Kdo má ostruhy a kdo ostrouhá?

Poláci budou poprvé stavět úsek dálnice v Česku - konkrétně část D35. Řekli byste: No a co?

Zaprvé jsem zvědavý, jestli to přinese vyšší standard. Typické je, že česká dálnice je jako schody - asfalt je už po dokončení křivý a auto se při jízdě cuká. Dříve vznikají výtluky. Stačí přejet na starší silnici do Německa nebo Rakouska a vidíte ten rozdíl hned. Přesto neexistuje možnost, že by stejné firmy jako v Německu postavily kus silnice v Česku.

Zadruhé jsem zvědavý, jaká bude reakce české stavební mafie. Jestli se Polákům začnou ztrácet stavební stroje jako před lety Italům. Vím, my přece nevíme, a děláme, že stavební mafie neexistuje, že se neuplácí, nerozhoduje pokřiveně apod. Ale jsem zvědav. Možná budou Poláci ostří hoši, a nikdo se jim na jejich stavbu neodváží.

Držme jim v tom prvním i druhém bodě palce. Český trh výstavby klíčové infrastruktury totiž není tak docela trh. Je to malý velmi uzavřený rybníček, kde se točí nepředstavitelně obrovské částky, a kde klíčovým aktérem je stát, který zaměstnává hromadu velmi špatně placených úředníků, což skýtá prostor pro úplatky, a zároveň dává aktérům obrovskou motivací si toto území zuby nehty chránit. A daří se jim to. Co takhle naplánovat silnici tak, aby její stavba byla co nejsložitější? Co takhle nechat plánovat a stavět rychlovlaky někoho, kdo to nikdy nedělal? Co takhle udělat někde zbytečný dlouhý tunel? 

Konkurence vždy přináší naději. Ale nakonec, může se stát, že to Poláci odfláknou, jak je v Česku zvykem, a vše bude při starém.

Ševčíku drž se svého kopyta

Odložil jsem si to sem před časem, ale až teď publikuji.

Je oblibou soudit Ševčíka. Ano, tento člověk se posunul více do role podivína, ale pořád má v mnohém pravdu.

Takže za co by kantor měl být “souzen”?

Za jeho netolerance vůči jiným názorům na Fakultě. Tak jako volám po jeho ne-souzení za názor, volám i po tom, aby pan Ševčík bezhlavě nelikvidoval své oponenty. Univerzita je místo, kde by se mělo více než jinde o názoru diskutovat, ne jej zašlapnout jako nějakého švába (nebo Schwaba?).

Je správné soudit ho za účast na strhávání ukrajinské vlajky na Václavském náměstí, protože zda tam vlajka visí správně, je věc názoru a diskuze, ale způsob jejího odstranění by neměl být barbarský. Nicméně o tom, kam věšíme cizí vlajku, bychom měli také více diskutovat. Diskutovat. Ne se prát na ulici. A tím naopak mířím na slepé odpůrce Ševčíka. Zamyslete se, zda podporovat Ukrajinu nutně musí být spojeno s vyvěšováním cizích státních symbolů na vlastní symbolická místa. A neodsuzujte hned ty, kteří diskutují na opačné straně.

Co by naopak mělo být v toleranci?

To že jako zkušený makroekonom mluví po boku lidí s opačně extrémními názory. Má právo vyjádřit svůj názor. Bohužel tu neexistuje žádná alternativa proti mainstreamu, než jsou lidé mainstreamem označení jako extremisté, dezinformátoři nebo populisté. Ti zastupují jak magory, tak právě i ty, kteří jsou nespokojeni se způsobem vlády, protože vláda vyhodila poměrně hodně peněz z okna, a chudým tím stejně nějak moc nepomohla.

Neměl by být souzen ani za to, že má a hlásá jiný než hlavní názor, pokud to není názor, který podněcuje k nenávisti apod. Například měl zůstat děkanem, i přestože hlásá, že by válka měla skončit a Ukrajina se vzdát části území, protože to je naprosto nezávadný a legitimní názor (nesouhlasím, ale má na něj právo). Tím naznačuje preferovanou cestu z krize. Ševčík přece neříká, že je skvělé, že Rusko napadlo Ukrajinu a spáchalo tam genocidu, nebo jsem to od něj takto explicitně nečetl. Už je ale taková doba, že kdo dost hlasitě nezvoní klíčema, je automaticky komunista.

Poznámka na konec. Pana Ševčíka si pamatuji jako skvělého kantora, který uměl skvěle vysvětlit problematiku, na rozdíl od jiných, a mezi studenty se těšil dobré pověsti vstřícného člověka se silným názorem. V mnohem s ním také souhlasím. Nakonec mi pomohl formovat můj pravicový přístup k světu v dobách, kdy se na váhy pravice a levice ještě netahala témata jako transgender a Green deal.

Dnešním studentům vadí, že učí o covidismu, pojmu, který vymyslel jiný Belzebub Václav Klaus. A ačkoli s nimi v poslední době v mnohém nesouhlasím, stejně jako pochybuji, že se jedná o konspiraci, covidismus sem opravdu přišel a je tu s námi, jen bych ho nazval pravým jménem: socialismus. Další zvýšení kontroly státem, další vodění lidí za ručičku. Sami po socialismu voláme, když říkáme "někdo by měl", "oni by měli", "stát by měl". A "oni" samozřejmě rádi přijdou a něco "budou" dělat. Jenže když si pak dáte odstup, zjistíte, že stát už není jen servisní organizace, kterou si občané konsensem zvolili, ale je protkaný do našich životů úplně všude a žere peníze ve velkém, jak parní lokomotiva uhlí. A ruku na srdce: To přece nechceme. Jsme dospělí, odpovědní. Nepotřebujeme všude vodit, radit, garantovat a plácat přes ručičku.

Hvězdné války

Ukrajina je ve válce s Impériem, Izrael válčí s klony, a do toho se v rudém moři objeví něco jako Hútijové, kteří útočí na obchodní lodě. To zní fakt přitaženě za vlasy, jak z nějakého sci-fi.

Žije Visegrád?

Zda je Visegrád živý nebo mrtvý, má dvě roviny.

Takovou tu deklaratorní, kdy hlavy států říkají, že se máme rádi. S ostatními se máme také rádi, ale my čtyři se máme rádi úplně nejvíc.VSL.

A pak je ta rovina spolupráce. Kolik živých iniciativ vzešlo z těchto setkání nebo se těmito setkáními potvrdilo a pokračuje. A o těch jsem nečetl nikde nic. 

Takže je to rýže deklaratorní a to v momentu, kdy si 2+2 vládci vůbec nerozumí, je spíše deklarace komická. Visegrád je mrtvý.

Bude metro prázdné jak samoška na venkově?

MHD ročně za 7300,- je téma, které lidí rozděluje. Já to zaplatím, ale je to skokově hodně peněz. Ano, metro nejezdí zadarmo, zvlášť když energie rostou, a pokud neplatíte jízdné, jezdí prostě z vašich daní. Pokud neplatíte daně, jste borci, ale to většina z nás není, hezky bečí a daně platí.

Narovná to každopádně trh a ukáže reálnou cenu věcí, kdy dnes MHD platí všichni - i ti, co s ním nejezdi - a ještě nedobrovolně.

Že by to obhajovalo ježdění autem... To je pitomý argument. Každý si umí spočíst, kolik stojí denní  provozování auta na krátké vzdálenosti po městě. Hodně to žere, a potřebuje víc údržby, nebo rovnou nové auto, a pokud aut přibyde, bude pořád zácpa. 

Metro z daní je tedy za mne levicový populismus, a jízdné bych klidně zdražil. Jestli takto skokově, toť otázka, určitě bych šel nejdřív na nižší cenu typu 5200,- (stovka týdně), aby se tolik nebouřil lid, a pak bych to s odstupem ještě osolil na těch 20,- denně. Pořád velmi fér a nizka cenovka.

A osobní odplivnutí: není to úplně inkluzívní, ale pokud se návyky lidí změní a přestanou metrem jezdit, fajn. Bude sympaticky poloprázdné. Nechť si všichni užívají svobodu a luxus osobního vozu, po které mnozí "správní" tolik volají. Já si užiju ten nově nabytý prostor a rychlost pod zemí.

Reálný dopad takto skokového zvýšení ceny se nicméně ukáže časem - jedná se o experiment, takže těžko soudit. Možná se nestane vůbec nic.

Vážně, lidi. Znovu se nadechněte. 20 korun denně za takovou monstrózní síť MHD, to je fér a vlastně pořád ještě nízká cena. Opravdu tolik chcete všechno přerozdělovat z daní?

I/O

I/O I/O I'm just a part of the everything. 

Drazí rockeři, přesně takové jednoduché nápěvky potřebujeme, abychom věděli, že ještě nejste mrtví. Pro tuhle jednoduchost a líbivost poprock kdysi začal plnit stadiony. A Peter Gabriel není mrtvý - vrátil se po mnoha letech s autorskou deskou, kterou bych si hned šel poslechnout na ten stadion, bez ohledu na cenu.

Co říct obecně? Peter je moje srdcovka. Sálá z něj zvláštní moudrost, zkušenost a nadhled, což se propisuje i do textů. A umí udělat nesmírně dobrou show. Nová deska je přesně taková.

Panopticom desku otvírá. Střízlivá ale výrazná skladba. Formou řízná, ale ve sdělení smutná.

And we reach across the globe
We got all the information flowing
You face the mother lode
Tentacles around you around you

The Court nemusí každému vyhovovat, ale připomíná ty staré Genesis, kde Phil Collins ještě jenom bubnoval. Trochu rock, trochu opera. You know the justice is blind.

I/O je srdcovka davů. Jednoduchý refrén, optimistické vyznění. A když se ozve hluboké broukání strýčka Tonyho, je to jak návrat do dětství. Tohle musí rozhýbat ty stadiony.

Four kinds of horses s orchestrálním podkresem zní, jako kdyby utekla z úvodní znělky Jamese Bonda. Navíc nápěvek čtyři druhy koní - čtyři druhy lidí skýtá správně tajemno k dumání.

Back in the world, we're walking out the road to joy. Další geniální stadionový popěvek, písnička navíc dupe jako kdysi Barry William show a snad nevadí, že ji stylově vykrádá.

Oliver tree připomíná jeho béčkové vypalováky z 80. let, tady se možná vykrádá až moc, ale nutno říct, že se to poslouchá dobře v jinak lehce temnějším, ale velmi poslouchatelném ocasu desky.

Jak už jsem psal výše, mám Petera rád, protože jeho texty možná ve výsledku nejsou tak hluboké, jak se tváří, ale jako správně formulovaný marketingový claim ve mně vzbuzují otazníky a myšlenky.

Za mne tahle deska z doby vyčnívá a stojí za poslech.

20

Soulsavers jsou volné uskupení muzikantů, kde se otočil mimo jiné Mark Lanegan nebo Dave Gahan z Depeche Mode. A tito ochránci vydali další desku, ovšem bez zvučných jmen s ještě méně zvučným názvem "20".

Je to ovšem dobrá deska, a tak bych vám ji chtěl doporučit.

Od předchozích podniku s Gahanem se liší tím, že není tolik rocková. Nachází se na jakémsi pomezí klávesového rocku a elektroniky. Ale neznamená to, že by neměla pořádně našlápnuto.

