Pátrání po Sugarmanovi

Pokud vám ušel jako mně, neváhejte už ani minutu. Film pátrání po Sugermanovi vypráví neuvěřitelný příběh hudebníka, který na přelomu šedesátek a sedmdesátek vydal dvě výborné desky, ale nenašel si své publikum a upadl v zapomnění. Stal se ale nevědomky legendou boje proti apartheidu v Jižní Africe, byl místními znovuobjeven pro celý svět a teď koncertuje ve fóru Karlín s cenou lístků vyšší než zavedené legendy.

Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.

A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.

Nedivil bych se ale ani,  kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.

Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.

Okno oko

O víkendu jsem si udělal radost jako už dlouho ne. Nejenže jsem připravil bylinkovou zahrádku na balkoně a přidělal prahy, ale taky konečně důkladně umyl okno v obýváku. To nebylo myté od rekonstrukce, pominu-li lehké přetření zevnitř.

A je to úžasné! Jaro je najednou takové víc jarní, barevné, zelené. Koukat přes šedé uplakané okno bylo jako dívat se na černobílou televizi a umytí jako najednou přejít na barevnou.

Vyvrcholením je pak překvapení v kombinaci legrace a znouzecnost, o které s dítětem nikdy není nouze - o týden později už jsou na okně všude vidět dětské ručičky, které předtím zůstávaly tolerantně skryté špinavou šedí. A protože je apríl, ke všemu se přidává z poloviny mrtvá bylinková zahrádka po nočních mrazících.

Hloupé?

Škodovku Němcům? Jste jako Hácha! se prý dle HN psalo při prodeji Škody. Z dnešního pohledu pošetilé, ale vemte si, že Škoda je tam, kde je, jeny z libovůle Volkswagenu. Ani šikovné české ručičky by jí nepomohly, kdyby se rozhodla udělat ž Čech montovnu VW Caddy a tu zavřít ve chvíli, kdy by tu jednotka práce stála víc než třeba na Ukrajině, nebo kdy by centrální marketing rozhodl, že se jim do krámu nehodí další značka. S tím Háchou to tedy klidně mohla být pravda...

Ale je tam, kde je a roste. Díky bohu.

Stereo

Neprůstřelné stěny a stropy bytu a moje staré Stereo konečně v obýváku. Něco, co mi v kombinaci se Spotify pravidelně dělá hlasitou radost.

Zrekonstruováno

Tentokrát po "pouhých" pěti měsících a nastěhováno dokonce jen po třech. Stálo mne to jen něco přes polovinu podolské rekonstrukce, méně než polovinu času, více nervů a stržená záda. Rodinka člověka pohne k psím kusům.

A odměnou jsou všechny ty spokojené momenty a slunná rána.

Díky všem za pomoc!

Zabiti železniční poetikou

Opilý strojvedoucí smetl na přejezdu chráněném závorami auto, protože závory někdo nezavřel.

Říkám si, jak je možné, že v 21. století, na přejezdu se závorami, může projet vlak, aniž by se závory zavřely. To znamená, že závory ručně ovládá nějaký vyšinutý Alois Nebel, a to znamená, že by bylo lepší, kdyby na přejezdu místo nebelovské poetiky nebylo nic... Nechme to snad raději na řidičích, než věřit závorám a Nebelovi. A nebo koupíme za pár tisíc pitomé elektrické zařízení, které se nesplete a Nebela pošleme na rekvalifikaci? Ale ne - to je přece asociální...

Jak zabít kulturu start-upů? Financujte ji státem!

Česko je prý s financováním start-upů pozadu a chce jim proto rozdělit až 2 miliardy. Jsem zvědav, kolik v naší kultuře státního zvrhlého úředního humoru vznikne účelových start-upů "naposilkovaných taxikářů ze solárka". Zda to doteď ideově neposkvrněné start-upové scéně spíše neuškodí, aby jméno "start-up" nezískalo podobně jako jméno "podnikatel" nespravedlivě negativní konotace.

