnou ignorovat pravidla, pozbydou půd sebezáchovy - jezdí na červenou, překáží, chovají se k sobě navzájem a k chodcům šíleně.

3. Policisté motoristy ani cyklisty nekontrolují. Policie u nás kontroluje jen to, co lze měřit strojově. Tedy rychlost. Jenže rychlost ve vztahu cyklista-automobilista zpravidla není problém. V mnoha okolních zemích vás ale mohou na základě pozorování sejmout třeba za agresivní jízdu. Opět vás mohu ujistit, že jsem to v praxi víckrát viděl a mohu potvrdit, že to byla agresivní jízda, a že diskuse byla ukončena slovy "jsem důstojník ten a ten a tyto moje oči jsou důkaz". Samozřejmě, že takové pozorování nemůže dělat každé přiblblé české "bengo", ale musí na to být metody, musí se to učit v policejní škole atd. Rychlost za vhodných podmínek nikoho neohrožuje - ale právě agresivní chování je špatné.

4. Policisté se bojí pokutovat, aby si nezkazili reputaci. Jenže bez trochy buzerace se nikam nepohneme. Bezmezná důvěra v lid nefunguje. 

Taková ta schopnost tolerovat, počkat pár sekund, pustit někoho, to se u nás moc nedělá. My máme tu mentalitu "jsem Čech, jedu, na vás kašlu". Na kole i v autě. A určitě je to vidět i v tom, že pak volíme borce, co se s tím "nemažou" - ti nám imponují.

Takže 1,5 metru všechno jenom zkomplikuje a vyhrotí a policie to stejně nebude umět ani chtít kontrolovat. A čím víc máme pravidel, která neumíme vymáhat, tím jsou ta pravidla více směšná.

Ostatně jako většina věcí, co pochází z konzultací s Auto*Mat. Tato organizace cyklistům škodí, protože je absolutně militantní a polarizuje společnost - má to ostatně i v názvu. Dokonce polarizuje i jednotlivce. Když je za volantem, nesnáší Auto*Mat. Když je v sedle, miluje jej. A když je u piva, všemu rozumí. Jako tento blog. My cyklisté ale automobilistům ve většině případů nechceme dát "mat". Chceme tu společně existovat a jsme si jistí, že na světě je prostor pro obojí.

Abych skončil pozitivně: Cyklistů za koróny přibylo a není to horší, než bývalo. Skoro naopak. Možná i v té přecpanosti stezek a cest se objevila určitá pokora cyklistů samotných a pochopení, že v Troji v neděli odpoledne prostě nelze mezi tolika lidmi kličkovat a spurtovat 30 kmh.

Raději Rusko?

Můj názor na Rusko znáte. Je formován dvěma vlivy: Jednak tím, že Rusové byli ve filmech vždy ti zlí, a jednak tím, že jsem tam rok byl a pracoval.

Říká se, neházejte všechny Rusy do jednoho pytle. Mnozí jsou u piva milí a rozumní, ale docela jeden pytel jsou. Jejich osobní mentalita je "bezohledná". Neprojevuje se to v názorech o politice u piva, ale v tom jak řídí, chovají se v metru, v businessu, ve veřejném prostoru. Je to styl "pozor, já jdu, můžete si nasrat".

Někde v Moskvě vám místní korporátní nebo intelektuální elita u piva řekne, že Putinovi nemůže přijít na jméno, ale přitom jsou to Rusové, kdo ho drží u moci. Kdyby nebyl Putin, byl by "Putin B". Rusové hromadně schvalují bezohledné chování své moci - jo, jsme velmoc a musíme hájit své zájmy, bez ohledu na to, že občas někoho skřípneme. To skřípnutí hodným Rusům vadí, ale víte co, oni si ho taky moc nevšímají. Jejich svět je prostě takový. A další charakteristický bonmot Rusů u piva je: musíme to řídit sílou, jinak by se Rusko rozpadlo. Sami sobě nemůžeme věřit, proto potřebujeme pevné mantinely.

