Od vína ke státnosti

- psáno za střízliva -

Čas od času se rozhoří debata, že by se Češi měli omezit v pití alkoholu. Potenciální omezeni míří na množství, většinou formou daní.

Proč ale pijeme?

Velký důvod pro mne je chuť. Dobré víno je tak neuvěřitelně mnohoznačné. Je zábava ho chutnat. Druhá věc je, že víme, že alkohol nás opíjí, takže ho (většinou) pijeme pomalu a málo. To má dopad v tom, že si ho vychutnáme. Dobré pivo je zase osvěžující a krásné hořké. 

Pijí pro radost. S někým, po kole na spláchnutí dobře jízdy, občas večer jednu dvě sklenky červeného na chuť.

Občas se to zvrhne. V práci pořád někdo nosí panáky a myslí, že tím zažehne tu radost a přátelství. U mne to funguje opačně. Opíji se a jsem naštvaný. Na sebe, na kolegy, na celý ten koncept nuceného chlastání. Stejné je to občas s některými lidmi, když se jde takzvaně na párty. Ja nejsem party člověk. V prostoru neslyším, potřebuji fixovat v klidu jednotlivého člověka, a být tam bez vazby na ostatní a jenom chlastat mne nebaví, protože se nebavím. Takže proto taky nepiju, ale občas se díky tomu slušně zřídím. Ale potřebuji, aby mi v tomto pomohl státni úředník?

Teď co by se stalo, kdyby nebylo pivo a víno? Většina nápojů je sladká. Já od nácti nesnáším sladké pití. Takže zůstanu u sodovky? Doprčic to raději ne. Navíc ta trocha méně sladkých pití je dost předražená. Kombucha stojí tolik co víno, a ve výsledku bývá často taky jen sladká. Domácí limonády se někomu i podaří, ale často jsou taky hodně sladké. V hospodě vám řeknou "lidí to tak chtějí". A tím jsem zase v pasti. Navíc limonáda stojí 90 korun a pivo třeba 60. Takže, pokud začne omezení platit, je to inflace 50% na jedné sklence. A já ty prachy nemám. Nemám. Nechci platit za popíjení s kamarády o 50% víc. Všude platím pořád víc, proč to zvyšovat uměle i tady? Dost, že si zase uměle zvýšíme cenu paliva, elektřiny a čeho všeho ještě.

Takže výsledek omezení alkoholu povede v mém případě k vyšší ceně a horší chuti. Jestli to přinutí venkovského pijana změnit styl života na aktivnější, to nevím. Vzpominam na místní z rakouské venkovské hospody, jak seděli celý večer o jednom větráku. Pivo tehdy stalo 3,80 EUR, zatímco u nás tehdy 28 Kč - ano, vesnický pijan v Česku by za tu dobu "urazil 3 kousky", rakouský schofft Eines. Funkce ceny.

Takže dopad do celkové opilosti národa to mít bude pozitivní, o tom žádná, ale proč by výchovou opilců měl stát omezovat mne? Nesnažím se snad být dost dobrý občan? Pracuji jak mourovatý, platím velké daně, starám se o rodinu, a ti idealističtí mizerové mi chtějí zdražit víno. A protože mezi občany nesmíme rozlišovat dobré a špatné (to bychom byli zpátky v totalitě), nejlepší by bylo nezavádět omezení pro nikoho.

Ještě poslední pohled. Ten se vrací k základům demokracie a statnosti. V kostce: Co mne má stát co vychovávat? Jsem svobodný občan - jsem víc než stát, protože stát je můj služebník. Nechci, aby se cpal do stále víc a víc oblastí. Dnešní stát to ale vidi zjevně opačně. Vodit lidí za ručičku jak dětičky, neb jdou slepí a nevědí, co chtějí. A my jako stát zřejmě víme, že chceme víc montoven, velkou zaměstnanost slepých robolidí a díky tomu svůj klid u koryta.

Může za to olej

Olivový olej zdražuje.

Je to sice jen jedna z položek v celkovém receptu, ale dobrý důvod, proč v restauracích zdražit obědová menu rovnou o 20%. Může za to ten olej!

A taky v obchodech zdražíme máslo - může za to ten olej!

A pak si zajedeme za hranice, do nějaké té bláznivé západní země, kde je tak drahé žít, a zjistíme, že ten nákup je tam pořád levnější a levnější než u nás. A že tam olej stojí míň než tady. Stalo se mi teď v Itálii, kde jsem chodil s mobilem, hledal české ceny, a stále znovu a znovu se divil. Nebo v Rakousku, kde to platí pro části košíku. A pro pivni pupíky: Plzeň tam stojí méně než u nás.

A já si jenom lámu hlavu, čím tohle je. Jestli to zase není nějaká naše mentalita... No jasně - už vím: Může za to ten olej!

Zen(eko)vé ticho

Vzpomínáte? Pár let zpátky vás bez tečky kamarádi, známí a stát chtěli téměř veřejně lynčovat. 

Teď skončila vakcína proti Covidu Astra Zeneca (zde), protože to bylo docela svinstvo a podivný komerční propadák, a je docela ticho po pěšině. Protože se jednalo o společensky konsensuální lynč, společnost mlčí. Spletli jsme se. Hups. A komu takovými informacemi vlastně prospějete?

Tak nejprve: Nezlobím se na "společnost". Nikdo jsme nemohli vědět, co bude. Byli jsme bezradní a v hysterii. 

Tak jako jsme ze začátku nevěděli, že dezinfekce na COVID moc nepomáhá, a tak jsme ji všude instalovali, nemohli jsme vědět, kolik vedlejších účinků bude mít vakcína dlouhodobě. Prostě jsme dělali, co jsme mohli, přeplněné nemocnice budiž nešťastným hnacím motorem.

Na druhou stranu bych čekal aspoň nějakou debatu, aby největší křiklouni ve jménu lynče měli možnost trochu se zamyslet sami nad sebou.

Pokud bych měl ještě říct něco k sobě a COVIDismu... jsem takový obyčejný civilista. Nemám odvahu vystoupit na jednu stranu a nést prapor do vřavy. Jsem očkovaný, ale "punkově" jen dvakrát. A díky tomu jsem si vysloužil odpor obou stran. "Musíš přece být na nějaké straně!" Nejsem.

Takže nefandím těm, kteří nazývali COVID "rýmičkou", to jsou blbci. Ale stejní blbci byli zastánci lynče. A já jsem taky blbec, protože mám kus z obou stran. Ale rýmičkoblbce už jsme proprali, teď mi chybí zpětný lynč té lynčující strany Mirků Dušínů. Rád bych si s chutí kopl zpátky.

Stejně tak bych byl rád, pokud by EU odkryla trochu víc ze smluv s farmaceutickými firmami. Náznaky říkají, že to bylo hodně "něco za něco", a že za rychlý vývoj a dodání se platilo tvrdými podmínkami. Nikdo ale žádný konečný účet pro informaci lidu nesložil. Nepotřebujeme detaily, ty jsou chráněné obchodním tajemstvím. Ale úplné ticho? To taky není správně, no ne?

Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Stopadesátka

Stopadesátka na dálnici je přeceňované téma. Pojďme se podívat na tu "kontroverzi" z různých pohledů.

Nehodovost. Na poloprázdné D3 to nehodovost zřejmě moc nezvýší. Jinde se to zatím zavádět nemá.

Spotřeba je individuální. Třeba u mne je nárůst mezi 100 a 130, a druhý potom mezi 150 a 170. Jiné auto to bude mít jinak. No a co? Někdo místo dieselu benzín, kde bude spotřeba 14 litrů na 100 a v tu chvíli se 8 litrů při 170 zdá být ok. Lidé si svoje auta kupují s vědomím, kolik žerou, a pokud jedou 150, jedou tak s plným vědomím, že to za 4,5 litru nebude. Propálené palivo si vědomě zaplatí, protože chtějí.

Hlučnost asi rozdílná bude, ale co je to proti tiráku?

Cestovní tempo se nezlepší. Pokud v husté dopravě jedu 150kmh, nutí mne to neustále zpomalovat. Pomaleji jedoucí auta, která jsem předjel za Budějovicemi, mne dojedou v nejbližší vesnici, kde dálnice končí. Vyšší rychlost má teprve smysl, pokud večer přejedu stosedmdesátkou celé Německo. Tam je úspora času oproti 130 nebo 100kmh viditelná, ale zase to musím zvládnout bez tankování, protože zastávka na pumpě kvůli vyšší spotřebě časovou výhodu okamžitě smaže. Nemluvě o elektromobilech, kterým rychlost 170kmh vysaje baterku náruživě jako dítě Jesenku.

Co se požitků týká, ano, rychlost umí být opojná. Ať už proto, že auto má nad 130 kmh stále dobrý zátah nebo protože dieselové chrochtání se změní v příjemné mručení. Požitek z jízdy ale mám větší na okresce v 90 kmh, kdy auto vykrajuje zatáčky. A můžu jej mít v 70kmh s kabrioletem se staženou střechou. 150kmh spíše než požitek je "cestovní tempo" a tam platí odstavec výše. 

O svobodě projevu to také není. Žádnou extra svobodu to narozdíl od Autobahnu nedává. Protože ještě větší "vítr ve vlasech" člověku dá chvíli svištět třeba 200kmh, kdy se zvuk motoru úplně změní, a krajina se začne měnit v jakousi čáru kolem. I vytočený diesel pak zní sympaticky a úplně jinak. A v tu chvíli vás stejně dojede policejní Superb a přijdete o řidičák, i na nové stopadesátce.

Takže kuchat do toho z jakékoli strany je plácání do vody. Zaveďme to. Vůbec nic se nestane. Nezaveďme to. Vůbec nic se nestane. Teď se to schválilo, tak tomu dejme šanci, ale nepřeceňujme to.

Manýra

Itálie zakázala další italský vůz, který není vyrobený v Itálii. A kvůli čemu? Kvůli malé trikolóře na boku Fiatu Toppolino. Více zde. Po Alfa Romeo Milano, což je krabice na klobouky, která má vespod tunovou baterku, a lepí se na ní název Milano, je to už druhý bláznivý zásek italské vlády.

A mně se to líbí. Přijde mi to ujeté, asi jako si vymáhat výšku domu na developerech systémem obstrukcí. Taky to není moc pro-businessové, ale je v tom určitá hrdost a manýra.

Monopoly

Nedávno jsem tu psal, jak Poláci budou stavět dálnici, a jak jim lokální firmy zatnou tipec (zde). Nuže, stalo se. Metrostav úspěšně zvládl přes Antimonopolní úřad anulovat vítězství polského Budimexu (zde). Tím nejenže pozdrží stavbu, ale ještě pořádně ukáže, kdo tu má monopol. Já jen kdy si toho jako národ všimneme, že s tím Metrostavem není něco v pořádku...

Vykradači hrobek

V něčem jde automobilový průmysl do kopru, v něčem ne.

Jedna věc, která do kopru jde, je sláva legendárních modelů a vykrádání jmen elektromobily. Čerstvě to je Opel Frontera, kdy z plnohodnotného off roadu udělali boubelaťoučké malinké SUV. 