Komunita versus

Komunita kolem autonomního centra Klinika má objekt opět vyklidit. Nechápu. Říká se jim squatteři nebo anarchisté, ale v zásadě se jedná o normální lidi (často od rodin), kteří chtějí klubovnu. Místo, kde se můžou scházet, zevlovat a odpočívat, a nebo podnikat něco, co všem zúčastněným prospívá. Místo, které přispívá k tomu, že lidi jsou aktivní, nikoli pasivní. Místo, kde se můžou realizovat, aniž by byli nuceni "konzumovat". Být kreativní, aniž by podléhali hodnocení cizím žebříčkem.

Komunita. Nikoli skupina, kam chodíte splynout s davem, ale skupina, kde se realizujete tím, že můžete sdílet s ostatními, Trochu hipísácké slovo, ale zvykejme si. Skupina lidí kolem určitého zájmu dokáže často vyprodukovat větší hodnotu než bezvadně řízená firma a tuplem větší než státní instituce.

Osobně nejsem komunitní druh člověka. Mám hrany, o které se ostatní pořežou nebo je musím skrývat pod kabátem tolik, že nejsem vidět vůbec. Ale poznal jsem již několik komunit a vím, že tahle uspořádání dávají svým členům dobrý pocit a produkují úžasné kreativní věci. Kolik úspěšných start-upů vzešlo z nejhoršího zevlování lidí, kteří odmítali šplhat po cizím žebříčku, z diskusí o ničem s lidmi, kteří taky takzvaně "zevlují".

Komunitu dává smysl podporovat. Nemusíte ji chápat nebo být jejím členem, ale to, že dělá věci, které sami neděláte, nebo vám jednou za půl roku udělá o půlnoci pod okny humbuk, není důvod ji házet jí klacky pod nohy nebo se ji snažit smazat z povrchu zemského.

Doky

Doky mají k dokonalosti Vyšehradu a Podolského nábřeží daleko. Přesto je tu množství kouzelných míst, nad kterými se tají dech.

Zvláštní svět dob minulých žijící ve svém opuštění prakticky uprostřed města. Žijící po svém, nikoli mrtvý. To obrovské, kdysi živené státním plánem, spí a pomalu zarůstá trním. Zaslepené vlečky, sklady s barevnými mozaikami, které by zasloužily cenu za architekturu. A v tom všem si hledá cestu svéráz doby. Pokoutní autoopravny, drobné podnikání, klubovny. Malý dnešní člověk proti velikášské minulosti.

Asi byste nečekali ŘOPík - bunkr nejspíš z dob první republiky nebo alespoň druhé světové.

Opuštěné jeřáby. Pražírna kávy, která nebesky voní. Že by sem lodě vozili kávu až ze zámoří? A lodě! Nikoli jachty, ale rezavé nákladní říční kolosy. Vítr, který se honí údolím řeky, naříká do jejich prázdných stěn. Na vše smutně shlíží náklaďáky z dálavy socialismu. Jiná forma krásy. Fascinace. A pořád jste, co by kamenem dohodil od spořádaných ulic Holešovic.

Parfém

Do vozu Metra vstoupil týpek s Hamburgerem od McDonalds. Neuvěřitelné. Vagonem se rozlila vůně, kterou tak důvěrně známe z prodejen rychlého občerstvení. A tehdy jsem uvěřil. Uvěřil jsem, že McDs svoje jídlo parfémuje nějakou návykovou voňavkou, aby bylo cítit jako hárající fena a říkalo: "Zakousni se. Vem si mne..." To přesně ten burger vždycky dělá. Hned bych vystoupil a šel si jeden koupit. A to i přestože již ve chvíli, kdy ho jíte, víte někde vzadu v hlavě, že vám moc nechutná. Taková malinká věc v papíře daleko v obrovském vagónu Metra plném lidí ve špičce. Takhle lákavě nevoní žádná dobrá restaurace. Ani steak, který si doma uděláte sami. Tvůrci konceptu McDonalds jsou geniální. Nezaslouží si protesty a zákazy, ale spíše velebení. 