Hned úvodní píseň Cabin Fever s výrazným a jednoduchým motivem na bicí, vás strhne. V ní i v druhé skladbě Rumblefish je druhý hlavní motiv opakující se na klávesy. A jede to jak lokomotiva.

Postupně se přidá pár balad se zpěvem. Down So Low má hammondkový podkres, který je pro soulsavers typický. A je to balada, která nezní depresivně, možná spíš zoufale. Ano, deskou se rozléhá i určité démonické temno.

Nenechte se ale oklamat - tohle není žádný triphop. Je tam i nějaký podíl kýče, vlastně spíše hodně emo, s důrazem na patetično. Prostě muzikanti s puncem doby. Zkuste je - minimálně kvůli Cabin Fever a Rumblefish.

Morál Kombat profesora Fialky

Začnu tím, co je to milión korun. Dalo by se říct, že to moc není, ale není tomu dávno, co to hodně bylo. Třeba tři základní Škody Octavia nebo garsonka na sídlišti v Praze. Byt milionářem byl těžký kalibr. No a ve té době někdy si úřadující premiér uložil milion u Podnikatelské družstevní záložny. 

A řekl: UPS! Zapomněl jsem.

Proč je to problematické?

Řekli jsme si, že zapomenout milion zřejmě není to samé jako ulít si 100 tisíc. 

Zapomenout milion v přiznání, pokud jsem politik, je ale jako naběhnout na kopí. Není snad možné, že by se to stalo náhodou, protože to není málo peněz. Já jsem na každý ušetřený milion patřičně hrdý, a pokud by se mne někdo zeptal, kolik jich mám, neřeknu mu to, ale budu vědět.

Co ovšem pan premiér opravdu vědět nemusel, je, že záložna je to problematická. Není to něco, co se říká v reklamě, dokonce ani na webu to o sobě nepíší. Také je otázka, jak dlouho už je problematická - třeba to není odjakživa. Nicméně už samotný fakt, že mu to poradil politický poradce, lehce zavání. Pan premiér třeba neřekl, jaký byl jeho motiv pro využití této méně kontrolované instituce a to zavání také. 

Pokud bych to obrátil naruby: vím-li, že chci dělat křišťálově čistou kariéru v politice, z principu se ukládání v kampeličce vyhnu. A když ne, tak křičím do médií, že jsou tam vyšší úroky.

Navíc se vlastně odstřelil v přímém přenosu. Babiš by aspoň řekl: "Nikdy, nikdy jsem si tam nic neuložil," a pokud by mu přinesli papír, řekl by: "Paní redaktorko, tohle je kampaň a takový cár papíru bych nikdy nepodepsal." Ale pan Fiala se rozpomene, že to byl on, jenže zapomněl.

A znovu: opravdu je docela možné, že je to popleta, ale to, jak to podal, resp. jak nic nepodal, je, jako když zatlučete doprostřed zdi onen pověstný hřebík, namíříte na něj kameru a odejdete s tím, že ten hřebík už ve filmu nesehraje žádnou roli. Nejde to. Všichni diváci čekají, že když ho tam zatlučete, jednou na něj někdo přece pověsí kabát. Premiérský kabát.

Mosty

Nepřestávám se divit. Dneska zavřeli Libeňský most pro tramvaje, protože ho poničil mráz. Tramvaje nemohou ani na most Hlávkův, protože je taky poničený. Spadla lávka v Troji, nákladní vlaky nemohou na most pod Vyšehradem, protože je v havarijním stavu, a most Inteligence je zavřený, protože byl v havarijním stavu, ale aspoň už ho opravují. K tomu je na pohled v havarijním stavu železniční most na nádraží Holešovice, jen se o tom nemluví.

Je to náhoda nebo znamení, že cosi v Praze zapáchá? 

Vedle toho měníme lak na tramvajích a autobusech a stavíme nové boudy na zastávkách. Adekvátní opatření. Chtělo by se říct, že stávající a minulý magistrát jsou pitomci. Jenže tyhle věci mají setrvačnost a řešit je měly především už magistráty předtím.

Vlastně se mi to nechce vyčítat ani těm předchozím. Je to spíše jakési temné kouzlo téhle země. Ale i tak v ní žiju rád a jsem taktéž hrozně rád, že jsem se nenarodil v Kambodži.

Bottom line? Měl jsem dvě sklenky a jsem unavený.

Důvod k oslavám

Že při střelbě na Filozofické fakultě Lidovec Jurečka dál slavil, nechci rozebírat z morálního hlediska. Na to ať si každý udělá svůj názor. Dodám, že v mojí firmě se večer toho dne také slavilo, a co vím, nejen tam, takže hoďte si kamenem a pozor na ukvapené odsudky. Z jiného úhlu pohledu: Dokonce myslím, že ministr zemědělství nemá k takové situaci moc co dodat, a tedy ať slaví. Jde spíš obecně o to, že pan Jurečka je veřejný činitel, a tam se bere jiný metr, a voliči mu vystaví účet.

Nejspíš teď svoje korýtko ustojí. Jenže jaký to může mít vývoj na další vnímání vlády a strany jako takové? Jurečka nabídl složit všechny funkce, což je velkoryse gesto, nicméně i tak už ho plno lidí bude vnímat jako klasického bafuňáře, kterým on asi i trochu je. A to bude dále utvářet nálepku pro celou vládu, která to má i tak už hodně nahnuté. 

Dopad tato "klukovina", jak ji profesor Fialka nazval, může mít v dalších volbách. Povede to k neúspěchu vládních stran, a k volání po nových neposkvrněných sílách, kamžto se jako vždy pasuje ANO a různé další "životně-realistické" strany na jedno použití. Zároveň se může změnit vedení KDU, a strana se také může posunout někam, kde ji nechceme. A protože Lidovci jdou s každým, kdo staví vládu, mohou být hybatelem nějaké pro stávající koalici velmi nepříjemné změny.

K tomu vede tahle "klukovina", nebo chcete-li, bafuňářství, tedy neochota práce s vlastním mediálním obrazem, a ignorance hlasu lidu - k zvolení populistů.

Předsevzetí 24

Nový rok je skvělá příležitost dát si nějaké předsevzetí. Ne protože se to dělá, ale protože je to milník nebo řekněme startovací čára.

Moje bylo loni skoncovat se sladkým a povedlo se. Už žádné dortíčky během dne, žádné balené dobroty, čokolády apod. Proč jsem to dělal? Jedl jsem toho hrozně moc a moje střeva a štiplavý pot už mi to dávaly najevo. Jak se omezení projevilo? Okamžitě zlepšení a postupně mizejíci sžíravá chuť na sladké. Největší výzva? Nebýt exotem. Tedy jíst sladké, když se to hodí (něčí narozeniny, vyhlášená cukrárna, někdo napekl), a zároveň se tím nenechat strhnout zpět k oné sladkožravosti. Zezačátku těžké, po pár měsících lepší. A povedlo se.

Teď je tu přede mnou neméně těžké předsevzetí. Seriály. Na ty jsem začal koukat nevinně, v první covidové zimě - takže je to takový můj long covid. Ještě předtím byl the Young Pope, kdy jsem spíše nerad udělal výjimku - seriály mi vždy lezly krkem tím, jak jsou uměle natahované a dělají se díly pro díly. Ale Mladý papež byl tak geniální, že jsem se pro jednou podvolil.

Pak přišel Babylon Berlín. Jsem ten germanofil někde jsem o něm četl superlativy, tak jsem si z ulož.to stáhl první díl. Tyjo! A taky že ano. Ta atmosféra, ten obraz, to napětí, propracované postavy. Chytlo mne to a byla radost si vždy po čase stáhnout díl a dívat se. Pěkně hned, jak šly děti spát, se sklenkou vina...a pak jít taky spát - ještě před půlnocí.

Fáze dva byla HBOMax. Štvalo mne, že máme jeden z mála zdrojů zábavy - koukání - a musíme krást. Zaplatím jsem tedy HBO, a pak i Netflix. S tím ovšem přišlo i to, že člověk občas sjel i dva díly najednou. A to už jsem byl po půlnoci a na dvou sklenkách. To se to pak ráno v šest moc dobře nevstává. Trpí tím cvičení a běhání, ale v covidu to nebyl takový problém. A také to byl ten Babylon a ten jednoho dne skončil.

Pak jsem ještě byl vybíravý. Vždy když se objevila nějaká dobrá recenze, seriál jsem sjel. Občas to bylo v tom režimu, že týdně vydávají nový díl, což bylo neškodné a ideální. 

Co ale bylo škodlivé, bylo vybudování toho zhoubného zvyku: když je den na konci, šlehnu si seriál. Tělo si na to zvykne jako na ten cukr. A začne to dělat automaticky. 

Když na konci dne není díl, cítíte prázdnotu. Takže hledáte další dobré seriály. A vezmete už i něco, co nemá dobře hodnocení ve smyslu nadčasové nebo artové, ale prostě jen kvalitní zábava.

No a pak přijde fáze předávkování. Jste méně vyspalí, méně dáváte pozor a streamovací služby se starají, aby vám automaticky pustily další díl po té, co ten předchozí skončí v nejnapínavějším bodu. A zároveň hned přeskočí titulky. A vy nechcete přestat. Takže už nejste na jednom dílu, ale na dvou až třech. A je po jedné ráno. Vstávate pořád v šest, takže dávka spánku už není šest hodin, ale pět. Také už se nedělá to, že by se díly uvolňovaly postupně - streamovat můžete celou sérii hned.

To už máte mozek úplně vymletý - tím spíš pokud k tomu máte náročnou práci. O to víc chcete svou odměnu.

A začněte sjíždět věci, kterými jste dříve vysoce opovrhovali a jsou tu již léta jako Walking Dead nebo Game of Thrones. A tak jsou tu seriály s vámi na mnoho let dopředu.

Jen výjimečně je seriál od druhé nebo třetí sezóny tak trapný, že vás od dívání na čas odpudí. Ale i to bylo. 

Dokonce dojdete do momentu, kdy koukáte na více dílů až do půl páté do rána. To vám zase totálně pokazí víkend. Protože spaní do deseti prostě zabere půl dne a stejně nejste vyspalí.

Zkoušíte to omezit. Nejde to. Jakékoli předsevzetí typu jeden díl a dost funguje jen na chvíli. Pak přijde napínavý konec, a už to řetězíte zase. Najednou vůle nepomáhá, protože je po půlnoci, vy jste unavení a chybí energie to vypnout. Zkoušíte dokonce různá tvrdá omezení, ale ta nepomáhají.

Takže docházím k tomu, že je potřeba skončit už úplně. Podobně jako s hraním, kdy od určité doby již mám pouze záměrně velmi neherní počítače. Když si sednu ke hře dnes, pořád platí, že nemám záklopku, a proto už nikdy hrát nemohu. Ale už to o sobě vím a kontroluji to.

Moje předsevzetí jsou tedy seriály - podobně jako hry úplně, ale podobně jako u cukru si nechat dvířka pro dobré a uzavřené série typu Mladý papež. Na základě recenze. Držte mi tedy palce - působí to jako nic, ale pro mne je to větší výzva, než to vypadá. A klidně se mne v březnu u piva nebo u kafe zeptejte, jestli ještě čučím, pomůže mi to dostát závazku.

Tímto také přeji všem šťastný rok 2024 - ať vám neřesti přináší jen radost a drobné opotřebení v rámci přípustných mezí.