Ford je další vykradač hrobek. Elektrický Mustang je dobrý elektromobil a podle všech recenzí dobré auto, ale na takhle tlustém koní jezdit nechcete. Má snad potíže se zažíváním?

To samé Explorer. Monstrózní SUV, které v USA nahradilo policejní Viktorku ve verzi Police Interceptor, je ztělesněním všeho amerického: důstojná rozložitost, kdy auto vypadá jak rozkročený dinosaur, mohutná maska, která vás jede sežrat. K tomu motor "downsizovaný" na výkonný oturbený šestiválec, maximální výbava v základu a vrzajici plasty v interiéru. Občas prý upadne dveřní panel. Pro Evropu navíc dostupné jako plug-in hybrid s brutálním výkonem a jízdním projevem se schopností lehkého driftu v zatáčce, pokud se vejde na silnici. Auto, které musíte nenávidět nebo také chtít.

No a pak je tu elektrický Explorer pro Evropu. SUV velikosti Karoqu. Oproti spalovacímu Fordu Kuga mu chybí jakákoli špetka elegance nebo důstojnosti. Je to další ocucaný balvánek s průměrným dojezdem, průměrným prostorem, zato stojí v základu skoro tolik jako zlevněny americký Explorer, král prostoru Kodiaq nebo solidní Mercedes GLB. Prostě evidentní snaha si komerčně střelit kulku do hlavy. 

Přitom by to stačilo pojmenovat "Elektrická Kuga" a nikomu by takové Compliance auto nevadilo. Ale Explorer? Nebo Mustang? 

Dalsi hezký příklad je Alfa Romeo Milano. Po Tonale se jedná o natolik servilní výprodej italské tradice, že Itálie dokonce jméno Milano zakázala, a auto museli narychlo přejmenovat na Junior. O co se jedná tady? Alfu známé jako sportovní sedany se skvělým podvozkem a motory - se 110kw dieselová Julia ujede i koncernovým o mnoho silnějším vozům, a je s ní nesrovnatelně větší zábava, protože devizou je tradicionalisticky kvalitní podvozek. Sportovní tvar a subtilnost jsou vykoupené menším prostorem, ale umožňují právě agilní jízdu. V případě Milana se jedná o kalkul. Obarvime ocucanou koncernovou krabici a dáme tam značku Alfa. Jo a bude to stát více než Giulia, protože je tam baterka. Tohle je krádež identity. Kdo si to koupí? Jizdychtiví jedinci to nebudou. Budou to japíci, kteří pak budou v práci vykládat, jak je život s elektromobilem v pohodě. Je, ale ne z pohledu radosti z jízdy. Protože s dieselovou Giulií si na dálnici na služebce v pohodě přidupnete plyn a potěšíte se zátahem až na 200, nebo si sjedete z dálnice lehkým driftem, a nic vás to nestojí. S elektromobilem to uděláte párkrát, a je to nářez, ale stojí vás to zastávku na nabíječce. Což v 6 ráno nepotěší, protože se můžete tvářit, že další vynucené kafe na benzínce je vlastně spojení příjemného s užitečným, ale není. Takže racionalizujete a jedete radši stovkou mezi náklaďáky a na sjezdu rekuperujete, abyste nemuseli vstávat o 20 minut dřív. Tolik k drobným radostem z jízdy.

V čem automobilismus nejde do kopru? Snaha o praktičnost. Auta jsou s každou generací prostornější, mají slušnou spotřebu, rozumný výkon. Je tu míň vášně a ega a více racionálna. Více přepravy, méně zábavy. Kombinováno s nižší rychlostí a elektromobilitou, Evropa dlouhodobě k čistším městům, což je dobře, byť se to chvílemi nezdá a je to nepříjemné, ale všechen ten nárůst rakoviny v populaci mají na svědomí kromě potravin také moderní auta ve městech a automobilismus obecně - nikoli tramvaje a bicykly. Nemluvím teď o glorifikovaném CO2, proxy zbytečnosti lidského pinožení (o tom zase jindy), ale o rakovině, na kterou možná někdo z nás umře.

Kde to ale je "kopr", a Evropská unie opravdu bez diskusi kazí celou věc komerčně, je povinnost všech těch bezpečnostních asistentů, které auta prodražují. Opravdu všechny ty systémy tolik pomáhají, abychom každou Fabii prodražili o třetinu? Opravdu ten důchodce jedoucí na chaloupku, který nevidí a neslyší, bude mít vše zapnuté? A pokud ano, bude to fungovat, jak má? Opravdu to mladé ucho, které neumí řídit a dělá blbosti ty systémy poslechne? Stojí za to ta o tolik vyšší cena? Podle mne nikoli.

Pěkná hudební loupež

RPWL začínali jako Pink Floyd revival. Jejich frontman zní velmi podobně jako David Gilmour v 80. a 90. letech.

Být revival jim ale nestačilo, a tak začali hrát vlastní tvorbu. A světe div se, není nepodobná Pink Floyd právě z konce jejich aktivní kariéry. Tedyz doby, kdy už chybí watersovský element.

Tak teď budete mít pocit, že se jedná o nějaké bootlegy. Ale ono to má svoje kvalitní nápady, a přitom se to pořád drží toho Gilmourova DNA. A vřele to doporučuji!

Poslouchat všechno se ale nedá - určitě bych tedy doporučil God Has Failed a Beyond Man and Time. Možná vám nebude sedět ten lehce environmentální imperativ této německé kapely, který Pink Floyd ani za Waterse moc neměli (jeho nepřítel byl válka). Ale ruku na srdce - většina z nás stejně texty neposlouchá. Je to poctivě napsaný a zahraný progresivní rock.

Hlavní kytara je více rocková, není tak pomalu bluesová jako ta Gilmourova, nicméně je na jejích kvalitách celá performance postavená, a vůbec ji nelze vyčítat nedostatek nápadů nebo obviňovat z hraní punkových akordů.

Zmíněná alba jsou zábavná i hluboká, a dají se poslouchat celá. A jako bonus máte pocit, že David Gilmour žije v Berlíně, skládá nové desky a Rick Wright se nějak probral a doplňuje mu textury. Takovou lehkou hudební krádež identity schvaluji.

Medvídek plyšáček

Další a další útoky medvěda na Slovensku, příklad zde. Pustit medvěda do přírody, kterou využívají lidé k rekreaci a těžbě, je prostě jako bychom pustili v Česku do lesů lvy.

Medvěd je obrovská nevypočitatelná šelma, se kterou člověk nebo skupina lidí nemůže střet vyhrát. I když je v jádru plachý a střet nevyhledává, ani se člověkem přímo neživí, je problematický, protože při střetu se může zachovat jakkoli a vždy má absolutní převahu.

Proto se mi ježily chlupy, když někdy v roce 2020 stavěli na Moravě ekodukt pro medvědy. Takovou biodiverzitu bych si totiž uměl odpustit.

Podobná je situace s vlkem. Vlk sice nezabíjí lidí, pouze ničí jejich živý majetek, ale dítě už s lehkým srdcem toulat do lesa taky nepustíte. Daň za vlka budou drahé ohrady a agresivní pastevečtí psi, kteří způsobí více poranění než samotní vlci, nemluvě o lehce zkažené dovolené, když vás tito psi nenechají projít po nějaké z beskydských cest a musíte kvůli nim změnit plán. Lidé se s tím naučí žít, ale je otázka, jestli vlka tolik potřebujeme.

Oproti tomu u medvěda bych zformoval národní domobranu a příznivce biodiverzity preventivně posílal na výzkumnou cestu do hradních příkopů, kde medvědí občas bývají držení, aby se na vlastní kůži přesvědčili o krotkosti a neškodnosti této šelmy.

Příroda s medvídkem už nikdy nebude taková, jakou ji známe my, naše rodiče, a snad i naši prarodiče. Příroda, kde nás nic nemůže zabít, nepočítám-li lidskou blbost, a kde se dá přespat pod širákem, putovat bez obav krajinou, udělat volně piknik. O to s medvídkem přijdeme, a pokud máme averzi k riziku, zbyde nám virtuální vycházka na obrazovce, cyklistický tréning na válcích v obýváku, a vandrování pomocí road movie na Netflixu. Bylo by dobré se proti medvídkům silně ozvat. Zatím jediné, co by je mohlo zastavit, je hněv Slováků a jejich úplná likvidace na Slovensku. Ale to bohužel nenastane, protože když už medvídci někde v hojném počtu jsou, bude mezi slova likvidace a genocida stavěno rovnítko...

Na rande na chodníčky

(obrázek aktuálně.cz)

Pokud jste Pražák, jsou levně drobnosti, které vám udělají velkou radost. 

Mezi ně patří chodník na Hlavní nádraží z Vinohrad podél magistrály. Ten Praha dokončila roku 2020. Zcela nelogicky tu chyběl od dokončení magistrály v 70. letech - místo něj tam zbyl po soudruzích jen vražedný 30cm chodníček. Esko, nebo taky městské vlaky, používá Praha od roku 2002 pokusně, a o pár let později naplno. Takže tato drobnost trvala buď 45 nebo 18 let, a udělat ji musel až neoblíbený marxistický magistrát Praha Sobě a podotknu, že petrolheady a jejich "svobodu" ztělesněnou do zácpy na Magistrále to nijak neomezilo. Zácpu tam mají pořád, a stejný počet pruhů taktéž, zato nám slepým chudáčkům to pomohlo a urychlilo cestu na vlak značně.

Následovalo otevření podchodu na Žižkov. Opět slast největší. Pokud jste chodili na VŠE a museli jste na přednášku prolezat křovím a plotem a vykrucovat se potupně policajtům za přecházení kolejí, otevřete doma šampaňské. Uznávám, že podchod už ale musel něco stát. I tak je to ve srovnání s plánovanou novou halou gigantický a nesporný přínos za relativně málo peněz. O odpadnuvší nutnosti čichat osobní svobodu petrolheadů na Bulharu nemluvě.

Nyní neomarxistická lůza slaví svůj hattrick. Město za pár kaček zajistilo proboření zdi a dokončení již zmiňovaného chodníčku z Vinohrad přímo na nástupiště. Fotky zde.

Takových akcí je málo, jsou jednoduché, a lid po nich volá. Akorát je žádný magistrát nechce dělat, protože fotit se u základního kamene nového useka metra, haly nádraží nebo tangenty je cool, ale koho zajímá širší chodníček nebo ostrůvek.

Jana Čižinského a jeho partu nemůžu pochválit za všechno, ale za podobné jednohubky opravdu pro lidi, ho chválím. Začalo to už guerilla schody k přívozu, kdy se aktivista odrazil od betonového bafuňáře z ČSSD, a pokračuje dodnes. Nemusí jít o velké rekonstrukce ulic za stamiliony, na které se čeká desetiletí. Stačí drobná úprava, sto metrů a je to velký skok pro obyčejného člověka. Je to hmatatelně lepší město. 

Ještě proč se navážím do petrolheadů, když si myslím, že auta jsou potřeba a sám jezdím bahenní pumpou? Petrolheadi říkám politikům, kteří musí nutně být v opozici i proti takovýmto neškodným opatřením, většinou s pitomým argumentem, že to omezí průjezdnost a nikomu to nepomůže. Nahání tím jenom strach a falešné politické body.