Jsem také zvědavý, jak poslední události změní náš emoční vztah vůči Rusku. Myslím si, že ne zásadně.

Naše hledání alternativy v Rusku neformuje to, že bychom výše popsané chování Rusů neviděli. Skoro nikdo je tu vlastně nemá moc rád. Vadí nám ale také srovnatelně, že neumíme hrát politiku vůči západu. Jako příklad dávám německé "zvládneme to", které pro nemálo Čechů stigmatizuje Evropskou unii. Jo, "zvládneme to" vadilo i mně, protože se na něj nikdo nezeptal mého lidu. Bylo podobně arogantní jako ruské odpálení munice, jen při něm nikdo neumřel. Umřela ale část důvěry.  Posílil se pohled, že když jsme pevně propojení s někým, kdo jedná bez ohledu na nás, nemáme šanci sami udělat to, co považujeme za správné. Nemáme tak vlastně svobodu rozhodnutí. Šlo by hodiny diskutovat, jak řešit uprchlíky, protože na to jsme všichni borcí, ale v principu je problém právě v tom "poutu".

Takže, Rusy budeme mít po incidentu ještě míň rádi, ale pořád budeme hledat zadní vrátka z EU. Kdyz nám dává západ kapky, koukneme zasněně "jinam" a hledáme tam "svovodu", místo abychom se snažili naučit hrát pořádně právě na ten západ, kde přesně všechny neshody je větší garance svobody než kde jinde. A i když liberál dostal stejnou nálepku jako komunusta, konzervativec jako fašista a sociální demokracie je bohužel nový normál, pořád je "liberální" západ to, čeho je dobré se držet - nic lepšího tu teď nemáme.

Otázka taky je, zda je pozitivní vyřazení Rosatomu ze hry o budoucnost naší energetiky. Pro mne z bezpečnostního pohledu zcela určitě. Rusové nám v případě roztržky určitě neodpálí Dukovany pod nosem jako atomovku, ale určitě tam nějaký zm** zkusí vzít telefon a vyhrožovat tím. Může se taky dovnitř dostat nějaký ruský agent - jen tak, aby Čechy vystrašil a uvědomili si, jaké dopady mohou mít jejich výroky a činy proti Rusku. V reálu je to ale málo pravděpodobné. Pravděpodobnější je, že se v tom stroji něco pokazí, protože jak jsem psal výše, Rusům nějaký únik radiace na cizím území "prostě nevadí". Lidi je nezajímají a bezpečnost je vždy až priorita dva. Jen se modlím, aby ti zbylí stavitelé byli schopni něco postavit za cenu, kterou zvládneme zaplatit, a abychom se toho dožili.

Pozitivní efekt pak jednoznačně bude, pokud si vezmeme kousek Stromovky zpátky. Proč tu hostit disproporčně obrovskou diplomatickou misi země, která nám nic nepřináší? Bude díky tomu více místa pro psí hovínka.

Ale reálně fakt, že Rusko nebude mít ve Stromovce vyhrazený tak velký oplocený prostor a hordy lidí v Česku oficiálně, na jejich politice vůči nám nezmění ani ň. Pište si. Naopak. Když se Rusák cítí ohrožený, neváhá použít sílu, aby jasně vymezil mantinely. 

Velikonoce

...ale když už tu jsem, jsou takové jarní radosti, jako škvarkový chleba z pekárny na rohu s máslem a zeleňoučkou pažitkou čerstvě probuzenou na balkoně. Nebo pizza s medvědím česnekem a salsicciou z Osadní... a s černým pivem. Nebo čekat v podloubí mariny s výhledem na přístav, až skončí první jarní bouřka. Ježíš trpěl za nás. Veselé Velikonoce.