Čina Vysočina

Jedeme na Vánoce k Jindřichovu Hradci. Předpověď slibuje mokré sněžení, lámajici se stromy a kalamitu na Vysočině.

V Praze pršosneží, ale jde to. 

U Senohrab už si říkám, jestli byl dobrý nápad vyrazit zrovna teď. Ale aspoň jedeme za dne. 

U Hvězdonic už si říkám, zda to neotočit. Vůz zrychluje, brzdí a zatáčí bez podkluzování, ale šlemy mokrého sněhu při přejezdech z pruhu do pruhu šasi nepříjemně škubají a chrastí v podběhu. Naštěstí nejede moc aut.

Blížíme se na Vysočinu. Náklaďáky do kopců zrychlují a proplétají se mezi auty. Značka: kdo jednou stál už stojí opodál. Vypadá to jak když unikají před apokalypsou, ale aspoň na vystrašené víkendové řidiče netroubí.

Někteří řidiči to nepochopili. Jedou nám v kufru jako by se nechumelilo. Pro ně ale zákony fyziky platí také. Snažím se přejet ohradu sněhu, abych jim uhnul mezi náklaďáky, ale stejně jsou to ko**ti. O chvíli později většinu z nich potkáváme jet napravo a pomalu. Zřejmě jim to někde pořádně podklouzlo.

Pluhy jezdí. Kdo by nadával na silničáře, by se měl nejdřív zastavit a promnout si oči. Od Hvězdonic předjíždíme pluhy v pravidelných intervalech, jenom sněží tak silně, že to stejně není jako v létě. 

20 kilometrů k odbočce na Humpík. Srdce Vysočiny. Doprava definitivně zastavuje. Modlím se, aby to kamiony ubrzdily. Sjíždíme na zasněženou krajnici a vytvářím uličku. Kolem přijíždí dvě sanitky, a pak už nic. 

Ale pohoda. Diesel šumí, topení topí, sedačky jako křesílko, stěrače se monotónně houpou po skle, písnička hraje. Všichni to ubrzdili, teď se nesmí stát nehoda ve více zapadaném protisměru, kde to zatím jede.

Půlhodina čekání. Lord Ford se zlobí a začíná se třást. Jinak ale vše při starém. Vypínám xenony a stěrače, ale dieselové topení nechávám rád topit.

Hodina čekání. Kromě třesení začíná být vsude cítit nafta, ale dobré, dá se to vydržet. Nechci vidět co na to říká Fordův filtr pevných částic. Děti jsou zoufalé, protože se nudí. Brodím se sněhem do kufru pro tablet. Zatím nepotřebujeme ponožky, motor pufá a auto je hezky vytopené.

Díváme se na mapy a Google. Zjevně stojí celá D1 na Vysočině a mnohé silnice kolem.

Hodina druhá. Lidé chodí čůrat do sněhu. Někdo jde za náklaďáky, dámy mezi přední a zadní dveře. Všichni na ten moment solidárně vypínáme světlomety, ale stejně jim svítí zadečky. Nádrž je pořád plná, topení topí, vody máme dost.

Únikovou uličkou projíždějí sem tam blikající elektromobily. Posledni šance než spadnou do režimu "želvička". Tentokrát jim to elektrické privilegium nezávidím. Náš třesoucí bufík tu může stát do zítřka a furt bude topit.

Aplikace Záchranka periodicky hlásí kalamitní stav, ale jen na horách. O Vysočině mlčí.

Dvě hodiny a něco. Už je tma. Doprava se lehce pohnula a my sjíždíme z dálnice hloubeji do srdce Vysočiny. Hned na sjezdu jsou uvízlá auta, která nedala kopeček, protože si sedla na břicho. Lord Ford je ovšem dobrý hrabavec a má kvalitní zimáky, takže se zdatně hrabe kopci vstříc.

Vysočina, zmrazky. Silnice má projeté koleje, ale volantem zmrzlé tvrdé hroudy cukají, jako kdyby se s vámi někdo dával páku. Auto se třese a děti mají strach. Já taky a dokonce se to nebojím přiznat.

V kopci při míjení protijedoucího auta uvízla Fabie, která sjela na neprojetou krajnici. Ford se z krajnice neochotně vyhrabe a jede kolonu objet. Bez blinkrů do cesty vjíždí hřmotné německé SUV se stejným cílem. Následně uvízne vedle Fabie, protože vyjelo moc na druhou krajnici. Nadávám, protože musím znovu zastavit v kopci. Pak se ale SUV rozjede a my naštěstí taky. 

Následně potkáváme hlavní silnici. Je protažená - tady úřadují traktory. Google nás ale žene zpátky do lesů na okresky. Poslechneme ho, ale jsme jediní. Osamělý rytíř, který se pere s mokrým sněhem. Sem tam objíždíme padlý strom, ale nic co by bylo napříč silnicí.

Do Pelhřimova přijíždíme z jihu víceméně sami. Nakupujeme v DMku - tady se vyčůrám, tady jsem člověkem.

U Kamenice čina končí. Sníh se mění na déšť - tlustá černá čára. Jako by všechno, co se stalo, nebylo. Sníh není. Jenom prší. Je půl desáté a podle zpráv dálnice ještě stojí. 

A co říct závěrem? Kolaps dálnice působí jako apokalypsa. Řady uvězněných aut, všichni pufají, a veškerá civilizace nám bude k ničemu, jakmile dojde benzín nebo elektřina.

Poučení z toho? Věděli jsme, že do toho jedeme. Chce to dle starých pouček plnou nádrž , teplé ponožky, deku v autě, dost vody a oříšky. Dál pak lopatku na odhrabání a řetězy. Zbytek je štěstí a jízda klidnou nohou, sníh nemá rád brzdy, ani velké otáčky. Gumičky stěračů a zimní gumy jsou základ, ale chápu, že to není něco, co by člověk kvůli jedné cestě vyměnil. 

Poučení číslo dva: Naší dědečkové tak jezdili běžně každou zimu, a s daleko horší technikou, a my tady vyšilujeme a píšeme na blog.

Všem šťastné a veselé bez nehod a kalamit.

Ženy to vyřeší

Hrozně bych autorce přál, aby její emancipovaný a genderově nadřazený titulek měl pravdu, ale je to takové to západní srdíčkové wishful thinking. Female power. Jenže jak už víme, podobných titulků o Putinově Rusku už bylo, a světě div se, Rusko to ještě nepoložilo.

Obávám se, že pokud ženy půjdou na náměstí, ochutnají zpátečnický mužský barbarismus a může jich překvapivě hodně skončit ve vazbě a o děti se bude starat babushka, zatímco muži budou dál umírat na jatkách.

Rusko je země, kde absurdní je denní realita. Pořád to nechápeme. Pořád je bereme jako sebe.

Opustím-li genderovou horkou půdu, podobné srdíčko čtu i jinde: Zdá se, že Ukrajina na frontě nevyhrává, a přesto pořád čteme, jak je ruská armáda neschopná a nemožná. 

Jenže ta nemožná armáda má pořád dost lidských zdrojů a dokonce se přes všechna embarga nějak dostává k munici a dronům. Opotřebovávací válka běží už dobu a oba rivalové jsou opotřebení adekvátně svému statutu. Rusko se historicky ztrapnilo a přišlo o blitzkrieg a moment překvapení, ale potvrzuje perfektně imperativ, že jich mnogo, což na vítězství zřejmě stačí, a Ukrajina je slabá země visící na vlásku, kde manželky připravují Molotovovy koktejly, zatímco manželé čekají, kdy dostanou sem tam nějaký kousek vysloužilé západní techniky, kterou si západ nenechal na vlastní obranu, aby Putina nenapadlo pokročit dál než do Moldávie a Pobaltí.

Složité souvětí, čárek mnogo. Důležité ve třech slovech: Rusko bohužel neprohrálo.

Stará Nová hala a nová Nová hala holala

Taky si kopnu. Hlavní nádraží není nic moc. Před rekonstrukcí bylo úplně děsivé, ale ani teď se blahem nezalykám. Čím se liší od moderních stanic? Ty jsou bohatě prosklené, mají světlou dlažbu a stěny a ultrajednoduchou údržbu. My máme prosklenou překrásnou Fantovu budovu, která ale jaksi stojí mimo proud, protože je utnutá kolejištěm a Magistrálou, a taky byla stavěná na zásadně jiný druh provozu. Pánové s cylindry, dámy s paraplíčkem - znáte to. Neznáte. Přeháním. Spíše myšleno kapacitně jiný druh provozu.

Nová hala je naopak brutalistní temná klec pod Magistrálou dimenzovaná nadčasově na dnešní provoz. Samotný brutalismus je spiše onanie architektů, estétů a znalců architektury, než stavební styl - není to nic pro lidi. Něco jako dálniční křižovatka. Je brutálně účelná uprostřed pole, ale do centra města nepatří.

Řešení podle Ládíka? Klidně zbořit. A taky zrušit to otřesné parkoviště na střeše haly plné divných šíbrů a ponechat, ale zlidštit Magistrálu - aby se k nádraží dalo dostat po chodníku povrchem a přes přechod. Vítězný návrh rekonstrukce mi v tom jde dokonale na ruku.

Na druhou stranu: Hlavní nadráží tu je a docela dobře funguje. K tomu stará Nová hala je památka a pomník doby. Nemůžeme jen tak bořit památky, když se nám už nehodí. Hala také prošla nákladnou rekonstrukcí, která ji v rámci možností zlidštila, a pokud tedy teď dbáme na každou bublinku CO2, když si třeba zakazujeme jezdit autem, což se skřípěním zubů tedy holt beru, neměli bychom něco stavět, hned to bořit a znovu stavět, protože přitom se vyprdlá mooooooře CO2. Mňau mňau mňau. 

Takže Alhambru ať si slovutní vítězové soutěže ještě strčí někam, a Hříbeček, ať se ještě trochu snaží. Jistě se mu to na druhý pokus povede lépe. To není míněné zle. Mně se taky všechno nedaří napoprvé.

Ramusák podruhé

Nedávno vyšla zpráva, že by nový most pod Vyšehradem mohl mít bronzovou barvu. Zní to jako drobnost, ale z pohledu génia loci je to zásadní moment. Původní návrh bílého mostu s neskrývaně betonovým předpolím v místě působil brutálně. Někde na dálnici mezi Ostravou a Bohumínem by byl ok, ale mezi Vyšehradem.a Pražským Hradem úplně ne.

Bronzová barva ale mění pohled na věc. Ano, chybí tu patina starého Rámusáku, ale celkové vyznění je lepší. Stejně jako bylo kdysi dávno prezentované červené.

Teď už jen "nepřiznat" nějak chytře ten beton a začnu mostu fandit.

Souběh!

A pak to tam najednou bylo obojí: Sníh a ani-noha-na-Karlově-mostě. Ou jé!

Jsem jak malé dítě nebo štěně, které vidí sníh poprvé. 

Akorát musí být dvě ráno a někdo vás musí vytáhnout na narozeniny.

Náhradní listopad

Listopad se letos nekonal, a tak tu v prosinci máme náhradní listopad, a na sněhovou pokrývku konečně padá listí. Některé stromy byly ještě zelené.

Není to glosa. Nechávám to tu jako vzpomínku.

