Jak jsem zkusil meditovat

Rozhodl jsem se zkusit desetidenni kurz "klasicke meditace", abych necim obohatil svuj jinak turisticky pobyt v Asii. Zaroven se jedna o jednu z prapuvodnich buddhistickych technik, tedy ryzi asijske duchovno primo od zdroje.
Nikomu, kdo mne zna, asi neni cizi fakt, ze jsem skeptikem, co se nadprirozenych jevu a bozstvi tyce. Nejsem ani privrzencem "popularni" vychodni kultury - pro mne je moudrost a poznani obsazeno v evropske kulture stejne tak, jen je potreba to v ni hledat. Proto to u meditaci chtelo kratkou resersi internetu, a pak zavrit oci a jit do nich po hlave.
Kurz byl ale zajimavejsi, nez jsem cekal.
Jednalo se o techniku Vipassana, zamerenou na objektivni pozorovani vlastniho tela, ktere je nejvhodnejsim a nejpravdivejsim objektem pozorovani a poznani.
Kurz obsahoval ruzne vyzvy. Predevsim zpusob kolik do toho date, tolik se vam mozna vrati. V tomhle ohledu vubec nechapejte "meditaci" jako pozitek. Byla spise treningem koncentrace, bojem s bolesti a odrikanim.
Netusil jsem, jak bude zezacatku tezke soustredit se. Jak moc mne ovlada mysl, jak teka a preskakuje. O to vic mysl promlouva, kdyz je treba po 9 dnu udrzovat vznesene ticho - nesmite nijak komunikovat s ostatnimi ucastniky, pouze provozni zalezitosti resite stranou s oganizatorem.
Priklad: Rikam sve mysli razne "Pojd se soustredit na dech," a slibuji si nadsene, jak to ted pujde. A mysl odpovida: "Vydech, nadech, soustredim se na dech. Ja se tak soustredim, mnau, mnau, soustredim..." a po dechu ani pamatky. A tak to zkousim dal a dal. A mysl si se mnou dal povida, zpiva oblibene pisnicky nebo zesiluje vjemy, ktere maji odvest pozornost.
Vyzva byla tzv. sezeni silneho odhodlani, kdy bylo trikrat denne po dobu jedne hodiny zakazano se pohnout. Sedeli jsme pritom na zemi vzprimene. To se po chvili neobejde bez bolesti, kterou nejenze bylo treba vydrzet, ale k tomu ji jen nestranne pozorovat, pripadne se pres ni soustredit na jine projevy tela. Pokud se mate na neco soustredit, bolest se jeste stupnuje. Nakonec vsak zjistite, ze pokud si sednete spravne, je to jen psychologicka bolest - nezmizi sice nikdy, ale pokud se ji naucite ignorovat, nic se vam vlastne nedeje. Velmi zjednodusene: To vas v zivote uci mysl koncentrovat na to, co je dulezite a nikoli se stresovat kvuli kazde neprijemne situaci.
Ale popravde, slozit me dlouhatanske nohy pod sebe mi moje konstituce nedovolovala. Svaly ale zase posez hodinu neudrzim. Zaroven moje slaba zada velmi tezko drzi rovne. A sedim-li jakkoli nakrivo, dostavi se ihned silna bolest. A tak kdyz jsem se noham pokusil pomoci nasilneji s myslenkou "je to jen bolest v moji hlave, telo mi prece nedovoli udelat neco, cim bych si ublizil", bolela mne kolena jeste 2 tydny, Fastum gel dostal zabrat a ucitel mi rekl, ze to je o toleranci bolesti, nikoli o muceni nebo niceni se, a ja si musel vybrat jine pozice.
Rezim byl asketicky: Lehke vegetarianske jidlo. Ale zadna zvlastni hmota bez chuti - oba kuchari umeli chute naopak neuveritelne rozehrat. Asi i diky tomu, ze vegetarianska jidla jsou v Malajsii velmi bezna a ze to hlavni dela smes koreni, ve ktere uz pak chutne pripravite i onosene ponozky. Navic kdyz jsem na kurzu zustal jako jediny muz a v kuchyni se dozvedeli, ze mi chutna, zacal jsem dostavat extra velke porce o nekolika chodech :)
Den zacinal vzdy budickem ve 4 rano. Meditace. V 6:30 snidane. 8-11 meditace. 11:00 obed. Od 12:00 nepovinne konzultace s ucitelem. 13:00-17:00 meditace. Pak cajova pauza. 18:00 meditace, 19:00 diskurs, 20:30 meditace a v 21:30 vecerka. Tedy pomerne dost casu na meditace, ale vlastne i dost odpocinku. V praci jsem malokdy naspal vic nez 6 a pul hodiny, ale k tomu jsem byl v zaprahu, pod tlakem, nemel zadnou hodinku na odpocinek behem dne, stravoval jsem se tezce a casto musel vzprimene sedet na klientskych workshopech o hodne dele nez hodinu... Pro mne tedy meditacni rezim znamenal prazdniny :)
Obe pohlavi byla striktne oddelena (flirt rusi koncentraci, byt mezi tolika zenami neslo nezachytit sem tam konkretni zvedave pohledy), zakazano bylo cteni, psani, hudba a jakakoli elektronicka komunikace, stejne tak jako sport, joga, modlitby a jine cinnosti, ktere mohou odvest pozornost.
Kurz se konal v docasnem meditacnim centru, vzdalenem v dzungli nad George Townem s prekrasnym vyhledem do udoli na nejvetsi malajsky buddhisticky klaster s tricetimetrovou sochou.
Misto nam pripravilo nekolik peknych momentu: Prave treba mnohozvuk dzungle v ruzne denni doby, svetla spiciho mesta, svezi vzduch ve 4 rano a zadumane se potici destne pralesy kolem osme rano.
Pekne se odtud z ptaci perspektivy demonstrovala malajska nabozenska tolerance: Ve 4 rano gong meditacniho centra, o hodinu pozdeji gong buddhistickeho klasteru, jeste pozdeji muslimske svolavani k modlitbe a nakonec zvon krestanskeho kostelu.
Telo i mozek pri totalni zmene zivotniho stylu prepne do zcela jineho rezimu. Vnimate svet jinak - ostreji, pozorneji, pomaleji.
A nas guru? Nazval jsem ho "starnouci Elvis  a buddha z krabicky". Kurz totiz vedl asistujici ucitel, ktery vypadal trochu jako starnouci zesedively Elvis a guru, S.N. Goenku, nam vzdy poustel z iPhonu pripojeneho k reproduktorum a schovaneho v krabici potazene platnem. Vecerni diskurs byl z dvd. Ucitel tedy prakticky nic nerekl - byl pritomen, ale vetsinu rekl jeho buddha zavreny v krabicce :) To je ale nakonec dobre, protoze Goenka umi podat veci dobre - kdyby vsechny kurzy po celem svete fungovaly podle ucitelu, brzy by se ucily na ryznych mistech ruzne metody ruzne kvalitne. Takhle je osviceni zaruceno, kdekoli se prihlasite.
Asi se ale hlavne ptate, jak to na mne celkove zapusobilo. Smisene. Citil jsem sice kyzene projevy, ale nedokazu posoudit, zda jsem diky nim nabyl zkusenost, ktera by mne posunula dal - brzy hodnotit. Daleko lepe ale dokazi mysl usmernit. Umim se uklidnit pozorovanim sebe sama. A jako vedlejsi ucinek jednorazove vyplulo na povrch plno velkych temat a jejich korenu, ktere byly schovane pod povrchem.
Bohuzel tedy ale nejsem ani moudry, ani osviceny. Nelevituji. Nerozbijim cihly pohledem.
Asi se taky ptate, zda tomu celemu opravdu verim. Spise "duveruji", ale take kriticky proveruji.
Vipassana byla podavana jako zcela objektivni a vedecky zpusob, jak ze sebe dostat to, co nas zatezuje, averze a slepe touhy a zit svobodny, naplneny zivot plny vnitrniho klidu a radosti. S tim nepolemizuji. Potkal jsem na ceste takove, kteri tvrdi a vypadaji, ze jim to opravdu pomohlo.
Spise kriticky nahlizim to, jak je metoda "prodavana". Goenka ve svych vecernich diskurzech pouziva temer neprustrelnou pravnickou mluvu (byvaly obchodnik), takze mohu maximalne hovorit, jak pro mne veci vyznivaji - s logikou slov polemizovat nechci.
Udajne se nejedna o zadne nabozenstvi ani sektu. Mne to ale vyznelo v mnoha ohledech podobne jako nabozenstvi: Verit v neco neprokazaneho, co nam mozna prinese neco nemeritelneho.Metoda vyznela trochu jako dogma.
Napr. jsou ti, co medituji Vipassanu, a budou osviceni a ti ostatni ne. Goenka sice nikdy neopomenul dodat, ze svym vykladem nezpochybnuje jine metody nebo viru, ale pak zacal vycet argumentu, co se stane, kdyz nebudeme praktikovat Vipassanu nebo ji budeme aplikovat spatne a rozvinul se kolem toho takovy aparatus, ze jsem mel pocit hrozby peklem. Peklo nebylo explicitne zmineno - jedna se o strach, ktery by mne teoreticky mel motivovat, ale pusobil opacne.
Meditace je take podavana jako metoda prozita a univerzalni, nikoli intelektualni konstrukt jakymi jsou nabozenstvi (dle Goenky vcetne Buddhismu), a proto je s nabozenstvimi kompatibilni. Muzete ze sebe udelat osvobozeneho osviceneho cloveka. K tomu ale nejdriv musite zit spravny zivot (normativni vycet pravidel, tj. intelektualni konstrukt), navic osviceni nemusi prijit v tomto zivote - vy byste ale presto meli pravidla dodrzovat, jinak nic nebude. Ta pravidla by nakonec zlepsila svet, vadi mi ale, ze jsou to zrovna TA pravidla a ne jina.
Dale pojmy v davnem jazyce Pali, ktere byly zprvu dobre pochopitelne, dostaly behem kurzu ponekud fakty nepodlozene vlastnosti. Ve vysledku to na mne pusobilo jako pokus zakryt dalsi dogma. Zde bych mozna pochopil vice, kdybych tema dale studovat.
Mam ale dojem, ze Goenka vedl sve diskurzy ucelove hodne emotivne, protoze neduverivy a vecny stredoevropan je v podstate minorita a zbytku sveta se to tak naopak lepe "proda".
Nastesti vsechna teorie smerovala k spravnemu pochopeni metody a nema na vlastni meditace dopad, a proto jsem se rozhodl dat tomu sanci. Zvedav jsem ale predevsim na bezny zivot, kdy znacne nabyde na relevanci. Je to rekneme vira v sebe na zkousku bez nabozenstvi.
Mate-li zajem se dozvedet vice - kliknete na link. Meditovat se da i v podstatne luxusnejsich centrech - napr. Dhamma Malaya.

Z mestske dzungle do dzungle

Mel jsem z toho trochu strach, ale presto jsem se vydal na objevovani Taman Negara, narodniho parku a udajne jedne z nejstarsich dzungli na svete.

Taman Negara je a neni zabavny park. Cesty jsou sice znacene, temer vsechno vybaveni tady pujcite a nekde jsou i chodnicky. Park vede evidenci ukrytu, udrzuje cesty a vyznacil mista ke koupani ci jeskyne k nocovani.

Porad je to ale dzungle a destny prales. Vsechno tu zije po svem, rychle se meni a ma tendenci zamazavat stopy lidske cinnosti. O jedovatych hadech nemluve.

Ve vedru pres popadane stromy se take tezko klopyta - neustale podlezate, prelezate a obchazite. K tomu se od listopadu do unora pridavaji silne deste, pijavice a kluzky povrch. Nescetne potucky v krajine vytvareji spady, ktere je nutne neustale zdolavat.

Takze uplna legrace to taky neni.

Park skryva take nejvyssi horu pevninske Malajsie, je ale 55 km vzdalena, jde se 4 dny tam a dalsi 4 zpet a nesmi se jit bez pruvodce a registrace. Je potreba planovat, dat dohromady vetsi skupinu a i tak je to na jednoho pekelne drahe.

Proto doporucuji sebrat odvahu a vyrazit po vlastni ose - bez turistickeho balicku nebo pruvodce. Nemeli byste ale uplne sami. A nemusite. Kuala Tahan je mala vesnice s nekolika hostely, chatkami a restauracemi, kterou od vstupu do parku deli jen reka. Brzy se seznamite a narazite na lidi, kteri by take radi vyrazili.

Zcela sami muzete vyrazit po nejblizsich stezkach - budete stale nekoho potkavat. Stezek je tu dost na dva dny. V dzungli se totiz da za den urazit jen tak 15km, vzhledem k vyse zminenym omezenim. Blizsi stezky jsou take velmi dobre znacene - nemeli byste se ztratit.

Na vicedenni turu potrebujete akorat dobre boty, idealne dlouhe nohavice. Spacak a karimatku lze pujcit ve vesnici, jidlo s sebou vam rano pripravi treba River View nebo jina restaurace, vodu a susenky koupite v obchodech od rana az do pozdniho vecera.