Nemakám - nemám kam

Přátelé, omlouvám se, ale v poslední době bylo na tento blog těžké vypotit cokoli, co má hlavu a patu. Možná se ptáte proč. Z větší části za tím stojí práce. Ne, bohužel, neřídím banku a neberu 250 měsíčně, ale dá se říct, bohudík, že aspoň nějaká práce je. A vlastně i baví. Ne že bych byl 100% času v takzvaném flow, ale vlastně...nikdy jsem neměl víc peněz na hraní a tak zajímavá témata, která by mne večer sežvýkaného vyplivla. Ani nemohu říct, že bych vzsedaval s kamarády po barech (to jsem ale nedělal ani před moderní nemocí).

Na psaní přitom doba poskytla více než dost krásných témat, do kterých by si šlo povýšeně kopnout, viď, Donalde, Mikuláši, Václave, ale to glosování mi právě teď nějak nepřináší ten správný požitek. Ani naivní zápal pro krásné věci typu záchrana javoru na nábřeží nebyla.

A doporučení krásného? Ano, rozepsal jsem snad 10 článků, ale viz. výše, nic jem nedokončil.

Inu, jednoho dne v téhle kavárně možná zase otevřu okenice, vymetu pavouky a zahřeju presovač, ale je otázka, jestli sem někdo ještě někde na hořký černý šálek, občas obohacený pěnou dní, zavítá. 

Možná to tu na dobro zavřu a začnu se natáčet na YouTube, jak celý den pracuji, získám miliony shlédnutí a odběratelů svého kanálu, a stanu se tak konečně milionářem, nejlépe lirovým (míněno italská lira).

Represe jsme zrušili

Kreml vydal prohlášení, že odmítá považovat tisíce zatčených za represe. Represe jsme zrušili, všude už jen vrní koťátka.

Tak ano. Nejsou to represe. A jak už jsem psal, Rusko není rizikový kandidát na dostavbu Dukovan. Jsou to přece ochránci hodnoty lidského života, kteří se vůbec nevyžívají v silové politice a manipulaci. A kdyby přece jen, budiž Rusové třeba trošku rizikoví, ale tu jadernou energetiku, tu jadernou energetiku, mamko, tu oni uměj.

Kamenujte mne, ale já se Rusů fakt bojím. Ve všech oblastech. Raději bych skoro čínskou elektrárnu...

Rusko je takové menší riziko

Havlíček prohlásil, že Rusko je při dostavbě Dukovan menší riziko než Čína. 

Ano, chápu ho. 

Čína totiž jen vyhrožuje, ale své odpůrce nenechává záhadné zemřít.

Kradu kradeš krademe?

Rozsudek nad Ulož.to mne vlastně nepřekvapuje a nedivil bych se, kdyby ještě přituhlo. Pirátství v Čechách má opravdu přehnaně volnou ruku.

Na druhou stranu, skuteční majitele práv nám aktivně vytváří motivaci krást. Moje strategie už léta je za obsah platit, kdykoli to jen jde, protože filmů vidím tak málo, že mne to finančně nepoloží. Je ale mnoho filmů, které legálně stáhnout nebo streamovat nejdou. A díky, DVD si za 400 Kč opravdu objednávat nebudu.

Nová motivace roste i v podobě všudepřítomných subscriptions. Když se filmový trh rozdělí mezi několik hráčů a každý bude chtít měsíčně pár set korun za přístup k části trhu, kterou ty ostatní nemají, odmítám pošle takových pravidel hrát. Nebudu platit tisíc korun, abych se jednou za měsíc podíval na film. To jsem pak na Uloz.to jako ryba ve vodě.

Naproti tomu jsem spokojený u hudby. Už dlouho jsem nemusel nic ukrást, protože vše šlo už léta legálně za rozumnou cenu stáhnout nebo streamovat s pomocí jednoho předplatného a sem tam jednorázového nákupu. Krásný příklad, jak zastavit pirátství.