Cybertruck Porsche Porsche

NaTeslu Cybertruck jistě názor máte, stejně tak jako na elektromobily celkově. Nemíním s ním polemizovat.

Roztomilé nicméně je, jak se motoristický tisk pře o sekundy v zrychlení v souboji s Porsche a s dalším Porsche na přívěsu (viz. třeba zde). Je to zase trapné hafání pražského krysaříka.

Sdělení té reklamy není, o kolik desetin sekundy to zrychlí dřív nebo později. Sdělení je, že úplně sériový a dlouho vysmívaný elektromobil od značky, která vyrábí auta ani ne 15 let, se může rovnat benzínové ikoně automobilismu, a to aniž by se při takovém výkonu rozpadl nebo jel rovnou do šrotu. Dokonce je za určitých specifických podmínek každodenně použitelný.

Takže ano, je to lehce marketingový podvod, pokud jde o desetiny, ale v jádru věci před inženýry Tesly je třeba smeknout. Opět posouvají hranice. A ne z donucení regulátora, ale aby vydělali prachy.

A marketing? - nechť ho posoudí trh a kupuje nebo nekupuje.

Znovu opakují: Osobně dobrým elektromobilům velmi fandím, protože aut je ve městech moc a staré diesely nás dusí. Ale pokud mne naše vláda nedonutí, budu se držet spalovacího auta, a pokud donutí, nebudu mít na elektromobil peníze. Ono nacpat ročně deset tisíc do oleje, je přecejen méně než koupit nové auto za milion a půl, a pak nemít kde dobíjet. 

Gdaňsk - objevená perla severu

Gdansk je zvláštní zvíře. Město bývalo přístavem, ale ten už se dávno přesunul na sever, ven z města. Městem se prohnaly dějiny: Teutoni, Němci, nyní Poláci. Bylo svobodné hanzovní, pruské, s nezávislým statutem atd. Teď je vrcholně polské, ale dějiny se na jeho atmosféře podepsaly a vytvořily unikátní koktejl - pojďme si to v bodech popsat.

Nejprve popis sceny. Vánoce. V Gdaňsku už sněžilo a pořádně. A protože je to sever, sníh zůstal ležet a umrzl. Do toho už zde běží naplno vánoční trhy, takže vánoční atmosféra uprostřed listopadu byla zaručena na 200%.

Přístav. Město žije jeho tepem. Řeka, kanály, lodě, jeřáby, sklady. Velká část centra žila stejnou výzvou jako Hamburg nebo Holešovice - co se sklady, moly a jeřáby, které už nemají smysl, protože doprava se dělá jinak? Lodě jsou větší, používají se kontejnery a velká vlaková seřadiště. Podobně jako v Hamburku zde na ostrovech a kanálech vznikají nové čtvrti, které částečně kopírují starý severský styl vysokých úzkých domů se špičatou střechou.

Architektura. Gdansk jako jiná severská hanzovní města drží zmíněný styl červené cihly. K tomu se přidává charakteristický prvek úzkých vysokých domů - 3 vysoká úzká okna na patro a 3 až 4 patra. Špičatý štít, minimum kudrlin. Domy vůči sobě stojí štíty všelijak našikmo, takže uliční řada je pitoreskní leporelo. Typické jsou předzahrádky, kdy dům stojí jaksi o půl patra výše a pod ním je poloviční sklep, kde obchodníci a řemeslníci tradičně měli svůj krám. Dnes to dělá úžasnou atmosféru - narozdíl od domů jsou mnohé sklepy a předzahrádky původní. Domy pak mnohdy drží styl "cihla dovnitř", což má taky úžasnou hygge. 

Válka. Na Westerplatte začala pro Poláky druhá světová válka, a Gdaňsku se nevyhnulo bombardování. Nejspíš i díky úspornému severskému stylu staveb bylo historické centrum obnoveno a dobrá zpráva: Má úžasnou autentickou atmosféru.

Obchod. Tohle město bylo svého času sakramentsky bohaté a podobně jako Hamburg, Brémy, Rostock a Lübeck bylo na tepu světového obchodu. Tahle sláva dávno skončila a Gdansk působí spíše provinčně. Původní kulisy zůstaly, snaha o moderní dostavbu je místy velkolepá, ale kapitál a obchod už tu není.

Socialismus. Poetický Gdansk končí městskými bránami. Pak už následují městské dálnice, po kterých frčí tramvaje na odhalených kolejích, jsou tu kilometry sídlišť. Bombardování si vybralo svou daň, a komunisté taky. Mezi paneláky a činžáky najdeme občas nějaký starý sklad nebo akademii, ale je to z větší části stejně sídlák. V lepším případě se někdo pokusil udělat porevoluční ulici.

Požitky. Gdansk je obrovský, a ve vymrzlých dnech je radost se zahřát u kamen. Jako jiná významná města má i Gdansk turistické mucholapky s naháněči, ale také nespočet výborných a milých hospůdek. Klasika jsou herinky, bramborové pirožky, kašubská kachnička a pak i čerstvé ryby. V mnoha hospodách si dávají práci se zdobením - kvítí, klíčky, zelenina a kapání jsou na talíři vyskládány jak umělecké dílo.

Tep víkendu. Staré Město je neuvěřitelně zalidněné, umocněno vánočními trhy. Možná je to dané i tím, že v okolních sídlištích prostě chybí atmosféra. Jsou to noclehárny. Působí to tak, že místní se hodí do gala a jdou si užít své krásné Staré Město - korzovat, konverzovat, pojíst, popít.

Moře a přístavy. Za obojím je třeba vyrazit z města vodní tramvají autobusem nebo taxíkem. Opravdu velké přístavy jsou na severu, se spleti kolejí, nadlidsky velkými loděmi a jeřáby. Na moře se lze podívat třeba ze zmiňované Westerplatte, kde je památník války, kopec a rozhled. Lze se tu dostat k moři - je tu kamenitý vlnolam, promenáda a písek. Moře je čisté, ale pár kilometrů od vás pluje fronta zámořských lodí. A co bychom si říkali - jsme na severu, takže jakmile opustíte háj Westerplatte, začnou do vás řezat žiletky ledového větru. Ne ostré poryvy, ale táhlé ledové vanutí pouze pro otrlé.

Také samotný přístav... Jsou to kilometry a nedá se říct, že by tu byly chodníky nebo se tu počítalo s turistou. Ale projít se tu a nasát atmosféru za to bláto a louže stojí.

Gdansk je podobně jako Wroclaw velmi příjemné překvapení. Představoval jsem si, nevím proč, že skončil jako Královec, ale vyvedlo mne to z omylu. Narozdíl od Rusů mu totiž Poláci dokázali vrátit nezaměnitelnou historickou atmosféru a vytvořit krásné místo, které dobře vibruje a stojí za návštěvu. Autem 8 hodin z Prahy, nicméně přímý let low cost aerolinkou slibuje i s cestami na letiště a z něj čas méně než poloviční. Doporučuji!

V neposlední řadě výlet byl dárek k jubileu od sestřičky, a je k neuvěření, že tak intenzivně a dlouho spolu jsme možná byli naposledy jako děti. Za to díky!

A jak jede Mondeo mk5?

Kamarád mi před rokem půjčil Mondeo mk5 se 180 koníky. Znám to auto ze sedadla spolujezdce nebo jako taxík, ale jako řidič jsem ho předtím ještě nezkoušel.

Takže dojem z exteriéru: Protože je rok 2023 a vozilo bylo navrženo v roce 2012, je už za zenitem. Měl bych to nějak zjednodušit: Zepředu se mi líbí víc než tehdejší soudobý Passat, zezadu je fádní. Je to věc vkusu.

A jak to jede? Nejdřív dojem z interiéru, protože v interiéru jezdíte - nikoli na kapotě nebo na grilu. Tohle auto není funkčně vůbec špatné, ale palubní deska je celkovým vyzněním hrozná. Není poplatná roku 2012, je to krok zpátky i proti předchozí generaci z roku 2007, která po faceliftu vypadala k světu. Amerika versus Německo. Nepochopím, když moje staré kolínské Mondeo má hezky pravidelně rozvržená velká tlačítka s příjemnou odezvou, která jsou decentně podsvícená, musí mít tahle americká bestie hromadu mrňavých vrzavých tlačítek, která ještě brutálně modře svítí. Ovládání na volantu se také zmenšilo. A vše je korunováno humpoláckým plastovým rámečkem kolem infotainmentu, který má jakousi neutrálně ani ne šedou, ani ne stříbrnou barvu a plast z něj volá: heeeej, všimněte si mne - tady jseeeeem. Jsem PLAST! SLAST! Zopakuji i klišé, že přes větší vnější velikost auta, je uvnitř znatelně méně místa než v předchozí generaci, která byla prostorově opulentní. Dobře se to poznalo, když jsme vozem jeli čtyři chlapi.

A jak to jede podruhé, řidičsky? Tohle auto je především důkladně odhlučněné. Nebál bych se říct, že nejlépe ze svých souputníků, co jsem v poslední době jel (mluvím hlavně o taxících Passatu a Superbu). Zde ještě francouzský motor TDCi má důvěrně známý zvuk i třas, ale do interiéru v podstatě nedoléhá. Odměnou za nepřímé řízení, je pocitově méně třesení od motoru, i když řadička a pedály za studena stále důrazně vibrují.

Podvozek působí skokově vyspěleji. Jak již bylo řečeno, valivý hluk je dobře utlumen, auto pěkně žehlí nerovnosti. Posun je jednoznačně ke komfortu a preciznosti vyšší třídy. Řízení je celkově odtažitější, což ale neznamená, že by auto nesedělo nebo jelo v zatáčce rovně. Na zimních gumách jsem ale neměl příliš možnost zkoušet ho na hranici možností. Takový ten pocit zakousnutí do asfaltu a kopance do volantu tam ale už prostě nejsou. Je to něco za něco, a vůbec to není špatné.

Jak to zrychluje? S manuálem z nuly neochotně - kvrdláte pákou, motor kvrdlá autem, ale zvláště v rychlostech 0-50 kmh působí těžkopádně, jako by táhlo haldu kamení. Proti tomu tam dvouspojka v mém papírově slabším starci sází kvalty, nenechá turbo odpočinout, a dere se od nuly kupředu. Že inovací došlo k zpomalení, je ovšem psáno i v parametrech. Naopak od 80 kmh nahoru se karta obrací, a mlaďoch zrychluje ochotněji -  tady už se prostě projevuje skoro 20 koníků navíc. Nová verze s manuálem má také o litr nižší spotřebu (5,7l) než můj staroch s dvouspojkou (6,8l), což už se blíží do říše Škoda a VW. Tu spotřebu docílil kamarád klidnou nohou. U mne jsou na denním pořádku akcelerace a dálniční tempo se 155 kmh na tempomatu.

Zkusím ale ještě jinou méně příznivou perspektivu: Srovnám-li poslední Mondeo s trojkovou Octavií nebo soudobým Passatem, ujedou mu i se slabším 110 kw motorem, a se 135 kw si ho namažou na chleba k snídani. Nemluvě o značně slabším soudobém Focusu kombi s tříhrnkem a mild-hybridní technologií - ten chrčí jak rozzuřená travní sekačka, ale taky k tomu pěkně jede. Jsou to sice papírové závody kategorie čivav a jorkšírů, protože opravdové ZRYCHLENÍ dnes znamená hodnoty mezi pěti a sedmi sekundami, ale ani tyhle drobné rozdíly úplně ignorovat to nelze. Proč si za víc peněz kupovat pomalejší auto?

