Život s miminkem trochu zpřehází priority. Je to vykoupeno pocitem absolutního blaha z přítomnosti miniaturního nedopečeného člověka. Samo o sobě to není takový třesk, ale když se k tomu přidá rekonstrukce bytu a Vánoce, zabředávám, přátelé.
Ne že by podolský byt nebyl dokonalý. 52m2 s dokonalou dispozicí je pro život páru i s miminkem postačující. Ale má to plno ale. Kde mají spát rodiče, kteří přijedou na návštěvu z Hradce? Celé Podolí a Vyšehrad je jeden velký park, prodloužený obývák a balkon, nicméně jen s omezeným soukromím. A nejlepší ateliér manželky je ten, do kterého se nemusí dojíždět. Takže jsme shledali, že nám nejspíš opravdu chybí jeden pokoj a balkon. No a tak jsme se jali hledat nové hnízdečko.
A našli jsme poměrně rychle. S prodejem a koupí bytu je nějaká práce (znovu mne to překvapilo), zvláště pokud kupující dělá problémy. A tak se všechno dostalo do skluzu - původní plán se stěhovat na podzim se protáhl na stěhování do Vánoc. A znovu se ukázalo, že většina realitních makléřů ani tady nepřináší žádnou přidanou hodnotu - co si nezařídíte sami za vás nikdo nevyřeší, bohužel ani za ty peníze, které si účtují.
Do toho všeho je člověk ale především v euforii a z miminka, chce si ho co nejvíc užít, a zároveň se snaží být stále na blízku - novorozeně a šestinedělka vyžadují určitou péči. A tak jsem si to celé užíval a nějak jsem tedy skoro zapomněl sportovat.
Vedle časového skluzu se ukázalo, že vlivem konjunktury jsou ověření řemeslníci k dispozici ne na podzim, ale až další rok, a nebo mají plánovanou operaci či jiné zdravotní problémy. Vybraný byt bohužel dával smysl jen po přesunu kuchyně do průchozího pokoje a také plynový kotel z roku 2000 nám nedával právě velkou jistotu. Úpravy prostě byly nutné. A tak hned po zapsán do katastru začaly nekonečné návštěvy s řemeslníky a firmami. Brzy ráno nebo pozdě večer po práci.
Stěhování bylo fyzicky náročné, ale šlo. Zato pak rekonstrukce byla nářez: Přes den v práci a každý druhý den ráno nebo večer v bytě, denně hodina na telefonu a vyřizování na internetu. Do toho mytí, tahání krabic atd. A to se táhlo dobře měsíc. A tak si tělo řeklo: dost! A ruplo mi v zádech. Čímž se vidina stěhování před Svátky rozplynula jako kouř z cigarety.
Nu a najednou je tu prosinec a s ním i svátky stresu a materialismu. Vše uzavřít, nakoupit dárky a pak se dva dny tvářit, že je jakoby pohoda. Přátelé - já to prostě nikdy neuměl a neumím to. Už jsem se nějak povznesl nad povinnou silvestrovskou megaparty, ale Vánoce pořád ještě neumím. Letos to nakonec nebylo v duchu "přejídání" jako loni, ale zase se to na mně po Štědrém dnu podepsalo v podobě nemoci. A jako dárek mi letos firemní aplikace smazala komplet obsah telefonu, což je v dnešní době paralyzující. A tak tu teď sedím, K.O., a mám zase chtě nechtě konečně chvíli čas ťukat na blog.
Ale nechápejte mne špatně. Jsem šťastný jako málokdy předtím, mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, a kteří mi pomáhají, a navíc se každý den mám na co těšit. A to vždycky tak nebylo, i když jsem možná měl ruce volnější.
Poučení pro příště? Místo makléře vše řešit sám a raději dát peníze za právníka. Už neprodávat žádné byty - hypotéční limit zaměstnance je gigantický a stát z vás na daních při prodeji odere desítky tisíc, na jejichž ušetření se lopotíte několik let. Nic nedělat pro časovým tlakem - to vždycky stojí peníze, protože nejrychlejší dodavatel není nikdy nejlevnější a může si diktovat podmínky. Vánoční dárky řešit v září. A hlavně: Za každých okolností si nechávat čas na sebe. I když je toho hodně, nikdy nevynechávat sport a odpočinek. Tělo i mozek prostě potřebují údržbu.
A všem šťastný nový rok!