Překvapení z čistě technické oblasti, která nikoho nezajímá?

Tramvaje Porsche ničí koleje a samy sebe a do Prahy se nehodí. Čekají na opravy za 100 milionů, říká článek HN, a tak raději nejezdí vůbec.

Ano, jsou to tramvaje bez otočných podvozků, zato s velkými převisy. Podobné se hodí do měst s dlouhými rovnými ulicemi, a také tam jezdí - viz. Berlín. Jen jsou lépe zkonstruované, protože německý výrobce s tím měl více zkušeností. A světe div se, kupci na východ nemají o použité Porsche zájem. Aby také měli. České tramvaje (v Německu již od dob socialismu nazývané "kolejové frézy") se totiž vyznačují velkými převisy - kraje vozu mají tedy velkou setrvačnost a tím při jízdě v zatáčkách vyvrací koleje. Všimněte si také, že v civilizovaných městech nejezdí řidiči s mnohatunovými kolosy do zatáček tak rychle. A na východě také ne, protože tam by na místních zkroucených kolejích neodjeli. Jen u nás je to jedno, koleje totiž stojí hromadu peněz, což je malá domů, a jen za těch 5 let, co jsem bydlel v Podolí, se Podolské nábřeží dělalo dvakrát.

To jsem tady psal jsa nachytřen mnoha odobornými zdroji již mnoho let nazpět a všichni to věděli. Jenom ne ti, kteří o zakázce rozhodovali. Já bych teď prosil místo kňourání nějaké trestní stíhání, protože plzeňská Škodovka tenhle stát ždímá už dlouho a je to krajně podezřelé.

Nový ostrov

Štvanice je pro mne novinkou. Opravdu nešikovně dostupný ostrov přeťatý magistrálou na ruce jedné. A nádherné pohledy na na řeku a Hrad na ruce druhé. K tomu milá hospůdka Vila s čilým kulturním ruchem a park, který není parkem, takže tam neplatí žádná pravidla.

Výhledy na bezdomovecké domovy pod širým nájezdem na most, které si s leckterým bytem ve výbavě nezadají.

Těším se, až na Štvanici v létě dopluji přívozem, který se jmenuje podivně nepoeticky Holka. Ve skutečnosti se jedná o zkratku Holešovice-Karlín. Doveze mne tam moje Holka.

Milé plus bylo, že nás ostrov při první návštěvě poctil krásným západem slunce.

Stíny

Lidé vzali minulou sobotu spravedlnost do svých rukou a to v minulosti málokdy dopadlo dobře. Od toho jsou tu nestranná policie, zákony a justice.

Snažím se tedy pochopit, co v civilizované zemi, která imigranta zatím neviděla, vede k takovému chování. A nemám teď ambici rozklíčovat, zda Islám nebo imigraci ano či ne.

Lidé berou věci do svých rukou a naslouchají extremistům a náckům, protože ztratili jistotu.

Ztratili jistotu, že mohou vyjádřit legitimně svůj nesouhlas či souhlas s tím, co se děje. Namísto toho evropská i česká elita hlásá nemastnou neslanou cestu, ale říká to nejistě, zdá se, že neví, kam národy dovede a nezdá se vědět, kudy tam. Vlastně jen omezeně reaguje na to, co se děje.

To logicky vyvolává obavy, že věci nejsou pod kontrolou, a z toho plyne pocit ohrožení a nutkání něco dělat.

Lidé také už dávno ztratili morální víru v elity - ano, věří politikům, že zvládnou zvýšit daně nebo snížit deficit, ale nevěří jim, že se řídí idejemi, podle kterých tak činí. Jak také mohou věřit? Vždyť celé dvě české politické garnitury se ukázaly být totálně zkorumpované. Logicky je pak těžké věřit směru, který nejasně vymezuje nová generace politických elit.

