Maok Nusein

Kdybych toho chlapíka neznal osobně jako srdečného člověka z masa a kostí, myslel bych podle hudby, že je přeludem. Martin alias Maok Nusein.

Pohlednice z Makedonie

Makedonie není zcela země, jak byste čekali. Šťavnatější, než by odpovídalo jižnímu Balkánu. Některé části možná vypadají jako Peloponés, hory působí vyprahle, ale údolí jsou plná bujných lesů, vegetace a života obecně. Tomu odpovídalo i počasí - na konec srpna místo 40 nad nulou horsky proměnlivé. Nepůsobí typicky balkánským dojmem země, kde lepší časy skončily s odchodem oblíbeného diktátora, ale spíše dojmem pracovité popelky, jejíž lepší časy teprve možná přijdou. To ale naopak neplatí pro malé horské vesničky bez silnice, které se vylidňují.

Země je obecně řídce osídlená. Místní jsou velmi pohostinní, cizinců si váží, a pokud jim projevujete dostatečný respekt, udělají pro vás, co je v jejich silách. Jedná se o decentní a klidné lidi, kteří se na Balkán snad ani moc nehodí.

Místní církev je pravoslavná s miniaturním pojítkem k Čechám - v klášteře Sv. Nauma se zastavili Cyril a Metoděj. Najdete tu také mešity - jsou však jednoznačně v menšině.

Řeč je pro Čecha příjemná. Údajná odnož Bulharštiny je srozumitelná, a proto s určitým talentem plus rukama a nohama není problém se domluvit. Píše se sice cyrilicí, ale kvůli turismu a menšinám (20% obyvatel jsou Albánci) je překvapivě všude rovněž k dispozici nápis v latince.

Doprava v Makedonii je překvapivě evropská. Silnice jsou na úrovni, asfalt je kvalitní (subjektivně lepší než v ČR), síť solidní a jediné, co v tomto ohledu pokulhává, je údržba kolem - např. pokud se nad silnicí láme skála, nečekejte sítě nebo snad proaktivní odstřel. Větší část země jsme projeli překvapivě po solidní dálnici. Vlaky jsou k vidění spíše sporadicky, mezi městy. Na silnicích sice potkáte zvířata, ale pouze stáda pastýřů - k dopravě místní používají automobily, většinou staršího data výroby, avšak žádné vraky. Makedonci jsou klidnými řidiči a z řady nijak nevybočují, k cyklistům mají přirozený lidský respekt, takže se cítíte bezpečněji než v ČR.

Místní hory mají nejvýše ca. 2750 metrů, většinou se však pohybují na 1500-2500 metrech. Narazíte tu sice výjimečně na velké hady, ale v zásadě se tu nevyskytují nebezpečné druhy - ne tedy více než v Čechách. Ačkoli je fauna díky řídkému osídlení více divoká, nebezpečí v podobě medvědů číhá pouze právě v opuštěných třítisícovkách, kde ale i tak mají šelmy dost místa, a proto prý prvoplánovitě lidem neškodí. Není tedy problém prospat se pod širákem s výhledem na hvězdy.

Psi jsou v Makedonii mírnější než třeba v Rumunsku. Po ulicích a cestách se jich toulá hodně, ale pokud nehlídají stádo, zpravidla jsou v klidu a to i pokud kolem jedete na kole sportovním tempem. Jiné je to se šarplaninskými chrty, místními pasteveckými psy. Ti patří spíše k velkým plemenům a jmenují se podle náhorní planiny, z jejíhož okolí pochází. Šarplanina může znít trochu jako kouzelné jméno z Tolkiena, tito psi jsou však víc než skuteční a jsou velmi ostrými a pragmatickými hlídači ovčích stád, která s oblibou spásají horské louky protínané místními cestami a cyklostezkami. Není tedy možné se jim vyhnout - útočí ve smečkách po pěti až deseti a ženou vás pryč od stáda, ale pokud nezpanikaříte, slezete z kola, jdete směrem k pasáčkovi, se kterým prohodíte pár přátelských slov nebo aspoň pozdrav, zcela se uklidní a nechají vás odjet. Tedy... tentokrát žádní pokousaní.

