Nechci, aby to vypadalo, že tu uvnitř žiju těžkopádnými dusivými myšlenkami. Nemůžu se zbavit touhy přemýšlet, tkát vlákna neexistujících souvislostí a napínat je mezi skutečnými záchytnými body a těmi, které jsem si vytvořil ve své neskutečné životo-chodníkové realitě.
Někdy mám pocit života za zavřenými očními víčky. Jak se ale pohybuji dále a dále, stále více mne popadá strach z očí dokořán otevřených, která dovolí vidět jen to, co chtějí, a hůře třeba jen to, co vidět umí. Když je přinutím otevřít se, nevím, kterak je ovládat. Když je přinutím koukat, jsou slepá. Posunu se ještě někam dál? Možná je to tak dobře, protože, koneckonců, se to děje.
Užívat si. Ve snu lezu na hory a kopce, možná na ně stoupám v sedle kola (aby to nešlo jako metafora zneužít pro rozbor lezeckého umění). Člověk si tak trochu vybere kopec a stoupá, doufaje, že za jeho hřbetem narazí na smysl svého úsilí. Možná tu opět narážím na slepotu - neměl bych vidět skrze kopce? Neexistuje přirozená matematická formule, kterou chytrý člověk spočte, kterou horu si vybrat? Nechci podceňovat vliv náhodnosti, ale že by běžné okolnosti dokázaly úplně ovlivnit odhodlání? Cítím, že s každým kopcem jsem silnější proti závanům beznaděje, které vanou z vrcholků.
Říkám si, jestli kruh přetrhneme, když jej přemístíme jinam? Mám někdy pocit, že se pohybuji v kruzích, ačkoli že třeba stoupám nahoru nebo že jsem snad kruh přetnul čárou. Dost možná jsem jej jenom přemístil. Nic víc, nic míň.
Ještě se tedy vracím k stoupání na horu. Vrcholek se blíží, zadní pneumatika odráží poslední kameny, tlumič dýchavičně drží kolo přitisknuté na povrchu, řetěz se napíná k prasknutí. Najednou se odpor zmenšuje, až už vůbec není, a tehdy zaberou brzdy. Člověk musí přemýšlet, sesumírovat, kam došel, jinak by to byla příliš čistá práce. A pak se vždycky trošku lekám. Co tu je? Několik divizen, které v nížině nerostou a které se nesmí utrhnout. Mají neurčitě krásnou barvu a vůni, stejně jako všelijaký prazvláštní hmyz, který by se neměl pneumatikou přejet... to přece znamená, že tu není nic! Nikdo. Nejsem tu ani já. Je to zklamání? Je to radost z výstupu? Teď se vrhnu střemhlav dolů a bude to pryč. Budu si pamatovat tu barvu a tu vůni, možná zapomenu ten výstup. Myšlenka mne opouští.
Tělo sílí a samo mne vede pěkně po zemi. Říkám si, že když protnu kruh přímkou, protnu možná kruhy své rovnováhy, kde na poličkách tiše sedí všechny rozbité hračky. Budu jej tak dlouho napínat a vyvádět stranou, až se bude muset vrátit zpět do sedla, kam jeho váha směřuje. Bude to znamenat útěk?
Možná je na čase začít stoupat na hory, kam člověk jen tak nevyleze. Hledat horu, která je jenom předstupněm další hory a nespoléhat se na odpočinek v nížině (použiji-li klišé) plné barev. Bez nároku na odpočinek. Bez odměn. Stoupat pro ten výstup a neohlížet se. A přesto si nemůžu pomoct, ale bojím se, že nechávám ležet něco, co je mi vlastní. Že moje krajina je úplně jiná, že sem nepatřím. Je už pozdě, oči bolí.
Nemám důvod být nešťastný, neb je docela dost důvodů, které to vylučují. Mám však právo být bezradný a důvod nekonečné minuty přemýšlet.
And when you fell you're near the end
Will you just turn it over and start again
Is there a stirring in your heart
As the time comes when we will have to part?
And when you fell you're near the end
And there's a stranger where once was a friend
And you are left without a word
Only the whispers that you've overheard
Standing in silence, holding my breath
Disconnected and dry
And though I'm certain that there's nothing left
To hold on to, to give or to try
Some things never change, no don't ever change
And I'm feeling the cold
Thinking that we're getting older and wiser
When we're just getting old
And when you feel you're near the end
And what once burned so bright is growing dim
And when you see what's been acheived
Is there a feeling that you've been deceived?
(David Gilmour: Near the end)
