Palte, dokud to jde!

Nikdo věrohodně nedokáže, co přesně vedlo k sestřelení ruského bombardéru, ale v době, kdy je v Evropě tolik jiných problémů, tím Turecko nikomu neprospělo. Rusové by byli hloupí, kdyby zaútočili na vojensky tak silnou zemi. Nic by jim to nepřineslo a ještě by asi (jako vždy) prohráli. Proto si myslím, že to bylo zbytečné, že to Turci neměli dělat, a že na tom něco smrdí...

Kávová (ne)kultura?

Nedávno jsem na FB poustoval povedený komiks o kávovém hipsterovi a kouzlem se zmizením piccola. Vždycky, když o něj znovu zavadím, se musím smát.

Aktivitu Piccolo neexistuje (zde) už asi také zaznamenal leckdo z vás. Líbí se mi jejich motiv - "jde především o chuť kávy".

Komix tak trochu naráží na ty, kteří rtuťovitě zaměňují snahu o dobrou chuť kávy se snahou vymýtit "piccolo" jako nějaký nešvar, protože v Itálii se takový výraz pro espresso prostě nepoužívá. Právě ale ten název má v sobě ale cosi hezkého. Je to kus "lidové kávové kultury" - to neglobalizované, místní, co se prostě uchytilo jako unikátní společenský konsenzus - všichni to používají a všichni ví, co to znamená. A proto mám to "pikolo" vlastně rád.

Tak jako rakouské alpské boudy už dávno přešly na dobré espresso, ale přesto se stále říká "malé černé" a ve Vídni říkají kapučínu melange, tak my v ČR máme naše pikolo a "preso" je naše místní "americano", kdy se ovšem dodatečná voda nedoplňuje zvlášť v konvičce, ale prostě se prožene hlavicí kávovaru.

A je na nás "místních" se snažit, aby pikolo bylo dobrým espressem - z kvalitní kávy, kvalitně udělaným a servírovaným přátelskou obsluhou, která nepoučenému cizinci drobné nedorozumění ochotně vysvětlí - a nejlépe se ještě dopředu ujistí, zda nemyslel tím espressem náhodou pikolo :-) "...aaah, mein lieber Herr, Sie meinen Pikkollo..."

Stát bez pravidel

Jako úředník mohu na vlnu nenávisti vyvolanou teroristickým útoky říct jen jedno: Evropa neselhala morálně, ale v nastavení a dodržování pravidel. A dávám za pravdu kritikům Schengenu: Schengen nefunguje v krizi.

Čekal bych jednoduchý, ale pracný postup: zavést robustní proces a účinné kontroly. Odbavovat uprchlíky rychle a účinně, být uprchlík-friendly. Umět říkat ne. Kdo si sedře otisky prstů, ven. Kdo se již uvnitř prostoru odmítá identifikovat, ven. Popsat pravidla v jazyce uprchlíků. Byt exemplárně ostrý, protože když se rozšíří zmínka o chaosu, je pak už těžké zpětně šířit kulturu pořádku. A v konečném kroku, až příliv poleví, polevit taky v utahování matic. Moc pořádku totiž znamená ztrátu osobní svobody. No a v neposlední řadě, ovládnout mistrovství repatriace, když nepokoje pominou.

To, že jsme nechali migrantů potupně čekat, abychom je pak všechny chaoticky vpustili, je snad ještě horší, než úplně zavřít hranice, případně je rovnou naopak všechny pouštět. Ukazuje to chaos a slabost.

Myslím si, že strach ze selhání schopnosti udržovat pořádek je taky hlavní motiv nenávisti vůči migrantům. U mne osobně dominuje strach z chaosu. A je myslím oprávněný. Proč odvádíme takové daně, když stát neumí zajistit základní hodnotu - bezpečí na svém území?

Řešení je jednoduché, byť velmi pracné: rychlá revize pravidel a obnovení pořádku v Schengenu nebo obnovení státních hranic a udržování pořádku v jejich rámci. Cokoli mimo nebude fungovat, protože ať si zvolíme jakoukoli cestu, bude nám to jako Evropě k ničemu, pokud ji nezvládneme uskutečnit. Dobré rozhodnutí, které jsem neuskutečnil, se nepočítá.

Tedy znovu: je mi jedno, zda osobně dáváte migraci zelenou nebo červenou. Já dávám vlažnou zelenou, ale když vaší volbu neumí stát vykonat, je to jako žádná volba. Jsou to jen slova. Ostatně... Jako i tento článek.