Nemožnost dění jakkoli ovlivnit vrhá stín i na způsob, jakým vedeme diskusi. Jedna skupina snadno sklouzne k tvrzení, že každý Syřan je primitivní terorista. Druhá tvrdí té první skupině, že odmítnutí imigrace je automaticky nacismus. Navzájem se posouvají do extrémů primitivního nácka a slepého sluníčkáře. Vzniká napětí, které snadno vede ke zkratovitému jednání.

Řešení není. Možná dávalo smysl již před nějakou dobou uspořádat státní referenda, co vlastně lidé v takové situaci ctějí, a pak se podle toho řídit. Smířit se s tím, že jako stát si buď zvolíme slepé sluníčkářství nebo primitivní náckovství. Ale aspoň to bude volba. Třeba špatná, ale naše. Ne něco, čím se musíme řídit, protože to řekl někdo, kdo není morální autoritou, a tudíž mu nevěříme.

Bez toho se snadno sklouzne k tomu házet zápalné lahve na ty, co to myslí dobře, podřezávat jiné za to, že vypadají jako muslimové, a zároveň označovat za politicky nekorektní všechny, kteří mají nezpochybnitelné právo nesouhlasit s imigrací a nestydí se říct to nahlas. Vždycky existuje více než jeden dobře zdůvodnitelný názor na tu samou věc, a proto se vyplatí vzájemný respekt.

Aqualungova druhá mýza

Troufám si tvrdit, že přítele Aqualunga znám tón po tónu. Když se mi nedávno dostal do rukou nový stereo mix z roku 2011, nestačil jsem ani poslouchat.

Původní zdrojová nahrávka byla údajně zaznamenána nekvalitně, a tak veškeré digitální remastery vždy zněly hodně omletě. Tento remix je ale poprvé perfektně vyčištěný - má i rozumné výšky, hloubku a dynamiku. 

Tím to ale nekončí. Mnoho věcí autor remixu předělal. Úvodní skladba zní drsněji a Cross Eyed Mary má zase tak výraznou přidanou basovou linku, že si nejste jisti, jestli to není nějaká metalová předělávka. Jinde jsou zas lépe slyšet stupnice Andersonova sarkasmu a sem tam uslyšíte nástroj, který dříve splýval s davem.

Prostě... i 45 let stará deska dokáže ještě překvapit, když si někdo dá práci.

Více zde.

Zbrusu Nový zákon

Bůh žije v Bruselu. Je to zmrd... tak začíná belgická komedie Zbrusu Nový zákon. Lehce dojemná, lehce kýčovitá, plná prvoplánovitých paralel. Přesto mne dojala a pobavila na úrovni. Doporučuji všemi pěti se sklenkou lehkého Sauvignon Blanc :-)

Detail na CSFD,

V prsa se bíti...

Včerejší E15 se rozplývá nad faktem, že ICT (informační technologie) má vyšší podíl na přidané hodnotě ČR než v Rakousku. To je sice pěkné, ale neradujme se předčasně: Máme velmi nízkou přidanou hodnotu v jiných odvětvích, protože jsme lehce podkapitalizovaná montovna. ICT, které automaticky přichází s o něco vyšší přidanou hodnotou, si tak snadno získá vyšší podíl na celkových číslech. Německý průmysl má tak sice "zaostale" vysoký podíl, ale je to průmysl, kde se drží vývoj, top technologie a kapitál. Co byste měli v ČR raději? Vývoj "průmyslových ruchadel značky BMW" nebo montovny jakési "top značky" a k tomu nějaká ta datová centra?

Vedle toho země závislé na vývozu ropy žádají o finanční pomoc, kvůli nízké ceně této suroviny. Přitom se leckteré z nich ještě nedávno prsily honosnými akcemi. Pokud ta pomoc bude spočívat v pořádně zúročené půjčce, nejsem proti.