Nocovat a pozorovat zvirata muzete v ruzne vzdalenych "ukrytech", coz jsou jakesi vysoke posedy na betonovych nohach, ve kterych jsou postele a dokonce nefunkcni zachod a sprcha. Park vede evidenci, kolik lidi kde spi, a cena je 5RM, tj. asi 30kc. Alternativou k prenocovani jsou i cetne jeskyne.

Ja jsem se prvni vecer seznamil s mnoha zajimavymi lidmi, a pak posedel s Malajci hrajicimi u reky mistni pisne na kytaru. Kluci byli veseli, a tak se postupne pridalo plno dalsich cizincu.

Rano jsem vyrazil po okoli sam na lanovou lavku a mistni horu a hned jsem narazil na cesky par, ktery cestuje nakladakem kolem sveta, a ktere jsem uz videl parkovat v George Town. Hned u vstupu do parku jsme potkali tolik haveti, ze jsem nabyl respekt. Dale jsem chvili sel s dvema Holandany a nakonec mne na koupacim miste dohnala skupina Ukrajincu, se kterymi jsem nasledne stravil prijemny vecer.

Nasledujici dva dny jsem pokracoval ve spolecnosti kanadske cestovatelky na vzdalenejsi ukryt. Z ukrytu jsem videl veverku, krysy, tapira a jakousi obrovskou cibetku - tedy nic, co by v Praze nebylo... v zoo nebo ve Stromovce. Nocni pozorovani ale stalo i jinak zato. Jednak v klidu umoznilo sledovat zmeny v dzungli - barvy svetla, teplotu, zvuky.

Pozdeji se dzungle zklidni a zustane jen hvezdna obloha pretnuta misty vetvemi gigantickych 300 let starych stromu vysoko nad vami. Do toho koncert cvrcku a solo nekolik malo ptaku.

To same rano - ackoli uz tyden neprselo (a to je destiva sezona), dzungle meni teplotu a poti se. Vstavate s vyhledem do oparu a vse je mokre. Zvuky se postupne meni, skrze opar prostupuje prvni slunicko - cas vyrazit.

Unaveny a z tvrde postele nevyspaly jsrm brzy padl a dalsi den rano po snidani vyrazil po rece smerem na Jerantut a pak na Penang.

A jak se to ma s pijavicemi? I pres nevidane sucho jich bylo vic nez dost. Mistni pijavice jsou neuveritelne pohyblive pidalky, ktere stoji vztycene na listech a jinde pobliz popadanych stromu. Kdyz jdete kolem, zacnou se horecne pohybovat. Jakmile se vas chyti, rychle prelezou na misto, kde je mozne sat a tam se zakousnou. Tenke kalhoty neprokousnou, ponozky s oky ano. Vpusti do vas substanci, ktera redi krev a rana se tak nezavira. Nasaji se behem ca. 15 minut do nekolikanasobne velikosti a blazene odpadnou. Alternativne je muzete podrazdit zapalovacem - pak odpadnou hned. Nemaji ani rady tabak, sul a popel.

Narozdil od komaru ale jejich telo neni dobrym domovem pro nemoci, tudiz jsou celkem neskodne. Malokdy je take postrehnete - jejich kousnuti neni citit a prozradi je az krvi znecistene obleceni - rana se diky jejich substanci zaceluje jen neochotne.

Vadi tedy snad jen kvuli spinavemu obleceni. Prevenci je pouze dat si ponozky (nejake, ktere maji mala oka nebo mi dvoje) pres kalhoty nebo mit kalhoty, ktere lze pevne obepnout kolem pohorek.

Zajimave jsou take "vecery cikad" v Kuala Tahan. Tihle obrovsti (az 6cm) neskodni brouci, kteri umi vydavat pekelny hluk, se sletavaji za svetlem, narazi a padaji na vas, do jidla. Jsou hrozni, jsou vsude, ale nic nedelaji. Mistni si s nimi hraji, strkaji je do ust, pouzivaji je jako hudebni nastroj. Pokud je nesnesete, zblaznite se tu. A byl jsem pak sokovan, kdyz jsem videl, jak obrovska kudlanka chytila jeste veci cikadu a zacala ji za ziva ukusovat jako meloun. Brrr...

Nesvarem v parku je hrave znaceni na stezkach dale od Kuala Tahan. Nejenze kilometraze jsou matouci a nesedi, ale take smerovniky jsou casto poskozene nebo schema odbocek nedokonale. To se ale da odvodit.

Mapa existuje, ale nedostatecna - k dispozici je bouze cernobila fotokopie, kde zanika teren a male potoky. Navic v mape plno veci zasadne neodpovida realite.

Ubytovani je solidni zaklad, ale chci videt, co bychom delali bez moskytier, kdyby tu byli komari.

Restaurace nejsou ani drahe, ani spatne, ale ani dobre a levne.

Neni tu k dostani alkohol (pouze krvave draho v resortu za rekou), coz je dobre, protoze misto odpuzuje hippies a drinking buddies "hey man, cool man, let's have some shots guys" nebo "see ya round partying, man, huh?". Zustanou pouze opravdu zajimavi lide a dobre si pokecate.

Celkove stoji Taman Negara za videni. Je to tezce vydrene dobrodruzstvi za hranici osobniho komfortu. Muzete sem i bez dobrodruzstvi - jako do zabavniho parku, pak ale mozna budete zklamani pomerem vykon / cena. Plus pocitejte s tim, ze neuvidite zadne krasy z obrazku: Dzungle je tak neprostupna, ze od rana do noci vidite jen nejblizsi stromy a zridka oblohu nad sebou. Nic pro depresivni povahy...

Eurovikend v Singapuru

Puvodne jsem nemel v umyslu do Singapuru jet, ale protoze z KL je to blizko a levne, rozhodl jsem se ho pri zmenach cestovnich planu zaradit na seznam. Ted je mi lito, ze jsem si vyhradil jen vikend. Singapur je totiz...wow. Mozna jste videli jina moderni velkomesta na cizich kontinentech, ja ale v Evrope ani Asii zatim podobne mesto nevidel.
Singapur je predevsim za vodou. Obrazne i skutecne. Ostrovni stat si sve odpracoval a je videt, ze se tu dari. Vse je tu nechutne dokonale. A jak chodite mestem, musite porad rikat "wow".
Zacne to prijemnym letistem - lide z pasobe kontroly jsou pratelsti a kdyz se moc nesklebite, nabidnou vam bonbony.
Pokracujete do mesta dokonalym metrem. Prostorne automaticky rizene vlaky jsou ciste jak obyvak a na prestupech jsou sladene odjezdy. Listek je programovatelny - muzete si na nej nahrat vic cest.
Voda z kohoutku je PITNA (!!!) a dokonce chutna normalne. A toaletak se SMI hazet do zachoda.
Ulice jsou ciste, zelene, prostorne a vsichni a vsechno mluvi anglicky. Orientace je vyresena skvele, pominu-li rekonstrukci podzemi pred Marriotem, kdy jsem 20 minut hledal zpusob, jak prejit ulici s plotem uprostred.
Proc ale wow? Je tu vsechno, je to fancy, je to napadite, ale pritom lidske. Singapur ma vkus a oko.
Ubytoval jsem se zadarmo v Marriotu v 25. patre (pro mne wow). Hotel se nachazi ve ctvrti Orchard (podle stejnojmenneho bulvaru, drive mista ovocnych farem) plne luxusnich obchodu a vezaku. Jiny, velky svet pro jine lidi. Presto v nem ale evidentne mam sve misto, resp. svou postel velkou jak moje prazska loznice.
Po opulentni snidani jeste o 2 patra vyse jsem se vydal do indicke ctvrti. Je to mesto ve meste: Male silene barevne domecky z dob kolonii jsou plne barev, chuti, vuni, zvuku a obchudku. Byt oproti Penangu uz je tu citit urcita zzenstilost - chybi tu asijska divokost a spina - mate pocit, ze je to jen jako.
Pak jsem sirokymi bulvary presel do muslimske ctvrti. Opet v kolonialnim stylu, avsak vice ucesana, plna kavaren a restauraci. Ma zajimaveho ducha, ktereho stoji za to uctit salkem turecke kavy.
Dale uz mne cekala Marina a Downtown. Marina je pribrezni komercni ctvrt lezici kolem mistni zatoky. Plna obchodnich center, hotelu a kancelari. Bizarnich budov a sirokych zelenych bulvaru. Marina na mne zapusobila trochu jako moderni Berlin, ktery ale neni tak fancy - je vic nudny. Zde se nachazi mistni trojvezovy hotel s lodi na strese. Wow.
Jak uz jsem nekolikrat zminil, zelen tu nechybi. Singapur je mestem parku, keru, stromoradi a botanickych zahrad. Zelen je vsude, kam ji lze nacpat. Plus Singapur stale stavi nove parky a relaxacni zony. Ze by taky Praha...?
Pokracoval jsem do Downtown, coz je mistni ctvrt mrakodrapu a kancelari rozlozena rovnez kolem zatoky. O vikendu impozantni mesto duchu, ale pro mne neco neotreleho.
Trochu mne zklamala kolonialni ctvrt - je tu sice plno "britskych staveb", ale jsou rozhazene mezi modernou kolem velkych bulvaru. Jednotu slohu tu necekejte.
Vyborne vsak bylo nocni safari. Slysel jsem a cetl, ze je to nejvyssi liga.  Technicky to nedokazu posoudit - jine safari jsem nepoznal. Objektivne ale mohu rict, ze tolik zvirat na zivo a zblizka jsem nikde nevidel. Treba leopard, kdyz jsme osameli, prisel az k ohrade a koukal mi dlouho do oci asi ze vzdalenosti 20 cm. Jako by chtel rict: "To je na panaka," nebo proste "Mnau". Kazde zvire ma nejakou funkci a kazde ji demonstrovalo - jen hyeny se nechechtaly.
Chinatown je... cool. Cinane udajne tahnou mistni ekonomiku a tahaji za nitky. Chinatown tedy neni zaplivanou kycovitou historizujici vesnickou, ale bohatou historickou ctvrti plnou supersnobskych kavaren, restauraci, designerskych obchodu a samozrejme drahych evropskych sportaku. Domy jsou vzorne opravene a vse vypada opravdu libezne. Navic jsou tu i vysvetlivky: dle fasady poznate, o jake se jedna obdobi. Ja mel vse zpestrene o nedelni trhy a barevnou vyzdobu pripravenou na oslavu cinskeho Noveho roku.
Clarke Quay je mistni Stodolni. Barevne ulicky v meandru reky jsou zastresene futuristickou konstrukci a plne prepalenych baru a hospod. Ale zajimavy ukaz hodny videni.
Do oka vam padne mistni organizovanost a pravidla. Vse je pekne znacene a vymezene, chodniky casto oplocene. Nemate ale pocit buzerace. Je to v mezich.
Mistni lide jsou ukazem. Sice asijsti, ale naprosto klidni a vazni. Slusne obleceni, zdvorili, decentni, vzdelani. Tady si jako zarostly backpacker pripadate asocialne.
Podle mistnich si taky vyspelost vybira krute dane: Stres, pro nekvalifikovane pracovni sily virtualne zadna socialni ochrana, 100% nahraditelnost a tudiz sedmidenni pracovni tydny apod. Drahe bydleni - mladi a chudi sezenou pronajem jen diky vladnimu programu dotovaneho bydleni. Ale stastni musi byt lide vsude po svem - socialni system mnoho nezmeni.
Zajimavy detail je nazev mistniho autobusoveho provozovatele: SMRT. Takze: Smrt si na sebe vzala podobu autobuse, pozor na prechodu, smrt si pro vas jede, smrt vzdy jen dle jizdniho radu, smrt v noci neoperuje atd. Je vtipne videt to slovo napsane na cele autobusu...
Singapur mapro turistu i sve nevyhody - napr. vsechno je tu docela drahe. Pivo skoro za 100 korun, jidlo, pokud ho nekoupite primo na stanku na ulici, vetsinou pod 100 nesezenete. Dalo by se rict, ze cenovky jsou stejne jako v KL, jen singapurska mena je asi 2,5x silnejsi. Tedy zcela jine proti zbytku regionu. I tak jsem vystacil s ca. 1600 CZK, diky ubytovani se snidani zdarma. Kazdy vstup na fancy atrakce typu vez a zoo ale vse znacne prodrazi.
Z Kuala Lumpur do Singapuru radeji jedte autobusem, i kdyz letenky vypadaji levne. Ve vysledku jsou cesty z a na letiste tak dlouhe, ze casove neusetrite, jen je to vice trmaceni.
Shrnuto: Na mne je Singapur moc fancy, s moc fancy cenami a jsem rad, ze ziji v nasi zastarale Praze. Na vikend jsem si tu ale priladal jak Alenka v risi divu. Palec nahoru.

Penang: 10 kavaren, 10 dnu meditace

Dva. Penang. Ostrov oddeleny uzinou od malajske pevniny a spojene dvema mosty. Jedno z tradicnich obchodni center Malajsie. Misto, ktere si uchovalo razovity sarm kolonialnich dob a radne ho promisilo s moderni Asii.

George Town, respektive jeho stare jadro tohle vse koncentruje. Jeho nekolik historickych ulic si uchovalo mezivalecnou kolonialni architekturu. K tomu pevnost a par mistodrzitelskych a bankovnich klasicistnich palacu. Mistni to vsak nemeli touhu zadupat jako pozustatek utlaku. Naopak - jsou na to hrdi a svou tradici si piplaji. Zbytek mesta kopiruje a to vse je promiseno s panelovymi domy a mrakodrapy. Ty ale mezi vsemi vunemi a zvuky nebudete ve starem meste vnimat.