Coming home

V Podolí jsem nebydlel dlouho, ale od minulého roku, co jsem se usadil v Praze, jsem ho miloval každým dnem víc. A náležitě jsem si tu každý krok po ulicích užíval. A moje žena, která vůči němu byla zprvu skeptická, na tom nakonec nebyla jinak.

O to víc se mnou samozřejmě cloumá myšlenka, že se mám jít stěhovat do Holešovic, protože na větší byt v Podolí nemám peníze ani dluhový apetit. Z vesnice do města. Z riviéry do doků. Ze skal a kopců na placku. Z usazeného rybníčku do řečiště změn. Z kompletně zrenovovaného bytu do pouze narychlo upraveného. Něco mi šeptalo, že jsem možná udělal chybu.

Ale jak se v budoucím bydlišti objevuji častěji, už se začínám těšit. Moc. Kdykoli vidím skrze kaskádu dveří prostorné a světlé místnosti nového bytu, staré dubové parkety nebo obrovské rohové okno, kdykoli stojím na balkóně a přestavuji si, jak usrkávám kávu v ranním slunci, těším se jak na Ježíška a už ani trochu nelituji.

A ulice Holešovic jsou svérázné. Nějak mi nostalgicky připomínají německá města, možná trochu z Vídně: všechno tipťop opravené, rovinaté, pravoúhlé, plné zrenovovaných doků a skladů hned vedle honosných starých činžáků, proložené brutálními novostavbami studenými jak čumák. Speicherstadt? Břehy Sprévy? Kdepak! Holešovice.

A ta příchuť změny! Jestliže Podolí bylo dokonalé a změny tu vedly jen k horšímu, Holešovice mají k dokonalosti daleko. A leccos je tu tak mrzuté, že skoro každá změna něco zlepší.

Prostě... těším se domů a na dny tam prožité! A přál bych si, aby se tam líbilo i těm dvěma :-)

Hrdinství? Kde? Jaké hrdinství?

Informace umí být tíživá. Naložit s ní správně je hrdinství svého druhu.

Co když se vám stane, že jako konzultant pracujete pro banku, která je sice mrtvá, ale navenek se jí daří pudrovat, takže působí ještě živě? Jste placeni za to, že jí rozdýcháte tak, aby jí regulátor nemusel dát ránu z milosti. Je to práce jako každá jiná, a protože si váš boss myslí, že se to povede, nijak to sami nezpochybňujete. Místy vám vrtá hlavou, že by bylo správné říct to regulátorovi - co když mlčením jen zvyšujete výslednou škodu pro střadatele a daňové poplatníky. Půjdete a řeknete to úřadům? Nejste sami, kdo to ví. Neví to sice každý, ale rozhodně to ví dost lidí. Dokonce jste to třeba řekli kamarádovi u piva. Nikdo to ale úřadům neřekne. Všichni vlastně docela věří, že se to spraví. A ta banka pak třeba zkrachuje o dva roky později.

No a stejně je to s Volkswagenem a s dalšími korporáty. O tom podvodu s měřením tam určitě vědělo plno lidí. Nikdo ale nešel a neřekl to.

Je to paradoxní - ve chvíli, kdy znáte informaci, která korporát může položit, a která by vlastně měla být dost tíživá, protože byste měli mít dilema, zda krýt zločin nebo ne, si zpravidla ani neuvědomíte dopad svého nejednání. Není žádné dilema. Věci jsou tak nějak... v pohodě.

Humbuk kolem VW?

Nechápu ten humbuk kolem VW a nesouhlasím s ním. Když u jiného výrobce aut zjistí hromadnou závadu brzd, která může ohrozit život, padne rozumná pokuta, závada se napraví, oběti odškodní a jde se dál.

Zato když Volkswagen zkresluje emise svých turbodieselů, je najednou oheň na střeše. Hrozí o mnoho větší pokuty a možná až bankrot značky. Proč zrovna kolem toho taková hysterie? Všichni přece z praxe víme, že hodnoty spotřeby a emisí, které výrobci uvádějí jsou akademické. A z reálu víme, že diesely kouří a hlučí více než benzínové motory, tudíž nemohou být tak čisté, jak se uvádí. Certifikovali jsme je veřejně, všichni to víme, a proto s tímhle uměle nafouknutým humbukem nesouhlasím. Dost možná bych si myslel, že je za ním nějaká konspirace značek, kterým VW leží v žaludku.