Katalánsko a osmóza

Zaujal mne již několikátý článek o suchu v Katalánsku. Jistě, je to hrozné. 

Dokonce to už došlo tak daleko, že noviny cituji rozezlené zemědělce, kteří svádí sucho na obyvatele Barcelony. A ti zase na turisty. Možná se bude i linčovat. No, možná se to reálně neděje - jsou to noviny a ty potřebují vytvořit drama. Sucho ale v Katalánsku je, protože tam roky pořádně nepršelo.

Co dělají Katalánci?

Bojují s CO2, dotují elektromobily a staví tramvaje. Úplný Mirek Dušín. A zase: já elektromobily miluji. Kéž by jich po městě jezdilo víc. Ale ještě víc miluji pít a přežít.

A co by měli dělat Katalánci? 

Izrael, který dlouhodobě čelí podobnému problému, údajně již pokrývá 70% spotřeby odsolováním mořské vody. Protetická osmóza, prostatická lordóza nebo poetická mimóza. Tak nějak se to řešení jmenuje (ve skutečnosti reverzní osmóza). Dokonce už údajně pouští vodu zpět do jezera a k tomu je prý pro spotřebitele levná. Cena může být izraelský populismus, ale věřme tomu, že tu vodu minimálně skutečně mají. Takže Katalánci by měli přestat brblat a začít stavět.

Než začneme přesměrovávat toky peněz z boje proti CO2 a kravím prdům, pojďme si ještě odpovědět na typické protiargumenty prostatické lordózy:

1. V malém měřítku to funguje, ale Katalánsko je obrovské, a nevyrobí to pro něj dost pitné vody. Izrael má i s Palestinci (Pazrael) do 9 milionů, bez nich asi 4,5. Barcelona necelé dva miliony, Katalánsko má 7,5. Podobná čísla, podobný problém, podobné řešení. 
2. Voda z toho není pitná. Tak v Izraeli údajně pitná je a to tam moře prý netrpí zvláštní čistotou. Takže bude pitná i v Katalánsku.
3. Žere to energii. Ano, žere. V Katalánsku je slunce a sucho. Postaví k tomu solární elektrárny. A až tam začne být pod mrakem a pršet, a soláry nebudou vyrábět, použije se voda z přehrad.
4. Není na to připravena infrastruktura. Ano trubky vedou od přehrad ve vnitrozemí a ne od moře. Mořské pobřeží je navíc zanesené turistickými resorty. Holt se bude muset investovat a postavit trubky znovu a jinak. Není to řešení na rok sucha - možná se bavíme o desítkách let. Izrael to ví. Evropané ještě ne. Evropa má CO2.
5. Je to hlučné. No a? Není to horší než jiná továrna, a je to nutné.
6. Voda z toho je drahá. Údajně není. V Izraeli díky odsolování cena vody rapidně klesla a prý je níže než leckde v Evropě. Prý. Prý. 13 korun za kubík? 

Loni jsem psal podobný článek o Itálii, jak bojujeme proti vyschlým řekám elektromobilem a tramvajemi, zatímco nám už ujel vlak, protože bychom měli bojovat o život. Snad to lidem postupně dojde. Skleníkové plyny masivně vznikají záoceánskými loděmi (=náš konzum), dýcháním, tolik "prosazovanou" válkou na Ukrajině, táním permafrostu v Rusku, vypalováním pralesů a stavěním plantáží, kde se zčásti pěstuje pro nás. Pokud planeta sama neotočí klimatickým kormidlem, bude vedro a připravme se na to.

Inspirace 420

Svět je plný mrzutých událostí, se kterými nelze nic moc dělat, maximálně rozdávat rozumy. O to příjemnější je jakákoli inspirace. Letošní vánoce a přidružené narozeniny v rodině jsem v z části využil pro obdarování lístky na soubor 420people. Viděl jsem toho v roli doprovodu více, ale jen pár věcí mi utkvělo.

Why the things go wrong? z nich bylo nejlepší. Představení, které se zabývá kretény, je tanečně vyvedené, ale navíc zaujme scénou - bazénem z flitrů, který se do děje trvale zapojuje, zábavným vědeckým rozborem kretenství, i jednoduchým pojetím a souhrou tanečníků. Je tu silný mužský element - hranaté choreografie orientované podle bazénku, ostré zaměření, svaly, pot, dominance, agrese, vědecky podané téma. 

The HeArt of Noise na prknech Archy je zajímavé, ale také kontroverzní. Obsahuje tolik nápadů na scéně, že by to vydalo na knihu, a tanečníci/ce podávají skvělý výkon, jen to nějak celé není propojené. To pozitivní je hra se světlem, živá hudba, a v hlavní roli vodní plocha na scéně. Ale právě od vody jsem čekal ještě o kousek víc. A napsal jsem hudba, ale je to spíš "noise", který je místy nesnesitelně hlasitý. Teď to vypadá, že jsem predstaveni strhal. Není to tak. Už pro ty báječné jednotlivosti stojí za vidění.

A dodatek. Mnohá představení jsme shlédli v Maiselovce - vlastní scéně souboru. Tohle místo je ve sklepě, velké asi jako 3 solidní obývací pokoje s velmi vysokým stropem. Z pohledu divadelní scény ale je tak malé, že umí působit velmi osobně. Právě jste u někoho na návštěvě v obýváku, a třeba v sympatickém představení Softer skills to tanečnice podpoří tím, že vám pred začátkem uvaří čaj, mezi scénami vypráví osobní příběhy, protahují se... Má to ale i nevýhody: Účinkující jsou místy tak blízko, že je až těžké scénu vizuálně vstřebat. Kdo se ale může chlubit zážitkem, že mu hlavní hvězda souboru přistála na klíně? Zakopnutí, nesmírně elegantní dosed a okamžité brilantní vybruslení i s improvizovanou pohybovou omluvou zaslouží úctu - protože tato drobná svalnatá dáma jistě nebude nějak lehoučká a vyžadovalo to nesmírnou pohotovost. Zážitek, který by se vám jinde na divadle nestal.

K Softer Skills bych se ještě vrátil. Jestliže kreténi měli ryze mužský element, Softer Skills byly více ženské, kruhové. Zaujaly i tancem, a právě i neobvyklou formou obývacího pokoje, kdy sedíte z obou stran pódia. Dále pak rozprávěním a intimností dámské šatny přímo na scéně, nebo návštěvy dvou kamarádek odpoledne doma. Co koho bolí? Jak skloubily tanec a děti? Dozvíte se všechno, popijete čaj, a ještě k tomu uvidíte pěknou choreografii.

Idealistova atomovka

Neuznat volby v Rusku, to už je těžký kalibr. Z toho si Putin nejméně foukne do gatí.

A víte co? Já si myslím, že nejméně slušné procento voličů by Putina skutečně dobrovolně volilo. Možná by neměl 80% hlasů, ale třeba by na tom byl lépe než u nás Spolu. Nevím to. Myslím si to. Je to Rusko, země možností.

Co by měl západ ale tedy dělat? Nic. Nemluvit do cizich zfalšovaných voleb, zbrojit, jak správně radí strýček Donald, trénovat, držet pohromadě, a doufat, že tu výzbroj nikdy nebude potřeba použít. 

Putin možná připojí do svého Svazu ruský ublížených republik ještě Podněstří a možná nějaké státy v Asii, ale aby se tahal o Estonsko nebo Litvu s NATO, pokud bude plně vyzbrojené a jednotné, mi přijde zvláštně zbytečné.

V tom stejném místě, v tom stejném moři už Rusko je. Není tam co získat, pokud mu to Evropa nenabídne. Svou nejednotnou. Protože když bude Estonsko zadarmo, vezme si ho. Když tam bude odhodlané NATO, nechá ho být.

Kdo má ostruhy a kdo ostrouhá?

Poláci budou poprvé stavět úsek dálnice v Česku - konkrétně část D35. Řekli byste: No a co?

Zaprvé jsem zvědavý, jestli to přinese vyšší standard. Typické je, že česká dálnice je jako schody - asfalt je už po dokončení křivý a auto se při jízdě cuká. Dříve vznikají výtluky. Stačí přejet na starší silnici do Německa nebo Rakouska a vidíte ten rozdíl hned. Přesto neexistuje možnost, že by stejné firmy jako v Německu postavily kus silnice v Česku.

Zadruhé jsem zvědavý, jaká bude reakce české stavební mafie. Jestli se Polákům začnou ztrácet stavební stroje jako před lety Italům. Vím, my přece nevíme, a děláme, že stavební mafie neexistuje, že se neuplácí, nerozhoduje pokřiveně apod. Ale jsem zvědav. Možná budou Poláci ostří hoši, a nikdo se jim na jejich stavbu neodváží.

Držme jim v tom prvním i druhém bodě palce. Český trh výstavby klíčové infrastruktury totiž není tak docela trh. Je to malý velmi uzavřený rybníček, kde se točí nepředstavitelně obrovské částky, a kde klíčovým aktérem je stát, který zaměstnává hromadu velmi špatně placených úředníků, což skýtá prostor pro úplatky, a zároveň dává aktérům obrovskou motivací si toto území zuby nehty chránit. A daří se jim to. Co takhle naplánovat silnici tak, aby její stavba byla co nejsložitější? Co takhle nechat plánovat a stavět rychlovlaky někoho, kdo to nikdy nedělal? Co takhle udělat někde zbytečný dlouhý tunel? 

Konkurence vždy přináší naději. Ale nakonec, může se stát, že to Poláci odfláknou, jak je v Česku zvykem, a vše bude při starém.

Ševčíku drž se svého kopyta

Odložil jsem si to sem před časem, ale až teď publikuji.

Je oblibou soudit Ševčíka. Ano, tento člověk se posunul více do role podivína, ale pořád má v mnohém pravdu.

Takže za co by kantor měl být “souzen”?

Za jeho netolerance vůči jiným názorům na Fakultě. Tak jako volám po jeho ne-souzení za názor, volám i po tom, aby pan Ševčík bezhlavě nelikvidoval své oponenty. Univerzita je místo, kde by se mělo více než jinde o názoru diskutovat, ne jej zašlapnout jako nějakého švába (nebo Schwaba?).

Je správné soudit ho za účast na strhávání ukrajinské vlajky na Václavském náměstí, protože zda tam vlajka visí správně, je věc názoru a diskuze, ale způsob jejího odstranění by neměl být barbarský. Nicméně o tom, kam věšíme cizí vlajku, bychom měli také více diskutovat. Diskutovat. Ne se prát na ulici. A tím naopak mířím na slepé odpůrce Ševčíka. Zamyslete se, zda podporovat Ukrajinu nutně musí být spojeno s vyvěšováním cizích státních symbolů na vlastní symbolická místa. A neodsuzujte hned ty, kteří diskutují na opačné straně.

Co by naopak mělo být v toleranci?