3 a 4. George Town je mesto kultur - najdete tu cinskou ctvrt, malou Indii i malajske ulice. Krestanske kostely, hinduisticke a buddhisticke chramy a samozrejme mesity. Vsichni tu ziji pospolu a anglictina je bezna jako dychani. Kazda kultura ulicky svebytne ozdobila, ozvucila a ovonela. Podobne barvite na mne zapusobilo snad jen Sarajevo - tady ale narozdil od Balkanu panuje opravdova harmonie.

2+2=5. Kazda kultura prinesla svou kuchyni. Penang je tedy plny kulinarskych zazitku. Navic vznikaji ruzne fuze - jednotlivci prichazeji se svymi napady. Hospudky se predhaneji, kdo proda lepsi jidlo, a ceny jsou minimalni za hotove hody. To vse opet okoreneno levnymi freshy, shaky a jogurtovymi lassy z mistniho cerstveho ovoce. Je tezke vyzkouset vse dobre - mesto dokonce sestavilo kulinarskou mapu pro lidi orientovane na cil. Je k dostani na mnoha mistech zdarma.

Ale neudelate chybu, zajdete-li do nektereho z food marketu, kde se nabizi od kazdeho neco a k tomu i evropska kuchyne. Nenechte si ujit ice kacang (co vse lze dat do zmrzliny...) a indicka vege bistra - zamilujete se.

Male za 60. Alkohol tu neni prilis levny ani bezny, ale dostat se da.

Mene je nekdy vice. George Town je zrelaxovany. Uzke ulice jsou sice plne nekonecnych snur pomalu jedoucich aut a motorek, nepravidelna podloubi jsou plna prekazek a slunce behem dne spaluje, ale mistni jsou i tak velmi pohostinsti a mili. Ne jako Thajci nebo Vietnamci - zde zcela nezistne: Lidem dela radost vam poradit nebo pomoci. Hotylky i restaurace maji personal i majitele, kteri radi stravi dlouhe minuty vysvetlovanim a doporucovanim - kdyz je to pro vase dobro nevahaji obvolat konkurenci.

Deset vs. 3 v 1. George Town je mesto kavarnicek. Naleznete mista typu Starbucks, haluzove minikavarny typu Praha, i designova mista s vkusem a napadem, ktera ziji svym kulturnim zivotem. Jedno je ale pravda: mistni jsou kvalitou nekdy az posedli. V Ete Art Cafe jsme stravili dopoledne s mladikem, ktery nam rekl vse o kave v kostce a ucil nas jak pripravovat kavu ze siphonu. Jinde zase meli k dispozici celou radu odbornych tiskovin na toto tema. Protoze mistni typicky produkt je bila kava (jakesi 3 v 1 zalozene na nekvalitni odrude Liberica), vznikly dokonce blogy a stranky typu top 10 kavaren v George Town. Ja jsem si jeden vzal za svuj a vsechny je postupne udelal. A co je muj must have? Double shot v Mugshotu s jogurtovym dezertem, kava ze siphonu a francouzske dortiky v zminenem Ete art cafe, inspirativni atmosfera China House a mozna panak pressa po gurmanske veceri v Cafe 55.

Desitky. George Town je mesto street artu. Par let zpatky tu jednoho evropskeho umelce oslovily mistni omsele fasady potazene kresbami plisni a vlhka a stvoril serii dnes jiz legendarnich streetartovych kreseb. Jeho prikladu pak nasledovala rada dalsich kresliru. Mejte tedy oci stale na stopkach - kresby jsou napadite, casto velke jako mys, casto velke jak automobil, nenapadne napadite zasazene do mistni reality.

2 dny. Zazili jsme tu mistni indicky svatek. Dva dny pruvodu na Penang Hill, pout, zavrene ulice, rozbijeni kokosovych orechu, hlasita hudba, kakaove tvare, cerne oci, vlasy a vousy, rej barevnych oblecku mistnich Indu. Bizarne propichana tela obtezkana barevnymi konstrukcemi pochodujici na kopec ve vedru.

S nekolika lidmi z meditace a mistnim couchsurferem Johnem jsme vylezli na Penang Hill (zajimavy trek dzungli plus mistnimi parky a botanickou zahradou). Zmrzlina nahore s vyhledem stoji za to - zkuste Ice Kachang. A pokud nemate cas, jedte rychlou lanovkou, podobnou te na Petrin.

Dva. V George Town jsem vyzkousel tandemove kolo. Je legrace ucit se stabilite na tomto kynklajicim se stroji a jeste v levostrannem provozu - nastesti vsak za velke tolerance mistnich ridicu.

Dvakrat. Na Penangu jsem behem sve cesty dvakrat osamel. Nejprve behem desetidenniho kurzu meditace v totalni segregaci (o tom vice pozdeji), a pak vlastnim dele zvazovanym krokem, kterym jsem si vyzkousel, jake je to ritit se hlavou proti zdi a muset narazit - ztracet a ublizit ciste dusi. George Town tedy jednoznacne doporucuji, pro mne ale bude nadlouho spojen s krivdou, kterou jsem nechtel zpusobit.

Jeste kam za bydlenim? Heritage hotel je libezny, ale drahy, takze zkuste strycka v Guest Inn Muntri, harmonickem jednoduchem miste s dobrym internetem, snidani, vodou a cajem v cene a prijemnym spolecenskym prostorem.

Cestujte autobusem. Jsou klimatizovane, ciste a pokryvaji vsechny hlavni smery.

Zamysleni z regionu tech zlych

Jak prochazim historii jihovychodni Asie, zjistuji, ze euroatlanticka civilizace neprinesla nic dobreho. Pominu-li kontroverzi kolonialniho systemu, zustane stale spise negativni role Americanu.

Vite napriklad, ze USA bombardovaly Kambodzu, protoze podeziraly jeji pralesy z ukryvani vietnamskych komunistickych guerril pri ceste ze severu na jih Vietnamu? Ze pri tom zahynulo hodne mistnich? Ze to vyvolalo odpor mistnich, ktery primo zaval do plachet krvavym Rudym Khmerum? Vite, ze zapad pak v ramci mezinarodnich jednani uznaval az do 90. let Rude Khmery jako legitimni vladu Kambodzi, ackoli ta byla od konce 70. let "osvobozena" od Rudych Khmeru komunistickym Vietnamem?

Vite, ze USA ze stejnych duvodu bombardovaly do te doby neutralni Laos (na jehoz uzemi operovali jak agenti vychodu, tak CIA), zabily nemalo civilistu a ze diky tomu v naslednych volbach v 70. letech s prehledem vyhrali komuniste? Prospeli tim Americane nejak svemu boji s komunismem? A Laosu?

Vite, ze Vietnam by o americkou demokracii nejspis politicky nestal, kdyby se na jihu konaly radne volby, a ze tudiz Americane vlastne zachranovali svym plynem od komunismu nekoho, kdo chtel byt komunistou? Asi by to nevadilo, kdyby pri tom nezemrelo tolik Americanu i Vietnamcu a kdyby mistni ekosystem a kultura nebyly dodnes naruseny.

A vubec je pozoruhodne, ze stat, ktery hlasa lidska prava jako zakladni kamen sve existence, vylije na cizi zemi, ktera na USA nezautocila, litry vrazednych chemikalii s fatalnim dopadem. Jeste navic rozlitych bez vysledku - Americane se nakonec zemedelskemu Vietnamu museli vzdat.

Nerikam, ze nejsem Americanum vdecny za boj za nasi svobodu. Vdecime jim - nejednou. Nejspis ale pouze, protoze spadame do regionu, ke kteremu se jejich vudci rozhodli byt trvale "hodni". Taky jsme mohli byt rozhodnutim tohoto statu zamoreni radioaktivitou a nebo mit znetvorena tela plynem.

Neodsuzuji ani usili chranit demokraticky kousek sveta pred expanzi komunismu. Pouze se podivuji, ze se tak delo vsemi prostredky, a ze pri tom letaly vrazedne trisky.

Pohlednice z Koh Changu

Vanoce a Silvestr jsem oslavil na Koh Changu ("ostrov slonu"). Asi by nemelo prilis smysl zde do detailu vse licit, tak zde zminim jen par zazitku a doporuceni.

Pokousel jsem se potapet, snorchloval jsem, uzival plaze, masazi, vodopadu, trekoval dzungli, jel poprve na slonu, pil levne ovocne shaky, pivo Chang, jedl vyborny pad thai a jeste lepsi ostra curry tri barev, stavel hrady z pisku obrazne i doopravdy, pripil na novy rok na plazi plne ohnostroju, vyhral v tombole na silvestrovske galaveceri... proste to, co se o tropicke dovolene bezne dela.

Koh Chang neni dokonale strhujici ostrov: Neni ani nejdrazsi, ani nejlevnejsi, ani divoky, ani evropsky civilizovany, ani nenabizi obzvlast zajimave plaze, ani restaurace. Neni ale vubec spatny. Je to thajsky turisticky raj.

80% pomerne velkeho ostrova pokryva narodni park - v mistnim podani husta dzungle rozkladajici se az na 650 metru vysokych kopcich. Zapadni, jizni a severni pobrezi je pak relativne huste osidlene (zadna opustena tropicka romantika), zatimco vychodni pobrezi je velmi klidne. Zaroven vsak nastesti zadne vezaky - spise resorty s chatkami a maximalne tripatrove hotelove komplexy (jezevcici). Take ale poddimenzovane silnice bez chodniku, zivelne rostla (ne)architektura, misty spina a odpadky.

A par doporuceni?

Na dobrou kavu a internet v evropskem prostredi zajdete do "We love coffee". Kramek patri expatovi a jsou zde 4 pocitace, espresso masinka a wi-fi k dispozici.

Na vydatny trek do dzungle vemte Tan Trekking. Tan umi dobre anglicky, na treku vas nesetri a vyklada velmi zajimave o rostlinach a zviratech v dzungli.

Na levne a dobre jidlo na plazi s prijemnym vrchnim zajdete do Siam Cottage v Kai Bae.

Na potapeni zkuste Scandinavian Divers v Klong Prao. Byt na potapecske lodi bylo slyset zklamani, ze tam nebylo co videt, vlada nechala nedavno umele potopit vyrazenou lod, takze pokud se nebojite hlubsiho ponoru, ceka na vas. Mne se dostala voda uchem do dutin hned po zacatku ponoru, takze jsem dostal zavrat a potapeni si nechal ujit.

Pokud chcete evropstejsi styl dovolene radoby na urovni, vezmete severni cast zapadniho brehu, kde jsou uzavrene hotelove a chatkove komplexy s jezirky, bazenem apod.

Pokud pak stojite o hippie romantiku, zkuste jihozapadni vybezek a plaze. Opravdovou romantiku hledejte spise na jiznejsich plazich, kde nejsou velke hotely.

Objedte ostrov na motorce. Uz samotna extremne kopcovita silnice skyta zazitek a na vychodnim brehu jsou vodopady a fascinujici mangrovnikove lesy. Mangrovniky rostou ze slane vody, z melkych zatok, kde se do more vleva sladka voda. Zmet jejich zvlastnich korenu rozsiruje pevninu a xaroven vytvari unikatni ekosystem. Jeden mangrovnikovy "park" nabizi dokonce pekne lavky a vysvetlivky. Dal na jihovychod se pak dostanete do romanticke zatoky. Jen pozor na rychle jezdici mistni auta.

Pokud jedete striktne na rozpocet, dopravu zpatky a ubytovani se vyplati hledat az na ostrove, radeji nez pres cestovky.

Thajci se uci rusky. Rusove jsou velmi casta klientela - tedy nic pro rusoalergiky (mezi ktere se nepocitam).

A par zazitku, proc radeji zustat na Novy rok na chalupe?

Davejte dobry pozor, abyste take neobjednali hotel s povinnym novorocnim balickem. Neni zpravidla zahrnuty v cene mistnosti, ale odebrat a zaplatit jej dle podminek hotelu musite, jinak vas vyhodi na chodnik. V tomto ohledu mne velmi zklamal ostudny zpusob jednani V.J. Residence, ktera odmitala uznat, ze balicek na strankach bookingoveho serveru Agoda nebyl. Nakonec pod pohruzkami konkretnich postihu a stiznosti jednala ferove alespon Agoda, ktera je evropska a podleha postihum dle evropskeho prava o internetovem prodeji.

Kdyz na mne ale manazer hotelu kricel anglicky do telefonu s italskym prizvukem "you don't understand what is compulsory, compulsory means you have to buy it", bylo mi lito, ze nestoji se svym cifernikem prede mnou.

Samotna galavecere za 80 USD na osobu pak je velka akce, kdy je v cene nikterak spektakularni svedsky stul, kycovita ziva hudba, tanecky, chlastaci hry v thajstine, anglictine a rustine, pripitek, ohnostroj a tombola. Napoje jinak za ceny bezne. Posedeli jsme k veceri se slovenskymi bratia, a pak vyrazili slavit po soukrome.