Na druhou stranu, abych nemusel vyslovit jednoznačný názor, to docela chápu: Závada na brzdách není úmyslná, zato podvádění při měření emisí rozhodně úmyslné je. No a VW svým na papíře neporazitelným turbodieselem nespravedlivě dlouho porážel jiné giganty motoristického průmyslu. Dozajista tak docela změnil mapu motoristického průmyslu, leckomu nespravedlivě způsobil trable, a je jenom spravedlivé, že velké pokuty tu mapu zase pěkně změní v jeho neprospěch.

No a říkám si, kdy dojde na můj diesel z jiného koncernu. Mám sice lapač pevných částic, ale když na to dupnu, nechávám auta v zrcátku v oblacích kouře. A to je auto málo jeté, servisované a v dobrém stavu. Nevěřím, že mé auto je tak ekologické, jak se uvádí v oficiálních dokumentech...

Psát a nepsat

Někdy si říkám, že sem na blog píšu tak přízemně. Byl jsem na procházce s miminkem. Nerozumím humbuku kolem Řecka. Bude se mi stýskat po Podolí. Řeším hlubokou otázku bytí. Vyřešil jsem ji dočasně. Je to všechno pravda, ale... říkám si proč? Kam se poděla fantazie a nadsázka? A není to ten samý důvod, proč už nepíši básně a povídky?

Chtělo by se říct: Píšeš život, který žiješ. Jenže o tom to není. Člověk nemusí žít bouřlivý život, aby mohl psát s určitou autorskou nadsázkou. Alespoň když jsem ten bouřlivý teď nějaký rok zpátky vedl, nic zajímavého jsem nenapsal.

A přitom mne témata napadají. A vím, že kdybych je jenom prostě zapsal, bude tam fantazie a vlastní přidaná hodnota - něco, co povznese prostý popis situace na příběh v mysli čtenáře.

Problém je tedy především v tom, že se bojím do toho jít po hlavě. Bojím se závazku. Bojím se konečně si sednout a začít psát. Cítím, že to je další břímě. Hodina v průměru ze dne, který jich má jen 24 a 10 z toho pracuji se vším kolem a 10 spím a zajišťuji své potřeby. Hodina ze 4 hodin, které mi v životě každý den zbývají.

Možná je to i protože jsem v životě začal psát mnoho nových skutečných příběhů. Začal jsem mnoho nových závazků, které mne naplňují.

A všechno by to bylo OK, kdybych necítil, že si tenhle střípek do mozaiky dlužím přidat. Bez něj nebude kompletní. Roztáhnout křídla a skočit po hlavě z balkonu do prázdna na náměstí před sebou. A konečně napsat něco víc, než jak se zrovna má a o čem přemýšlí LB.

Procházky s miminkem

Vždycky jsem se rád toulal ulicemi měst a nasával jejich atmosféru a příběhy místních. Nevyjímaje Prahu, která patří mezi města nejkrásnější.

Jako taťkovi s miminkem se mi otevřela úplně nová perspektiva spojující příjemné s užitečným. Užitečné je, že kluk nechá mámu nadechnout a nekřičí, a příjemné je, že já si ukojím své samotářské a chodecké touhy.

A tak jsem znovu šokován, jak je okolí Vyšehradu krásné. Ať už Podskalí, Nusle, Folimanka nebo pevnost samotná. Pevnostní a obranné zdi obklopené parky a skupinami honosných činžovních domů. Stará železnice. Výhledy. Prudké zapadlé uličky. Hospůdky a kavárny pod letitými stromy. Řeka. Popravdě: Pražský hrad na mne posledních pár let nepůsobí jako duše města. Architektonicky a urbanisticky je centrem, ale duší Prahy je pro mne tajemná a krásná vyšehradská pevnost, kolem jejíchž mohutných stěn se shlukují legendy i pražané.

Ale hlavně opravdu tolik zeleně. Zdá se, že před druhou světovou válkou se sázely parky a stromořadí tak intenzivně, že ani dnešní úplná ignorance vůči zeleni, nestihla dědictví minulých dob rozředit.

S miminkem se dá jako při meditaci jít důstojnou chůzí. Tím, že cíl je být venku dlouho, nikam nespěcháte, ani nesměřujete. A tak vám nevadí ani bariéry. Prostě je 200 metrů obejdete. A meditujete - máte mnoho času na přemýšlení. Je to velmi inspirativní. 

Ptáte se, co jsem vymyslel?

Nic, samozřejmě. A v tom je to kouzlo mozku dospělého muže - dá se při procházce pustit na volnoběh nebo zcela odpojit.

