Jak jede Mondeo v Ecoboostu se 240 koníky?

Před časem jsem si v rámci oslavy čtyřicítky pro radost koupil Mondeo 2013 ve verzi liftback se 240 koníky. Velké racio tam nehledejte - snad jen že na Mazdu šestku ani Alfu Giulii jsem ještě neměl dost love, ani apetít se zadlužit.  

Jak tedy jede vrcholná verze Mondea? O to se chci podělit, protože recenze byly v roce 2011 nadšené komfortem a silou, nebo naopak zklamané, že se nejedná o sportovní Mondeo ST jako dříve. A vlastně obě strany měly pravdu, ale možná nepochopily náturu toho auta, které je taková polo-rychlá polo-limuzína, která hezky poslouchá volant, mručí, když řidič poručí, a decentně drncá a vrací to zase do volantu. Pokud chcete jenom limuzínu, koupíte si něco jiného, pokud chcete jenom sporťák, taky se poohlédnete jinde. Ale pokud chcete obyčejně jezdit s úsměvem na rtech, je tohle Mondeo v benzínu tak akorát.

Vzhled je věc vkusu. Je to hřmotný liftback, ale v černé působí subtilnější - s klesající zádí a dvěma stříbrnými rourami vzadu, se mi tohle auto prostě líbí. Na rodinný dostavník má svoje kouzlo. 

Uvnitř... Kůží potažená palubka a interiér, který je jak dámská kabelka, a působí jako z Kolína nad Rýnem, ne jako z Ameriky. Ačkoli křivky uvnitř mají být dynamické, v kompletní černé je to tu vlastně překvapivě decentní, přehledné a střídmé. A útulné. Auto je prostorné, přesto vás tak příjemně obklopí. Huňaté měkké koberečky jsou i v kapsách dveří. Některé polstrování, např. v místě opěrek loktů by mohlo být měkčené více. Je to kontrast vůči nadčasově pohodlným sedačkám s dostatečným bočním vedením, které i po celodenní jízdě opouštíte v absolutní pohodě, zatímco lokty už můžete mít lehce otlačené.

Jízda. Co jsem oblepil filcíkem karabiny pásů, aby nevrzaly o kůži, je svezení pěkně tiché. Byť na dnešní dobu nezamaskuje větší aerodynamický hluk a hučení od nápravy vzadu s rostoucí rychlostí. Po cestě z garáže ven z města je to klidná ovečka, která se plíží bez třesení a dunění, motor se točí opravdu sametově, a říkáte si, kde všechny ty koně jsou. Ale když pak na konci města dáte pokyn, nasere se, a začne krásně mručet a zatlačí rodinu do sedadel. Děti vískají, Niki se bojí. Mondeo prostě pěkně sytě vrčí. Výfuky bručí tak akorát, abyste je decentně slyšeli, ale není to žádné otravné prskání rozzuřené travní sekačky. Podle novinářských recenzí to není zvuk přirozený, ale Fordem naladěný, což je prý oproti jiným motorizacim, kde se akorát odhlučňovalo, unikát.

Psali také, že automat Powershift si s motorem nerozumí. Pokud jedete klidně, vlastně o něm nevíte, jako v dieselu, což je fajn. Pokud na to dupnete, řadí taky perfektně - rychle a bez zbytečného protáčení. Ale nemá rád popojíždění v zácpě a styl jízdy "mezi" - jízda proměnlivou rychlostí za Fabií okolo sedmdesátky po okresce není disciplína téhle dvouspojky. To pak občas cukne nebo kopne, jako v recenzi. Jenže já mám rád přesně ty dvě krajní polohy - buď jedu klidně na tempomat, nebo tomu dupu na krk. Takže mi vlastně vyhovuje.

A jsme u hlavní výhody: Nejde o formuli, ale nemusíte se bát předjíždět. Nemáte sice pocit, že byste řídili sílu plynem, nebo měli otáčky přímo na plynu. Mezi vámi je reakce, pochopení automatu a turbodíra. Ani režim sport nezpůsobí, že by reakce byla okamžitá a ostrá. Prošlápnete, po půl sekundě podřadí, začne točit, a zabere. Opět zde platí, že auto čte váš styl, a pokud jedete městskou rallye, začne reagovat rychle. Není to ale tak přímočaré jako v Mustangu, kde ve sportovním režimu prostě plyn poslouchá nohu, a v setině vteřiny posílá tlak podrážky na kola plnými doušky. Na druhou stranu Mondeo pružně zrychluje víc, než se zdá, a vlastně na výjezdu ze zatáčky stačí krátká rovinka, a vy už vyražíte vedle Fabie, a po chvilce jste bezpečně zařazení před ní, bez nutnosti zrychlovat na 130 jako s dieselem.