Mel jsem ale i jine hezke turisticke zazitky. Treba kdyz jsem smlouval s ridicem taxibusu (songthaef - cestujici jedou na kryte korbe), ze nebudu platit za cestu do vedlejsi vesnice to same co za cestu kolem ostrova, vysadil mne i spolucestovatele uprostred silnice a ujel. Na Koh Changu se v dobe svatku nesmlouva.

Nebo kdyz si ma spolucestovatelka vyzkousela vicery plavky a mistni thajsky prodejce zacal nadavat, ze pokud si je nekoupime, musime je povesit presne, jak byly (zrejme jsme to udelali nedostatecne dobre), a kdyz jsme se dali na odchod, zacal kricet "fuckers, I call police" a nakonec mne ze zoufalstvi placl do ramene.

Koh Chang je pokus o fuzi Asie a zapadniho stylu masoveho turismu, odsouzena z principu ke kontroverzi. A proto to chce relaxovat a zustat nad veci. Ja jsem si to uzil po svem, byt na cteni knih nakonec skoro nebyl cas.

Jak jsem kupoval levny smartphone

Jak jsme psal, nahoda vyuzila me nepozornosti a na plazi mne poradne vysplichla. Protoze naslepo (bez rezervaci a planovani dopredu) se lepe cestuje se smartphonem s wi-fi nabitym aplikacemi, vydal jsem se v Bangkoku na hon za elektronikou.

Smartphony te nejvyssi rady (vcetne jeste neexistujicich modelu) az po ty velmi jednoduche koupite na kazdem druhem poulicnim stanku. To nebylo mym cilem. Na doporuceni jsem se vydal do mamutiho komercniho centra MKB.

Cele jedno patro je vyhrazene mobilum. Vystrizlivel jsem brzy.

Krom oficialniho zastoupeni Samsungu, Nokia a HTC je tu pouze par spolehlivych obchodu typu Datart, a pak uz jen stovky stanku.

V oficialnich obchodech Samsung se ceny pohybuji nize nez v CR, pocitejte ale, ze telefon je u nas bez zaruky a bez slozitejsi operace bude odmitat cestinu. Take v Thajsku je zaruka pouze rok. Rovnez si musite obstarat nabijecku... Korunka ke korunce...

Vice mne sokovaly stanky a miniobchody. Co treba novy Samsung Galaxy S4 za peknych 3000 CZK (v CR stoji hodne pres 10 tisic)?

Spise ze sportu mne zajimalo, kde je zakopany pes. Ptal jsem se v oficialni prodejne Samsung, v servisnim centru, a pak po stancich.

V Thajsku jsou ruzne telefony.
1. Oficialni distribuce ze Samsung Storu a z vetsich retezcu.
2. Sede dovozy (Samsung je za poplatek servisuje), ale zaruku maji pouze u konkretniho prodejce.
3. Originaly z druhe ruky zabavene z nesplaceneho leasingu.
4. Falesne telefony sestavene z nahradnich dilu nebo napodobeniny, ktere Samsung neservisuje.

Zajimalo mne logicky, jestli se da poznat rozdil mezi danymi produkty. Po delsim hledani jsem se dozvedel, ze u falesnych kousku je osizena kvalita (fotoaparat, baterie, vysilacka).

Falesny mobil pry nelze jednoznacne poznat - maximalne vyzkousenim vsech funkci. Pravda, ze zkouseny Galaxy S4 delal vsechno, jak mel - displej zobrazoval vedle Hancina Galaxy XCover stejne pekne a rychle reagoval na dotyky, telefonoval, pouze mel atypicky velke uloziste, zvlastni seriove cislo a rozmazany obraz z fotoaparatu.

Dale pak bylo jasne, ze original (bez jistoty) lze koupit maximalne s 20% slevou z sedeho dovozu. Cokoli cenove nize je podezrele. Oficialni distribuce ma pak pevne dane ceny.

Z internetovych diskusi jsem dale zjistil, ze stanky poskytuji rocni zaruku a sve "falesniky" ochotne servisuji - nekdo zapomnel dodat, pokud je tedy jeste kdy znovu mezi tisici prodejcu najdete. Mne se jedno misto v MKB uz znovu nikdy najit nepodarilo - obchodni dum pusobi dojmem bludiste jak v hororu "the Cube", v nemz po opusteni jedne mistnosti vsechny ostatni mistnosti zmeni svou polohu, a tak vlastne chodite uvnitr menici se sestipatrove Rubikovy kostky.

Nakonec jsem po malem zkratu koupil original Galaxy Ace 2 ze stanku. Usetril jsme oproti oficialni cene, ale za nejistotu to nestoji.

Telefonek ale pracuje houzevnate, bez rozdilu vuci ceskemu Galaxy XCoveru (dokonce dela podstatne mene problemu, nebot umoznuje instalace aplikaci na SD kartu a tudiz se mu neustale nezahlcuje pamet), a stal asi 3500 v prepoctu na ceske penize. Praktickym darkem na cesty se ak ukazala byt prilozena nabijecka s dlouhym tenkym dratem, ktera narozdil od evropskych drzi v zasuvkach mistniho standardu jako prikovana.

A zasolena Nokia? Rukamanohama jsem zacatkem listopadu domluvil odsoleni zcela nefunkcniho zarizeni - prevod pod thajsky servis stoji 600 CZK, ktere jsem ale nakonec zahadne nemusel platit. Pri predvanocnim prestupu v Bangkoku prestupu jsem ji vyzvedl. Nokia Care nechtelo nic platit, ze je telefon pry zniceny. Byl ale podezrele odsoleny a cisty. Nedalo mi to tedy a na hotelu jsem do nej zasunul konektor nabijecky. Telefon zavibroval, diodka nabijeni zacala blikat, telefon zapipal, ze se zapina a krom displeje jevil vsechny znamky oziveni. Po pripojeni k pocitaci pak obsahoval veskera data, fotky a aplikace. Uvidime tedy, co zvladnou pokoutni servisy v Cechach.

Ostatni zasolene pristroje ale skoncily definitivne. Servisman v Panasonicu aspon fotoaparat spolucestovatelky zadarmo rozmontoval a s omluvou ji prinesl ukazat dilo zkazy. To bylo mile gesto, nebot v Cechach by si nejdrive vzal 6 stovek, a pak teprve by pristroj rozmontoval se stejnym vysledkem.

A jak je to obecne s cenou elektroniky v Asii? Leckde jsem po ceste slysel, ze umi byt levnejsi nez v Nemecku az o 20%. Srovnaval jsem pouze mobily (Samsung Galaxy S3, S4 a verze Mini, Nokia Lumia 1520 a 1020) a fotaky (Nikon D3200, Canon EOS 600d, apod.).

Oficialni distribuce ve Vietnamu a Thajsku stoji skoro stejne jako v CR, u nas jsou ale obvykle velke slevy a prodeje v baliccich, ktere v Asii v oficialni distribuci usmlouvat nelze a na stancich, kde se zase smlouvat da, chybi cizinci jistota, ze zarizeni neni z lakovaneho bambusu.

Muj celkovy nazor tedy je, ze se zde vyhodne nakupovat nevyplati. Pokud ale musite, jedna se o neotrely zazitek. A mate-li naopak neco penez v kapse, muzete svym pratelum udelat radost levnym falesnym iPhonem z Asie.

Male zamysleni nad rokem 2013

Horky vecer, kavarna Mugshot, George Town, Penang. Dnes se leccos zlomilo. Pomyslne jsem tak zakoncil rok 2013. Je cas na malou reflexi. Jaky byl rok 2013?

Pro mne asi nejdynamictejsi a nejdelsi rok v posledni dobe. Kdyby mi nekdo zacatkem prosince 2012 rekl, ze budu v lednu 2014 tam, kde jsem, neveril bych mu.

2013 byl plny osobnich i pracovnich padu a zvratu. Plny obohacujicich prijemnych i horkych poznani. Plny sebepoznani a sebereflexe. Plny pevne vule i nervu. Plny novych mist a cest - jinak, hloubeji. Plny zacatku a koncu: vztahu vlastnich i cizich, svateb, detskych zivotu.

Ale hlavne, po vsem smutku take plny lasky, radosti , pratelstvi a objevovani.

Vsem, co mi v tom pomahali a stali pri mne, hlavne tem, kterym jsem zpusobil starosti, za to diky!

A jaky bude rok 2014?

Rika se, jak na Novy rok, tak po cely rok. Novy rok jsem stravil bloudenim po Bangkoku, u sklenky cerveneho vina a famozni cokolady v apartma v 16. patre hotelu Hilton, horkou koupeli, a pak v bazenu ve 26. patre. Vic jsem pro to nemohl udelat...

...rokem bez hudby a hluku: hudebni prehravac v telefonu odmitl na Novy rok fungovat...

...ale vazne: Necht je rok 2014 rokem konce bouri, navratu nohama na zem a noveho budovani.

Castles made of sand (PF 2014)

Preji vse nejlepsi do roku 2014 / Wish you all the best for 2014

Blog out of office: Zápisky z cest

Milá čtenářko, milý čtenáři, koncem října jsem vyrazil do jihovýchodní Asie a vrátím se až v březnu. (...)

Cibulový quiche

Se dopekl. Vyndavám z horkem sálající trouby. Krásně voní, krásně vypadá. Bordeaux. Hrozny. Nějaké sýry.

Ještě hudba

A ještě hudebně: Velmi mne zaujal bývalý hráč Velvet Undergound John Cale se svou deskou Shifty Adventures in Nookie Wood. Už když si poslechnete úvodní I Wanna Talk 2 U (zde), která vás probudí slovy Hey you, wake up, I wanna talk to you je jasné, že deska má dobře našlápnuto na slušný cross-over... a to se později jen potvrdí.

Martin mne upozornil, že britský skladatel Max Richter předělal 4 roční období Antonia Vivaldiho. A udělal dobře. Pročistit, zjednodušit, vypointovat. Vznikne popovější, dnešnímu uchu přístupnější verze, která se ale překvapivě nikterak nepodbízí. Doporučuji! Koncert zde. Osvětový článek na The Guardian zde.

A dál už vás nebudu obtěžovat, jen jako lahůdku na rozjezd večera přidám You do You od Bear in Heaven - pro všechny milovníky klasického melodického psychedelického rocku. Shlédněte zde.

Palác Stromovka

Nikdy jsem si nevšiml, jak je Palác Stromovka krásný a důmyslně naplánovaný, jak respektuje lokální lidský rozměr a příjemně dotváří pohled z uliční čáry. Zcela vůbec ve staré zástavbě nepůsobí jako betonová krabice, naopak dokonale respektuje zdejší architektonický ráz, ba dokonce jej povyšuje a hned o několik pater.  Také se vůbec nezdá, že by hezký pohled na něj byl pouze z oken zde plánovaných kanceláří. V neposlední řadě nelze pochybovat, že lepší využití místního ladem ležícího prostoru si Letná nemohla přát. Za takový pěkný projekt oba palečky nahoru - pro pány projektantíčky i pány developříčky. Praha má zase na co být hrdá. Architektuře nerozumím, ale jsem okouzlen - nechte se také okouzlit, třeba zde.

Jazykový tréning na líné sobotní odpoledne

Blixa se zase činí, tentokrát v italštině - v oduševnělém pojetí navazuje na nahrávky Neubauten z minulého desetiletí. Doporučuji!

Mezi světy

Letenka do jiného světa koupena. Bude to symbolicky let přes matičku Vídeň, přistání na uspěchaném Schwechatu, dál ještě s důvěrně známými Austrian (Warm Servus jako poslední zbytky Evropy), a pak už mne čeká na 5 měsíců jenom Asie.

Mezitím uvnitř přecházím mezi světy. A zatímco mnou zmítají strachy a pochyby, snažím se jít kupředu vytyčenou cestou. Učím se poslouchat pocity a někdy bych je proklínal - často mne hladí po srsti, ale často taky proti. A srst? Je to kožich, v kterém je příliš horko. Je to bestialita made in svět-kolem. Těším se, že kožich zahodím, a že někdy ucítím dotyk holou kůží. Dveře mezi světy. Když už čekám, že srostly se stěnou a chystám se o ně žoviálně opřít, někdo je z druhé strany otevře, a já mám co dělat, abych to ustál, než přijdou dny, kdy se budu hlasitě doklepávat.

Slavné útěky? Zpravidla nerad utíkám. Tentokrát se nemusím stydět to přiznat - utéct na dobu do Asie přece není nic špatného. Co jiného se do Asie dá než "utéct". Ze světa Evropy s jeho historií do světa Asie s čímkoli, co tam potkám. Neexistuje jiný styl cestování do jiného světa než "útek". Zůstane tu rodina, kamarádi, Cannondale, obě auta, úhledný byt v Podolí, hypotéka, pojistky, práce, nedořešené vztahy a krásná přátelská zemička - laterální posun, člověk si vezme jen to nejdůležitější s sebou. Říkejme tomu ale raději bílý útěk.

Před čím utíkám opravdu nerad? Před novým životem, na který jsem se už tolik těšil. Životem bez terminálů, taxíků, letadel a luxusních hotelů. Před novou prací, na kterou si ještě budu muset chvíli počkat. Před novou každodenností, která mi má být dobrým sluhou a zlým pánem. Před novým způsobem nakládání s volným časem, který mi měl být určitou výzvou.