Klíčové zjištění nakonec je, že kočárek s otočným předním kolem a kotoučovou brzdou jako u bicyklu se dá ovládat jednou rukou - a to i tou poškozenou. S kopce i do kopce. Druhá ruka pak zbývá na mnoho příjemných činností: třeba na pití piva. Nebo na jedení zmrzliny. Na telefonování známým. Na pití kávy.

Po procházkách z Podolí se mi bude stýskat.

Grexit. Mediální fikce?

Mohl bych se tvářit, že tomu jako ekonom rozumím, ale nebudu lhát. Neviděl jsem nikdy žádné statistiky. Nehledal jsem je.

Přesto mám pocit, že je celá kauza s Řeckem fraška. Někdo nebo něco nám ji servíruje jako chléb a hry, ale ve skutečnosti se za velkého křiku médií skrytě někde odehrává něco jiného.

Fakt je, že řecká krize se odehrává s železnou pravidelností dvakrát až třikrát ročně podle stejného scénáře.

1. Vždycky je tu zaručený důvod, proč teď zrovna už musí Řecko úplně zkrachovat. A vždycky je to jiný důvod, aby to vypadalo, že teď už to rozhodně bude.
2. Německo a další věřitelé se vždycky tváří jak pyšná náctiletá princezna v růžovém přiléhávém tílku. O co víc se mračí a ofrňují, o to raději nakonec Řekům vždycky "dají" další peníze.
3. Renomovaní ekonomové vydávají analýzy, že ať se stane cokoli, v podstatě kromě Řeků nikdo až tak moc bit nebude. A občas někdo z nich pro osvěžení napíše katastrofický kontrapunkt.
4. Mezinárodní měnový fond se vždycky tváří jako drsný rozhodčí celé hry. No a co?
5. Vždycky to graduje, je to drama, jsou toho plné noviny.
6. Vždycky se rojí xenofóbní vtipy, podněcuje se nenávist a plno těch hodných má možnost hájit vesmírnou spravedlnost.

Ale celé to nějak nikam nevede a pořád se to jen několik let opakuje. A tak se jenom sám sebe ptám: Proč? Musí tu být přece někdo, nějaká instituce, firma, jedinci nebo skupina, která za tím sleduje nějaký zájem, a jejímž cílem je za kauzou Řecka být neviděna.

A můj názor? Celá ta věc má v médiích důležitost noticky někde v ekonomických zprávách. 

Jako levičák Řekům rozhodně nepřeji, aby grexitovali a prošli si mechanismem ekonomického "narovnání". Odehrál se mnohokrát v jiných zemích a znamená jasných několik málo bolestivých let na dně, a teprve pak přijde kýžený rychlý růst. A věřte mi, že 3 roky v bahně jsou fakt dlouhá doba. Jako pravičák s citem pro zdravý rozum a spravedlnost si myslím, že by si tím měli projít. Jako jízlivej Pražák se těším, co bude - jak na Ježíška.

V neposlední řadě jsem proti všem, kteří mudrují, že Řekové jsou nemakačenkové. Taky jsem tam byl v roce 2008 a přišlo mi to tak. I leckterá fakta pro to hovoří. Ale hoď si kamenem, kdož jsi bez viny: Již více než dekádu tady my, přechytralí Češi, hromadíme jakožto stát dluh, zpravidla tempem desítky miliard ročně. Tvrdíme, že tím stimulujeme ekonomický růst, napravujeme strukturální nevýhody minulosti, a nebo zalepujeme díry dané chybějícími reformami, které ovšem nikdo nedělá a dělat nechce. Důvod se vždycky najde. V podstat si tedy jen chrochtáme na dluh a už neumíme zařadí zpátečku. Pak stačí mít Euro, jeden otřes a budeme tam, kde jsou Řekové. Takže než se budete vyvyšovat, vězte, že jako stát nejsme o nic lepší, a že každý z nás visí někomu fakt velké peníze... A že za to vlastně nemůžeme, protože tu není žádná politická strana, kterou bychom mohli volit, a která by byl schopná hospodařit s přebytkovým rozpočtem. Všechny strany mlčky počítají s tím, že si každý rok zase o něco víc půjčí.

Léto 2015 - bezvadný ročník

Užívám si každý moment tohohle léta. Užívám si, jak blízko jsou vyšehradské zahrady a výhledy, které pro mne někdo tak krásně upravil. Křupání písku pod botami. Dotek chodidel o dřevěnou podlahu doma. Teplý vánek. Stereo cikád a ptactva. Pohled do listů za okny. Každý pohled, každou grimasu maličkého syna. Každý její pohled. Zapadající sluníčko nad Smíchovem. Každý doušek vína. A všechny ty vůně světa, které mi alergie dovolí cítit.