České potraviny musíte chtít

Sněmovnou prošel návrh poslanců SPD, aby se do roku 2022 nabízelo v prodejnách 55% českých potravin. Ano, make Česko great again. Je to dobře?

Mám rád české potraviny. Rád pošlu malou domů. Je menší pravděpodobnost, že cestovaly v chlaďáku přes oceán. Atd. pak je tu celá řada argumentů proti.

Ne všechny české potraviny jsou dobré. Srovnejte třeba italské, tyrolské nebo španělské uzeniny s těmi českými. Blé. Nebo sýry. Kolik máme dobrých sýrů? Je to všechno žvýkací guma z chemičky. A ne, díky za doporučení, ale můj farmář, který mi dodává čerstvý sýr to nedožene. Ja nechci každý týden stejný čerstvý sýr od farmáře v domluveném množství, chci trochu pestrosti a někdy ten zatracený sýr nechci měsíc vidět vůbec.

Cena nebude dobrá. Nejsme schopni toho vyrobit dost a v kvalitě. Možná díky kvótě sezónně nakonec budeme schopní dodat v množství a kvalitě, ale přechodové období bude rozpačité. Některé věci ani nevyrábíme. Obchody možná zareagují tak, že nabídnou maximum druhů toho, co produkujeme, a tím si umožní nabídnout aspoň pár položek vzácných dovozů. Výsledek bude, že nabídnou přesně jedna cherry rajčata. Přesně jeden salát. Draze. A pět druhů domácí cibule, kde budou dusit dodavatele na ještě nižší ceny, neboť nabízet příliš druhů cibule se nevyplatí.

Zmíněná sezónnost. Zvykli jsme si, že česká zelenina se na pultech objeví na pár týdnů, a zbytek roku kraluje dovoz. Ono to dost kopíruje, jak se chová zahrada, kterou vaše maminka nebo tchýně možná má. Taky vám nedává cukety půl roku, ale ve dvou týdnech jich musíte odvézt plné Mondeo. S kvótami zřejmě nebudou jahody či rajčata v zimě za rozumný peníz běžné. Podle mne tohle jediné je dobře :-) Všechny stravovací příručky říkají, že tělo v zimě čerstvou zeleninu nechce tolik jako v létě. Ale to je věc každého. V principu to podpoří sezónní nedostupnost mnoha výrobků a to se kupujícím nebude líbit.

Obaly. Ty jediné jsou rozpačité. V principu byste řekli, že český výrobek nebude tolik balený v plastu, ale bohužel to tak není. V Bille kupuji raději španělský česnek, protože ten český "farmářský" je pouze v plastové krabici. Toto "proti" tedy není jednoznačné.

A naposledy: Nemám rád kvóty. Je jedno, jestli mi pozici sebere žena, která ji ani nechtěla dělat (jasně, vím, ženy se musí více přesvědčovat a postrkávat - ale to je na samostatný článek), nebo jestli musím přijmout povinně pár muslimských uprchlíků, když to 95% populace nechce, nebo už nesmím vyvážet další hračky, protože se tak papaláši někde dohodli. Kvóty jsou uměle přistřižená křídla nebo uměle vyhoněná. Ani jedno není dobře.

A na závěr, je otázka, jak přesně je kvóta provedená. Pokud bude na celkový počet nabízených produktů (nikoli na objem prodaných), umím si představit, že řetězec nabídne 7 českých uzenin a 3 cizí, čímž kvóta bude splněna. Jenže lidé budou kupovat 90% té cizí a česká se zkazí. A kvóta má smůlu. Uvidíme, jak se to ujme. Silné Česko.

Parfém

Dostali jsme dárkem malou sklenku malinové kávy. Nevím, jak se vyrábí, ale je to normální káva, která má dodanou příchuť malin. Ta příchuť je trochu jako vůně McDonald's. Chytne se vás a nepustí. 