To vše tady nechávám a na to se budu těšit zpátky.

Maok Nusein

Kdybych toho chlapíka neznal osobně jako srdečného člověka z masa a kostí, myslel bych podle hudby, že je přeludem. Martin alias Maok Nusein.

Pohlednice z Makedonie

Makedonie není zcela země, jak byste čekali. Šťavnatější, než by odpovídalo jižnímu Balkánu. Některé části možná vypadají jako Peloponés, hory působí vyprahle, ale údolí jsou plná bujných lesů, vegetace a života obecně. Tomu odpovídalo i počasí - na konec srpna místo 40 nad nulou horsky proměnlivé. Nepůsobí typicky balkánským dojmem země, kde lepší časy skončily s odchodem oblíbeného diktátora, ale spíše dojmem pracovité popelky, jejíž lepší časy teprve možná přijdou. To ale naopak neplatí pro malé horské vesničky bez silnice, které se vylidňují.

Země je obecně řídce osídlená. Místní jsou velmi pohostinní, cizinců si váží, a pokud jim projevujete dostatečný respekt, udělají pro vás, co je v jejich silách. Jedná se o decentní a klidné lidi, kteří se na Balkán snad ani moc nehodí.

Místní církev je pravoslavná s miniaturním pojítkem k Čechám - v klášteře Sv. Nauma se zastavili Cyril a Metoděj. Najdete tu také mešity - jsou však jednoznačně v menšině.

Řeč je pro Čecha příjemná. Údajná odnož Bulharštiny je srozumitelná, a proto s určitým talentem plus rukama a nohama není problém se domluvit. Píše se sice cyrilicí, ale kvůli turismu a menšinám (20% obyvatel jsou Albánci) je překvapivě všude rovněž k dispozici nápis v latince.

Doprava v Makedonii je překvapivě evropská. Silnice jsou na úrovni, asfalt je kvalitní (subjektivně lepší než v ČR), síť solidní a jediné, co v tomto ohledu pokulhává, je údržba kolem - např. pokud se nad silnicí láme skála, nečekejte sítě nebo snad proaktivní odstřel. Větší část země jsme projeli překvapivě po solidní dálnici. Vlaky jsou k vidění spíše sporadicky, mezi městy. Na silnicích sice potkáte zvířata, ale pouze stáda pastýřů - k dopravě místní používají automobily, většinou staršího data výroby, avšak žádné vraky. Makedonci jsou klidnými řidiči a z řady nijak nevybočují, k cyklistům mají přirozený lidský respekt, takže se cítíte bezpečněji než v ČR.

Místní hory mají nejvýše ca. 2750 metrů, většinou se však pohybují na 1500-2500 metrech. Narazíte tu sice výjimečně na velké hady, ale v zásadě se tu nevyskytují nebezpečné druhy - ne tedy více než v Čechách. Ačkoli je fauna díky řídkému osídlení více divoká, nebezpečí v podobě medvědů číhá pouze právě v opuštěných třítisícovkách, kde ale i tak mají šelmy dost místa, a proto prý prvoplánovitě lidem neškodí. Není tedy problém prospat se pod širákem s výhledem na hvězdy.

Psi jsou v Makedonii mírnější než třeba v Rumunsku. Po ulicích a cestách se jich toulá hodně, ale pokud nehlídají stádo, zpravidla jsou v klidu a to i pokud kolem jedete na kole sportovním tempem. Jiné je to se šarplaninskými chrty, místními pasteveckými psy. Ti patří spíše k velkým plemenům a jmenují se podle náhorní planiny, z jejíhož okolí pochází. Šarplanina může znít trochu jako kouzelné jméno z Tolkiena, tito psi jsou však víc než skuteční a jsou velmi ostrými a pragmatickými hlídači ovčích stád, která s oblibou spásají horské louky protínané místními cestami a cyklostezkami. Není tedy možné se jim vyhnout - útočí ve smečkách po pěti až deseti a ženou vás pryč od stáda, ale pokud nezpanikaříte, slezete z kola, jdete směrem k pasáčkovi, se kterým prohodíte pár přátelských slov nebo aspoň pozdrav, zcela se uklidní a nechají vás odjet. Tedy... tentokrát žádní pokousaní.

Turistická infrastruktura není špatná. Například kolem Mavrovského jezera jsou velmi pěkně značené cyklostezky (s podporou Německa), na vrcholky hor vedou vleky, k dispozici je nesčetně hotelů různé kvality, obchůdky i hospůdky. Ochridské jezero s národním parkem Galičnik netřeba zmiňovat - jedná se o ryze turistickou oblast a je tu dokonce znát určitý blahobyt. Nečekejte tedy úplnou divočinu, ale zároveň ani přesídlené hory typu ČR.

Kuchyně je založena na tom, "co dům dal". Základem je tedy jehněčí, mléčné výrobky (sýr) a zelenina. Obyčejný šopský salát je právě díky výborné kvalitě místní zeleniny opravdovým požitkem. K dostání jsou ale také "celobalkánské" pochoutky typu pljeskavica nebo fazole prebranač (tafče). U jezer dostanete běžně ryby a k zajedení bílý vatový chléb nebo pitu. Mezi nápoji hodnými vzpomenutí kralují výborné čaje z horských bylinek, pivo Skopsko, klasické pálenky (rakije) nebo velmi slušné víno (typická je nejspíš odrůda Vranač, např. oblast Tykveš. Káva je průměrná, avšak celkově lepší než doma v ČR - místní pijí espresso, tureckou kávu z džezvy vám nedoporučí.

Celkový dojem je, že za vidění stojí především příroda. Lidské dílo stojí až v druhé řadě, čemuž také odpovídá orientace podpory turismu. V Makedonii ale stojí za vychutnání také místní atmosféra a lidé. Ti se Balkánu veskrze vymykají.

Naproti tomu stojí Albánie - co by kamenem dohodil přes Ohridské jezero - balkánská země, kde neexistuje asfalt bez díry, kde neexistuje silnice pokrytá celistvě asfaltem, kde každý jezdí Mercedesem bez ohledu na stáří a původ vozu, kde káva chutná jako živá voda, kde vaří se ctí, kde na vás místní pokřikují jako na turistického psa, kde mění Cannondale za oslíka, kde auta na cyklisty troubí, kde je dobytek potravou i pohonem, kde vychutnávají život až pateticky, kde je přirozená, pohoda, bordel a neorganizovanost. Albánie stojí k Makedonii v kontrastu, jako vášnivá výrazná sestra seriózní introvertní popelky...

Vybrané fotografie z cesty jsou zde.

Léto

Léto v poklusu. Předávka projektu v Bonnu. Odchod z práce na dvouměsíční odpočinek. Smůla a pořádný pád z kola. Přejezd z Orlických hor do Krkonoš ve 30+ vedru, všechna ta krásná nová místa v zapadlém pohraničí, odpočinek únavou, intenzivní kurz sprostých slov v němčině, 4 durynské Bratwursty na postání před chalupou. Odjezd na zážitkový kurz a narození do života v Labyrintu. Několik dnů mimo na zamyšlení v lesích u Kamenice nad Lipou, usínání na pasece, na kraji lesa, na kraji pole, pozorování noční oblohy a padajících hvězd, hry, intenzivní odpočinek mimo reálný čas. Blízkost. Znovuzrození. Hořké pilulky v Praze. Hektická přestavba dvou kol na expediční speciál. Brouzdání se po náhorních planinách Makedonie vysoko nad světem, večerní koupání v horských jezerech, vertikální a horizontální kilometry na dno sil, kouzelná babička v deštivé svatební vesnici, ostří šarplanští chrti a milí pasáčci, ovčí singlíky, milá společnost, prosezené hodiny v autobusu napříč Evropou, shledání zpátky v Praze, propovídané noci a bůhvícoještě, hladivý hřející vánek dobré nálady, výpověď z práce a velkorysé loučení, vůně kávy nad Vltavou.

A co dál? Quo vadis? Léto snad ještě nekončí a přede mnou další pochod plný zážitků a... pak? Kam půjdu potom? Pojedu? Poletím? Cítím, že stále nevím, kudy se dám, ale že po tom bláznivém létě plném ztrát a nálezů mám zase dost energie, abych došel kam až budu chtít. Odpusťte, že opomínám tanec s paní náhodou - život ve vlastních rukách, oči otevřené.

Že by?

Že by podzim? Září přivítalo školáky osobitě - mlhy se válí nad podolskými střechami, okraje listů stromu na náměstí se barví, vzduch je studený. Bude to ještě chvíli trvat, ale to jsou první náznaky.

Velmi se k tomu hodí podvečerní svíčka a hravé dovádění cella a klavíru v hudbě Ehrena Starkse a paní Kate Gurba (link zde).

Out of office for a while

Je příjemné vystoupit na delší než běžnou dobu z kolečka každodennosti. Stačí měsíc a inspirace pomalu přibývá, otevírají se nové myšlenky a pohledy - pomalu, za pomoci všech možných pák (ať už bajking přes severočeské hory a kopce, ostřejší ježdění v makedonských horách nebo úžasný zážitkový kurz Labyrint). Skoro se to nezdá, přichází to pomalu, ale jistě.

Musíte mít ale firmu, která vám to umožní - a za to díky zeb/

Kokořínsko

Kokořínsko - kousíček světa sám pro sebe. Snad vinou nějakého kouzla, snad vinou stavební uzávěry se v tom kousku světa nezměnilo vůbec nic. A tak chodíte mezi vesničkami, které nejsou nepodobné skanzenu, vzdálené od nejbližší silnice přes les pouze po prašné cestě, mezi skálami, které se nezadají s šíleným landartem, v lesích, které se tváří místy až podivínsky.

K tomu všemu s dramatickými průrvami, udolíčky a kopci. Mnoho důvodů se vrátit.

Pokud se ocitnete v Kokoříně samotném, zajděte na občerstvení u koně - posedíte pod stromem jak na zahradě u tetičky, postarají se o vás jak doma - http://www.kokorin-ukone.cz/.

Němci

Jakuba Katalpa napsala roku 2012 zajímavý román "Němci". Vypráví životní příběhy sudetských Němců z malé vesničky "Rzy"  mezi válkami a vysídlením formou krátkých okének - buď explicitně nebo historkou - na pozadí nosného příběhu života říšské Němky Kláry Kolmanové. Strhujícím způsobem, velmi čtivě podané.

Podvědomě hledáte odkaz na velkou historickou zradu jménem vysídlení, podvědomě čekáte, že autorka někde nastaví Čechům historické zrcadlo. Když ale knihu odložíte dočtenou na noční stolek, zjistíte, že tak neučinila. "Němci" jsou příběhem jednotlivých lidí. Velké poučení zní, že dějiny, jak se o nich učíme, jsou intelektuálním konstruktem. Pohledem hrdinů od zdola jsou "velké dějiny" nerelevantní. Jejich dějinami je jejich příběh, který běžel bez ohledu na velké události (ty se ztrácejí někde v šumu špatně zachytitelného signálu rádia), někdy jimi nebyl ani ovlivněn, někdy to bylo dobře, někdy špatně. Němci v obci Rzy neví, že teď právě probíhá historický okamžik - mají oprávněně zcela jiné starosti.

Ne že by autorka nerozpracovávala některá velká traumata, ale dělá to něžně, s respektem ke svým malým hrdinům a jaksi natolik harmonicky, že nemáte na konci chuť zvracet z velkých historických omylů, ale z toho, že hlavní hrdinka si bere svůj příběh navždy s sebou sžírána Alzheimerovou chorobou, že její syn žije celý život v omylu,  že zlí či dobří jsou jednotlivci, ne národ nebo stát.

A jsou to možná i barevní medvídci na obálce knihy, kteří jsou nechtěně symbolem barevnějšího vidění, které autorka předkládá. A tak možná nechtěné poučení zní: Zatímco jednotlivci žijí své malé dějiny teď a tady, zcela oprávněně ve své perspektivě, my je jednou budeme soudit z pohledu velkých dějin a oni proto zůstanou v neprávu a zcela nepochopeni, hozeni do jednoho pytle se škůdci a manipulátory. Půjdu-li o krok dál: Je chyba se na dějiny dívat černobíle a zkratkovitě soudit jednotlivce, či skupiny jednotlivců. Je dobré o věcech přemýšlet a zjistit včas, že zatímco hluboce spíme, stáváme se třeba právě sami hrdiny odsouzeníhodných velkých dějin. Jde to ale?

Odstoupím-li zpátky, říkám si, jak jsou životní příběhy, které předkládá, obyčejné a přesto zajímavé. Možná popud či inspirace se konečně ponořit do příběhů vlastní rodiny, zachytit pár faktů, příběhů a čísel na papír, než je zcela odnese čas.

PS To jméno, Jakuba Katalpa, mi celou dobu znělo velmi prapodivně. Autorka narozená roku 1979 pochází z Plzně, vlastním jménem Tereza Jandová.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pravdivé heslo, které mám pod kůží a pokouším se ho praktikovat.

Často ale jeho aplikace na širší období vyzní absurdně: Vlastně nám říká, že si vytváříme rezervy, abychom se později „nepachtili“. Teď si ubíráme trochu ze své komfortní zóny, abychom se později nemuseli vzdávat svobody nebo osobního komfortu či komfortu svých blízkých.