Ne že bych teď nikdy nepochyboval - někdy je mi až trapně, že je všechno tak perfektní, a tak zadarmo. Že se nepřekonávám a neposouvám dále. Ne že bych se nesnažil, nepřemýšlel a neplánoval, ale jde to na rozdíl od doby minulé celkem bez trápení, a tomu jsem si ještě pořád nějak nepřivykl. Je zvláštní, že najednou mám konečně možnost kráčet pomalým krokem, a koukat nalevo a napravo. Možná bych i záviděl všem, co jsou v něčem očividně úspěšní. Jenže jsem plno roků jel na 110%, všude jsem byl, všechno jsem chtěl stihnout a všechno mít - a mít to perfektní - a ve výsledku se mi to vlastně nelíbilo. Jakkoli se to i celkem dařilo, nebyla to cesta, na které bych se dlouhodobě cítil dobře.

Ale o to víc se těch momentů víc vážím - cítím v kostech, že nebudou trvat věčně. A tak to tu nechávám jako bezvýznamnou noticku, že teď zrovna je dobře. Že v létě 2015 bylo dobře. Že to je dobrý ročník.

Ahoj Jáchyme :-)

Narodil se doma v Podolí v obýváku 29.6. v 11:02. Ideální synek pořádkumilovného bankovního úředníka - přesně 4 kila, přesně 50 cm, přesně v den 41+0, v kulatém desátém roce tohoto blogu, přesně dva dny od mého svátku a dva dny od narozenin svého dědy.

A je to pouhý týden s ním a přesto cítím, jak jsou každé dva dny úplně jiné. Mění se. Není čas ztrácet čas.

A tak vítej Jáchyme - přidávám ti na blog štítek "děti" a fotku nožičky, která tě celou dobu ponese na tvé cestě tímhle životem :-)

Jasný názor LB k imigraci

Hromadná imigrace z Afriky poslední dobou hraje mnoha lidem na emoce. Já jsem ovšem v klidu - mám vycizelovaný názor a jsem velkorysý člověk dobré duše. V zásadě totiž jsem pro pomoc imigrantům:

• Filozoficky a citově je to jasná volba - někdo je v tísni, musíme mu pomoci. To, že nepomáháme my sami, ale čekáme, že to udělá někdo chytrý za naše daně, je trochu jiná věc...
• Evropa je ostrovem svobody a souhlasím, že každý má nárok na svobodu.
• Islám není apriori špatný. V Malajsii fungují náboženství pohromadě i s převažujícím Islámem - a malajští islamisté jsou velmi civilní. Nijak nevybočují z toho, co považujeme za "evropské" a dobré. Ale taky je fakt, že v jiných zemích je Islám dost radikální.

ANO, filozoficky a citově vzato pomáhejme. Vidím tu ovšem taky pár zásadních háčků: 

• Ono se to snadno říká, pomozme jim. Ale nakonec to nejsme my, jednotlivci, kdo jim pomáhá (omluva všem, kdo v té věci skutečně něco děláte), ale spoléháme se, že to za nás udělá stát z našich daní. A to nám dává pocit, že řešit imigraci je "zívačka". Jenže pro stát to zívačka není.
• Neúspěch integrace imigrantů má stejného působitele, jako to, proč nejsme úspěšní v hospodaření s veřejnými rozpočty, proč některé firmy krachují, proč máme drahé silnice. Ve chvíli, kdy se je potřeba organizovat, klesá akceschopnost a funkčnost celku. Od osvícené myšlenky jedince v kavárně k jejímu prosazení v rámci skupiny, je tato myšlenka mnohokrát naředěna a ve výsledku vzniká skoro vždy kočkopes, málokdy synergie
• Argumenty, že jsme v minulosti také emigrovali, považuji za nepřesné. Emigrovali jsme do společnosti podobně založené, s podobnými hodnotami. Pouštní Afričané nemají stejné hodnoty, krom základních potřeb (pít, jíst, čůrat, kakat).
• Neexistuje jednoznačně úspěšná integrace imigrantů z třetího světa (lidsky a ekonomicky). Tam, kde se povedla, je to dané nekonfliktní mentalitou imigrantů. Vietnamci, ke kterým chovám hlubokou úctu, se velmi vlažně integrovali, protože jejich mentalita je integrační. Ale platí to částečně i pro indické obyvatelstvo.  Ukrajinci se zase celkem integrovali, protože mají na půl středoevropskou (křesťanskou) mentalitu. Naopak tam, kde taková mentalita chybí, integrace nikdy úspěšná nebyla. A obávám se, že nebude.
• Že jsme vysávali Afriku, a jsme i díky tomu na vrcholu, je sice pravda, nicméně ono to tak nebude věčně. Jako civilizace ztrácíme vliv. K našim dětem se o generaci později jiná civilizace také nebude chovat hezky, až přijdou škemrat k jejím dveřím. Solidarita totiž funguje občas na úrovni jedinec-jedinec nebo komunita-jedinec, ale zřídka na úrovni komunita-komunita, stát-stát nebo civilizace-civilizace.
• V Evropě si můžeme dovolit být lidští, protože žijeme ve skleníku ochránění od cizího světa. To, že můžeme do třiceti diskutovat na kampusu a po kavárnách bez toho, že bychom museli chránit svůj krk a těžce se prát o naplnění základních životních potřeb a živí nás stát, rodiče a nebo nějaká lehká práce, je dané tím, že žijeme v iluzi svobodného a bezpečného světa, kde síla argumentu vládne nad... pouhou sílou. Ten svět nám ale naši dědkové a báby nevydobyli diskutováním, ale právě kombinací inteligence a hrubé síly.