To že jako zkušený makroekonom mluví po boku lidí s opačně extrémními názory. Má právo vyjádřit svůj názor. Bohužel tu neexistuje žádná alternativa proti mainstreamu, než jsou lidé mainstreamem označení jako extremisté, dezinformátoři nebo populisté. Ti zastupují jak magory, tak právě i ty, kteří jsou nespokojeni se způsobem vlády, protože vláda vyhodila poměrně hodně peněz z okna, a chudým tím stejně nějak moc nepomohla.

Neměl by být souzen ani za to, že má a hlásá jiný než hlavní názor, pokud to není názor, který podněcuje k nenávisti apod. Například měl zůstat děkanem, i přestože hlásá, že by válka měla skončit a Ukrajina se vzdát části území, protože to je naprosto nezávadný a legitimní názor (nesouhlasím, ale má na něj právo). Tím naznačuje preferovanou cestu z krize. Ševčík přece neříká, že je skvělé, že Rusko napadlo Ukrajinu a spáchalo tam genocidu, nebo jsem to od něj takto explicitně nečetl. Už je ale taková doba, že kdo dost hlasitě nezvoní klíčema, je automaticky komunista.

Poznámka na konec. Pana Ševčíka si pamatuji jako skvělého kantora, který uměl skvěle vysvětlit problematiku, na rozdíl od jiných, a mezi studenty se těšil dobré pověsti vstřícného člověka se silným názorem. V mnohem s ním také souhlasím. Nakonec mi pomohl formovat můj pravicový přístup k světu v dobách, kdy se na váhy pravice a levice ještě netahala témata jako transgender a Green deal.

Dnešním studentům vadí, že učí o covidismu, pojmu, který vymyslel jiný Belzebub Václav Klaus. A ačkoli s nimi v poslední době v mnohém nesouhlasím, stejně jako pochybuji, že se jedná o konspiraci, covidismus sem opravdu přišel a je tu s námi, jen bych ho nazval pravým jménem: socialismus. Další zvýšení kontroly státem, další vodění lidí za ručičku. Sami po socialismu voláme, když říkáme "někdo by měl", "oni by měli", "stát by měl". A "oni" samozřejmě rádi přijdou a něco "budou" dělat. Jenže když si pak dáte odstup, zjistíte, že stát už není jen servisní organizace, kterou si občané konsensem zvolili, ale je protkaný do našich životů úplně všude a žere peníze ve velkém, jak parní lokomotiva uhlí. A ruku na srdce: To přece nechceme. Jsme dospělí, odpovědní. Nepotřebujeme všude vodit, radit, garantovat a plácat přes ručičku.

Hvězdné války

Ukrajina je ve válce s Impériem, Izrael válčí s klony, a do toho se v rudém moři objeví něco jako Hútijové, kteří útočí na obchodní lodě. To zní fakt přitaženě za vlasy, jak z nějakého sci-fi.

Žije Visegrád?

Zda je Visegrád živý nebo mrtvý, má dvě roviny.

Takovou tu deklaratorní, kdy hlavy států říkají, že se máme rádi. S ostatními se máme také rádi, ale my čtyři se máme rádi úplně nejvíc.VSL.

A pak je ta rovina spolupráce. Kolik živých iniciativ vzešlo z těchto setkání nebo se těmito setkáními potvrdilo a pokračuje. A o těch jsem nečetl nikde nic. 

Takže je to rýže deklaratorní a to v momentu, kdy si 2+2 vládci vůbec nerozumí, je spíše deklarace komická. Visegrád je mrtvý.

Bude metro prázdné jak samoška na venkově?

MHD ročně za 7300,- je téma, které lidí rozděluje. Já to zaplatím, ale je to skokově hodně peněz. Ano, metro nejezdí zadarmo, zvlášť když energie rostou, a pokud neplatíte jízdné, jezdí prostě z vašich daní. Pokud neplatíte daně, jste borci, ale to většina z nás není, hezky bečí a daně platí.

Narovná to každopádně trh a ukáže reálnou cenu věcí, kdy dnes MHD platí všichni - i ti, co s ním nejezdi - a ještě nedobrovolně.

Že by to obhajovalo ježdění autem... To je pitomý argument. Každý si umí spočíst, kolik stojí denní  provozování auta na krátké vzdálenosti po městě. Hodně to žere, a potřebuje víc údržby, nebo rovnou nové auto, a pokud aut přibyde, bude pořád zácpa. 

Metro z daní je tedy za mne levicový populismus, a jízdné bych klidně zdražil. Jestli takto skokově, toť otázka, určitě bych šel nejdřív na nižší cenu typu 5200,- (stovka týdně), aby se tolik nebouřil lid, a pak bych to s odstupem ještě osolil na těch 20,- denně. Pořád velmi fér a nizka cenovka.

A osobní odplivnutí: není to úplně inkluzívní, ale pokud se návyky lidí změní a přestanou metrem jezdit, fajn. Bude sympaticky poloprázdné. Nechť si všichni užívají svobodu a luxus osobního vozu, po které mnozí "správní" tolik volají. Já si užiju ten nově nabytý prostor a rychlost pod zemí.

Reálný dopad takto skokového zvýšení ceny se nicméně ukáže časem - jedná se o experiment, takže těžko soudit. Možná se nestane vůbec nic.

Vážně, lidi. Znovu se nadechněte. 20 korun denně za takovou monstrózní síť MHD, to je fér a vlastně pořád ještě nízká cena. Opravdu tolik chcete všechno přerozdělovat z daní?

I/O

I/O I/O I'm just a part of the everything. 

Drazí rockeři, přesně takové jednoduché nápěvky potřebujeme, abychom věděli, že ještě nejste mrtví. Pro tuhle jednoduchost a líbivost poprock kdysi začal plnit stadiony. A Peter Gabriel není mrtvý - vrátil se po mnoha letech s autorskou deskou, kterou bych si hned šel poslechnout na ten stadion, bez ohledu na cenu.

Co říct obecně? Peter je moje srdcovka. Sálá z něj zvláštní moudrost, zkušenost a nadhled, což se propisuje i do textů. A umí udělat nesmírně dobrou show. Nová deska je přesně taková.

Panopticom desku otvírá. Střízlivá ale výrazná skladba. Formou řízná, ale ve sdělení smutná.

And we reach across the globe
We got all the information flowing
You face the mother lode
Tentacles around you around you

The Court nemusí každému vyhovovat, ale připomíná ty staré Genesis, kde Phil Collins ještě jenom bubnoval. Trochu rock, trochu opera. You know the justice is blind.

I/O je srdcovka davů. Jednoduchý refrén, optimistické vyznění. A když se ozve hluboké broukání strýčka Tonyho, je to jak návrat do dětství. Tohle musí rozhýbat ty stadiony.

Four kinds of horses s orchestrálním podkresem zní, jako kdyby utekla z úvodní znělky Jamese Bonda. Navíc nápěvek čtyři druhy koní - čtyři druhy lidí skýtá správně tajemno k dumání.

Back in the world, we're walking out the road to joy. Další geniální stadionový popěvek, písnička navíc dupe jako kdysi Barry William show a snad nevadí, že ji stylově vykrádá.

Oliver tree připomíná jeho béčkové vypalováky z 80. let, tady se možná vykrádá až moc, ale nutno říct, že se to poslouchá dobře v jinak lehce temnějším, ale velmi poslouchatelném ocasu desky.

Jak už jsem psal výše, mám Petera rád, protože jeho texty možná ve výsledku nejsou tak hluboké, jak se tváří, ale jako správně formulovaný marketingový claim ve mně vzbuzují otazníky a myšlenky.

Za mne tahle deska z doby vyčnívá a stojí za poslech.

20

Soulsavers jsou volné uskupení muzikantů, kde se otočil mimo jiné Mark Lanegan nebo Dave Gahan z Depeche Mode. A tito ochránci vydali další desku, ovšem bez zvučných jmen s ještě méně zvučným názvem "20".

Je to ovšem dobrá deska, a tak bych vám ji chtěl doporučit.

Od předchozích podniku s Gahanem se liší tím, že není tolik rocková. Nachází se na jakémsi pomezí klávesového rocku a elektroniky. Ale neznamená to, že by neměla pořádně našlápnuto.

Hned úvodní píseň Cabin Fever s výrazným a jednoduchým motivem na bicí, vás strhne. V ní i v druhé skladbě Rumblefish je druhý hlavní motiv opakující se na klávesy. A jede to jak lokomotiva.

Postupně se přidá pár balad se zpěvem. Down So Low má hammondkový podkres, který je pro soulsavers typický. A je to balada, která nezní depresivně, možná spíš zoufale. Ano, deskou se rozléhá i určité démonické temno.

Nenechte se ale oklamat - tohle není žádný triphop. Je tam i nějaký podíl kýče, vlastně spíše hodně emo, s důrazem na patetično. Prostě muzikanti s puncem doby. Zkuste je - minimálně kvůli Cabin Fever a Rumblefish.

Morál Kombat profesora Fialky

Začnu tím, co je to milión korun. Dalo by se říct, že to moc není, ale není tomu dávno, co to hodně bylo. Třeba tři základní Škody Octavia nebo garsonka na sídlišti v Praze. Byt milionářem byl těžký kalibr. No a ve té době někdy si úřadující premiér uložil milion u Podnikatelské družstevní záložny. 

A řekl: UPS! Zapomněl jsem.

Proč je to problematické?

Řekli jsme si, že zapomenout milion zřejmě není to samé jako ulít si 100 tisíc. 

Zapomenout milion v přiznání, pokud jsem politik, je ale jako naběhnout na kopí. Není snad možné, že by se to stalo náhodou, protože to není málo peněz. Já jsem na každý ušetřený milion patřičně hrdý, a pokud by se mne někdo zeptal, kolik jich mám, neřeknu mu to, ale budu vědět.

Co ovšem pan premiér opravdu vědět nemusel, je, že záložna je to problematická. Není to něco, co se říká v reklamě, dokonce ani na webu to o sobě nepíší. Také je otázka, jak dlouho už je problematická - třeba to není odjakživa. Nicméně už samotný fakt, že mu to poradil politický poradce, lehce zavání. Pan premiér třeba neřekl, jaký byl jeho motiv pro využití této méně kontrolované instituce a to zavání také. 

Pokud bych to obrátil naruby: vím-li, že chci dělat křišťálově čistou kariéru v politice, z principu se ukládání v kampeličce vyhnu. A když ne, tak křičím do médií, že jsou tam vyšší úroky.

Navíc se vlastně odstřelil v přímém přenosu. Babiš by aspoň řekl: "Nikdy, nikdy jsem si tam nic neuložil," a pokud by mu přinesli papír, řekl by: "Paní redaktorko, tohle je kampaň a takový cár papíru bych nikdy nepodepsal." Ale pan Fiala se rozpomene, že to byl on, jenže zapomněl.

A znovu: opravdu je docela možné, že je to popleta, ale to, jak to podal, resp. jak nic nepodal, je, jako když zatlučete doprostřed zdi onen pověstný hřebík, namíříte na něj kameru a odejdete s tím, že ten hřebík už ve filmu nesehraje žádnou roli. Nejde to. Všichni diváci čekají, že když ho tam zatlučete, jednou na něj někdo přece pověsí kabát. Premiérský kabát.