A koupil bych si tedy takové auto? Ne, pokud by mne k němu nedotlačila cena. Už při uvedení na trh v roce 2014 se mi nelíbilo, a teď jsem ho jako vlastník Fordu vzal na milost, ale nebere mne. V tomto případě bych už jednoznačně a bez váhání volil Passat, který má aspoň v některých provedeních palubní desku docela hezkou, motory v poměru výkon / spotřeba / spolehlivost nepřekonatelné, podvozek kvalitní a větší kufr, a pokud bych volil srdcem, bral bych Mazdu 6, protože ta hraje jinou (svojí) ligu. Jediným argumentem by mohla být nesmrtelnost motoru Duratorq TDCi v kombinaci s výbavou ST nebo Vignale za cenu, která je objektivně níže než u Passatu, Superbu nebo Mazdy 6. 

Svobodné a demokratické urážení

17. listopad je den, ke kterému lze mít různé postoje.

Část lidí má radost, že je volno, ale ignoruje jej tak jako jiný svátek - maximálně se dívá na google, jestli jsou zavřené obchody.

Pak jsou "pažníci" - ti mají dobrou paměť, a mají to v paži - vědí, co se 17. 11. stalo, a zároveň si pamatují, jestli prodejny nad 200 metrů zavírají. Podstata svátků jim ale taky uniká.

Šťavnatá dužina jsou havloidi. Dělají si selfie na Národní třídě, jak zapalují svíčku, a pak si jdou společně dat kafe, čaj a nebo pivo. Někteří napíšou moralistický příspěvek o odkazů Havla na Facebook, ale většina to nestihne, protože si povídají v hospodě. Pokud vládne Babiš nebo světlonoši svobody, jsou naopak velmi aktivní, a píšou, že je demokracie v ohrožení. Teď vládnou, takže jdou jen pít. 

Pak jsou tu populisti - ti jdou na Národní taky, aby se neřeklo, ale někde v skrytu duše pochybují, protože průzkum mínění jim řekl, že jejich voličům je to ukradené, a neví, co se 17. 11. stalo. Mají tak aspoň nějaký šťavnatý bonmot pro televizi, aby se to vytěžilo, a nemusí souviset se 17. 11.

No a pak jsou tu různí espéďáci (schválně zjednodušuji - jsou ve všech stranách a nemyslím to pejorativně - možná je po fiasku trojkolky budu volit), které by účastníci 17. 11. nejspíše vypískali, ale protože se tak neděje, mohou taky zapalovat svíčku, a dokázat si, že i přes půlku jejich programu v rozporu s hodnotami 17. 11. jsou světlonoši svobody. Bacha: "svobody", nikoli "demokracie". Pojem demokracie je vyhrazen pro liberálně marxistické "demokraty" a obecně "vláda lidu" by neměla vést dál než k mandátu (jejich mandátu) ve volbách. Zároveň mohou situaci využít k tomu, aby řekli, že svoboda je v ohrožení.

Osobně se řadím k té poslední skupině, která v onlajnu mává rukama a křičí, jak je skvělé, že "můžeme", ale v zásadě se tím snaží zakrýt nezájem. Ráno si vždy znovu přečtu, co se stalo, protože vidím vlajky na tramvajích, a jsem překvapený, že v kanceláři nikdo není.

A nakonec je tu Václav Klaus, který řekne že vše bylo jinak, že převrat způsobily nevyhnutelně ekonomické skutečnosti (v čemž má bohužel částečně absolutní pravdu) a nikoli kriklouni na Národní, a roušku nosí jako klaunovskou čepičku. To je on a tak ho musíme mít rádi, protože už se nezmění.

A zcela v jiné dimenzi jsou konspiráčata, která to všechno ignorují a už od rána poslouchají svoje zdroje - 17. 11. způsobili a řídili tajemní "oni". Neví se, proč a komu to co přineslo, ale stejně tak na nás chystají "zlí oni" něco i teď a jenom konspiráčata to odhalila. Kdo jsou oni? Sorosz, WHO, Davos, Gates, a pak tajemné síly, co nemají jméno, ale vše řídí skrze Black Rock apod. Na Národní sere pes, protože demokracie nikdy nebyla - byla jen kulisa pro hloupé lidi.

Ale vážně: doufám, že článek berete s nadsázkou. Nevíme, jestli demokracie je, byla, bude, nebo jde do kopru, ale zatím se máme skvěle, protože můžeme na blogu pozurážet svobodně všechny. Máme možnost dělat kariéru, kterou chceme, jezdit kam chceme, koupit si, co chceme, milovat ty, které máme rádi.

Neumím to ochránit, neumím to ani pořádně zhodnotit, ale jsem rád, že to mám. 17. 11. samotné svobodu nezpůsobilo, ale pomohlo tomu - je to důležitý krůček v mozajce moderních dějin směřující k demokracii, a umožňuje úsilí o svobodu personalizovat a mít osoby, kterým lze být, vděčný.

Na kontakt na zdraví!

Je to krásné moci si něco přivlastnit. Včera banky spustily platby na kontakt. Tedy to, že z většiny bank můžete poslat platbu na telefon jako SMS, aniž byste znali číslo uctu. Stačí vám mobil příjemce.

Byla to věc, kterou jsme s exkolegou vykopli po té, co jsme spustili první mobilní platbu v Česku. Původně jsme ji zamýšleli více komerčně - tedy že bez platební karty půjde na mobil zaplatit i obchodníkům (například trhovcům).

Hezky jsme to protáhli zákaznickým průzkumem, udělali prototyp, našli dodavatele, vymysleli, jak se to bude komunikovat, a předjednali po pražských kavárnách s dalšími hráči na trhu (v rámci kultivace trhu, ne kartelu). Mohlo to být na klientech prvních tří bank začátkem roku 2017.

No a pak se řeklo, že se to udělá přes bankovní asociaci a komerční záměr se ztratil. Převzali to jiní, serióznější a důstojnější borci (já byl vždy spíše cirkusák a špatný bafuňář), a ti to po sedmi letech dotáhli. Prý ještě dlouho oprašovali moje prezentace. 

Takže: z mého řešení a nadšení zůstala pouze myšlenka. A ani ta nebyla moje - přede mnou to zkoušelo Mobito, mBank a jeden kolega měl ten nápad v menším měřítku v šuplíku. Zároveň UX je postavené malinko jinak, méně agresivně, a je to technicky lepší o instantní platbu, protože naše řešení se opíralo ještě o dobíjecí platbu mobilních operátorů. 

Finálně, pracuji teď v karetní asociaci, takže toto řešení je konkurencí, protože platba se posílá z účtu na účet a nevyužívá kartu. Zase ale tak nelze platit obchodníkům, což kartám zajišťuje stabilní pozici. Já je tehdy chtěl vyzvat na bitku.

Takže vlastně nezůstalo nic. Ale i tak je to hezká vzpomínka - tehdy jsme to odpracovali příkladně a čistě a byla to radost, a díky tomu se podařilo nadchnout kolegy, management i jiné banky.

Xperia 1 V První dojmy

Protože je mi těch 40, nadělil jsem si vedle kávovaru černý Sony Xperia 1 V. Ještě mne nějaké samodárky asi čekají, ale teď o tom telefonu.

První dojem je wow. Černá sice vizuálně není nijak přitažlivá, ale Japonci telefon vymazlili na dotek, což není vidět. Vroubkované hrany a šupiny na zádech jsou velmi netradiční. Trochu jako kufr rimowa, který ale nešaháte, jen koukáte. Tenhle telefon je hmatová radost, ale logicky pouze bez pouzdra. Co je naopak negativní: nový model už není tak tenoučký jako trojka. Je robustnější. Jako ajfoun. Fotomodul je naopak vizuálně vydařený - působí teď víc symetricky, ale čert to vem.

Selfie a digitální dokreslení obrazu. Po přímém přechodu z trojkové řady, je vidět znatelný pokrok. Selfie kamerka byla dřív hrozná (selfie krypl), teď to drží krok s Apple.

Fotky hlavním foťákem ještě potřebuji zažít. Nejsou tak cukrové jako z ajfounu nebo pixelu, jsou sonyovsky střízlivé a zda se, že foťák zvládá i pohyb v přítmí a podobně. V tom ale ani trojka nebyla nijak zlá. 

Reproduktory jsou zase o něco hlasitější a výraznější. Už předtím byly dobré, ale teď jsou opravdu výrazné. 

Co je samozřejmě horší než u Apple, je pohotovost bluetooth a WiFi. iPhone se prostě připojí rychleji, pohotověji, bez problémů. Sony se zasekává, má prodlevy apod. Ne že by se s tím nedalo žít, jsou to sekundy a nakonec to funguje, ale ďábel je i v podobných detailech. 

Dál tu mám svůj sluchátkový konektor. Ten je u Sony tradicí, u iPhonu mi chyběl. iPhone urazil od iPodů kus cesty a dá se ze sluchátek přes bluetooth velmi pěkně poslouchat. Sony už vyhrává jen v té kvalitě po drátu - zvuk není přeposilovaný, ale zase jsou lépe slyšet jemné nyance a to mám osobně raději než dunění do uší.

Jinak je to Sony jako vždy. Baterie na dva dny kombinovaného osobního a kancelářského provozu, dostatek výkonu, netradiční displej. 

A ptám se sám sebe, proč Sony? Především iOS mi ani po roce užívání nesedl. iPhone je jinak fajn hardware, ale zvyk je železná košile. Pak by se ale nabízelo mít Samsung a tady už je dvojí odpověď: Jednak se mi pořád trochu líbí ten sluchátkový konektor. A to druhé už je z říše psychoanalýzy: Líbí se mi, že Sony dělá věci po svém, má svůj designový jazyk. Dřív to byla i filozofie - střední výkon a špičkový design za dobrou cenu, ale s kompromisy. Dnes už je to vysoký výkon za vysokou cenu, ale zase je to ten paličatě originální kousek, který nakonec nedělá až tolik kompromisů. Pořád tedy určitý fetiš, možná snaha odlišit se, kterou sám sobě nepřiznávám?

A abyste si nemysleli, koupil jsem ho lehce použitý, dokonce uloven pod cenou toho základního ajfounu. Jako už u trojky, mi ho prodal rozezlený pán s tím, že nechápe, jak někdo může chtít za takovou s***ku tolik peněz, a že se vrací k Apple. Jeho věc, já jsem spokojen.

Jo a má krásnou krabičku. Manželka ji dlouze studovala, a to už je něco. Možná v obdobné krabičce brzy koupíte nějaký šperk.

Dvojí klika

Měl jsem kliku. Díky za ní! V šest ráno vezu Lordem Fordem tři kolegy do Vratislavy. A kdesi na třicátém pátém kilometru D11 je nový povrch. Hromada kamínků, co bubnují o podběhy. Chvíli koukám, že se práší za kočárem a najednou hrozivé chrčení zepředu a auto jakoby plave. Brzdím, dávám blikač, sjíždím do pravého pruhu a následně do odstavného. Pak vše jako na drátkách. Čtyři vesty, trojúhelník, pokus o nasazení dojezdového kola, a následně volání na asistenci a odtah luxusním double cab tahačem, kde to byl team building per excellence. V 10 hodin jsou nasazená zimní kola a já znovu zkouším vyrazit do Vratislavy.