Z toho pro mne plyne, že imigraci z Afriky tedy dveře dokořán NEotvírat. Jenže jak to provést? Imigraci si nevybíráme my, ale ona nás.

Jak zabránit lodím plným imigrantů, aby přistávaly u břehů ráje Evropy? Potápět je nemůžeme, to je nelidské. Jen tak pryč ty lidi odvézt nemůžeme - oni je kdekoli na druhém břehu taky dobrovolně nevezmou. A když nám sami dobrovolně neřeknou, kam je poslat zpátky, co s nimi? A když nám to řeknou a opravdu jim jde o krk, máme právo je poslat zpátky na smrt?

Chytří diskutéři, vy "ti správní" na obou stranách barikád: Máte návrh, jak to reálně provést?

Nebo čekáte, že to stát udělá za vás? Ano, milí čtenáři, zde má pisatel tohoto blogu křišťálově čistý nenázor evropského kavárenského povaleče... prázdný.

Mlsná setkání

V minulých dnech jsem měl několik osudových setkání, o která se s vámi musím podělit. S místy. Je to nošení dříví, psát tu o hospůdkách a kavárnách, ale tyhle jsou v něčem nad průměrem akových setkání.

Nejprve Gelato Puro na Výtoni. Tak výtečnou zmrzlinu jsem v Praze zatím neměl. Navíc je to příjemné místo s přátelským personálem - příjemná alternativa, máte-li dost klokotající Náplavky.

Druhé setkání je hambruger v Naše maso. Je to do určité míry stylovka, ale povedená,. Božské maso v obyčejné české housce s obyčejnou majonézou. Pěkně na stojáka v pasáži, pivo si sami natočíte z kohoutku do kelímku. A ještě celý grilovací repertoár k vyzkoušení. Jistě se vrátím.

Jelica. Srbská žena, která mi svou vznětlivostí na jednom dávném projektu nadělala hodně vrásek. Ale taky úžasná balkánská restaurace na Zlíchově. Už příjezd je epický - sedněte na loďku v Podolí na ostrově, doplavte se na Lihovar, a pak dojděte kousek pěšky. Ať už sedíte v sedničce nebo raději na lehce chaotickém dvorečku, koukajíce na řeku, skálu s kostelíkem a rachotící tramvaje, ten hlavní tahák, proč sem půjdete, je balkánská kuchyně pojata vegansky, raw... a nebo tradičně. Od každého je v menu dvoustránka. A kluci umí.

Nu a poslední je zahradní hospoda Na Zvonařce. Na ostrohu kopce nad Folimankou, Nuslemi, nad schody. Ve stínu gigantických starých stromů a honosných vinohradských činžáků. Tohle místo, jakkoli je samotná hospoda bezzubá, má vedle výhledu neuvěřitelné kouzlo osobnosti.

LB v očekávání

Ne nadarmo se říká být v očekávání. Docela trefný název. Jak se den D blíží, její bříško je pořád větší, slibně se vydouvá a občas legračně kope.

Se suchým panem konzultantem to dělá divy. Je to tak. Ještě nedávno jsem děti neměl rád a nazýval je trefně "to" nebo "ono". Teď mi přestává vadit dětský křik během proslovu nebo v restauraci a dokonce si přítomnost dětí naopak náležitě užívám. Najednou se vlastně těším jak malý kluk na Ježíška. Ale upřímně - ne že by ten proces nezačal už nějaký rok zpátky.