Mosty

Nepřestávám se divit. Dneska zavřeli Libeňský most pro tramvaje, protože ho poničil mráz. Tramvaje nemohou ani na most Hlávkův, protože je taky poničený. Spadla lávka v Troji, nákladní vlaky nemohou na most pod Vyšehradem, protože je v havarijním stavu, a most Inteligence je zavřený, protože byl v havarijním stavu, ale aspoň už ho opravují. K tomu je na pohled v havarijním stavu železniční most na nádraží Holešovice, jen se o tom nemluví.

Je to náhoda nebo znamení, že cosi v Praze zapáchá? 

Vedle toho měníme lak na tramvajích a autobusech a stavíme nové boudy na zastávkách. Adekvátní opatření. Chtělo by se říct, že stávající a minulý magistrát jsou pitomci. Jenže tyhle věci mají setrvačnost a řešit je měly především už magistráty předtím.

Vlastně se mi to nechce vyčítat ani těm předchozím. Je to spíše jakési temné kouzlo téhle země. Ale i tak v ní žiju rád a jsem taktéž hrozně rád, že jsem se nenarodil v Kambodži.

Bottom line? Měl jsem dvě sklenky a jsem unavený.

Důvod k oslavám

Že při střelbě na Filozofické fakultě Lidovec Jurečka dál slavil, nechci rozebírat z morálního hlediska. Na to ať si každý udělá svůj názor. Dodám, že v mojí firmě se večer toho dne také slavilo, a co vím, nejen tam, takže hoďte si kamenem a pozor na ukvapené odsudky. Z jiného úhlu pohledu: Dokonce myslím, že ministr zemědělství nemá k takové situaci moc co dodat, a tedy ať slaví. Jde spíš obecně o to, že pan Jurečka je veřejný činitel, a tam se bere jiný metr, a voliči mu vystaví účet.

Nejspíš teď svoje korýtko ustojí. Jenže jaký to může mít vývoj na další vnímání vlády a strany jako takové? Jurečka nabídl složit všechny funkce, což je velkoryse gesto, nicméně i tak už ho plno lidí bude vnímat jako klasického bafuňáře, kterým on asi i trochu je. A to bude dále utvářet nálepku pro celou vládu, která to má i tak už hodně nahnuté. 

Dopad tato "klukovina", jak ji profesor Fialka nazval, může mít v dalších volbách. Povede to k neúspěchu vládních stran, a k volání po nových neposkvrněných sílách, kamžto se jako vždy pasuje ANO a různé další "životně-realistické" strany na jedno použití. Zároveň se může změnit vedení KDU, a strana se také může posunout někam, kde ji nechceme. A protože Lidovci jdou s každým, kdo staví vládu, mohou být hybatelem nějaké pro stávající koalici velmi nepříjemné změny.

K tomu vede tahle "klukovina", nebo chcete-li, bafuňářství, tedy neochota práce s vlastním mediálním obrazem, a ignorance hlasu lidu - k zvolení populistů.

Předsevzetí 24

Nový rok je skvělá příležitost dát si nějaké předsevzetí. Ne protože se to dělá, ale protože je to milník nebo řekněme startovací čára.

Moje bylo loni skoncovat se sladkým a povedlo se. Už žádné dortíčky během dne, žádné balené dobroty, čokolády apod. Proč jsem to dělal? Jedl jsem toho hrozně moc a moje střeva a štiplavý pot už mi to dávaly najevo. Jak se omezení projevilo? Okamžitě zlepšení a postupně mizejíci sžíravá chuť na sladké. Největší výzva? Nebýt exotem. Tedy jíst sladké, když se to hodí (něčí narozeniny, vyhlášená cukrárna, někdo napekl), a zároveň se tím nenechat strhnout zpět k oné sladkožravosti. Zezačátku těžké, po pár měsících lepší. A povedlo se.

Teď je tu přede mnou neméně těžké předsevzetí. Seriály. Na ty jsem začal koukat nevinně, v první covidové zimě - takže je to takový můj long covid. Ještě předtím byl the Young Pope, kdy jsem spíše nerad udělal výjimku - seriály mi vždy lezly krkem tím, jak jsou uměle natahované a dělají se díly pro díly. Ale Mladý papež byl tak geniální, že jsem se pro jednou podvolil.

Pak přišel Babylon Berlín. Jsem ten germanofil někde jsem o něm četl superlativy, tak jsem si z ulož.to stáhl první díl. Tyjo! A taky že ano. Ta atmosféra, ten obraz, to napětí, propracované postavy. Chytlo mne to a byla radost si vždy po čase stáhnout díl a dívat se. Pěkně hned, jak šly děti spát, se sklenkou vina...a pak jít taky spát - ještě před půlnocí.

Fáze dva byla HBOMax. Štvalo mne, že máme jeden z mála zdrojů zábavy - koukání - a musíme krást. Zaplatím jsem tedy HBO, a pak i Netflix. S tím ovšem přišlo i to, že člověk občas sjel i dva díly najednou. A to už jsem byl po půlnoci a na dvou sklenkách. To se to pak ráno v šest moc dobře nevstává. Trpí tím cvičení a běhání, ale v covidu to nebyl takový problém. A také to byl ten Babylon a ten jednoho dne skončil.

Pak jsem ještě byl vybíravý. Vždy když se objevila nějaká dobrá recenze, seriál jsem sjel. Občas to bylo v tom režimu, že týdně vydávají nový díl, což bylo neškodné a ideální. 

Co ale bylo škodlivé, bylo vybudování toho zhoubného zvyku: když je den na konci, šlehnu si seriál. Tělo si na to zvykne jako na ten cukr. A začne to dělat automaticky. 

Když na konci dne není díl, cítíte prázdnotu. Takže hledáte další dobré seriály. A vezmete už i něco, co nemá dobře hodnocení ve smyslu nadčasové nebo artové, ale prostě jen kvalitní zábava.

No a pak přijde fáze předávkování. Jste méně vyspalí, méně dáváte pozor a streamovací služby se starají, aby vám automaticky pustily další díl po té, co ten předchozí skončí v nejnapínavějším bodu. A zároveň hned přeskočí titulky. A vy nechcete přestat. Takže už nejste na jednom dílu, ale na dvou až třech. A je po jedné ráno. Vstávate pořád v šest, takže dávka spánku už není šest hodin, ale pět. Také už se nedělá to, že by se díly uvolňovaly postupně - streamovat můžete celou sérii hned.

To už máte mozek úplně vymletý - tím spíš pokud k tomu máte náročnou práci. O to víc chcete svou odměnu.

A začněte sjíždět věci, kterými jste dříve vysoce opovrhovali a jsou tu již léta jako Walking Dead nebo Game of Thrones. A tak jsou tu seriály s vámi na mnoho let dopředu.

Jen výjimečně je seriál od druhé nebo třetí sezóny tak trapný, že vás od dívání na čas odpudí. Ale i to bylo. 

Dokonce dojdete do momentu, kdy koukáte na více dílů až do půl páté do rána. To vám zase totálně pokazí víkend. Protože spaní do deseti prostě zabere půl dne a stejně nejste vyspalí.

Zkoušíte to omezit. Nejde to. Jakékoli předsevzetí typu jeden díl a dost funguje jen na chvíli. Pak přijde napínavý konec, a už to řetězíte zase. Najednou vůle nepomáhá, protože je po půlnoci, vy jste unavení a chybí energie to vypnout. Zkoušíte dokonce různá tvrdá omezení, ale ta nepomáhají.

Takže docházím k tomu, že je potřeba skončit už úplně. Podobně jako s hraním, kdy od určité doby již mám pouze záměrně velmi neherní počítače. Když si sednu ke hře dnes, pořád platí, že nemám záklopku, a proto už nikdy hrát nemohu. Ale už to o sobě vím a kontroluji to.

Moje předsevzetí jsou tedy seriály - podobně jako hry úplně, ale podobně jako u cukru si nechat dvířka pro dobré a uzavřené série typu Mladý papež. Na základě recenze. Držte mi tedy palce - působí to jako nic, ale pro mne je to větší výzva, než to vypadá. A klidně se mne v březnu u piva nebo u kafe zeptejte, jestli ještě čučím, pomůže mi to dostát závazku.

Tímto také přeji všem šťastný rok 2024 - ať vám neřesti přináší jen radost a drobné opotřebení v rámci přípustných mezí.

Čina Vysočina

Jedeme na Vánoce k Jindřichovu Hradci. Předpověď slibuje mokré sněžení, lámajici se stromy a kalamitu na Vysočině.

V Praze pršosneží, ale jde to. 

U Senohrab už si říkám, jestli byl dobrý nápad vyrazit zrovna teď. Ale aspoň jedeme za dne. 

U Hvězdonic už si říkám, zda to neotočit. Vůz zrychluje, brzdí a zatáčí bez podkluzování, ale šlemy mokrého sněhu při přejezdech z pruhu do pruhu šasi nepříjemně škubají a chrastí v podběhu. Naštěstí nejede moc aut.

Blížíme se na Vysočinu. Náklaďáky do kopců zrychlují a proplétají se mezi auty. Značka: kdo jednou stál už stojí opodál. Vypadá to jak když unikají před apokalypsou, ale aspoň na vystrašené víkendové řidiče netroubí.

Někteří řidiči to nepochopili. Jedou nám v kufru jako by se nechumelilo. Pro ně ale zákony fyziky platí také. Snažím se přejet ohradu sněhu, abych jim uhnul mezi náklaďáky, ale stejně jsou to ko**ti. O chvíli později většinu z nich potkáváme jet napravo a pomalu. Zřejmě jim to někde pořádně podklouzlo.

Pluhy jezdí. Kdo by nadával na silničáře, by se měl nejdřív zastavit a promnout si oči. Od Hvězdonic předjíždíme pluhy v pravidelných intervalech, jenom sněží tak silně, že to stejně není jako v létě. 

20 kilometrů k odbočce na Humpík. Srdce Vysočiny. Doprava definitivně zastavuje. Modlím se, aby to kamiony ubrzdily. Sjíždíme na zasněženou krajnici a vytvářím uličku. Kolem přijíždí dvě sanitky, a pak už nic. 

Ale pohoda. Diesel šumí, topení topí, sedačky jako křesílko, stěrače se monotónně houpou po skle, písnička hraje. Všichni to ubrzdili, teď se nesmí stát nehoda ve více zapadaném protisměru, kde to zatím jede.

Půlhodina čekání. Lord Ford se zlobí a začíná se třást. Jinak ale vše při starém. Vypínám xenony a stěrače, ale dieselové topení nechávám rád topit.

Hodina čekání. Kromě třesení začíná být vsude cítit nafta, ale dobré, dá se to vydržet. Nechci vidět co na to říká Fordův filtr pevných částic. Děti jsou zoufalé, protože se nudí. Brodím se sněhem do kufru pro tablet. Zatím nepotřebujeme ponožky, motor pufá a auto je hezky vytopené.

Díváme se na mapy a Google. Zjevně stojí celá D1 na Vysočině a mnohé silnice kolem.