Už z pohledu slovní logiky to nemá hlavu a patu: Kdy začalo teď a kdy končí? Člověk si vlastně nepřetržitě vytváří rezervy, žije teď pro budoucí okamžiky a opravdový život vlastně běží kolem.

Druhý háček téhle zvláštní filozofie je v tom, že když přetrénujete na bojišti už to pak není ono. Za prvé zjistíte, že nakonec stejně musíte tvrdě bojovat. A když pak protivník leží na lopatkách a vám patří celý svět a stojíte na jeho vrcholku, jste tam sami. Je tam nuda.

A tak pokrčíte rameny, slezete s vrcholku a podle pravidla trénujete na nový boj, pořád dokola a dokola... a život běží a běží.

Firestarter

A protože Kickstarter připomíná Firestarter, koukněte na roztomilou ukolébavkovou verzi této skladby od The Prodigy - zde. Nejlépe si ale předem poslechněte originál.

Kickstarter

Chcete uskutečnit svůj nápad, víte jak, ale chybí vám peníze? A co kdyby vám ty peníze někdo dal zadarmo? Stačí pár kliknutí, vložit svůj nápad hezky podaný do platformy a nechat lidi, aby vám platili.

Geniálně šílená myšlenka, která, zdá se, funguje. Jmenuje se Kickstarter (stránka zde). Doporučuji projít i jednotlivé nápady, zcela dozajista se pobavíte.

Ledy

...se hnuly!

Loajální bankovní zákazník je hlupák

Čtu v odborném tisku o bankovnictví, zamýšlím se nad tím, co se diskutuje u nás ve firmě a u klientů a znovu se nemůžu ubránit dojmu, že ve světě bankovnictví panuje vedle pragmatismu také názor, že existují kroky, jak vytvořit a udržet loajální bankovní zákazníky.

Podle mne to se stávajícím přístupem není možné. Bankovnictví a finance jsou z pohledu zákazníka komodity jako třeba uhlí, benzín nebo brambory. V následujících odstavcích popíšu několik nejčastějších omylů.

Omyl první. Business Intelligence společnosti založily například svou rétoriku na tvrzení, že úspěšně zmapovat data o zákazníkovi a na základě nich pravidelně zákazníky oslovovat precizním způsobem na míru přizpůsobenou nabídkou spasí svět. Dobrá, business intelligence firmy na tom mohou vydělat hromadu peněz, ale odhlédnu-li od faktu, že to nejspíš nikdy nebude fungovat vzhledem k obrovským nutným investicím, když mne osloví má banka s dokonalou nabídkou (což se ještě nestalo), ale pak uvidím na internetu nahodilou výhodnější akci jiné zcela neznámé banky, přejdu přece bez váhání za tou výhodnější nabídkou.

Omyl druhý. Bankovní dědečkové a babičky možná věří, že mBank je částečně úspěšná, protože se tváří mladě, má profil na Facebooku a mBlog. Jako potenciální zákazník jsem ale mBank ve svém rozhodování pouze zahrnul do tabulky a srovnal její poplatky a ohodnotil některé její další výhody racionálně. Byť jsem s Facebookem dospíval, profil mBank mi byl zcela ukradený. Voní totiž tím, že za počítačem na druhém konci sedí hezky oblečený mladý kluk nebo veselá mladá holka, kteří přes den píšou na profil podle příručky, dávají tam hezké obrázky a večer jdou pařit. A zákazník? Je jim vlastně ukradený, jsou to technokrati. Stejní ale už nejspíš sedí v Komerční bance, ve Škoda auto a jinde. A co? Je to důvod stát se zákazníkem?

Omyl třetí. Bankéři sami fungují podle modelu, když u nás má zákazník dlouhodobý produkt, prodáme mu k tomu ještě krátkodobé produkty. Jenže, v tuto chvíli to třeba u hypoték neplatí: Po konci fixace lze odejít. Navíc, pokud už se jako zákazník někde hloupě uvážu a najednou vidím, že svět kolem překypuje lepšími nabídkami, začnu svou banku nesnášet. Nejspíš od ní ze zlosti postupně stáhnu všechny produkty, které nemusím, a když mi bude nabízet něco dalšího, budu reagovat podrážděně. Banka si to může předpovědět v business intelligence, ale jediné řešení, jak to v tu chvíli napravit, je vzdát se části zisku a nabídnout mi lepší dlouhodobý produkt. A to udělá málokdo - řekněte sami. Pro banky to v číslech sice funguje - jen nelze hovořit o "loajalitě".

Omyl čtvrtý, částečný. Dělat "dobrý zákaznický dojem" (customer experience) je další zaklínadlo. Je to sice důležité, ale pouze do té míry, aby zákazníky nedostal špatný impuls k tomu odejít. Jenže stejně - plno lidí naštve, když je operátorka vzbudí hovorem v 10 ráno během dovolené a nabízí jim slovensky kreditní kartu. 10 ráno by byl za normálních okolností zdvořilý čas, ale vy jste na dovolené, platíte roaming a v tu chvíli vás ještě použití cizího jazyka naštve natolik, že ačkoli je nabídka výhodná, slušně se rozloučíte a pak si v bance zrušíte účet. Beztak jinde už nabízejí jiný, o trochu levnější a tohle byla "poslední kapka".

Omyl pátý, rovněž částečný. Co-brandové karty a jiné "vyfikundace" typu NFC jsou kapitola sama o sobě. V odborném světě se šíří jako lavina - pokud to nenabízíte, jste ztraceni. Ano. Částečně - lidé jsou hraví, mají rádi technologie a dokonce si často myslí, že jim technologie něco přinesla, byť  je to často daleko od pravdy - přinesla jim pouze to, že věc dělají jinak než předtím, nikoli nutně lépe. Jenže samotné vlastnictví karty (zpravidla relativně nevýhodné - výhodnost co-brandové karty je vždy podmíněna relativně vysokým obratem plateb a úplným splacením v bezúročném období) nepřináší loajálního a nadšeného zákazníka v dalších oblastech - zvláště protože tyto karty většinou nejsou vázány na jiné produkty.

Banky a finance totiž jsou velmi důležité, ale nejsou sexy. Mít účet je asi jako mít doma toaletu nebo umyvadlo. Můžete namítnout, že doma přece chcete mít hezké umyvadlo a stejně tak si vyberete banku s červeným logem nebo sexy reklamou. Dobrá, jenže pro banky jako pro obchodníky to stejně nemá význam, neboť estetický vkus je individuální a hlavně ho často přebijí jiná fakta.

Souhlasím s výrokem Billa Gatese "banking is necessary, banks are not". Místo investic do cross-sellingu standardních produktů a zákaznické loajality by se banky měly zamyslet, co mohou nabídnout jiného krom bankovních služeb právě ve spojení se svou silnou stránkou - s bankovními službami. Jako příklad: Určité nejisté první kroky udělali ti, kteří integrují osobní finanční plánovaní do on-line bankovnictví. Nic co by zákazníka emotivně nadchlo, spíše "suchá"  leč nadstandardní a užitečná služba. Proč nejít ještě o krok dál jednou nohou ven z vod financí? Na světě existuje plno příkladů, že regulatorika nikdy nepřekážela, pokud banka opravdu chctěla myslet out-of-box.

House-bar

Takže tančíš v house-baru ve dvě ráno někde v Bonnu. Nějaká němka z KPMG v minisukni se kroutí těsně před tebou a něco ti ze dvoucentimetrové vzdálenosti taky říká, ale ty jí nerozumíš ani slovo. Něco jí říkáš a ona rozumí absolutně všemu. Piješ svůj drink, kašleš na to. Kolegové tě plácají po zádech a nosí další pití. A najednou se zastavíš a říkáš si: Ne, jsem dost starej na to, abych věděl, že nepatřím do německého house-baru, kde nerozumím ani slovo. Že je dost pozdě, abych si uvědomil, že nevím, jak se ta užovka v minisukni jmenuje. Že ti ostatní si asi povídají, ale já ne. A že jsem dost starej na to, abych trávil noc něčím, co si neužívám.

Jdu spát. Skáču přes koleje U-Bahnu. Ráno v osm podám report za Teilprojekt.

Transatlantická aliance

Zóna volného obchodu mezi EU a USA, tzv. Transatlantická aliance je teď hojně diskutovaným tématem nejen v Německu.

Je to úctyhodný nápad, který by měl pozitivní ekonomická přínos. Existuje však mnoho dílčích překážek, které způsobuje vzájemná nekompatibilita - prakticky velmi podobná situace, jako při boření hranic uvnitř Evropy. Aby aliance fungovala musí se v otázce překážek najít řešení, které jde často na dřeň věcí (otázky typu zemědělství, ochrana autorských práv) kvůli zcela odlišné filozofii Evropa versus USA.

Přínos bude mít aliance v globálním měřítku. Lidé na obou stranách se ale budou muset připravit, že bude třeba vzdát se některých jistot nebo případně zaběhnutých postupů vlivem lokálních dopadů této dohody. Pokud by tomu tak nemělo být, bude třeba ustanovit celou řadu pravidel a výjimek, což ale v případě podobných dohod také není nic neobvyklého.

Jsem tedy docela zvědav, jak s tím experti zatočí.

Rok trpělivosti

Letošní rok je ve znamení trpělivosti. Nic nekončí a nic nezačíná.

Slunce a déšť malují do prachu cesty začarované kruhy.

Kaluže se naplňují a vysychají.

Kochhaus

Není to skvělý nápad? Obchod, který nabízí recepty na vaření. Každý regál schraňuje recept - instrukce a všechny potřebné ingredience. Můžete si koupit celé jídlo, ale také jen části, pokud doma již něco máte nebo jinde pochodíte lépe. Receptů je omezené mmožství, obsahují stálice, ale také sezónní kousky a neustále se obměňují. Koncept se jmenuje Kochahaus - stránka zde.

Přesně něco takového bych potřeboval. Vrátím se ze služební cesty, ale po cestě si nemůžu nakoupit, protože ještě neznám recept - ten leží doma v knihovně a nebo je na internetu a pak je třeba sehnat suroviny po 3 různých obchodech. Nejspíš nakoupím až další den večer a do té doby jsem odkázaný na zbytky, restaurace nebo případně něžnou ženskou duši, která se slituje a uvaří mi. Kdyby ale recept byl přímo v obchodě na cestě a všechny suroviny k tomu, mohl bych si uvařit hned po příjezdu.

Palec nahoru!

Vypůjčené myšlenky o změně

Na letošní firemní univerzitě jsem slyšel dva zajímavé přednášející -  Klemense Skibicki (poradce pro prodejní strategii přes sociální sítě) a Gunthera Duecka (ex CTO IBM). Oba přednášející velmi zajímavé osobnosti, byť každá rozdílně, oba se strhujícím způsobem vyprávění.

Oba ale s jediným poselstvím: Změna je přirozená, lidem však není přirozené měnit se.

Sibicki tvrdí, že sociální sítě lépe odpovídají lidské přirozenosti  a že svět vlastně pouze čekal na kombinaci nápadu a webu 2.0. Použil přirovnání k garden party, kde lidé tlachají o věcech, co je zajímají, nikoli o věcech, které je nezajímají. Pokud je téma nezajímá, poslouchají prostě raději někoho, kdo je zajímá nebo nadhodí jiné téma. A pokud tam nikdo takový není, jdou na jinou garden party.

Klasické kanály marketingu nebo média oproti tomu jsou jakousi garden party, kde přednáší hosté podle pořadníku a ostatní vždy musí poslouchat řečníka (zde mne bezděčně napadá uvaděčská služba v Havlově Zahradní slavnosti,) nebo chcete-li, mluví se tam pouze o tom, co baví „většinového“ hosta. Vy jste ale vy, nejste přece většinový host – proč si tedy v době webu 2.0 musíte nechat diktovat, koho a co od něj budete poslouchat? Můžete kdykoli, ale nikdy nemusíte.

Nastínil jakým způsobem sociální média ovlivnila naše chování (výběr a koupě produktu). Příslušníci mé a mladší generace, radši než aby hodiny projížděli fóra, „hodí dotaz“ na Facebook a na zde vznesená doporučení od osob, kterým v dané poblasti důvěřují, reagují (možná si ještě navíc selektivně ověří recenze, ale v zásadě kupním impulsem je právě doporučení osoby, které důvěřují). To ale vlastně také není nic jiného, než lidská přirozenost.

Vše možná dost samozřejmé, ovšem podané strhujícím způsobem.

To ale nebylo hlavním poslestvím Skibického – tím bylo, že sociální sítě už svět změnily, jen mnoho z nás ještě pořád setrvává v přesvědčení, že jich se to netýká, čímž si (zvláště firmy) podřezávají větev pod sebou. A tím přecházím k druhé přednášce.

Guenther Duck je „amatérským“ filozofem, skeptikem, ale zároveň vizionářem. Tvrdí, že člověk se ze své podstaty křečovitě brání změně, touží pod pevných hodnotách, na které se lze spolehnout, byť se snaží změně předcházet tím, že se podle současné doktríny stále pokouší měnit se aktivně, ale nakonec jej změna, která se mezitím rodila zcela pod povrchem, zase překvapí v nedbalkách. Může se vztekat nebo i masochisticky radovat, ale změna ho vždy vyplaví v 6 ráno, kdy o ní nic ještě „hluboce netuší“. Popisoval také určité procento populace, které změny vyhledává, byť se potom vlastně chová nelogicky (např. platí horentní sumy za nefunkční kufříkový mobil, který vlastně nepotřebují, když pevná linka je tak rozšířená a levná).