Čistě teď v očekávání ale pozoruji jiné změny. Najednou nemám v zadku osinu. Nemám potřebu stihnout toho víc, vyrazit ještě na kolo, vidět ještě tohle a támhleto. Najednou mne to táhne domů za těma dvěma. Zklidňuje to: Věci, které by mne jindy vytočily jsou najednou velmi relativní, ba až směšné. Ne že bych neměl ambice. Ne že by mne nebavilo pracovat. Ale najednou to není tak niterné. Najednou je důležitější láska k člověku, který se ještě ani nenarodil.

A jakkoli je to cynické, protože já ho tahat nemusím, je bříško k zbláznění sympatické a sluší jí. Skoro se mi po něm bude stýskat, až zmizí. Je fajn být fotr v očekávání.

Podolí

Tak mne čeká poslední léto a podzim v Podolí, a pak sbohem. Tahle svérázná vesnička uprostřed města, v klínu kopců a zároveň na riviéře mi asi chvíli bude chybět. Každé roční období (snad výjma zimy) je tu slastné, ale úplně mazlivá tu bývají jara a léta.

Kdysi bych řekl, že se tu zastavil čas, ale je to pravda? Přibývají hospody i obchody (důkazem je, že si můžu natočit výborné pivo přímo v přízemí baráku), jen letos přibyly dva domy, slyším víc ruštiny. Každopádně za těch 6 let, co se tu potuluji po ulicích, se mnoho nezměnilo, a i proto je mi to tu blízké.

Podolí, dříve Podol, poprvé zmíněno 1222 - několik domů, stráně, sem tam vinice. Roku 1783 bylo v Podolí 50 domků, jež obývali zelináři, zahradníci a rybáři (tolik Wikipedie). 1904 se otvírá tunel, 1909 se otvírá měšťanská škola, kde děláme schůze SVBJ. 1914 na úpatí Vyšehradu otvírá podolské sanatorium, dnešní Ústav péče o matku a dítě, aneb Podolská porodnice. Ve 20. letech se rozrůstá Podolská vodárna a tou dobou také rostou činžovní domy a vily tak, jak je známe dnes. 1956 se tramvaj přemísťuje z dnešní Podolské na nové Podolské nábřeží. 1949 až 1967 jezdí po Dolinách trolejbus na Pankrác. No a od té doby se krom pár nových domů vč. barvitých staveb v Brabcově a na Nedvědově náměstí nezměnilo skoro nic.

Uvidíme, co bude až se sem jednou vrátím...

Cinema Royal

Milujete se oháknout a vyrazit do kina? Pak by vás mohl zajímat podnik Cinema Royal.

To si večer učešete licousy, vezmete si oblek s vestičkou, motýlka a cylindr a vyrazíte na Václavák, kde vše začne scénkou, rozbliká se a rozezvučí grandhotel Evropa a vy pak po jeho útrobách prorostlých zvláštním zeleným prorostem bloumáte nazdařbůh a obdivujete všechnu tu zašlou slávu, lesk a bídu kurtyzán i dobová hanbatá videa, až se na vás z horního ochozu atria spustí obrovská blizna a v několika patrech najednou začne promítání. Adéla ještě nevečeřela! A když je po všem, oblaží váš pohled spoře oděné barové tanečnice a nakonec DJ a party v secesním baru.

Akce se koná na různá témata pravidelně, takže sledujte stránky, Facebook a já mohu jenom doporučit!

Pár fotek je zde.

Literární kabaret EKG

Ivo s Bárou mne vzali na literární kabaret EKG s podtitulem O lásce a květinách Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše do pražské Archy.

A mohu jenom vřele doporučit! Oba hlavní protagonisté čtou svá a cizí dílka, zvou si hosty z různých oborů umění a provází jednotlivá čtení vtipnými samovstupy. Tentokrát se večer točil kolem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, hostem byla Alice Horáčková, která o ní napsala nečekaný bestseller, a dále pak Veronika Holcová, jejíž malby se promítaly, doprovázené scénicky kapelou Květy, která zde na vokál, kytaru, housle a bicí zahrála také vlastní strhující tvorbu, dojímající místy až patetickou procítěností a určitou pozdně priessnitzovskou nostalgií (jakkoli doma na Spotify už tak nedojme).

Krom toho to bylo všechno nostalgicky rudišovské: něžně punkové, střižené německým živlem a Sudetami - ostatně, jak jinak, je-li Rudiš jedním z orchestrátorů. I proto líbilo, doporučuji, a pokud na další pokračování v říjnu ještě budu mít čas a síly, třeba se potkáme v Arše.