V čem ta klika spočívala? Jel jsem sice 140 kmh, ale: držel jsem zrovna volant pevně oběma rukama. Bylo sucho a teplo. Nikdo mi nevisel v kufru. Dálnice měla krásný široký odstavný pruh. Kolo zřejmě ušlo postupně, takže auto dobře poslouchalo volant. I přes ranní špičku byl prostor uklidit se do odstavného pruhu. Stalo se to kousek od Prahy. A v mém pneu servisu reagovali pohotově. Takový koktejl dobrých okolností vždy nastat nemusí. Takže díky za něj.

Podruhé jsem měl kliku, když jsem vezl děti do Radotína. Bylo to za plného dne, ale pršelo. A já jsem úplně přehlédl auto v mrtvém úhlu. Najednou tam bylo. A včas přibrzdilo. Řidič toho vozu nedělal nic špatně a jel povolenou rychlostí. Jenom já jej neviděl. A tohle se mi od určitého stupně vyježděnosti zatím nestalo. Aspoň tedy používám s předstihem blinkr a mezi pruhy prejíždím plynulým manévrem, žádné myšky. Ale i tak - kdyby druhý řidič nepřibrzdil, je to srážka a moje vina. Takže dvojí klika. 

Anti-perle

Ještě se sní nesečetly hlasy a v Polsku už se slaví prohra PiS. Které ale podle všeho vyhrálo. 

Kde se bere ta drzost a odvaha novinářů, popisovat situaci v sousední zemi jako oslavu konce Kaczynskeho? To už je tým toho srdíčka zase nějak moc, a mozečku málo. 

Neumím sám posoudit, jaké zlo je PiS pro demokracii - nejsem Polák ani politolog, ale umím povrchově posoudit zo Slovenska a teď i z Česka, že “anti-koalice” nejsou dlouhodobě dobré řešení. Ano, pokud má antikoalice jiný než antiprogram, a vizi, a lidi schopné je prosadit, může pozitivně překvapit.

Ale stejně jako vůle lidí zvolila PiS, bude vznik výsledné vlády záviset na vůli opozice, dané také vůlí lidu. 

Tak jen držme anti-slepenci palce, ať to Polsku nepodělá. 

Growing up - growing old

Měl jsem volný večer bez dětí a prázdný obývák. Tak jsem si pustil DVD Growing Up, koncert Petera Gabriela k albu Up odehraný v Miláně. Výborná deska a geniální show s úžasnou atmosférou. Pokud jste ji neviděli, doporučuji - a to bych vážně neřekl o každém koncertu.

Psal se rok 2003. Vzpomínám si, jak jsem pálil DVD z klubu vlastníků a kopíroval booklet na barevné tiskárně.

Ale to důležité. Moje wow. Peter Gabriel je v tom videu šedivý stárnoucí pán a zpívá se svou už poněkud dospělou dcerou Melanie. Rok 2003 a tedy 20 let zpátky.

Napadlo mne, kolik tomu staříkovi musí být dnes. A kolik mu vlastně muselo být tehdy. 

Google říká, že Peter se narodil v roce 1950. Takže 53 let tehdy, 73 let mu je tedy dnes. 2 minuty zavěšený Upside Down už by dnes asi neodzpíval. Na vysvětlenou - Peter a Melanie ve stejnojmenné písničce chodí kolem dokola pódia, ale zavěšení hlavou dolů na stropě, a takto odezpívají celý závěr skladby.

Tehdy mi připadal Peter už tak starý. A dnes mi tehdejší Peter vlastně přijde taky starý. Jenže tehdy mi bylo 20. Teď je mi 40 a mám tendenci se na to nuceně dívat jinak. A tak vlastně tehdejší Peter vůbec není tak starý. 

Ať už je nebo není, mám na tom koncertě rád i jeho hlášky a myšlenky.

Třeba jedna věc mi padla do oka. Peter tam říká v úvodu písně Barry William Show úžasnou větu: ...but in this millenium, you are what you watch. Aniž by to věděl, kápl do noty cílenému obsahu. Od roku 2008, kdy to velkém rozjely služby YT, FB a Google, jsme vlastně to, co na internetu sledujeme. A internet se nám přizpůsobuje, aby byl tím, co chceme vidět. Jsme to my. Naše zrcadlo. What a show! ... you're looking at.

Není hovado jako hovado

Legrace s dvojjazyčnými synovci. Na trampolíně hledáme, jak se anglicky řekne hovado, protože jedno létá kolem. V rychlosti nadiktuji Siri: Hovado anglicky. A Siri mi bez váhání vrátí: Scumbag! Samozřejmě se to okamžitě chytilo a hovado se tak stalo heslem dopoledne.

No, až se budou rodiče na louce divit, proč jejich děti vesele pokřikují, že kolem létá scumbag, vítr vane od strejdy. 

A samozřejmě, že asi pátá odpověď byla správná. Hovado je anglicky horsefly.

Je otázka, jestli by se Google také tam roztomile spletl. Jistě by v danou chvíli věděl, kdo s kým mluví, a kde jsme, a že se to na venkově tímto hmyzem jen hemží, a správně by odprioritizoval. Ale kdo ví…

Slyšíte blbost kvést?

Taková hezká drámo-zápletka na začátek: V Benátkách vyschly kanály vlivem odlivu a sucha. Ve Francii a v Itálii je vlivem suché zimy už na konci zimy sucho. Touto dobou měla krajina vstřebávat vodu ze sněhu a srážek a místo toho nic. Suchá zima je předzvěst katastrofálně suchého léta.

Italové a Francouzi ale nebojují se suchem, jako některé pouštní národy, ale místo toho zavádějí elektromobily, aby bojovali s CO2. Slyšíte blbost kvést?

Elektromobily lidem přikážeme v roce 2035. Tehdy už nepůjde v Evropě koupit nové spalovací auto. Ale půjde jezdit se starým spalovacím autem. A to třeba až do roku 2050. 

Takže: Píše se rok 2023, Italové se teď a tady grilují ve vlastním omastku, a budou to řešit tím, že v roce 2050 přestanou jezdit spalovacími auty.

Abyste mne nechápali špatně - já elektromobilům pořád hrozně fandím a nemyslím si, že spalovací motor je to nejlepší pro mé zdraví, co kdy lidstvo vymyslelo. Já jen narážím na to, že když se griluji, a ze země začínám mít poušť, je možná zbytečné vyhazovat peníze na podporu zelené mobility a zelené energie, protože už jsem to s tím CO2 jaksi prohrál. 

Boj proti pitomému CO2 je proxy pro nesmyslnost lidského pinožení - CO2 vzniká, když dýchám, když si zatopím, když si vyrobím elektřinu, když si něco vyrobím. Vzniká všemi těmi požáry. Když bouchaj na Ukrajině bomby. Když na Sibiři a jinde taje permafrost. Skleníkových plynů bude pořád víc. A slovutné lidstvo to řeší tím, že si přikáže elektromobily.

Možná bych měl napřít úsilí podobným směrem jako Izraelci a některé další pouštní národy - dělat z prdu vodu. To bude v příštích letech potřeba.

Možná by světoví lídři měli zkusit přijít na to, jak nějakou chemickou mixkou, kterou pustí do oblak, ten skleník probourají, protože s CO2 už teď jedou na mrtvém koni.

Tunel světa

Před více než deseti lety jsem napsal na blogu příspěvek s hanlivým názvem o tunelu mezi Prahou a Berounem. Tehdy jsem doufal, že je to trochu utopie, něco jako letenský průkop. Jenže se zdá, že to stát bere vážně a blíží se to.

Abych svůj názor měl o co opřít, dávám k dispozici několik faktů:

• Berounský supertunel bude měřit 25 km, bude stavěn převážně na 200 kmh a bude stát 50 miliard
• Nejdelší železniční tunel je ve Švýcarsku - Gotthardský - měří 57 km, protože vede pod Alpami
• Nejdelší železniční tunel v Rakousku, které je podstatně hornatější než Česko je Tauernský s 8,5 kilometry (i když se už chystá Brennerský s 55 km)
• Francie, která má také vysoké hory a zároveň TGV, která jezdí 300 kmh, si vystačí s tunelem Fréjus o délce 13,7 km
• Nadmořská výška v oblasti Gotthardského masivu dosahuje běžně přes 3000 mnm s tisícovými výškovými rozdíly
• Nadmořská výška v oblasti mezi Prahou a Berounem dosahuje mezi 300 a 400 mnm

Z tohoto drobného srovnání lze snadno dovodit, že sice nemáme hory, ale zato budeme mít nejdelší... tunel.

A proč mi takový světový tunel v Česku vadí?

• Bude hrozně ale hrozně drahý - 50 miliard je odhad z roku 2018, do té doby byla velká inflace a permoníci jistě v hlubinách narazí na něco, co "nečekali"... nečekali, že tam budou krasové jeskyně, voda apod. - tyhle věci v té oblasti jsou, ale nikdo je tam "nečeká" (termín "vícepráce" znáte jistě i z domácích rekonstrukcí: bylo potřeba víc stěrky pane, tak nám zaplaťte dvojásob)
• Soustava kratších tunelů a povrchových úseků (jako všude jinde na světě) by zřejmě byla levnější
• Za ušetřené peníze by se navíc dal postavit nějaký další pěkný úsek železnice nebo dálnice
• Když tam začne hořet, skončí všichni v tunelu jako ražniči nebo jako dušená šunka
• Vadí mi, jak stavebnická lobby v tomto státě se všemi mává (viz. kauza Metrostav / Rath) a přesto je to všem jedno. Když si Metrostav vyvede stavební aktivity do dceřinky, aby obešel soud, projde mu to
• Prostě takový tunel nepotřebujeme - přijedeme do Plzně halt o 5 minut později - hlavní je, že se nepojede klikatkami podél Berounky

Nakonec, tenhle stát je v tunelování zběhlý, a navíc to lid asi chce - kdo se tedy proti takové stavbě postaví, zřejmě buď zmizí pod zemí, nebo bude označen za zeleného aktivistu. 

Takový středně velký žlutý pes

Tak a jsme další banánová republika, kde vládne generál. Dělám si legraci - říkejme raději prezident Petr Pavel. A i když nebyl mojí první volbou, udělalo mi to takovou střízlivou radost - konečně máme důstojného kladeče věnců tak, jak si to porevoluční ústava vysnila. Se všemi pro a proti. Konečně mohu po deseti letech zase ostýchavě říct "můj prezident". A to jsem mohl naposledy někdy v půlce druhého Klausova období.

Takže spokojen jsem mírně. Co jsem ale silně, je překvapen. I když čísla hovořila ve prospěch Pavla, přišlo mi nevyhnutelné, že tenhle národ si musí zvolit Babiše. Nakonec to dokazuje chování jeho odpůrců (včetně mne) - my v kavárně s našimi srdíčky jsme naivní a tedy zralí na Babiše nebo na "léčbu Babišem". Ale nestalo se.

Jaký bude skutečně Petr Pavel, se ukáže. Natahá si v dobré víře na Hrad lidi, kteří se ukáží jako svoloč? Nebo se na něj najde nějaké větší kompro, než bylo teď ve volbách? Všechno je možné. Držme mu tedy palce. Je v zájmu nás všech, aby to přestál. Vlastně stačí, když nás nebude posouvat tam ani zpátky.