Podle Ducka vlastně změna paradigmatu, která nás nakonec „smete“, může číhat za čímkoli, co právě teď s určitým povýšením odmítáme slovy: „Tohle se mne přece netýká.“

To dobré, to nejlepší

Život před nás klade úkoly a my je tak horlivě a spolehlivě plníme, až zapomeneme být sami sebou.

Děláme dobře "dobré", co od nás čeká, a vlastně nikdy nedospějeme, pouze zestárneme.

(Pominu-li, že mnozí navíc dělají dobře "špatné" - o tom tentokrát nepíši)

Přitom naše "to dobré" nakonec dá víc než to dobré, co se od nás čeká - naše dobré nakonec dá světu "to nejlepší", jakkoli je to třeba špatné, protože je to především z nás.

Abychom to byli my sami, je třeba vydat se na cestu pryč od toho, co se od nás čeká. Nedělat jen to, co se od nás čeká, ale také najít to, co bychom skutečně dělat měli, nebo chtěli, chcete-li.

Vezme to i 30 let života zjistit, že to co děláme rádi dobře, vlastně není to, co děláme rádi.

Někdy vezme i víc než rok života zjistit, že to, co děláme rádi a dobře, už není to, co bychom dělat měli, nebo že už to vlastně neděláme rádi. Člověk je bytost setrvačná a život je jako těžký nákladní vlak - těžko mění rychlost, těžko brzdí a těžko se rozjíždí. Vždycky to způsobí mnoho skřípání, jisker a hlomozu. Ale když do toho tu námahu dá, může se rozjet jinak, jinam, jiným tempem.

Nevím, zda to platí na mne nebo zda činím obecné výroky. Je ve mně příliš pokory na to, abych si dovolil "vědět". Tak jen pozoruji. Komentuji. Kecka. Teniska. Plátěná botka.

Na poušti

Proč?

Proč když je přes 30 nad nulou prostě nevyhlásí možnost nepřijít do banky v obleku? Volné dlouhé kalhoty nebo tříčtvrťáky. Místo toho se člověk rozpustí do košile, ještě řádně utažený kravatou a v případě klientského meetingu alespoň v úvodu sako, nemluvě pak o bílých košilích, které vyžadují ještě nátělník.

Ale dobré. Chtěli jsme léto, konečně je tu slaně potová (=spotová) ochutnávka :)

Razie na Vládě

Jednu věc opravdu nechápu a to je rozsah nebo řekněme forma akce. Předpokládali policisté, že po nich na vládě bude někdo střílet nebo to bylo divadélko pro voliče, resp. daňové poplatníky? Jistě, mohli se snažit rychlou a hromadnou akcí předejít likvidaci důkazů apod., ale posuďte sami, zda zvolili vhodnou cestu. Nu, čas ještě ukáže.

Bonn jinak

Je fajn vylézt z kanceláře v půl šesté a zažít Bonn jinak: Nábřeží vonícího Rýna plné cvrkotu, výletní parníky, nákladní křižníky, opálené dámy v nebezpečně krátkých letních šatech čechraných větříkem od řeky jedoucí na retro bicyklech, davy dalších potulujících se či přemísťujících se městských cyklistů, zamilovaní náctiletí korzujících ruku v ruce, radostně zpocení běžci. Náměstí plné kavárniček, rastaurací, studentů, pobudů, všude slunečníky a jakási pohoda. Park před univerzitou plný dek, her a cvrkotu. Kabrioletů vítězící co do počtu nad zavřenými vozidly. Kancelářské věžáky a zašlé skleněné fasády kdesi daleko. Cosi z poklidu prázdninového maloměsta, cosi z hemžení metropole.

A ještě otázka na pondělí

Co je lepší: Kafe nebo rakef?

A ještě otázka na večer

Co je lepší: Postel nebo Kozel?

Otázka pro dnešek

Co je lepší: Osel nebo karusel?

Morální hazard v Rakousku

Zajímavá myšlenka. V Rakousku stála záchrana bank již 5 krát tolik, co následky povodní v roce 2002. Problémy má Hypo Alpe Adria a méně známé Kommunalkredit a Volksbank. Kommunalkredit je nešťastný příběh, Hypo a Volksbank naopak ukázky bujarého podnikání, nepromyšlené zahraniční expanze a špatně splněných domácích úkolů, v případě Hypa i podvodů.

V Rakousku teď dumají nad tím, zda vytvořit špatnou banku (obdoba naší konsolidační agentury), který by odkoupila špatná aktiva z tonoucích bank a umožnila jim tak nezkrachovat a dále podnikat - je to přece levnější než sanovat všechny vklady. Proč ne, chce se říct. Konsolidačka u nás přece skoro nic nestála a banky se teď mohou chlubit čistým štítem a říkat, jak máme skvělý dohled, a jak to v Čechách všechno skvěle funguje (omlouvám se, že ted všechny házím do jednoho pytle).

V Rakousku se ale rozhodují, zda nejít ještě dál: Zda nenechat zdravé banky, aby na špatnou banku přispívaly ze svých zisků. Rovněž zajímavá myšlenka. V zemi je pár bank, které by si to mohly dovolit  - byť nechci vědět, co by to s nimi udělalo. K zamyšlení je spíše fakt, že úspěšní musejí sanovat neúspěšné. Příklad: Otevřete si řeznictví, jde vám to, ale protože všichni zákazníci chodí k vám, řezník za rohem zkrachuje. Přijde stát a řekne, že ho teď za to musíte svými výdělky držet při životě. Jak by se vám to líbilo? Máte přece rodinu, kterou musíte živit...

Zní to tedy jako socialistická fantasmagorie, ale tak docela zase není. Je totiž k zbláznění, že když se podnik chová zvlčile, regulátor to přehlédne a ještě vůbc nepočítá s tím, že občas přijdou taky zlé časy, musí to zaplatit poplatníci. Pak by se logicky nabízelo, že ostatní podniky také něco připlatí. Odhlédnu-li zcela od dopadu dle ekonomické teorie, problém je ale především v provedení: Kolik mají ti ostatní platit, aby je to nepoložilo? Kdo to bude kontrolovat tak, aby to fungovalo a nepodvádělo se? To bohužel nejde - ani tady, ani v Rakousku.

Odpověď nevím. Snad pouze omleté: A nebo se můžeme dát cestou odbourávání sociálního státu a starat se opravdu pouze o ty potřebné, nechat nemocné podniky a banky padnout (ne ale nemocné lidi!), neomezovat tolik propouštění pracovních sil, nevytvářet falešné jistoty, se kterými lidé potom hazardují.

Podolka Underwater

Tak tedy moje oblíbená restaurace Podolka byla zaplavena vysokou vodou. Říkám si, co všechno se tam za poslední rok (ano, prakticky přesně odteď před rokem ) probralo s kamarády, partnerkou i sebou samým. Doufám, že tahle pitomá povodeň si to všechno vezme a naplaví to do Drážďan, nebot v tomhle smyslu po mně potopa.

Každopádně držím palce Podolce!

Na www zde a na FB zde.

Můh hlas

Dnes jsem zprovoznil komentáře a antispam - to je to, co vidíte - a manuálně aktualizoval na novou verzi Wordpressu - to je to, co nevidíte, ale co bylo nutné právě kvůli instalaci antispamu. Jsem zvědav, jak dlouho bude fungovat.

Pokud by se stalo, že budete komentovat a váš příspěvek se neobjeví, je to ze dvou důvodů: Jednak si prozatím nechávám možnost moderovat, jednak vás možná antispam pojal za podezřelé :)

Co ještě můžete čekat? Pokusím se vylepšit šablonu (především zkrocení bujícího archivu a odladění čeština vs. angličtina). Dál pak celkově změna designu šablony. Nevypadá to, ale není to lehké a stojí to čas - můj webový prostor se Wordpressu brání, kde může, takže nic bohužel není na jedno kliknutí myši.

Hořké memento: Kolik stojí nejlevnější kabriolet?

Moje oblíbená hračka už zase stojí před domem, kapičky stékají po zcela nové skládací střeše a celý vůz září, jako kdyby včera vyjel z továrny, ačkoli má na krku více jak 16 let. Teroticky bych měl být velmi spokojený, ale při každém pohledu na tu "věc", ve mně zůstávají rozporuplné pocity.

Na začátku toho všeho byla touha vyzkoušet si, jaké to je toulat se s větrem ve vlasech v kabrioletu, nebo jinak také vlastnit nepraktické auto "pro radost" - auto, které dělá z přemísťování z bodu A do bodu B požitek bez toho, abyste museli řezat zatáčky nebo jet o závod. Je to specifická touha, a pokud jste ji nikdy neměli, také ji nikdy nepochopíte... a buďte za to rádi.

Po zevrubném shlédnutí internetových bazarů jsem doznal, že na "pořádný" kabriolet nidky nebudu mít peníze, a tak mne napadlo oddělit funkci "cool auta" a "kabrioletu": Koupit si jenom čistě KABRIOLET, zaplatit nějakých 15-30 tisíc za "roztomilý vrak" se stahovací střechou, rok v něm odjezdit a za podobně směšnou cenu ho prodat dál. Koneckonců jsem v té době vlastnil již jedno podobně staré auto, které se jevilo být zcela bezproblémové.  Takže jsem přistoupil k činům a koupil jeden z nejlevnějších kabrioletů té samé série, jako mé tehdejší vozidlo.

A spokojenost?

V zásadě ano, odmyslím-li určitou hořkou pachuť z toho, že cena téhle blištivé ojeté parády se od zakoupení vyšplhala na celý trojnásobek - tedy na cenu, za kterou vozidlo ani zdaleka dále neprodám. Spočtěte si tedy, kolik přibližně stojí sezóna provozu, případně kolik tratíte na prodeji (skutečná čísla záměrně neuvádím, ale vycházejte z onoho trojnásobku a něco si dosaďte).

Zůstane jen hořké memento, že neexistuje žádný "nejlevnější" kabriolet a že vědět tohle všechno před 2 roky, na takovou koupi bych nikdy ani nepomyslel.

Tímto jsem se vyznal a nezbývá než doufat na hezké počasí a užít si kabrioletu, dokud se na něm zase něco nepokazí.

Výlevka a/nebo blog?

Sotva doběhly titulky posledního příspěvku a hned mi to dalo uvědomit si, jaký jsem rebel, když něco takového napíšu. Můj blog je poslední dobou 100% korektně neosobní. Co kdyby ho četl někdo z našeho oddělení lidských zdrojů a vyhodili mne? Co kdyby ho četl někdo z jiného oddělení lidských zdrojů a rozhodl se mi na základě osobního výlevu nenabídnout milionovou práci? Nebo co kdyby klient, který se právě rozmýšlí koupit si projekt od firmy, pro níž pracuji, od toto rozhodnutí ustoupil?

Možná je na čase změnit i tohle. Už tu pořádně dlouhou dobu žádný pěkný přímý literární nebo také lyrický výlev nezazněl. A přesto to neznamená, že nic necítím, ani že si nic nemyslím.

Zatím ale začnu předsevzetím: Změnit template, přeinstalovat na novou verzi Wordpressu, nainstalovat antispam a zprovoznit komentáře. S obsahem ještě uvidím, koneckonců - moje poštovní schránka se netrhne s milionovými nabídkami, tak je lepší neriskovat :o)

Nemám čas

Mám necelých 5 dní v týdnu na práci, další více než 2 dny na cokoli, co chci. Jsem zdravý, bezdětný a plný sil. Znám už určité zákonitosti plánování a time-managementu. A přece mám pocit, že jen zřídka dělám to, co chci.

Některé věci se mi přece podařilo zefektivnit a omezit na minimum, ale přesto: Nemám čas vyrazit na kolo, nemám čas vidět kamarády, které bych chtěl vidět, nemám čas si vklidu přečíst knihu. A i přes to, že to vše výše uvedené nedělám, ani tak zdaleka nedělám to, co bych chtěl. A co vlastně dělám rád? Proč věnuji čas tomu, co dost možná nechci dělat? A co z toho opravdu musím?

Mohou za to jiné lidé, kteří mne obklopují? Nebo za to může špatně uspořádaný čas? Omezuje mne přespříliš to, že v práci cestuji? Nepochopil jsem, že hezké zážitky člověk prostě musí tvrdě odpracovat? Udělal jsem chybu, když jsem se snažil "dělat věci dobře"?  Jsem věkem zblblejší, přestávám na vzpomínky dívat kriticky, vidím v nich už jen to hezké, dávám to do kontrastu s dneškem a nadávám, že dřív bylo líp? Nebo mne prostě přišlo cool být zaneprázdněný a najednou mi to leze krkem?

Možná. Nevím. Jedná se přecejen pocit - iracionální "cosi", co je propojeno s činy pouze přes jakousi černou skříňku.