Turistická infrastruktura není špatná. Například kolem Mavrovského jezera jsou velmi pěkně značené cyklostezky (s podporou Německa), na vrcholky hor vedou vleky, k dispozici je nesčetně hotelů různé kvality, obchůdky i hospůdky. Ochridské jezero s národním parkem Galičnik netřeba zmiňovat - jedná se o ryze turistickou oblast a je tu dokonce znát určitý blahobyt. Nečekejte tedy úplnou divočinu, ale zároveň ani přesídlené hory typu ČR.

Kuchyně je založena na tom, "co dům dal". Základem je tedy jehněčí, mléčné výrobky (sýr) a zelenina. Obyčejný šopský salát je právě díky výborné kvalitě místní zeleniny opravdovým požitkem. K dostání jsou ale také "celobalkánské" pochoutky typu pljeskavica nebo fazole prebranač (tafče). U jezer dostanete běžně ryby a k zajedení bílý vatový chléb nebo pitu. Mezi nápoji hodnými vzpomenutí kralují výborné čaje z horských bylinek, pivo Skopsko, klasické pálenky (rakije) nebo velmi slušné víno (typická je nejspíš odrůda Vranač, např. oblast Tykveš. Káva je průměrná, avšak celkově lepší než doma v ČR - místní pijí espresso, tureckou kávu z džezvy vám nedoporučí.

Celkový dojem je, že za vidění stojí především příroda. Lidské dílo stojí až v druhé řadě, čemuž také odpovídá orientace podpory turismu. V Makedonii ale stojí za vychutnání také místní atmosféra a lidé. Ti se Balkánu veskrze vymykají.

Naproti tomu stojí Albánie - co by kamenem dohodil přes Ohridské jezero - balkánská země, kde neexistuje asfalt bez díry, kde neexistuje silnice pokrytá celistvě asfaltem, kde každý jezdí Mercedesem bez ohledu na stáří a původ vozu, kde káva chutná jako živá voda, kde vaří se ctí, kde na vás místní pokřikují jako na turistického psa, kde mění Cannondale za oslíka, kde auta na cyklisty troubí, kde je dobytek potravou i pohonem, kde vychutnávají život až pateticky, kde je přirozená, pohoda, bordel a neorganizovanost. Albánie stojí k Makedonii v kontrastu, jako vášnivá výrazná sestra seriózní introvertní popelky...

Vybrané fotografie z cesty jsou zde.

Léto

Léto v poklusu. Předávka projektu v Bonnu. Odchod z práce na dvouměsíční odpočinek. Smůla a pořádný pád z kola. Přejezd z Orlických hor do Krkonoš ve 30+ vedru, všechna ta krásná nová místa v zapadlém pohraničí, odpočinek únavou, intenzivní kurz sprostých slov v němčině, 4 durynské Bratwursty na postání před chalupou. Odjezd na zážitkový kurz a narození do života v Labyrintu. Několik dnů mimo na zamyšlení v lesích u Kamenice nad Lipou, usínání na pasece, na kraji lesa, na kraji pole, pozorování noční oblohy a padajících hvězd, hry, intenzivní odpočinek mimo reálný čas. Blízkost. Znovuzrození. Hořké pilulky v Praze. Hektická přestavba dvou kol na expediční speciál. Brouzdání se po náhorních planinách Makedonie vysoko nad světem, večerní koupání v horských jezerech, vertikální a horizontální kilometry na dno sil, kouzelná babička v deštivé svatební vesnici, ostří šarplanští chrti a milí pasáčci, ovčí singlíky, milá společnost, prosezené hodiny v autobusu napříč Evropou, shledání zpátky v Praze, propovídané noci a bůhvícoještě, hladivý hřející vánek dobré nálady, výpověď z práce a velkorysé loučení, vůně kávy nad Vltavou.

A co dál? Quo vadis? Léto snad ještě nekončí a přede mnou další pochod plný zážitků a... pak? Kam půjdu potom? Pojedu? Poletím? Cítím, že stále nevím, kudy se dám, ale že po tom bláznivém létě plném ztrát a nálezů mám zase dost energie, abych došel kam až budu chtít. Odpusťte, že opomínám tanec s paní náhodou - život ve vlastních rukách, oči otevřené.

Že by?

Že by podzim? Září přivítalo školáky osobitě - mlhy se válí nad podolskými střechami, okraje listů stromu na náměstí se barví, vzduch je studený. Bude to ještě chvíli trvat, ale to jsou první náznaky.