Plyšáček a rozparovač

A hlavně by to teď chtělo, aby generál udělal aspoň Bú před druhým kolem, jinak mu hrozí, že bude stejný plyšáček jako Drahoš, a že ho populistická bezskrupulózní bestie rozcupuje. Přece musí mít na druhé kolo nějakou přípravu. Nebo ne?

Český masakr motorovou pilou

Do druhého kola se s Babišem kvalifikoval generál. Bude to masakr a pozná středověk. Babiš totiž zjevně nejde volbu jen vyzkoušet, ale jde vyhrát, a jeho tým ví, že pokud neudělají zázrak, vyhraje generál. Ledaže by je zachránil zázrak typu, že se generál sám odstaví.

A jaké zázraky má v arzenálu? Budeme jistě svědky impozantní podívané. Medvěd na koloběžce, tygr proskakující ohnivým kruhem.

Základ bude vytěžit klid generála. Jeho malomluvnost přetavit na politickou neohrabanost. Babiš taky neumí mluvit, ale bude mluvit pořád, z cesty, ale hlavně něco říkat. Holky mají rády drzé darebáčky. 

Druhá věc je marketing a srdíčko. Musíme vytvořit nějaké téma, které je pudové. Lidmi otřese. Nemusí se to týkat osobně generála, ale je potřeba vytvořit dojem, že se ho to týká, a že on tam hraje tu špatnou roli a Babiš je spasitel.

A jsme doma - bude to těsné, ale mohlo by to vyjít. Generála protáhnou v příštích týdnech za koněm blátem. A nás všechny spolu s ním. A svým způsobem se na tu dobře odvedenou práci marketingových profesionálů těším, i když výsledek bude nejspíš smutný. Prezident Babiš.

A nebo Babiš celou dobu blufuje a nemá plán. Pak pojede sám na krev, jako obyčejný politik. Ale to bych se divil.

A pak ten zázrak "samoodstavení generála". Možné totiž je, že cirkus ani nebude třeba. Možná si chudý venkovský volič i bez marketingu uvědomí, že generál je sice sympatický chlapík, ale trochu salónní playboy - jezdí na Harleyi, má v garáži BMW M2 a několik zbraní, a že ta flanelka, která to doteď úspěšně zakrývá, jim ve skutečnosti není tak blízká, jako Babiš, který je sice miliardář, ale v době hojnosti rozhazoval peníze z vrtulníku, a který to jezdí přátelskou formou připomínat do regionů v obytňáku. A výjevy z Jižních Čech, kde Babiše místní lůza zahnala, jsou sice hezké, ale venkovské Jižní Čechy nejsou Jeseník, Bruntál ani Sokolov. Tam, kde se pěstmi lámou kosti, se bude lámat chleba. Tam je Skutečné Česko, které (vždy znovu) k překvapení naší liberální pražské komunity rozhoduje volby.

Noc jak samet a hedvábí

Čtvrtá řada Babylon Berlin mi udělala radost. Není to moc často, že se na něco těšíte a ono se to opravdu povede, protože velká očekávání bývají vykoupena ještě větším zklamáním. 

A přemýšlím, čím se vydařila. Čím si vysloužila tak velké hodnocení na ČSFD?

Tajemný a temný duch film noir první řady se vytratil. Žádné temné noční honičky po střechách. Žádná zamotaná beznaděj, že všichni hodní jsou zlí a všichni zlí jsou trochu hodní. Hloupí Honzové, kteří se poučili, už také nebyli - všichni hrdinové už na scénu rovnou vstoupili jako matadoři.

Možná akčnější podání. Mrtvol bylo také nějak víc. Historických zklamání a nespravedlností zase míň. Město ve scénách pulzovalo méně napětím doby, i když doba čtvrté řady byla více napjatá, protože na scéně už je Hitler a NSDAP. Titulní píseň Ein Tag wie Gold byla krásná, ale byla jen jedna, zatímco z úvodní řady vznikly dvě desky a dvě kapely. Co to tedy bylo, co mi udělalo radost?

Možná to tedy byla nečekaná láska dvou hlavních hrdinů, možná konečně vyřešené problémy komisaře Ratha... A nebo to byla právě krasojízda matadorů, lehkonohá, řemeslně slušná. Zápletky nezůstaly lynchovsky nedořešené, konec neskrýval drásající tajemství. První řada byla německy patetická s přílišným důrazem no formu, ale také více artová, osobně se mne více dotkla - hlouběji. Ta čtvrtá ale měla lehkost blockbusteru a zároveň dobře a mělce vytěžila to, co už bylo. Navíc opět nabídla krásné podání staré doby - ať už se jednalo o Graf Zeppelin nebo dlouhé průjezdy neexistujícími ulicemi starého Berlína ve studiu Babelsberg. Prostě... 

...ein Tag wie Gold
In den Adern hunderttausend Volt
Eine Nacht, wie Samt und Seide
Ein Tag wie Gold
Ihr habt doch alles, was ihr wollt
Eine Nacht, schöner kann es nicht sein

Tramvaje na Václavák?

Tramvaj na Václavák je jedno z témat, které rozděluje lidi. Pokud vezmu průřez známými a rodinou, je populace odpůrců a zastánců rozdělená jinak než mezi běžné auto-egoisty a zelené mozky, což je zajímavé, a stejně tak bude zajímavé, co na již schválený projekt řekne Bohoušek, který MHD nejezdí a proto mu nefandí. 

Divte se nedivte, můj názor je, že tramvaj na Václaváku není potřeba. Zkusím to zdůvodnit na několika hojně diskutovancých bodech:

1.  Propojení tratí: Zastánci argumentují tím, že když se kdekoli mezi Poříčím a Lazarskou zastaví kvůli nehodě tramvaje, zkolabuje tramvajová doprava v celé Praze, protože neexistují objízdné trasy. Ano, to je pravda, a je to problém. Ale je otázka, jestli by to nešlo řešit již také schválenou a částečně hotovou tratí Bolzanova - Hlavní nádraží - Muzeum. Objízdná trasa I. P. Pavlova - Bolzanova by pak mohla stačit, i když samozřejmě propojka přes Václavák by objížďku dál zkrátila, ale není už tak nezbytná. Takže PROTI tramvaji.
2. Václavák tramvaje potřebuje kvůli dopravní obslužnosti: Na toto bych rád znal nějakou dopravní studii, odkud kam v Praze lidi reálně potřebují jezdit. Bez této znalosti podle mne stačí zastávky ve Vodičkově a případně budoucí zastávka u Muzea na trati kolem Hlavního nádraží. Pokud chci jet z centra, kříží se mi na Václaváku 3 linky metra a pokud by se zapracovalo na uživatelsky přívětivějším příchodu k železnici, mohu také využít vlaky. Takže PROTI.
3. Tramvaje u Muzea budou brzdit automobilisty: Toto je přiblblý argument, protože u Muzea už dnes přecházejí chodci a navíc nově projede pár tramvají od Vinohradské k Hlavnímu nádraží. O kus dál se navíc auta musí vypořádat s křížením na I. P. Pavlova, kde jezdí asi pět linek a jde to. Zde PRO tramvaj.
4. Tramvaje na Václavák patří, protože už tam jednou jezdily. Toto je také blbost. Václavák je podivně děsné a nepřívětivé místo, a na to, co tam patří, může mít každý svůj názor. Není to ani argument pro ani proti. Nejsem si jist, jestli se povede plánovanou rekonstrukcí udělat přívětivé místo. I když se zúží vozovka a vexlácké Mercedesy zmizí pod zemí, pořád tam budou otravné davy turistů proložené fakt divnými týpky, a já bych si tam na lavičku pod stromy sednout nešel. Je mi tedy v principu jedno, jestli kolem mne bude navíc ještě hlomozit tramvaj nebo ne. Václavák má z mého pohledu dvě možné pojetí: Jako bulvár, kde jsou široké chodníky pro chodce a prostředek patří autům, tramvajím a stromořadí. Nebo jako klidné náměstí s širokým parkem uprostřed. Pak ale platí, co píšu výše. Do toho parku já chodit nebudu a klidně tam na ty turisty, kapsáře a feťáky pusťte tramvaje, ať jim počechrají pírka... (smajlík). Takže zde NEUTRÁLNĚ.
5. Kolize s chodci: Ano, toto se reálně děje už na křížení Vodičkova - Václavák, a pokud se tramvaje zavedou podél náměstí, bude to jen horší. Pokud jsem turista, klesá mi IQ na polovinu, protože jsem dezorientovaný v cizí lokalitě, koukám na památky a nedávám pozor a neznám pravidla, že zrovna v Čechách mají tramvaje na přechodu přednost. Prostě neznám. Tečka. Toto je pro mne nejsilnější důvod, proč bych je na Václavák nezaváděl. Tramvajáci mají v kabině tramvaje často pocit, že už to svojí jedničkovou Octavií 1.9TDI valí po D1 u Průhonic na chalupu, a rozjedou se, co to dá. A pak koukejte, co se děje s cestujícími v tramvaji, když nouzově brzdí kvůli Japonce, která si na kolejích dělá selfyji s Muzeem. Lidi padají jako kuželky, jsou z toho naraženiny, sem tam zlomenina. Zde tedy jednoznačně PROTI.

Tramvaje podél Václaváku bych tedy nezaváděl, protože z už tak rušného místa udělají ještě rušnější a více nebezpečné místo, a dopravní obslužnost řeší dostatečně metro a již snad brzy hotová trať od Muzea přes Hlavní nádraží, která ani automobilisty už nijak dále neomezí.

Filmy po čase

Žena na válečné stezce je tématicky svérázný film. Islandská učitelka chce adoptovat dceru a ve volném čase tajně bojuje proti rostoucímu průmyslu tím, že přerušuje elektrické vedení. Éterická ale přitom odhodlaná seveřanka se v jednoduchých akčních scénách proměňuje na umanutou válečnici, která po útoku na napřítele utíká před místním zákonem do vřesovišť, do stodol. Nevím jestli to závan ukrajinské koprodukce, ale film má místy až absurdní prvky, třeba kapelu hrající v jakémsi paralelním světě doplňující a přitom nezúčastněně pozorující hrdinku na její válečné stezce. Nudit se každopádně nebudete, tenhle film není konverzační, ale dějový.

Ruka boží je film režiséra Paola Sorrentina, ve kterém vzdává hold staré italské kinematografii. Pomalu plynoucí čas na břehu moře v italské Neapoli. Neklidné mládí. Obyčejní lidé neobyčejných charakterů. Nevšední krása. Fotbal. Tenhle film nebyl naplňující, ani fascinující. Přesto na něm bylo něco, co stálo za dokoukání, ale prosím nečekejte Velkou nádheru ani Mladého papeže.

Nad věcí bez věcí (100 Dinge) je moderní německý film s velmi komerční formou, ale na zajímavé téma. Tím je pokus vzdát se všech materiálních statků - hrdinové si každý den smí vzít zpět jednu věc. Chytlavá komedie, která s tématem materiálnosti spíše koketuje - cílem je primárně pobavit ne moralizovat. Sympatický lehkonohý počin. Doporučuji.