Nejspíš jsem prostě dospěl v životě do bodu, kdy je třeba přehodnotit úplně všechno od začátku. Co vlastně dělám rád, jak moc chci pracovat, kolik toho chci mít, co chci ve svém volném čase docílit. A musím se přiznat, že o tom přemýšlím již řadu měsíců a dostal jsem se poměrně daleko. Vrátil jsem se v čase i v tom, co jsem si kdy zapsal, o mnoho let zpátky. Nemyslím, že bych teď byl moudřejší. Jsem jen starší a mám víc zkušeností dobrých i špatných.  Nemyslím, že bych hodlal převrátil život vzhůru nohama. Koneckonců, je za mnou plno dobrého a je na čem stavět. I tak je ale čas na změnu. Je čas se pořádně "protřepat".

Sigur Ros: Álafos

Poslouchejte: Na tom teď "ujíždím". Nemá to daleko k táhlým náladovým věcem od Pink Floyd z konce 60. let. Je to ještě řádne zpomalené a tím i prodloužené - Sigur Ros Álafos. Zkuste se soustředit až do konce, budete po zásluze odměněni dramatickou gradací.

Chcete-li od téhle islandské kapely ale přecejen něco líbivějšího, začněte polehounku albem s jazykolamným název Ágætis byrjun. Nebo pokud chcete něco až nereprezentativně líbivého, zkuste třeba track Hoppípolla.

Zfetované nebo ujeté? Možná. Ale spíš už dnes asi není "dost času" takové věci poslouchat... :)

Döner Kebap jak v Německu

Máte-li chuť na výborný Döner jako v Německu, ale přesto nechcete vytáhnout paty z Prahy, zkuste Can Bey Döner Kebap. Stačí ve stanici Štěpánská směr Karlovo náměstí opustit tramvaj předními dveřmi a nezahýbat vlevo ani vpravo.

Krámek, který se honosí tureckými a německými vlajkami vám připraví německý lepší průměr. Úplně top kebab to zase není - maso je trochu přesolené, rolka více vyschlá než by musela být, porce je trochu zbytečně velká. Přesto ale rozhodně nadprůněr, který v Praze (dle mého názoru) nemá obdoby.

Máte možnost zvolit masitou nebo vegetariánskou verzi, posedět či vzít s sebou a když si dáte rolku, bude dlouhá jako vaše paže. Nářez - palec nahoru!

Zase si jednou zaběhat

Tak jsem se v lednu rozhodl, že si po nepříjemné zkušenosti z klagenfurtského běhání koupím pořádné běžecké boty a začnu rekreačně běhat, neboť bajk je přecejen nepřenosný a časově méně dostupný.

Po čtyřech měsících jsem si boty koupil.

Po asi dalších 3 nedělích už mi došly výmluvy (počasí, příliš krátký týden na to, abych si boty bral, moc těžká večeře, moc pozdě), a tak jsem vyběhl v Bonnu podél Rýna. Příjemný pocit. Ani ne tak ze "sportu" (zatím tomu odmítám takto říkat), ale ze vzduchu kolem, jara a trochy pohybu.

Můžu doporučit. Pokud byste sami tápali s výběrem bot, doporučuji využít třeba prodejnu Triexpert, kde vám provedou i individuální měření klenby, došlapu apod. (jakkoli netuším, zda se ve výsledku bude jednat pouze o divadýlko nebo zda to skutečně přinese úlevu od bolesti kloubů po delším používání).

Jarní romantika

Zmoknout v jarním deštíku...

...v obleku za x tisíc.

Jaro voní

Normálně můj nos přes alergie nic necítí. Ale když zaprší, je to jako když rozmačkáte mátu nebo bazalku v hmoždíři a vůně se prodere až do receptorů hluboko uvnitř. Pesto z jara. Pesto z květů. Jít po Vyšehradě pod stromy. Prohýbají se po nápory květů tak jako vy musíte, abyste prošli. Schody do Podolí jsou květový tobogán.

Smrtící polibek čimčara

Oblíbený a velmi flexibilní blogovací engine Posterous uzavřel sňatek s ještě oblíbenějším enginem sloužícímu k... chci říct k... no prostě s Twitterem. A na stvrzení věčného pouta si dali polibek  smrti a Twitter se rozhodl Posterous zavřít.

Pokud sami nevíte (třeba kvůli diakritice nebo protože nejste zrovna experti v oblasti tvorby stránek) kam z Posterous, pod kterým jeho oblíbený čimčar podřezal větev, inspirujte se přeletem na posthaven.com, blogovací engine právě od tvůrců Posterous, bezpečný přístav nebo chcete-li větvičku, která se dle tvrzení na hlavní stránce sama nepodřeže.

Ferdydurke

Máte-li pocit, že na vás život zvrhl kýbl absurdity, přečtěte si knihu Ferdydurke od polského spisovatele Witolda Gombrowicze. Nic vám již nebude svaté. Hrdina knihy prochází běžnými situacemi, ve kterých by čtenář očekával běžný postup nebo alespoň běžné reakce, hrdina však vždy spolehlivě zareaguje zcela po svém. Jistý výsměch, ironie, sarkasmus až vzdor, chtělo by se říct.Na druhou stranu ale také jakási touha vymknout se veškerému kategorizování, škatulkování, domněnkám a předpokladům. V celku se totiž vždycky nachází několik početných skupin, na základě kterých vytvoříme kategorie, a nesčetně individuálních případů, které nikam nezapadají. Autor křičí: Nechte mne být tím, kým jsem. Nenuťe mne reagovat jako někdo, kým nejsem.

A zápletka? Poměrně retro (kniha je tuším z 30. letech, ale celou dobu váháte). Hlavní hrdina, kterému je přes 30 let, se nechá přesvědčit středoškolským učitelem "ze staré školy", že je vlastně gymnaziálním studentem. Je nucen prožívat znovu svá mladá léta, ale uvnitř již z pohledu třicetiletého. Brání se, ale ne moc úspěšně - svět ho najednou vlastně chce vidět jako středoškoláka "Josífka", kterému teče mléko po bradě.

Autor navíc vložil do děje hravé předehry a mezihry, které dějově nesouvisí, ale formálně perfektně zapadají do rámce. Palec nahoru!

Kouzelný stroj a živé závory

Před okny mé kanceláře v Bonnu vede železniční trať. Je v rekonstrukci. Po celé délce, kam až vidím, projíždí stavební vlak. Postupně pod sebou dělá všechno, bez toho, že by někdo musel sestoupit na trávu kolem tratě: Vymění násep, koleje, nejspíš pospojuje, ofrézuje a co já vím. Pohybuje se přitom po centimetrech, ale nevyžaduje vůbec žádnou stavební techniku. Absolutně cool!

Ale nefungují kvůli tomu závory. Místo toho dráha používá živé závory, které jsou upozorňovány velmi hlasitým signálem. Odezní každé asi š minuty, když se blíží vlak. K tomu se přidává zvuk konce světa zmíněné rekonstrukční vlakové soupravy. Díky tomu už chápu pojem "zvukové znečištění" a všechny lidi, kteří si stěžují na hlučné životní prostředí a že trpí depresemi. Lidi kolem magistrály a podobných ulic. Hlava mi třeští už po jednom dnu, nemůžu otevřít okno. Docela dusivý pocit.

Facelift Superbu

Facelift Superbu se celkově povedl a ani by mne nanapadlo nad ním nějak mudrovat.

Jedna zajímavá věc je na něm ale vidět - podle mého výzva každé automobilky, která za běhu změní styl a která v novém stylu chce faceliftovat modely vytvořené v stylu původním.  Původní karoserie zpravidla neumožňuje libovolnou změnu a na výsledku je to poznat. Leckdy tak facelift působí hůř než původní, byť okoukané vozidlo. Historické příklady: BMW řady 3 po roce 2000, BMW řady 1 a další, současný Mercedes E.

Superb v tomto případě byl vytvořen v "umírněném" kulatém stylu Škodovky, jeho facelift se ale snaží naroubovat nový "puristický" hranatý styl. Na mnoha místech je tak na škodováckém jezevčíkovi vidět klasický kočkopes - nebo chcete-li "kočkojezevčík".

Dönermann

Po prvotním nadšení z Dönermanna v prvním projektovém měsíci v Bonnu přecházím na "salátové večeře". Člověk se přecejen nabaží i dobrého - jakkoli to není mastné, ani moc pálivé, jakkoli je v tom hromada zeleniny, maso, které hcutná jako maso a žádné hranolky, jakkoli je to tak akorát :)

Pro neznalé: Dönermann je malá turecká restaurace nebo stánek (Kebab- / Dönerbude), kde obsluhuje opravdový Turek, který se snaží dělat opravdu dobrý německý kebab (Döner - v chlebu nebo Dürüm v pitě), na který se lidi budou rádi vracet, a který si vás taky hned druhý večer pamatuje.

Německý Döner údajně pochází z Berlína. Pokud tam pojedete, navštivte čtvrť Kreuzberg, která je pro svůj Döner vyhlášena.

A ještě o počasí

Všichni si teď vlastně stěžujeme na počasí. Češi, němci, babička, městští liberálové. Ale když si vezmu minulý rok - byl jsem na Velikonoce ve Wachau (těšili jsme se na kvetoucí Marillen a zelenající se stromečky) a místo toho jsme narazili na slunečnou, ale studenou a zimou zmrzačenou krajinu pozbývající jakýchkoli stop jara, kterou se navíc hodinu co hodinu honily sněhové vánice. Jak letos.

Takže... neviděl bych to tak mrzutě. Halt "aprílové" počasí. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem.

Studený březen

Studená zima (mimo jiné kvůli počasí) - ani takovou nepamatuju.

Bylo by hezké moci už ze sklenky vína lovit první mouchy a na zahrádce v Radotíně pěkně na sluníčku čistit řetěz a ladit převody kola na nadcházející sezónu. Místo toho, mít tedy použitelnou běžkovou obuv, bych snad raději opět vyrazil do hor.

Přesto si nelze zoufat - lyžařské (běžkařské) akce se letos vydařily a díky tomu se běžky definitivně zabydlely v mém sportovním srdci. Nemůžu si ani stěžovat na koupi nových lyží. Jsou mocné. Můžete být totální zoufalec a ta věc se zařízne bez říkání sama i do ledu, až jiskry létají. Teď už zbývá jen naučit se jezdit - snad už pro to letos nebude moc příležitostí :)

Výlet v předjaří

Není nad malý výlet do Brd v předjaří. Sníh na mezích už taje, v lese jsou ho ale stále hromady. Po cestách ani noha, nepočítáte-li nespočet zvířecích a lidských stop. Úzká pěšinka vyšlapaná ve sněhu se před vámi vine a rovná bezděčně vaše kroky do přímky tak jako myšlenky. Sem tam se mezi stromy objeví krajina a les zní mnoha novými zvuky, které nezastaví listy.

Plešivec je na konci světa. Skála se tam propadá do nikam a zapadající předjarní slunce na hladině mlhy vytváří pod skálou oceán nekonečna. A jak opouštíte skálu a vaše kroky křupou v roztátém a umrzlém firnu, zapadající slunce hřeje do zad, před vámi důstojně kráčí dlouhý stín.

Zastavte se a poslouchejte. Ticho. Les šeptá les les les a mráz štípe zima zima zima. Do toho hučení krve v uších a dech dech dech.

Zkoušeli jste si někdy zařvat? Nedává moc smysl řvát do konce světa, proto je lepší sejít trochu dolů na druhé straně hory, kde není konec světa, ale nachází se tam krajina, najít si otevřený průsek v lese a vyvýšené místo, a pak ruce od těla a z plných plic do krajiny zařvat, jako barbaři, kteří táhnou do boje. Nejdřív to nejde. Zkuste jiný pokřik, vynechte slova, nechte hlas znít.

A krajina se rozezní hlasem. Odpoví psí štěkot a váhavěji lokálka do Hostomic.

Scházíte na meze, koleje vyjeté snad od povozů se lesknou blátem a vůně zatápění z blízké vesnice věští, že se na kraj brzy snese noc.

Vnímání je klamné

jako ten sicilský Syrah. Nejprve chutná kýčovitě sladce jako Inkerman, po hodině se dostaví třísloviny skryté v ovocné chuti, a na konci večera máte na jazyku mnohovrstevné trpké struhadlo. A všechno je v jedné lahvi. LuVly!

Volně dýchat

Stříkl jsem si do plic chemii od alergoložky a zjistil jsem, že mám plíce dvakrát tak velké, než jsem si už nějakou dobu myslel. Najednou je tam prostor. Hrudník je volnej, prázdnej, lehkej. Natahuje a vypouští vzduch jak kompresor monstrózního bagru. Jakoby na něm předtím leželo závaží a najednou nic. Jako když vyjedu pořádnou terénní rychtu na bajku ve třicetistupňovém vedru. Za asi 30 minut to je ale zase zpět v normálu, hrudník je malý a skromný.

To je ale MOC špatné zjištění. Myslel jsem, že "normálně" alergii nemám - že jsem občas dýchavičný, pokud je na blízku alergen. Nenapadlo mne ale, že jsem "zacpaný" vlastně pořád, že běžně dýchám třeba jen na 85%. Vím, že od roku stráveného v Moskvě mám permanentně zacpaný nos, ale plíce jsem nečekal. Je čas s tím něco dělat - návštěva alergologie byl první dobrý krok - vřele doporučuji, pokud ji odkládáte.