Hodina druhá. Lidé chodí čůrat do sněhu. Někdo jde za náklaďáky, dámy mezi přední a zadní dveře. Všichni na ten moment solidárně vypínáme světlomety, ale stejně jim svítí zadečky. Nádrž je pořád plná, topení topí, vody máme dost.

Únikovou uličkou projíždějí sem tam blikající elektromobily. Posledni šance než spadnou do režimu "želvička". Tentokrát jim to elektrické privilegium nezávidím. Náš třesoucí bufík tu může stát do zítřka a furt bude topit.

Aplikace Záchranka periodicky hlásí kalamitní stav, ale jen na horách. O Vysočině mlčí.

Dvě hodiny a něco. Už je tma. Doprava se lehce pohnula a my sjíždíme z dálnice hloubeji do srdce Vysočiny. Hned na sjezdu jsou uvízlá auta, která nedala kopeček, protože si sedla na břicho. Lord Ford je ovšem dobrý hrabavec a má kvalitní zimáky, takže se zdatně hrabe kopci vstříc.

Vysočina, zmrazky. Silnice má projeté koleje, ale volantem zmrzlé tvrdé hroudy cukají, jako kdyby se s vámi někdo dával páku. Auto se třese a děti mají strach. Já taky a dokonce se to nebojím přiznat.

V kopci při míjení protijedoucího auta uvízla Fabie, která sjela na neprojetou krajnici. Ford se z krajnice neochotně vyhrabe a jede kolonu objet. Bez blinkrů do cesty vjíždí hřmotné německé SUV se stejným cílem. Následně uvízne vedle Fabie, protože vyjelo moc na druhou krajnici. Nadávám, protože musím znovu zastavit v kopci. Pak se ale SUV rozjede a my naštěstí taky. 

Následně potkáváme hlavní silnici. Je protažená - tady úřadují traktory. Google nás ale žene zpátky do lesů na okresky. Poslechneme ho, ale jsme jediní. Osamělý rytíř, který se pere s mokrým sněhem. Sem tam objíždíme padlý strom, ale nic co by bylo napříč silnicí.

Do Pelhřimova přijíždíme z jihu víceméně sami. Nakupujeme v DMku - tady se vyčůrám, tady jsem člověkem.

U Kamenice čina končí. Sníh se mění na déšť - tlustá černá čára. Jako by všechno, co se stalo, nebylo. Sníh není. Jenom prší. Je půl desáté a podle zpráv dálnice ještě stojí. 

A co říct závěrem? Kolaps dálnice působí jako apokalypsa. Řady uvězněných aut, všichni pufají, a veškerá civilizace nám bude k ničemu, jakmile dojde benzín nebo elektřina.

Poučení z toho? Věděli jsme, že do toho jedeme. Chce to dle starých pouček plnou nádrž , teplé ponožky, deku v autě, dost vody a oříšky. Dál pak lopatku na odhrabání a řetězy. Zbytek je štěstí a jízda klidnou nohou, sníh nemá rád brzdy, ani velké otáčky. Gumičky stěračů a zimní gumy jsou základ, ale chápu, že to není něco, co by člověk kvůli jedné cestě vyměnil. 

Poučení číslo dva: Naší dědečkové tak jezdili běžně každou zimu, a s daleko horší technikou, a my tady vyšilujeme a píšeme na blog.

Všem šťastné a veselé bez nehod a kalamit.

Ženy to vyřeší

Hrozně bych autorce přál, aby její emancipovaný a genderově nadřazený titulek měl pravdu, ale je to takové to západní srdíčkové wishful thinking. Female power. Jenže jak už víme, podobných titulků o Putinově Rusku už bylo, a světě div se, Rusko to ještě nepoložilo.

Obávám se, že pokud ženy půjdou na náměstí, ochutnají zpátečnický mužský barbarismus a může jich překvapivě hodně skončit ve vazbě a o děti se bude starat babushka, zatímco muži budou dál umírat na jatkách.

Rusko je země, kde absurdní je denní realita. Pořád to nechápeme. Pořád je bereme jako sebe.

Opustím-li genderovou horkou půdu, podobné srdíčko čtu i jinde: Zdá se, že Ukrajina na frontě nevyhrává, a přesto pořád čteme, jak je ruská armáda neschopná a nemožná. 

Jenže ta nemožná armáda má pořád dost lidských zdrojů a dokonce se přes všechna embarga nějak dostává k munici a dronům. Opotřebovávací válka běží už dobu a oba rivalové jsou opotřebení adekvátně svému statutu. Rusko se historicky ztrapnilo a přišlo o blitzkrieg a moment překvapení, ale potvrzuje perfektně imperativ, že jich mnogo, což na vítězství zřejmě stačí, a Ukrajina je slabá země visící na vlásku, kde manželky připravují Molotovovy koktejly, zatímco manželé čekají, kdy dostanou sem tam nějaký kousek vysloužilé západní techniky, kterou si západ nenechal na vlastní obranu, aby Putina nenapadlo pokročit dál než do Moldávie a Pobaltí.

Složité souvětí, čárek mnogo. Důležité ve třech slovech: Rusko bohužel neprohrálo.

Stará Nová hala a nová Nová hala holala

Taky si kopnu. Hlavní nádraží není nic moc. Před rekonstrukcí bylo úplně děsivé, ale ani teď se blahem nezalykám. Čím se liší od moderních stanic? Ty jsou bohatě prosklené, mají světlou dlažbu a stěny a ultrajednoduchou údržbu. My máme prosklenou překrásnou Fantovu budovu, která ale jaksi stojí mimo proud, protože je utnutá kolejištěm a Magistrálou, a taky byla stavěná na zásadně jiný druh provozu. Pánové s cylindry, dámy s paraplíčkem - znáte to. Neznáte. Přeháním. Spíše myšleno kapacitně jiný druh provozu.

Nová hala je naopak brutalistní temná klec pod Magistrálou dimenzovaná nadčasově na dnešní provoz. Samotný brutalismus je spiše onanie architektů, estétů a znalců architektury, než stavební styl - není to nic pro lidi. Něco jako dálniční křižovatka. Je brutálně účelná uprostřed pole, ale do centra města nepatří.

Řešení podle Ládíka? Klidně zbořit. A taky zrušit to otřesné parkoviště na střeše haly plné divných šíbrů a ponechat, ale zlidštit Magistrálu - aby se k nádraží dalo dostat po chodníku povrchem a přes přechod. Vítězný návrh rekonstrukce mi v tom jde dokonale na ruku.

Na druhou stranu: Hlavní nadráží tu je a docela dobře funguje. K tomu stará Nová hala je památka a pomník doby. Nemůžeme jen tak bořit památky, když se nám už nehodí. Hala také prošla nákladnou rekonstrukcí, která ji v rámci možností zlidštila, a pokud tedy teď dbáme na každou bublinku CO2, když si třeba zakazujeme jezdit autem, což se skřípěním zubů tedy holt beru, neměli bychom něco stavět, hned to bořit a znovu stavět, protože přitom se vyprdlá mooooooře CO2. Mňau mňau mňau. 

Takže Alhambru ať si slovutní vítězové soutěže ještě strčí někam, a Hříbeček, ať se ještě trochu snaží. Jistě se mu to na druhý pokus povede lépe. To není míněné zle. Mně se taky všechno nedaří napoprvé.

Ramusák podruhé

Nedávno vyšla zpráva, že by nový most pod Vyšehradem mohl mít bronzovou barvu. Zní to jako drobnost, ale z pohledu génia loci je to zásadní moment. Původní návrh bílého mostu s neskrývaně betonovým předpolím v místě působil brutálně. Někde na dálnici mezi Ostravou a Bohumínem by byl ok, ale mezi Vyšehradem.a Pražským Hradem úplně ne.

Bronzová barva ale mění pohled na věc. Ano, chybí tu patina starého Rámusáku, ale celkové vyznění je lepší. Stejně jako bylo kdysi dávno prezentované červené.

Teď už jen "nepřiznat" nějak chytře ten beton a začnu mostu fandit.

Souběh!

A pak to tam najednou bylo obojí: Sníh a ani-noha-na-Karlově-mostě. Ou jé!

Jsem jak malé dítě nebo štěně, které vidí sníh poprvé. 

Akorát musí být dvě ráno a někdo vás musí vytáhnout na narozeniny.

Náhradní listopad

Listopad se letos nekonal, a tak tu v prosinci máme náhradní listopad, a na sněhovou pokrývku konečně padá listí. Některé stromy byly ještě zelené.

Není to glosa. Nechávám to tu jako vzpomínku.

Cybertruck Porsche Porsche

NaTeslu Cybertruck jistě názor máte, stejně tak jako na elektromobily celkově. Nemíním s ním polemizovat.

Roztomilé nicméně je, jak se motoristický tisk pře o sekundy v zrychlení v souboji s Porsche a s dalším Porsche na přívěsu (viz. třeba zde). Je to zase trapné hafání pražského krysaříka.

Sdělení té reklamy není, o kolik desetin sekundy to zrychlí dřív nebo později. Sdělení je, že úplně sériový a dlouho vysmívaný elektromobil od značky, která vyrábí auta ani ne 15 let, se může rovnat benzínové ikoně automobilismu, a to aniž by se při takovém výkonu rozpadl nebo jel rovnou do šrotu. Dokonce je za určitých specifických podmínek každodenně použitelný.

Takže ano, je to lehce marketingový podvod, pokud jde o desetiny, ale v jádru věci před inženýry Tesly je třeba smeknout. Opět posouvají hranice. A ne z donucení regulátora, ale aby vydělali prachy.

A marketing? - nechť ho posoudí trh a kupuje nebo nekupuje.

Znovu opakují: Osobně dobrým elektromobilům velmi fandím, protože aut je ve městech moc a staré diesely nás dusí. Ale pokud mne naše vláda nedonutí, budu se držet spalovacího auta, a pokud donutí, nebudu mít na elektromobil peníze. Ono nacpat ročně deset tisíc do oleje, je přecejen méně než koupit nové auto za milion a půl, a pak nemít kde dobíjet. 

Gdaňsk - objevená perla severu

Gdansk je zvláštní zvíře. Město bývalo přístavem, ale ten už se dávno přesunul na sever, ven z města. Městem se prohnaly dějiny: Teutoni, Němci, nyní Poláci. Bylo svobodné hanzovní, pruské, s nezávislým statutem atd. Teď je vrcholně polské, ale dějiny se na jeho atmosféře podepsaly a vytvořily unikátní koktejl - pojďme si to v bodech popsat.

Nejprve popis sceny. Vánoce. V Gdaňsku už sněžilo a pořádně. A protože je to sever, sníh zůstal ležet a umrzl. Do toho už zde běží naplno vánoční trhy, takže vánoční atmosféra uprostřed listopadu byla zaručena na 200%.

Přístav. Město žije jeho tepem. Řeka, kanály, lodě, jeřáby, sklady. Velká část centra žila stejnou výzvou jako Hamburg nebo Holešovice - co se sklady, moly a jeřáby, které už nemají smysl, protože doprava se dělá jinak? Lodě jsou větší, používají se kontejnery a velká vlaková seřadiště. Podobně jako v Hamburku zde na ostrovech a kanálech vznikají nové čtvrti, které částečně kopírují starý severský styl vysokých úzkých domů se špičatou střechou.