Velmi se k tomu hodí podvečerní svíčka a hravé dovádění cella a klavíru v hudbě Ehrena Starkse a paní Kate Gurba (link zde).

Out of office for a while

Je příjemné vystoupit na delší než běžnou dobu z kolečka každodennosti. Stačí měsíc a inspirace pomalu přibývá, otevírají se nové myšlenky a pohledy - pomalu, za pomoci všech možných pák (ať už bajking přes severočeské hory a kopce, ostřejší ježdění v makedonských horách nebo úžasný zážitkový kurz Labyrint). Skoro se to nezdá, přichází to pomalu, ale jistě.

Musíte mít ale firmu, která vám to umožní - a za to díky zeb/

Kokořínsko

Kokořínsko - kousíček světa sám pro sebe. Snad vinou nějakého kouzla, snad vinou stavební uzávěry se v tom kousku světa nezměnilo vůbec nic. A tak chodíte mezi vesničkami, které nejsou nepodobné skanzenu, vzdálené od nejbližší silnice přes les pouze po prašné cestě, mezi skálami, které se nezadají s šíleným landartem, v lesích, které se tváří místy až podivínsky.

K tomu všemu s dramatickými průrvami, udolíčky a kopci. Mnoho důvodů se vrátit.

Pokud se ocitnete v Kokoříně samotném, zajděte na občerstvení u koně - posedíte pod stromem jak na zahradě u tetičky, postarají se o vás jak doma - http://www.kokorin-ukone.cz/.

Němci

Jakuba Katalpa napsala roku 2012 zajímavý román "Němci". Vypráví životní příběhy sudetských Němců z malé vesničky "Rzy"  mezi válkami a vysídlením formou krátkých okének - buď explicitně nebo historkou - na pozadí nosného příběhu života říšské Němky Kláry Kolmanové. Strhujícím způsobem, velmi čtivě podané.

Podvědomě hledáte odkaz na velkou historickou zradu jménem vysídlení, podvědomě čekáte, že autorka někde nastaví Čechům historické zrcadlo. Když ale knihu odložíte dočtenou na noční stolek, zjistíte, že tak neučinila. "Němci" jsou příběhem jednotlivých lidí. Velké poučení zní, že dějiny, jak se o nich učíme, jsou intelektuálním konstruktem. Pohledem hrdinů od zdola jsou "velké dějiny" nerelevantní. Jejich dějinami je jejich příběh, který běžel bez ohledu na velké události (ty se ztrácejí někde v šumu špatně zachytitelného signálu rádia), někdy jimi nebyl ani ovlivněn, někdy to bylo dobře, někdy špatně. Němci v obci Rzy neví, že teď právě probíhá historický okamžik - mají oprávněně zcela jiné starosti.

Ne že by autorka nerozpracovávala některá velká traumata, ale dělá to něžně, s respektem ke svým malým hrdinům a jaksi natolik harmonicky, že nemáte na konci chuť zvracet z velkých historických omylů, ale z toho, že hlavní hrdinka si bere svůj příběh navždy s sebou sžírána Alzheimerovou chorobou, že její syn žije celý život v omylu,  že zlí či dobří jsou jednotlivci, ne národ nebo stát.

A jsou to možná i barevní medvídci na obálce knihy, kteří jsou nechtěně symbolem barevnějšího vidění, které autorka předkládá. A tak možná nechtěné poučení zní: Zatímco jednotlivci žijí své malé dějiny teď a tady, zcela oprávněně ve své perspektivě, my je jednou budeme soudit z pohledu velkých dějin a oni proto zůstanou v neprávu a zcela nepochopeni, hozeni do jednoho pytle se škůdci a manipulátory. Půjdu-li o krok dál: Je chyba se na dějiny dívat černobíle a zkratkovitě soudit jednotlivce, či skupiny jednotlivců. Je dobré o věcech přemýšlet a zjistit včas, že zatímco hluboce spíme, stáváme se třeba právě sami hrdiny odsouzeníhodných velkých dějin. Jde to ale?

Odstoupím-li zpátky, říkám si, jak jsou životní příběhy, které předkládá, obyčejné a přesto zajímavé. Možná popud či inspirace se konečně ponořit do příběhů vlastní rodiny, zachytit pár faktů, příběhů a čísel na papír, než je zcela odnese čas.