A podobné hrátky nepiji, pokud nejsem na dovolené a někdo mi neřekne, vyzkoušej to, tady to všichni pijí. Ale byla to malá lahvička, a tak jsme si řekli, že to z legrace vyzkoušíme. 

Tedy... Podkladová káva byla dobrá. A příchuť malin velmi decentní. Vlastně palec nahoru.

Jen jedu už skoro celý pytlík ne-malinové kávy z Ebelu a to, co produkuje kávovar, pořád voní po malinách. Stejně jako vagón metra pět stanic po té, co vystoupil člověk s cheesburgerem.

Vypnout?

Trochu mne překvapuje, kolik lidí tleská americkým médiím. Trump může tisíckrát lhát a chovat se jako blbec, což v mnohých ohledech dělá, ale tím, že ho média při podle všeho lživém projevu v USA vypnula, nadělala do botiček hlavně Trumpovým odpůrcům. 

Šlo to přece udělat chytřeji. Nechat to běžet a třeba to jen okomentovat. Textem pod projevem, vstupem moderátora apod.

Média nejsou povinná šířit kdejakou chorou blbost. Ale když mluví prezident velmoci, nemůžou ho přece jen tak vypnout... To tam toho srdíčka teď fakt vkládáme nějak moc. 

Doplnění: A neobstojí ani argument, že to byla výjimečná situace, kdy masy Trumpových voličů potenciálně ve zbrani stály na náměstích. To ukazuje, že si autor argumentu  myslí, že všichni voliči Trumpa jsou tupé destruktivní ovečky, které na zvolání "střílejte" půjdou a udělají převrat. Jen protože se Trump vyjadřuje jako hovado, neznamená, že je hloupý. A to samé platí pro jeho voliče. Navíc ne všichni jsou na stejné vlně.

Rychlost v sedle

Koupil jsem si za 3 tisíce zimní horské kolo. Rok 2004, základní funkční osazení. Nebyla to špatná koupě, narozdíl od té poslední. Má jen 56 centimetrů široká řidítka a semislicky. Vite, co to je? To jsou pneumatiky, které jsou úzké a mají vzorek s minimálním valivým odporem. A řidítka úzká skoro jak berany.

Jaký je výsledek? Je to mocné. Šlápnete lehce a jedete přes 20 kilometrů v hodině. Šlápnete silněji a jede to třicet kilometrů v hodině. Upozorňuji, že s celoodpruženým kolem s tlustou terénní pneumatikou, se horko těžko dostanete nad dvacet kilometrů v hodině. 

Ta rychlost je opojná. Cítíte ten mocný přenos síly svalů do pohybu vpřed. Do kopce jedete na velký tác a nepodřazujete. Jiná "dnešní" kola mizí ve zpětném zrcátku (pomyslně). Za hodinu a půl jste hrozně daleko od Holešovic.

Připomíná to přelom tisíciletí, kdy horská kola Author byla napůl treková, a s tátou jsme podél Sázavy drželi po roviněpres třicet na tachometru.

Jenže každý extrém má svá pro a proti. Vjedete do bláta a obě kola začnou bruslit do stran. Jedete všude jinde, jen ne kupředu. I to je svého druhu sranda, ale nechcete ji zažít v strmém sjezdu, protože nemáte vůbec nic pod kontrolou. Ani na srázu podél Vltavy. Koupat s kolem se taky nechcete. Začne se vám stýskat. Vybaví se vám opačný mocný pocit, kdy držíte široká řidítka a pevnou perfektně pružící vidlici, která posílá zubatou tlustou pneumatiku neomylně přesně tam, kam ji určíte.

Chce to se přizpůsobit, ale na zimu ideální - prostě z terénu přesedláte na šotolinu a cyklostezky. Svištíte podzimními alejemi a čistíte hlavu. Kilometry plynou. A umím si velmi mlhavě aspoň představit, že bych s tímto kolem příští září dojel na Ještěd z Černého mostu na společné foto :-)