Architektura. Gdansk jako jiná severská hanzovní města drží zmíněný styl červené cihly. K tomu se přidává charakteristický prvek úzkých vysokých domů - 3 vysoká úzká okna na patro a 3 až 4 patra. Špičatý štít, minimum kudrlin. Domy vůči sobě stojí štíty všelijak našikmo, takže uliční řada je pitoreskní leporelo. Typické jsou předzahrádky, kdy dům stojí jaksi o půl patra výše a pod ním je poloviční sklep, kde obchodníci a řemeslníci tradičně měli svůj krám. Dnes to dělá úžasnou atmosféru - narozdíl od domů jsou mnohé sklepy a předzahrádky původní. Domy pak mnohdy drží styl "cihla dovnitř", což má taky úžasnou hygge. 

Válka. Na Westerplatte začala pro Poláky druhá světová válka, a Gdaňsku se nevyhnulo bombardování. Nejspíš i díky úspornému severskému stylu staveb bylo historické centrum obnoveno a dobrá zpráva: Má úžasnou autentickou atmosféru.

Obchod. Tohle město bylo svého času sakramentsky bohaté a podobně jako Hamburg, Brémy, Rostock a Lübeck bylo na tepu světového obchodu. Tahle sláva dávno skončila a Gdansk působí spíše provinčně. Původní kulisy zůstaly, snaha o moderní dostavbu je místy velkolepá, ale kapitál a obchod už tu není.

Socialismus. Poetický Gdansk končí městskými bránami. Pak už následují městské dálnice, po kterých frčí tramvaje na odhalených kolejích, jsou tu kilometry sídlišť. Bombardování si vybralo svou daň, a komunisté taky. Mezi paneláky a činžáky najdeme občas nějaký starý sklad nebo akademii, ale je to z větší části stejně sídlák. V lepším případě se někdo pokusil udělat porevoluční ulici.

Požitky. Gdansk je obrovský, a ve vymrzlých dnech je radost se zahřát u kamen. Jako jiná významná města má i Gdansk turistické mucholapky s naháněči, ale také nespočet výborných a milých hospůdek. Klasika jsou herinky, bramborové pirožky, kašubská kachnička a pak i čerstvé ryby. V mnoha hospodách si dávají práci se zdobením - kvítí, klíčky, zelenina a kapání jsou na talíři vyskládány jak umělecké dílo.

Tep víkendu. Staré Město je neuvěřitelně zalidněné, umocněno vánočními trhy. Možná je to dané i tím, že v okolních sídlištích prostě chybí atmosféra. Jsou to noclehárny. Působí to tak, že místní se hodí do gala a jdou si užít své krásné Staré Město - korzovat, konverzovat, pojíst, popít.

Moře a přístavy. Za obojím je třeba vyrazit z města vodní tramvají autobusem nebo taxíkem. Opravdu velké přístavy jsou na severu, se spleti kolejí, nadlidsky velkými loděmi a jeřáby. Na moře se lze podívat třeba ze zmiňované Westerplatte, kde je památník války, kopec a rozhled. Lze se tu dostat k moři - je tu kamenitý vlnolam, promenáda a písek. Moře je čisté, ale pár kilometrů od vás pluje fronta zámořských lodí. A co bychom si říkali - jsme na severu, takže jakmile opustíte háj Westerplatte, začnou do vás řezat žiletky ledového větru. Ne ostré poryvy, ale táhlé ledové vanutí pouze pro otrlé.

Také samotný přístav... Jsou to kilometry a nedá se říct, že by tu byly chodníky nebo se tu počítalo s turistou. Ale projít se tu a nasát atmosféru za to bláto a louže stojí.

Gdansk je podobně jako Wroclaw velmi příjemné překvapení. Představoval jsem si, nevím proč, že skončil jako Královec, ale vyvedlo mne to z omylu. Narozdíl od Rusů mu totiž Poláci dokázali vrátit nezaměnitelnou historickou atmosféru a vytvořit krásné místo, které dobře vibruje a stojí za návštěvu. Autem 8 hodin z Prahy, nicméně přímý let low cost aerolinkou slibuje i s cestami na letiště a z něj čas méně než poloviční. Doporučuji!

V neposlední řadě výlet byl dárek k jubileu od sestřičky, a je k neuvěření, že tak intenzivně a dlouho spolu jsme možná byli naposledy jako děti. Za to díky!

A jak jede Mondeo mk5?

Kamarád mi před rokem půjčil Mondeo mk5 se 180 koníky. Znám to auto ze sedadla spolujezdce nebo jako taxík, ale jako řidič jsem ho předtím ještě nezkoušel.

Takže dojem z exteriéru: Protože je rok 2023 a vozilo bylo navrženo v roce 2012, je už za zenitem. Měl bych to nějak zjednodušit: Zepředu se mi líbí víc než tehdejší soudobý Passat, zezadu je fádní. Je to věc vkusu.

A jak to jede? Nejdřív dojem z interiéru, protože v interiéru jezdíte - nikoli na kapotě nebo na grilu. Tohle auto není funkčně vůbec špatné, ale palubní deska je celkovým vyzněním hrozná. Není poplatná roku 2012, je to krok zpátky i proti předchozí generaci z roku 2007, která po faceliftu vypadala k světu. Amerika versus Německo. Nepochopím, když moje staré kolínské Mondeo má hezky pravidelně rozvržená velká tlačítka s příjemnou odezvou, která jsou decentně podsvícená, musí mít tahle americká bestie hromadu mrňavých vrzavých tlačítek, která ještě brutálně modře svítí. Ovládání na volantu se také zmenšilo. A vše je korunováno humpoláckým plastovým rámečkem kolem infotainmentu, který má jakousi neutrálně ani ne šedou, ani ne stříbrnou barvu a plast z něj volá: heeeej, všimněte si mne - tady jseeeeem. Jsem PLAST! SLAST! Zopakuji i klišé, že přes větší vnější velikost auta, je uvnitř znatelně méně místa než v předchozí generaci, která byla prostorově opulentní. Dobře se to poznalo, když jsme vozem jeli čtyři chlapi.

A jak to jede podruhé, řidičsky? Tohle auto je především důkladně odhlučněné. Nebál bych se říct, že nejlépe ze svých souputníků, co jsem v poslední době jel (mluvím hlavně o taxících Passatu a Superbu). Zde ještě francouzský motor TDCi má důvěrně známý zvuk i třas, ale do interiéru v podstatě nedoléhá. Odměnou za nepřímé řízení, je pocitově méně třesení od motoru, i když řadička a pedály za studena stále důrazně vibrují.

Podvozek působí skokově vyspěleji. Jak již bylo řečeno, valivý hluk je dobře utlumen, auto pěkně žehlí nerovnosti. Posun je jednoznačně ke komfortu a preciznosti vyšší třídy. Řízení je celkově odtažitější, což ale neznamená, že by auto nesedělo nebo jelo v zatáčce rovně. Na zimních gumách jsem ale neměl příliš možnost zkoušet ho na hranici možností. Takový ten pocit zakousnutí do asfaltu a kopance do volantu tam ale už prostě nejsou. Je to něco za něco, a vůbec to není špatné.

Jak to zrychluje? S manuálem z nuly neochotně - kvrdláte pákou, motor kvrdlá autem, ale zvláště v rychlostech 0-50 kmh působí těžkopádně, jako by táhlo haldu kamení. Proti tomu tam dvouspojka v mém papírově slabším starci sází kvalty, nenechá turbo odpočinout, a dere se od nuly kupředu. Že inovací došlo k zpomalení, je ovšem psáno i v parametrech. Naopak od 80 kmh nahoru se karta obrací, a mlaďoch zrychluje ochotněji -  tady už se prostě projevuje skoro 20 koníků navíc. Nová verze s manuálem má také o litr nižší spotřebu (5,7l) než můj staroch s dvouspojkou (6,8l), což už se blíží do říše Škoda a VW. Tu spotřebu docílil kamarád klidnou nohou. U mne jsou na denním pořádku akcelerace a dálniční tempo se 155 kmh na tempomatu.

Zkusím ale ještě jinou méně příznivou perspektivu: Srovnám-li poslední Mondeo s trojkovou Octavií nebo soudobým Passatem, ujedou mu i se slabším 110 kw motorem, a se 135 kw si ho namažou na chleba k snídani. Nemluvě o značně slabším soudobém Focusu kombi s tříhrnkem a mild-hybridní technologií - ten chrčí jak rozzuřená travní sekačka, ale taky k tomu pěkně jede. Jsou to sice papírové závody kategorie čivav a jorkšírů, protože opravdové ZRYCHLENÍ dnes znamená hodnoty mezi pěti a sedmi sekundami, ale ani tyhle drobné rozdíly úplně ignorovat to nelze. Proč si za víc peněz kupovat pomalejší auto?

A koupil bych si tedy takové auto? Ne, pokud by mne k němu nedotlačila cena. Už při uvedení na trh v roce 2014 se mi nelíbilo, a teď jsem ho jako vlastník Fordu vzal na milost, ale nebere mne. V tomto případě bych už jednoznačně a bez váhání volil Passat, který má aspoň v některých provedeních palubní desku docela hezkou, motory v poměru výkon / spotřeba / spolehlivost nepřekonatelné, podvozek kvalitní a větší kufr, a pokud bych volil srdcem, bral bych Mazdu 6, protože ta hraje jinou (svojí) ligu. Jediným argumentem by mohla být nesmrtelnost motoru Duratorq TDCi v kombinaci s výbavou ST nebo Vignale za cenu, která je objektivně níže než u Passatu, Superbu nebo Mazdy 6. 

Svobodné a demokratické urážení

17. listopad je den, ke kterému lze mít různé postoje.

Část lidí má radost, že je volno, ale ignoruje jej tak jako jiný svátek - maximálně se dívá na google, jestli jsou zavřené obchody.

Pak jsou "pažníci" - ti mají dobrou paměť, a mají to v paži - vědí, co se 17. 11. stalo, a zároveň si pamatují, jestli prodejny nad 200 metrů zavírají. Podstata svátků jim ale taky uniká.

Šťavnatá dužina jsou havloidi. Dělají si selfie na Národní třídě, jak zapalují svíčku, a pak si jdou společně dat kafe, čaj a nebo pivo. Někteří napíšou moralistický příspěvek o odkazů Havla na Facebook, ale většina to nestihne, protože si povídají v hospodě. Pokud vládne Babiš nebo světlonoši svobody, jsou naopak velmi aktivní, a píšou, že je demokracie v ohrožení. Teď vládnou, takže jdou jen pít. 

Pak jsou tu populisti - ti jdou na Národní taky, aby se neřeklo, ale někde v skrytu duše pochybují, protože průzkum mínění jim řekl, že jejich voličům je to ukradené, a neví, co se 17. 11. stalo. Mají tak aspoň nějaký šťavnatý bonmot pro televizi, aby se to vytěžilo, a nemusí souviset se 17. 11.