No a k tomu máme v ČR rekordní růst a stále sekáme dluhy. U nás v bankovním socialismu jsem už víckrát slyšel zajímavý názor, že stát by měl mít rozumnou míru zadlužení. Tak to ale není. Dluh v byznysu slouží k vytvoření pákového efektu. Peníze si půjčíte levně a dáte je obratem do něčeho, co naopak vynáší hodně. Tím se vám vyplácí si až do určité míry pořád levně půjčovat. Jen musíte mít způsob, jak zjistit, co je dobrá investice. Ale pokud vím, náš stát si půjčuje na "chod", nikoli na výnosné investice. A pokud by někdo namítal, že je tam dobrý úmysl, řeknu jen, že zcela dozajista nikdo neměří, jestli se ten dobrý úmysl zúročil ve prospěch daňových poplatníků.

A proto... "Chrocht!" řekl a dopsal řádku bankéř, který se zadarmo narodil do duchaplné rodiny a relativně stabilní, vyspělé země.

Estonský román

Jsem přečetl jedním hltem. Ostatně, hra s formou má často víc do sebe než obsah. Takže román naruby, který vypráví literární postava o svém autorovi, je něco, co mne prostě muselo potěšit. Navnadím vás a řeknu už jen, že nakonec literární výtvor vstoupí drze do světa autora a nechá tam svou stopu. Autor si ironicky hraje se svým hrdinou, hrdina s ním a oba s čtenářem. To vše velmi nenásilně, bez prvků intelektuální exhibice.

Birdsong, Pracovna, Vlkova

Poprvé na akci v Pracovně. Místní kavárna je moc fajn - klasické "hipstro", ale chutná tu a je příjemně. Co víc si přát? Možná aby to nebyl "dolní" Žižkov. Má svou poetiku, ale není to moje poetika. Poetika místa, kam jdete pít, podívat se s odstupem a nasát to, místo trochu pohnuté, ale ne místo, kde bych chtěl být každý den nebo bydlet. Opak Žižkova "horního", kde to je naopak pěkné.

Moc mile mne v Pracovně překvapila káva Birdsong (odkaz zde) i citrónový koláč a Knížka o kávě, kterou tímto vyhlašuji jako doporučený dárek :-)

Helitaxi? To hell...

Uber vyvolal rozruch kolem taxi helikoptér. V rámci jednoho filmového festivalu v USA je testoval a bylo mu to zakázáno. A já doufám tedy, že v Evropě to ani moc zkoušet nebude. Moje přání bylo vždycky žít výše nad ulicí, abych unikl hlomozu aut. Takhle ještě budu muset hledat místo dál od oblohy. Doslova by to převrátilo moje hodnoty... kéž by Uber zvolil nějaký revolučně tichý letoun a ne zrovna vrtulník!

Trochu temné hudby

Asi budu poslední, kdo se vyjádří k Davidu Bowiemu. Tedy... nebýt té publicity, ani bych nevěděl, že odchází takový velikán. Na druhou stranu měl vždycky můj respekt, že vystřídal takové množství stylů, ve kterých nahrál plno příjemných desek, inspiroval tolik lidí a ještě k tomu stíhal zároveň minikariéru u filmu. Ale netušil jsem prostě, že si ho svět takto všimne.

Opravdu poslední deska Blackstar je parádně temná. Ale není to deska, kterou chcete poslouchat mezi lidmi. Chcete se zavřít a být sami. Zato jsem díky ní objevil lehce světlejší temně laděné desky berlínské trilogie natočené společně s Brianem Eno Heroes a Low a oblíbil jsem si je. Atmosféra uzavřeného města, které chtělo žít, asi musela sálat nějak takto. Doporučuji! A těším se na třetí z řady - Lodger. Schválně jsem si ho nechal stranou.

Když už hraji na temnou strunu, poslechněte si raději formaci Tindersticks. Kolega doporučil jejich první desku (zde) a je to perfektně večerní hudba. Zátky zase samy vyskakují z lahví červeného. Těžko říct, do které škatule to zavřít. Pokud jsem vás někdy nutil do Laneganovy Bubblegum, tohle jde dál - bohatá textura, ale přitom lehké a temné jak kožich černé kočky. Méně rock, víc psychedelie (vědomí se rozpouští na dně sklenky), více "šansonu". Jsem zvědav na další desky.