PS To jméno, Jakuba Katalpa, mi celou dobu znělo velmi prapodivně. Autorka narozená roku 1979 pochází z Plzně, vlastním jménem Tereza Jandová.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pravdivé heslo, které mám pod kůží a pokouším se ho praktikovat.

Často ale jeho aplikace na širší období vyzní absurdně: Vlastně nám říká, že si vytváříme rezervy, abychom se později „nepachtili“. Teď si ubíráme trochu ze své komfortní zóny, abychom se později nemuseli vzdávat svobody nebo osobního komfortu či komfortu svých blízkých.

Už z pohledu slovní logiky to nemá hlavu a patu: Kdy začalo teď a kdy končí? Člověk si vlastně nepřetržitě vytváří rezervy, žije teď pro budoucí okamžiky a opravdový život vlastně běží kolem.

Druhý háček téhle zvláštní filozofie je v tom, že když přetrénujete na bojišti už to pak není ono. Za prvé zjistíte, že nakonec stejně musíte tvrdě bojovat. A když pak protivník leží na lopatkách a vám patří celý svět a stojíte na jeho vrcholku, jste tam sami. Je tam nuda.

A tak pokrčíte rameny, slezete s vrcholku a podle pravidla trénujete na nový boj, pořád dokola a dokola... a život běží a běží.

Firestarter

A protože Kickstarter připomíná Firestarter, koukněte na roztomilou ukolébavkovou verzi této skladby od The Prodigy - zde. Nejlépe si ale předem poslechněte originál.

Kickstarter

Chcete uskutečnit svůj nápad, víte jak, ale chybí vám peníze? A co kdyby vám ty peníze někdo dal zadarmo? Stačí pár kliknutí, vložit svůj nápad hezky podaný do platformy a nechat lidi, aby vám platili.

Geniálně šílená myšlenka, která, zdá se, funguje. Jmenuje se Kickstarter (stránka zde). Doporučuji projít i jednotlivé nápady, zcela dozajista se pobavíte.

Ledy

...se hnuly!

Loajální bankovní zákazník je hlupák

Čtu v odborném tisku o bankovnictví, zamýšlím se nad tím, co se diskutuje u nás ve firmě a u klientů a znovu se nemůžu ubránit dojmu, že ve světě bankovnictví panuje vedle pragmatismu také názor, že existují kroky, jak vytvořit a udržet loajální bankovní zákazníky.

Podle mne to se stávajícím přístupem není možné. Bankovnictví a finance jsou z pohledu zákazníka komodity jako třeba uhlí, benzín nebo brambory. V následujících odstavcích popíšu několik nejčastějších omylů.

Omyl první. Business Intelligence společnosti založily například svou rétoriku na tvrzení, že úspěšně zmapovat data o zákazníkovi a na základě nich pravidelně zákazníky oslovovat precizním způsobem na míru přizpůsobenou nabídkou spasí svět. Dobrá, business intelligence firmy na tom mohou vydělat hromadu peněz, ale odhlédnu-li od faktu, že to nejspíš nikdy nebude fungovat vzhledem k obrovským nutným investicím, když mne osloví má banka s dokonalou nabídkou (což se ještě nestalo), ale pak uvidím na internetu nahodilou výhodnější akci jiné zcela neznámé banky, přejdu přece bez váhání za tou výhodnější nabídkou.

Omyl druhý. Bankovní dědečkové a babičky možná věří, že mBank je částečně úspěšná, protože se tváří mladě, má profil na Facebooku a mBlog. Jako potenciální zákazník jsem ale mBank ve svém rozhodování pouze zahrnul do tabulky a srovnal její poplatky a ohodnotil některé její další výhody racionálně. Byť jsem s Facebookem dospíval, profil mBank mi byl zcela ukradený. Voní totiž tím, že za počítačem na druhém konci sedí hezky oblečený mladý kluk nebo veselá mladá holka, kteří přes den píšou na profil podle příručky, dávají tam hezké obrázky a večer jdou pařit. A zákazník? Je jim vlastně ukradený, jsou to technokrati. Stejní ale už nejspíš sedí v Komerční bance, ve Škoda auto a jinde. A co? Je to důvod stát se zákazníkem?