Chlast je film, který mne trochu zklamal, ale možná se na něj za 5-10 let rád podívám znovu jinýma očima. Nosné téma je opět hodně vtipné a nabízí rozvinout zajímavou dějovou linku: Skupina učitelů ve středním věku a se svými osobními krizemi (hlavním hrdinou je skvělý Madsen) se chytne pochybného vědeckého zjištění (nebo spíše hoaxu), že člověku pro optimální fungování během dne schází několik promile alkoholu. A začnou experiment - v pracovní době budou hladinu udržovat, a ve volném čase abstinovat. Film pak sleduje, jak tihle bardi dopadnou a jestli si tváří v tvář alkoholu lze udržet zásadovost a "vědecký" přístup. Téma, které chvílemi baví, chvílemi má dobrý děj, ale celkově to nějak odplyne, a pak nic.  Pokud byste čekali moralizování nebo naopak zvrácené nabádání k chlastání, obé tam možná je (hrdinům se experiment zezačátku dost daří), ale nijak explicitně. I tak - pokud si rádi dáte sklenku, doporučuji pro pobavení.

Smolný pich aneb pitomý porno - tenhle film nebrat. Pokud se vám líbil třeba Gombrowicz, pak možná. Ale jinak je to poetika tak svérázná, že můžete mít problém dokoukat. První polovina (nekecám) filmu sleduje v reálném čase hlavní hrdinku, učitelku v bukurešťské škole, jak jde po ulicích města. Obrazově zajímavý místopis všedního dne. Druhá polovina je debata rodičů a vedení školy o vyloučení učitelky, že si natočila domácí porno, které náhodou uniklo na síť. A je to prokládané mezihrami trochu jako ze zmiňovaného Gombrowicze nebo Monty Pythonů, jen tomu chybí stravitelný vtip nebo filozofická hloubka. Připomíná to české Vlastníky, kteří ale mají o trochu větší spád (nevěřím, že to píšu) a méně absurdní formu. A žádné porno ani sexbombu nečekejte. 

Odpověď HR

Nedávno se ejč-árka (pracovnice v Recruitingu) na LinkedIn rozohnila, ze když ji nabírali, nechovalo se k ní HR firmy hezky. LinkedIn je na můj vkus až moc sluníčkový, tak jsem měl potřebu ji odpovědět popravdě:

Nevím, co si tady namlouváme. Vztah s korporací je téměř vždy drsný, přímočarý, pragmatický. Zaměstnanci prodávají svůj čas za prachy. Do práce se nechodím rozněžňovat. Ano, můžeme se tam stát dobrým lídrem, nebo na dobrého lídra narazit, ale pro korporaci jsme pořád dobytek v ohradě. Korporace nemá city nebo ohledy. Je to systém bez srdce. A je dobré k tomu tak přistupovat. Od HR proto také nečekáme nic hezkého. Pro ty jsme zase dobytek na trhu. Buď mne koupí nebo se za mnou ani neohlédnou. A naopak HR jsou také lidé, kteří v rámci bezcitné korporace pracuji pod tlakem, blbě nastaveným KPIs, mají své osobní problémy, city, koníčky. Pokud mi na inzerát ani poradně nezavolají, a pak mne najednou s pompou vezmou, protože se spletli, fajn. Přesně takové chování čekám od korporace. Co chci říct: Pokud přijmeme, ze korporace je pragmatický dobytčák, kde směňujeme čas svého života, předejdeme zklamání a dá nám to i určitý nadhled, který nám umožní se každý den nad světem a lidmi shovívavě usmát a nechat se občas příjemně překvapit. Možná jste gen Y jako já, tak v tom hledáte smysl, ale on v korporaci moc není. Musíte si ho najít sama. Prokázat, že jsme dobytek, který našel svůj smysl, je součástí naší cenovky. HR tomu říká “motivace”.

A co vy? Jste generace X, která jede jak buldozer, a pak se občas topí v depresích, krizích a alkoholu, nebo gen Y, která stále vzdychá o smyslu bytí místo, aby žila, nebo gen Z, kterou ještě nikdo nepochopil, ale už teď nad ní ohrnujeme nos? Chodíte do práce, protože se tam k vám chovají hezky a každý den vás nadchnou, nebo si stavíte svůj svět proti větru a dešti?

O Rámusáku pragmaticky

Vyšehradský železniční most, někdy také nazývaný Rámusák, spojuje Smíchov a Výtoň, ikonicky se napíná přes řeku pod Vyšehradem a má jít k zemi a být nahrazen nemastnou neslanou stavbou. Tento most je neodmyslitelně součástí našich vzpomínek, starých fotografií Prahy, a logicky to vyvolává plno emotivních hádek.

Proč by se měl zachovat a citlivě opravit?

• Nejedná se sice o nijak výjimečný most. Takových mostů vzniklo všude po světě a po Česku svého času mnoho. Tento konkrétní most je ale součástí genia loci nejužšího centra Prahy. Je součástí každého panoramatu mezi Vyšehradem a Pražským Hradem. 
• Praha potřebuje mezi Výtoní a Smíchovem další koleje, nikde ale není psáno, že musí být všechny dimenzovány na 200 kmh. Stačí, pokud pomalu projede více vlaků, která následně stejně musí zabrzdit na Smíchově.
• Stávající most sice nevyhovoval kapacitně, ale stále vedle něj lze postavit téměř repliku. Aspoň vizuálně podobnou - k tomu některé návrhy také směřovaly a jsou technicky uskutečnitelné.
• Vítězná stavba je příliš volná replika. Má sice aspoň oblouky, ale barevně ani stylově neodpovídá. Je post-moderní. 
• Nebyl sice prohlášen za památku, ale zcela účelově, a jistě si to stavební firma nového mostu finančně pojistila. Googlete schválně, kolik mostů v Praze je starších? Překvapení? Není jich mnoho... takže opravdu to není památka? Pokud jej zbouráme, nebudeme daleko tomu zbourat most Legií, protože do něj zatíká, a jeho betonová náhrada by umožnila v obou směrech provoz aut, MHD, širší chodníky a cyklostezku.
• Opravit jej lze. Bude to mravenčí práce a výsledek nebude odpovídat moderním dopravním požadavkům, ale to lze řešit připojením vedle stojící repliky mostu.
• Argumentace hlučností dává jen částečný smysl. Ten most sice hlomozí, ale vzhledem k pomalému průjezdu vlaku to není horší než hlučný benzínový skútr nebo starý náklaďák přímo pod okny. A těch na obou březích jezdí plno. Přímo pod okny. 

Pokud se most zachrání, což je nepravděpodobné, co lze a nelze (pragmaticky) dosáhnout pro zachování genia loci?

• Že se původní most nezbourá, ale citlivě opraví a povede po něm jen jedna kolej, doplněná o stezku pro chodce. K mostu pak musí v každém případě přibýt bráška, protože Praha potřebuje víc kolejí. Možná mu bude podobnější než navrhovaná novostavba, ale pořád to bude cizí element a Výtoň už nebude taková, jaká bývala.
• Že se most zbourá, ale vznikne vizuálně podobná replika. Budou sice chybět nýty a patina, ale aspoň arogance dopravních inženýrů a stavebních firem nebude tolik tlouct do očí. Už to ale taky nebude starý most.
• Na Výtoni stejně vznikne novostavba železniční stanice, která bude moderní a pouze v lepším případě aspoň decentní. Ale bude tam, protože je jí třeba, a mnoha Pražanům bude denně pomáhat. Ve zkratce: bude pomáhat a hyzdit a je to nevyhnutelné. Samozřejmě by na její vzhled mohla proběhnout soutěž, aby do prostředí zapadla a obohatila ho, ale když ji nezvládli Piráti a Číža, Bohoušek už soutěž jen těžko udělá.

Určitě je tedy naivní, až destruktivní požadovat, aby se nedělalo nic. Je potřeba kus genia loci obětovat. Lze to ale udělat s péčí a chytře. A donedávna i vypadalo, že tak vše proběhne. Jenom dopravní inženýři a betonářská lobby jsou zjevně mocnější soupeř, než se zdá. Nakonec Metrostavy a podobní zaměstnávají celá oddělení trénovaných a specializovaných lidí, která se věnují přesvědčování úředníků, že to má být právě jejich beton, který se někam vylije - rychle a účelně a pro dobro lidu. Památky a speciální konstrukce jsou nepřátelé, protože vyžadují specializaci, kterou Metrostavy a podobní nemají, a projekty tohoto typu trvají dlouho, což nedělá radost výsledovkám a finančním ředitelům.

Abych se popřel, nakonec tedy dodám zcela emotivně a nepragmaticky: Nenechme betonářské kurvy, ať si koupí celý svět.

Nejhorší film na světě

Hezký film jsem zase viděl. Nejhorší člověk na světě. O jednom životě. Mladém, rozpustilém, hledajícím, mající, nevidícím, ztrácejícím. O životě ve svých barvách i barvosleposti. Vše vyjádřeno s kouzelnou severskou úsporností. Moc se mi to líbilo, rozradostnilo i dojalo. A ano, hlavní role byla krásně zahraná.

Krásné hry

Mnohokrát jsem četl nadšené recenze v novinách a jinde. Mnohokrát jsem o nich slyšel. Ale až teď přišel čas je vyzkoušet. O čem je řeč? O hrách od Amanita Design. A svojí pověsti opravdu dostály.

Děti stárnou a hrají počítačové hry. Proč by tedy nemohly hrát hry, které jsou také krásné a nápadité?

Hry od Amanita jsou krásné svým vizuálem - takový Samorost je opravdu pastva pro oči. Nádherná je ale i zvuková kulisa - dvorními dodavateli hudby jsou Floex a kapela Dva. Nejde ale jen o hudbu - zvuk je jednou z páteří her, ale obstojí i samostatně - ostatně občas se neubráníme si ji pustit ze Spotify v autě.

Většinou se jedná o intuitivní hry, které mohou hrát i menší děti, protože fungují celkem dobře i bez textů. Žánrem se jedná o adventury, kde se řeší různé hádanky.

Každá z her má i jakýsi vlastní charakter - skřítek Samorost je něžňoučký a veselý, Chuchel a Kekel jsou divocí a blázniví rarášci, které kloučci zbožňují, kluk v Creaks je plachý a přemýšlivý.

Nejvíce nám asi rezonoval Samorost 3, který je nádherně zeleňoučký. Nápověda je hádanková, hudba je floexovská, a klikáním může zkoušet a objevovat i mladý začátečník. Tak jsme vyzkoušeli i díl druhý a díl první. Krásné je, že hraje a luští celá rodina.

Dále nás chytil Creaks. Alespoň mne. Nostalgické tajemno starých rozpadlých schodišť a paláců ve fantazijním světě skrytých za zdí - tak nějak si jako kluk vykresluji starou Prahu. Kombinační hádanky jsou proložené vtipnými minihrami v obrazech na zdech. Představy nočních příšerek, ve které se po zhasnutí proměňují globusy, noční stolky či věšáky na kabáty. Tolik pěkných nápadů na jednom místě. 

Navíc je to vše české - autor zakladatel studia dělal Samorosta jako diplomku a je také autorem některých prvků v Kuky se vrací. Dvorní animátor zase jako vedlejšák ilustruje dětské knížky. Hudbeníky už jsem zmiňoval. Prostě povedená parta.

Kromě zmíněných doporučuji vyzkoušet také Machinárium a Botaniculu. Hry, které vykouzlí v šedých podzimních dnech úsměv na rtech.