Klíčové sdělení večera: Wer ficken will, muss freundlich sein. 

Fotr sní

Aby to neznělo tak, že nemám mokré materialistické sny:

V sobotu ráno u snídaně jsem si přečetl recenzi na novou generaci kabrioletu Mazda MX-5, a dostal jsem neodolatelnou chuť v tom jezdit. No považte, za 600 tisíc si lze koupit nějakou přerostlou dieselovou škodnou typu Superb nebo Mondeo, a nebo čistou esenci auta :-) Odkaz sem nedávám, googlujte.

A tak si říkám, co že ty rodinné kombíky nám fotrům symbolizují. Pro mne nudnou záležitost, která mi umožní dostat se z bodu A do bodu B, která stojí peníze a překáží na ulicích. Je fakt, že co jsem prodal kabriolet, mne řídit moc nebaví. Focus je fajn, hezky drncá, řízení na výmolech cuká, dvoulitrový motor táhne jak tank, ale je to šeď na n-tou. Přemísťování, frkání dieselu, neustále nové odřeniny od parkování na ulici. Nenahradí ten pocit, že sedíte pěkně nízko u země v autě, které se ani trochu nenaklání, v otáčkách mručí a při jízdě čechrá vlasy. Nemusí mít žádnou sílu, zrychlení ani vysokou maximální rychlost - tak jako nic z toho nemá ta nová Mazda. Je to prostě jen esence auta - přímočaré ukojení ega namísto masturbace :-)

Nedostatek?

Když jsem poprvé nastupoval do práce, říkal jsem si hrdě, že nikdy nechci být ten, kdo musí převracet každou korunu. A s napůl německým platem se to dařilo, pominu-li momenty rekonstrukce bytu či bezprostřední koupě auta. Byl jsem až nesnesitelně hrdý. Zpětně posouzeno.

Taky jsem tehdy ale pořád měl pocit, že si stejně nevydělám dost, abych si mohl koupit to, co doopravdy chci, nebo to, co vidím, že si jiní koupit mohou. Koupil jsem si plno věcí, které nebyly zbytečné a užil jsem si je, kdykoli byl čas a možnost, ale často jsem měl stejně pocit, že to není ono. Bylo to tak nějak napůl.

No a teď každou korunu převracím dvakrát, ale paradoxně mě to spíše osvobodilo. Nemusím řešit, co si koupím. Nejsem nervózní, že to není dost dobré. Najednou mi stačí jezdit na rozhrkaném kole a užívám si to úplně stejně jako předtím. Nechodím moc do restaurací. Nemám dvě auta. Když řeším, jestli si koupit Apple nebo rychlejší PC, jsem v klidu, protože vím, že si nekoupím ani jedno.

Ale mám čas. Mám čas čumět z okna. Mám čas sednout si navečeru na to rozhrkané kolo a svištět podél řeky. Mám čas jít na večerní kávu do města. Mám čas vonět vzduch nebo se jen tak projít někam delší cestou. Používat chodidla, ošlapat boty.

A závěr? Mít nedostatek vůbec není tak hrozné, jak jsem se bál, ale ještě lepší je být superbohatý a mít příjem, na který není třeba makat dlouhé přesčasy nebo ideálně vůbec, a pracovat jen pro radost z procesu a výsledku. Při současné situaci ale takový rozumný pasivní příjem mohu běžnými finančními operacemi dosáhnout teprve někdy kolem padesátky. A proto nechť zatím žije nedostatek! :-)

Den pes? Ani ne...

Dnes jsem zjistil, že mi ze sklepa ukradli kolo. Vydrželo něco přes půl roku. K tomu došla káva v kávovaru a od oběda jsem se kvůli počasí cítil jako přejetý parním válcem. Černý den? Ani ne. Šel jsem se projít na Vyšehrad a potkal tam bandu sousedů a kamarádů a poprvé viděl malého Vaška. Dal jsem si jeden Gambrinus desítku a tou vší jarní květenou se rázem opil na c-mol. Navíc zloději nechali ve sklepě aspoň můj starý Favorit a ukradené kolo jsem koupil jen za 2500,-, čímž to finančně není velká ztráta. Takže to vlastně byl příjemný večer.

Jen je škoda, že teď nemám na čem jezdit, protože kupovat kolo na jaře je jako hledat jahody ve sněhu. No a kdybyste někdo na bazaru potkali tuhle starou otlučenou Fuji Outland, řekněte jí, ať se vrátí domů. Čekám ji s večeří. Bylo to fajn kolo.