Omyl třetí. Bankéři sami fungují podle modelu, když u nás má zákazník dlouhodobý produkt, prodáme mu k tomu ještě krátkodobé produkty. Jenže, v tuto chvíli to třeba u hypoték neplatí: Po konci fixace lze odejít. Navíc, pokud už se jako zákazník někde hloupě uvážu a najednou vidím, že svět kolem překypuje lepšími nabídkami, začnu svou banku nesnášet. Nejspíš od ní ze zlosti postupně stáhnu všechny produkty, které nemusím, a když mi bude nabízet něco dalšího, budu reagovat podrážděně. Banka si to může předpovědět v business intelligence, ale jediné řešení, jak to v tu chvíli napravit, je vzdát se části zisku a nabídnout mi lepší dlouhodobý produkt. A to udělá málokdo - řekněte sami. Pro banky to v číslech sice funguje - jen nelze hovořit o "loajalitě".

Omyl čtvrtý, částečný. Dělat "dobrý zákaznický dojem" (customer experience) je další zaklínadlo. Je to sice důležité, ale pouze do té míry, aby zákazníky nedostal špatný impuls k tomu odejít. Jenže stejně - plno lidí naštve, když je operátorka vzbudí hovorem v 10 ráno během dovolené a nabízí jim slovensky kreditní kartu. 10 ráno by byl za normálních okolností zdvořilý čas, ale vy jste na dovolené, platíte roaming a v tu chvíli vás ještě použití cizího jazyka naštve natolik, že ačkoli je nabídka výhodná, slušně se rozloučíte a pak si v bance zrušíte účet. Beztak jinde už nabízejí jiný, o trochu levnější a tohle byla "poslední kapka".

Omyl pátý, rovněž částečný. Co-brandové karty a jiné "vyfikundace" typu NFC jsou kapitola sama o sobě. V odborném světě se šíří jako lavina - pokud to nenabízíte, jste ztraceni. Ano. Částečně - lidé jsou hraví, mají rádi technologie a dokonce si často myslí, že jim technologie něco přinesla, byť  je to často daleko od pravdy - přinesla jim pouze to, že věc dělají jinak než předtím, nikoli nutně lépe. Jenže samotné vlastnictví karty (zpravidla relativně nevýhodné - výhodnost co-brandové karty je vždy podmíněna relativně vysokým obratem plateb a úplným splacením v bezúročném období) nepřináší loajálního a nadšeného zákazníka v dalších oblastech - zvláště protože tyto karty většinou nejsou vázány na jiné produkty.

Banky a finance totiž jsou velmi důležité, ale nejsou sexy. Mít účet je asi jako mít doma toaletu nebo umyvadlo. Můžete namítnout, že doma přece chcete mít hezké umyvadlo a stejně tak si vyberete banku s červeným logem nebo sexy reklamou. Dobrá, jenže pro banky jako pro obchodníky to stejně nemá význam, neboť estetický vkus je individuální a hlavně ho často přebijí jiná fakta.

Souhlasím s výrokem Billa Gatese "banking is necessary, banks are not". Místo investic do cross-sellingu standardních produktů a zákaznické loajality by se banky měly zamyslet, co mohou nabídnout jiného krom bankovních služeb právě ve spojení se svou silnou stránkou - s bankovními službami. Jako příklad: Určité nejisté první kroky udělali ti, kteří integrují osobní finanční plánovaní do on-line bankovnictví. Nic co by zákazníka emotivně nadchlo, spíše "suchá"  leč nadstandardní a užitečná služba. Proč nejít ještě o krok dál jednou nohou ven z vod financí? Na světě existuje plno příkladů, že regulatorika nikdy nepřekážela, pokud banka opravdu chctěla myslet out-of-box.

House-bar

Takže tančíš v house-baru ve dvě ráno někde v Bonnu. Nějaká němka z KPMG v minisukni se kroutí těsně před tebou a něco ti ze dvoucentimetrové vzdálenosti taky říká, ale ty jí nerozumíš ani slovo. Něco jí říkáš a ona rozumí absolutně všemu. Piješ svůj drink, kašleš na to. Kolegové tě plácají po zádech a nosí další pití. A najednou se zastavíš a říkáš si: Ne, jsem dost starej na to, abych věděl, že nepatřím do německého house-baru, kde nerozumím ani slovo. Že je dost pozdě, abych si uvědomil, že nevím, jak se ta užovka v minisukni jmenuje. Že ti ostatní si asi povídají, ale já ne. A že jsem dost starej na to, abych trávil noc něčím, co si neužívám.