No a pak jsou tu různí espéďáci (schválně zjednodušuji - jsou ve všech stranách a nemyslím to pejorativně - možná je po fiasku trojkolky budu volit), které by účastníci 17. 11. nejspíše vypískali, ale protože se tak neděje, mohou taky zapalovat svíčku, a dokázat si, že i přes půlku jejich programu v rozporu s hodnotami 17. 11. jsou světlonoši svobody. Bacha: "svobody", nikoli "demokracie". Pojem demokracie je vyhrazen pro liberálně marxistické "demokraty" a obecně "vláda lidu" by neměla vést dál než k mandátu (jejich mandátu) ve volbách. Zároveň mohou situaci využít k tomu, aby řekli, že svoboda je v ohrožení.

Osobně se řadím k té poslední skupině, která v onlajnu mává rukama a křičí, jak je skvělé, že "můžeme", ale v zásadě se tím snaží zakrýt nezájem. Ráno si vždy znovu přečtu, co se stalo, protože vidím vlajky na tramvajích, a jsem překvapený, že v kanceláři nikdo není.

A nakonec je tu Václav Klaus, který řekne že vše bylo jinak, že převrat způsobily nevyhnutelně ekonomické skutečnosti (v čemž má bohužel částečně absolutní pravdu) a nikoli kriklouni na Národní, a roušku nosí jako klaunovskou čepičku. To je on a tak ho musíme mít rádi, protože už se nezmění.

A zcela v jiné dimenzi jsou konspiráčata, která to všechno ignorují a už od rána poslouchají svoje zdroje - 17. 11. způsobili a řídili tajemní "oni". Neví se, proč a komu to co přineslo, ale stejně tak na nás chystají "zlí oni" něco i teď a jenom konspiráčata to odhalila. Kdo jsou oni? Sorosz, WHO, Davos, Gates, a pak tajemné síly, co nemají jméno, ale vše řídí skrze Black Rock apod. Na Národní sere pes, protože demokracie nikdy nebyla - byla jen kulisa pro hloupé lidi.

Ale vážně: doufám, že článek berete s nadsázkou. Nevíme, jestli demokracie je, byla, bude, nebo jde do kopru, ale zatím se máme skvěle, protože můžeme na blogu pozurážet svobodně všechny. Máme možnost dělat kariéru, kterou chceme, jezdit kam chceme, koupit si, co chceme, milovat ty, které máme rádi.

Neumím to ochránit, neumím to ani pořádně zhodnotit, ale jsem rád, že to mám. 17. 11. samotné svobodu nezpůsobilo, ale pomohlo tomu - je to důležitý krůček v mozajce moderních dějin směřující k demokracii, a umožňuje úsilí o svobodu personalizovat a mít osoby, kterým lze být, vděčný.

Na kontakt na zdraví!

Je to krásné moci si něco přivlastnit. Včera banky spustily platby na kontakt. Tedy to, že z většiny bank můžete poslat platbu na telefon jako SMS, aniž byste znali číslo uctu. Stačí vám mobil příjemce.

Byla to věc, kterou jsme s exkolegou vykopli po té, co jsme spustili první mobilní platbu v Česku. Původně jsme ji zamýšleli více komerčně - tedy že bez platební karty půjde na mobil zaplatit i obchodníkům (například trhovcům).

Hezky jsme to protáhli zákaznickým průzkumem, udělali prototyp, našli dodavatele, vymysleli, jak se to bude komunikovat, a předjednali po pražských kavárnách s dalšími hráči na trhu (v rámci kultivace trhu, ne kartelu). Mohlo to být na klientech prvních tří bank začátkem roku 2017.

No a pak se řeklo, že se to udělá přes bankovní asociaci a komerční záměr se ztratil. Převzali to jiní, serióznější a důstojnější borci (já byl vždy spíše cirkusák a špatný bafuňář), a ti to po sedmi letech dotáhli. Prý ještě dlouho oprašovali moje prezentace. 

Takže: z mého řešení a nadšení zůstala pouze myšlenka. A ani ta nebyla moje - přede mnou to zkoušelo Mobito, mBank a jeden kolega měl ten nápad v menším měřítku v šuplíku. Zároveň UX je postavené malinko jinak, méně agresivně, a je to technicky lepší o instantní platbu, protože naše řešení se opíralo ještě o dobíjecí platbu mobilních operátorů. 

Finálně, pracuji teď v karetní asociaci, takže toto řešení je konkurencí, protože platba se posílá z účtu na účet a nevyužívá kartu. Zase ale tak nelze platit obchodníkům, což kartám zajišťuje stabilní pozici. Já je tehdy chtěl vyzvat na bitku.

Takže vlastně nezůstalo nic. Ale i tak je to hezká vzpomínka - tehdy jsme to odpracovali příkladně a čistě a byla to radost, a díky tomu se podařilo nadchnout kolegy, management i jiné banky.

Xperia 1 V První dojmy

Protože je mi těch 40, nadělil jsem si vedle kávovaru černý Sony Xperia 1 V. Ještě mne nějaké samodárky asi čekají, ale teď o tom telefonu.

První dojem je wow. Černá sice vizuálně není nijak přitažlivá, ale Japonci telefon vymazlili na dotek, což není vidět. Vroubkované hrany a šupiny na zádech jsou velmi netradiční. Trochu jako kufr rimowa, který ale nešaháte, jen koukáte. Tenhle telefon je hmatová radost, ale logicky pouze bez pouzdra. Co je naopak negativní: nový model už není tak tenoučký jako trojka. Je robustnější. Jako ajfoun. Fotomodul je naopak vizuálně vydařený - působí teď víc symetricky, ale čert to vem.

Selfie a digitální dokreslení obrazu. Po přímém přechodu z trojkové řady, je vidět znatelný pokrok. Selfie kamerka byla dřív hrozná (selfie krypl), teď to drží krok s Apple.

Fotky hlavním foťákem ještě potřebuji zažít. Nejsou tak cukrové jako z ajfounu nebo pixelu, jsou sonyovsky střízlivé a zda se, že foťák zvládá i pohyb v přítmí a podobně. V tom ale ani trojka nebyla nijak zlá. 

Reproduktory jsou zase o něco hlasitější a výraznější. Už předtím byly dobré, ale teď jsou opravdu výrazné. 

Co je samozřejmě horší než u Apple, je pohotovost bluetooth a WiFi. iPhone se prostě připojí rychleji, pohotověji, bez problémů. Sony se zasekává, má prodlevy apod. Ne že by se s tím nedalo žít, jsou to sekundy a nakonec to funguje, ale ďábel je i v podobných detailech. 

Dál tu mám svůj sluchátkový konektor. Ten je u Sony tradicí, u iPhonu mi chyběl. iPhone urazil od iPodů kus cesty a dá se ze sluchátek přes bluetooth velmi pěkně poslouchat. Sony už vyhrává jen v té kvalitě po drátu - zvuk není přeposilovaný, ale zase jsou lépe slyšet jemné nyance a to mám osobně raději než dunění do uší.

Jinak je to Sony jako vždy. Baterie na dva dny kombinovaného osobního a kancelářského provozu, dostatek výkonu, netradiční displej. 

A ptám se sám sebe, proč Sony? Především iOS mi ani po roce užívání nesedl. iPhone je jinak fajn hardware, ale zvyk je železná košile. Pak by se ale nabízelo mít Samsung a tady už je dvojí odpověď: Jednak se mi pořád trochu líbí ten sluchátkový konektor. A to druhé už je z říše psychoanalýzy: Líbí se mi, že Sony dělá věci po svém, má svůj designový jazyk. Dřív to byla i filozofie - střední výkon a špičkový design za dobrou cenu, ale s kompromisy. Dnes už je to vysoký výkon za vysokou cenu, ale zase je to ten paličatě originální kousek, který nakonec nedělá až tolik kompromisů. Pořád tedy určitý fetiš, možná snaha odlišit se, kterou sám sobě nepřiznávám?

A abyste si nemysleli, koupil jsem ho lehce použitý, dokonce uloven pod cenou toho základního ajfounu. Jako už u trojky, mi ho prodal rozezlený pán s tím, že nechápe, jak někdo může chtít za takovou s***ku tolik peněz, a že se vrací k Apple. Jeho věc, já jsem spokojen.

Jo a má krásnou krabičku. Manželka ji dlouze studovala, a to už je něco. Možná v obdobné krabičce brzy koupíte nějaký šperk.

Dvojí klika

Měl jsem kliku. Díky za ní! V šest ráno vezu Lordem Fordem tři kolegy do Vratislavy. A kdesi na třicátém pátém kilometru D11 je nový povrch. Hromada kamínků, co bubnují o podběhy. Chvíli koukám, že se práší za kočárem a najednou hrozivé chrčení zepředu a auto jakoby plave. Brzdím, dávám blikač, sjíždím do pravého pruhu a následně do odstavného. Pak vše jako na drátkách. Čtyři vesty, trojúhelník, pokus o nasazení dojezdového kola, a následně volání na asistenci a odtah luxusním double cab tahačem, kde to byl team building per excellence. V 10 hodin jsou nasazená zimní kola a já znovu zkouším vyrazit do Vratislavy.

V čem ta klika spočívala? Jel jsem sice 140 kmh, ale: držel jsem zrovna volant pevně oběma rukama. Bylo sucho a teplo. Nikdo mi nevisel v kufru. Dálnice měla krásný široký odstavný pruh. Kolo zřejmě ušlo postupně, takže auto dobře poslouchalo volant. I přes ranní špičku byl prostor uklidit se do odstavného pruhu. Stalo se to kousek od Prahy. A v mém pneu servisu reagovali pohotově. Takový koktejl dobrých okolností vždy nastat nemusí. Takže díky za něj.

Podruhé jsem měl kliku, když jsem vezl děti do Radotína. Bylo to za plného dne, ale pršelo. A já jsem úplně přehlédl auto v mrtvém úhlu. Najednou tam bylo. A včas přibrzdilo. Řidič toho vozu nedělal nic špatně a jel povolenou rychlostí. Jenom já jej neviděl. A tohle se mi od určitého stupně vyježděnosti zatím nestalo. Aspoň tedy používám s předstihem blinkr a mezi pruhy prejíždím plynulým manévrem, žádné myšky. Ale i tak - kdyby druhý řidič nepřibrzdil, je to srážka a moje vina. Takže dvojí klika. 

Anti-perle

Ještě se sní nesečetly hlasy a v Polsku už se slaví prohra PiS. Které ale podle všeho vyhrálo. 

Kde se bere ta drzost a odvaha novinářů, popisovat situaci v sousední zemi jako oslavu konce Kaczynskeho? To už je tým toho srdíčka zase nějak moc, a mozečku málo. 

Neumím sám posoudit, jaké zlo je PiS pro demokracii - nejsem Polák ani politolog, ale umím povrchově posoudit zo Slovenska a teď i z Česka, že “anti-koalice” nejsou dlouhodobě dobré řešení. Ano, pokud má antikoalice jiný než antiprogram, a vizi, a lidi schopné je prosadit, může pozitivně překvapit.

Ale stejně jako vůle lidí zvolila PiS, bude vznik výsledné vlády záviset na vůli opozice, dané také vůlí lidu. 

Tak jen držme anti-slepenci palce, ať to Polsku nepodělá.