Jdu spát. Skáču přes koleje U-Bahnu. Ráno v osm podám report za Teilprojekt.

Transatlantická aliance

Zóna volného obchodu mezi EU a USA, tzv. Transatlantická aliance je teď hojně diskutovaným tématem nejen v Německu.

Je to úctyhodný nápad, který by měl pozitivní ekonomická přínos. Existuje však mnoho dílčích překážek, které způsobuje vzájemná nekompatibilita - prakticky velmi podobná situace, jako při boření hranic uvnitř Evropy. Aby aliance fungovala musí se v otázce překážek najít řešení, které jde často na dřeň věcí (otázky typu zemědělství, ochrana autorských práv) kvůli zcela odlišné filozofii Evropa versus USA.

Přínos bude mít aliance v globálním měřítku. Lidé na obou stranách se ale budou muset připravit, že bude třeba vzdát se některých jistot nebo případně zaběhnutých postupů vlivem lokálních dopadů této dohody. Pokud by tomu tak nemělo být, bude třeba ustanovit celou řadu pravidel a výjimek, což ale v případě podobných dohod také není nic neobvyklého.

Jsem tedy docela zvědav, jak s tím experti zatočí.

Rok trpělivosti

Letošní rok je ve znamení trpělivosti. Nic nekončí a nic nezačíná.

Slunce a déšť malují do prachu cesty začarované kruhy.

Kaluže se naplňují a vysychají.

Kochhaus

Není to skvělý nápad? Obchod, který nabízí recepty na vaření. Každý regál schraňuje recept - instrukce a všechny potřebné ingredience. Můžete si koupit celé jídlo, ale také jen části, pokud doma již něco máte nebo jinde pochodíte lépe. Receptů je omezené mmožství, obsahují stálice, ale také sezónní kousky a neustále se obměňují. Koncept se jmenuje Kochahaus - stránka zde.

Přesně něco takového bych potřeboval. Vrátím se ze služební cesty, ale po cestě si nemůžu nakoupit, protože ještě neznám recept - ten leží doma v knihovně a nebo je na internetu a pak je třeba sehnat suroviny po 3 různých obchodech. Nejspíš nakoupím až další den večer a do té doby jsem odkázaný na zbytky, restaurace nebo případně něžnou ženskou duši, která se slituje a uvaří mi. Kdyby ale recept byl přímo v obchodě na cestě a všechny suroviny k tomu, mohl bych si uvařit hned po příjezdu.

Palec nahoru!

Vypůjčené myšlenky o změně

Na letošní firemní univerzitě jsem slyšel dva zajímavé přednášející -  Klemense Skibicki (poradce pro prodejní strategii přes sociální sítě) a Gunthera Duecka (ex CTO IBM). Oba přednášející velmi zajímavé osobnosti, byť každá rozdílně, oba se strhujícím způsobem vyprávění.

Oba ale s jediným poselstvím: Změna je přirozená, lidem však není přirozené měnit se.

Sibicki tvrdí, že sociální sítě lépe odpovídají lidské přirozenosti  a že svět vlastně pouze čekal na kombinaci nápadu a webu 2.0. Použil přirovnání k garden party, kde lidé tlachají o věcech, co je zajímají, nikoli o věcech, které je nezajímají. Pokud je téma nezajímá, poslouchají prostě raději někoho, kdo je zajímá nebo nadhodí jiné téma. A pokud tam nikdo takový není, jdou na jinou garden party.

Klasické kanály marketingu nebo média oproti tomu jsou jakousi garden party, kde přednáší hosté podle pořadníku a ostatní vždy musí poslouchat řečníka (zde mne bezděčně napadá uvaděčská služba v Havlově Zahradní slavnosti,) nebo chcete-li, mluví se tam pouze o tom, co baví „většinového“ hosta. Vy jste ale vy, nejste přece většinový host – proč si tedy v době webu 2.0 musíte nechat diktovat, koho a co od něj budete poslouchat? Můžete kdykoli, ale nikdy nemusíte.

Nastínil jakým způsobem sociální média ovlivnila naše chování (výběr a koupě produktu). Příslušníci mé a mladší generace, radši než aby hodiny projížděli fóra, „hodí dotaz“ na Facebook a na zde vznesená doporučení od osob, kterým v dané poblasti důvěřují, reagují (možná si ještě navíc selektivně ověří recenze, ale v zásadě kupním impulsem je právě doporučení osoby, které důvěřují). To ale vlastně také není nic jiného, než lidská přirozenost.

Vše možná dost samozřejmé, ovšem podané strhujícím způsobem.

To ale nebylo hlavním poslestvím Skibického – tím bylo, že sociální sítě už svět změnily, jen mnoho z nás ještě pořád setrvává v přesvědčení, že jich se to netýká, čímž si (zvláště firmy) podřezávají větev pod sebou. A tím přecházím k druhé přednášce.

Guenther Duck je „amatérským“ filozofem, skeptikem, ale zároveň vizionářem. Tvrdí, že člověk se ze své podstaty křečovitě brání změně, touží pod pevných hodnotách, na které se lze spolehnout, byť se snaží změně předcházet tím, že se podle současné doktríny stále pokouší měnit se aktivně, ale nakonec jej změna, která se mezitím rodila zcela pod povrchem, zase překvapí v nedbalkách. Může se vztekat nebo i masochisticky radovat, ale změna ho vždy vyplaví v 6 ráno, kdy o ní nic ještě „hluboce netuší“. Popisoval také určité procento populace, které změny vyhledává, byť se potom vlastně chová nelogicky (např. platí horentní sumy za nefunkční kufříkový mobil, který vlastně nepotřebují, když pevná linka je tak rozšířená a levná).

Podle Ducka vlastně změna paradigmatu, která nás nakonec „smete“, může číhat za čímkoli, co právě teď s určitým povýšením odmítáme slovy: „Tohle se mne přece netýká.“

To dobré, to nejlepší

Život před nás klade úkoly a my je tak horlivě a spolehlivě plníme, až zapomeneme být sami sebou.

Děláme dobře "dobré", co od nás čeká, a vlastně nikdy nedospějeme, pouze zestárneme.

(Pominu-li, že mnozí navíc dělají dobře "špatné" - o tom tentokrát nepíši)

Přitom naše "to dobré" nakonec dá víc než to dobré, co se od nás čeká - naše dobré nakonec dá světu "to nejlepší", jakkoli je to třeba špatné, protože je to především z nás.

Abychom to byli my sami, je třeba vydat se na cestu pryč od toho, co se od nás čeká. Nedělat jen to, co se od nás čeká, ale také najít to, co bychom skutečně dělat měli, nebo chtěli, chcete-li.

Vezme to i 30 let života zjistit, že to co děláme rádi dobře, vlastně není to, co děláme rádi.

Někdy vezme i víc než rok života zjistit, že to, co děláme rádi a dobře, už není to, co bychom dělat měli, nebo že už to vlastně neděláme rádi. Člověk je bytost setrvačná a život je jako těžký nákladní vlak - těžko mění rychlost, těžko brzdí a těžko se rozjíždí. Vždycky to způsobí mnoho skřípání, jisker a hlomozu. Ale když do toho tu námahu dá, může se rozjet jinak, jinam, jiným tempem.

Nevím, zda to platí na mne nebo zda činím obecné výroky. Je ve mně příliš pokory na to, abych si dovolil "vědět". Tak jen pozoruji. Komentuji. Kecka. Teniska. Plátěná botka.

Na poušti

Proč?

Proč když je přes 30 nad nulou prostě nevyhlásí možnost nepřijít do banky v obleku? Volné dlouhé kalhoty nebo tříčtvrťáky. Místo toho se člověk rozpustí do košile, ještě řádně utažený kravatou a v případě klientského meetingu alespoň v úvodu sako, nemluvě pak o bílých košilích, které vyžadují ještě nátělník.

Ale dobré. Chtěli jsme léto, konečně je tu slaně potová (=spotová) ochutnávka :)

Razie na Vládě

Jednu věc opravdu nechápu a to je rozsah nebo řekněme forma akce. Předpokládali policisté, že po nich na vládě bude někdo střílet nebo to bylo divadélko pro voliče, resp. daňové poplatníky? Jistě, mohli se snažit rychlou a hromadnou akcí předejít likvidaci důkazů apod., ale posuďte sami, zda zvolili vhodnou cestu. Nu, čas ještě ukáže.