A přecházíme na podvozek. Podvozek vedl mnohé motoristické novináře k výrokům, ať zapomene na soudobé Audi A4, a jdeme si koupit Mondeo. Kvůli podvozku jsem si oblíbil Fordy i já. Ale jak je na tom podvozek Mondea po 150 tisících? 

Nikdy to nebylo žádné ostré náčiní. Pořád ale zdolává hupy, prahy a podobné překážky s přehledem. A pak na tenoučké rozbité okresce seknete volantem a čumák tohohle mastodonta letí přesně kam má - "za roh". Místy máte pocit, že se nad okreskou vznáší. Není to ale let bez citu - stále víte, co se pod koly děje, jen je to bez ran do karoserie, bez vrzání, a odskakování kol. Tohle je na tom krásné - ačkoli se jedná o velké a prostorné auto, které je staré a ojeté, pořád dokáže svou přímočarostí potěšit.

Nicméně pokud jde o vyřčené srovnání s luxusními německými vozidly, je potřeba si připomenout, kdo je tu pitbull a kdo čivava. Ano, nadšená videa před lety srovnávala, jak Mondeo mezi 100 a 250 kmh utaví srovnatelně výkonný mercedes E nebo BMW 528i. Ale pokud jste řídili soudobé BMW nebo Mercedes, je pocit v Mondeu při 200kmh nesrovnatelný. Mondeo vám prostě dává všemi deseti vědět, že výkonu má sice dostatek, ale na vysokou rychlost dlouhodobě není dělané. Zatímco konkurence na ni dělaná je, a sice se na ni dostává hůř, ale pak jede jaksi nonšalantně. Motor Mondea se třese, má přerývaný chod, a vše kolem sviští jako byste nejeli 200 ale 300. Je to trochu živelné, což sedlo k předchozí generaci ST, ale k sportovní limuzíně se to nehodí. Kila dolů se tedy podepíší pozitivně na zrychlení, ale negativně na komfortu. V tom paradoxně působil klidněji kombík v dieselu, které na dvoustovce vždy spokojeně vrněl. 

A spotřeba? Fiiiiii...  že se ptáte. Na tu si nechávám diesel. Pokud s Ecoboostem pojedete pro radost, skončíte na dvouciferné. Pokud jej budete muset občas použít účelně, umí spadnout hluboko pod deset. Takže Rakousko stovkou po dálnici za osm bude reálné, projížďka pod plynem na okresce za 13 taky. Rozptyl přes 5 litrů - u dieselu je to max. do dvou litrů. 

No a srovnání s Mazdou 6? Mondeo je oproti japonské kataně uvnitř střídmě zařízené a zvenku o generaci starší. Nic naplat. Mazda vás svým kvalitním měkkým čalouněním, krásou a luxusem vřele obejme. Konkrétně v mojí specifikaci má ale Mondeo lepší sedačky, snesitelný kožený interiér, a výraznější motor zvukově i sílou - Mazda klokotá jak Fabia, Mondeo mručí a každá akcelerace v něm dělá zvukově radost. Navíc i přes svou velikost, je to víc motokára. Stačí ho nechat plout ulicí a držet volant dvěma prsty. Poznáte, které auto vás za ty prsty bude tahat a vesele cukat volantem (a nemyslím teď Lane assist). A poznáte to i v devadesátce na okresce. Tu vůni zašlých časů a přímočarého řízení. Mondeo dává člověku řidičsky přesně ty drobnosti, které Mazdě chybí, a které jsem tu před pár lety vyjmenoval. 

A srovnání s Giulií? To necháme na jindy. Italská kráska je ostřejší náčiní, ať zadokolka nebo čtyřkolka. Není to rodinný dostavník s pocitem motokáry, ale sporťák převlečený za sedan. Jiná liga. Pevnější šasi, pevnější zavěšení. Čtyřmístný interiér a kufr je u Italky jen na oko. U Mondea je to naopak základ a podvozek je spíše bonus. Také zrychlení Giulie je jinde. Jestliže nejrychlejší Mondeo "vydře" stovku za sedm, Giulie ji téměř za sedm zvládá s papírově podstatně slabším dieselem. Tam kde Mondeo zkouší zvuk dieselu napůl úspěšně tlumit, Giulie nezkouší vůbec nic, a prostě naplno a vesele chrochtá, ale táhne. Chrrrrr. Tlumení jsou kilogramy, a kilogramy nejedou. 

Koupil bych si to jako nové? V roce 2011 to bylo na Ford drahé auto a v takové komplikované situaci. Recenze vlažné, spotřeba benzínu vysoká, downsizing, když ještě nebyl pozitivně přijímaný. Turbodiesel byl naproti tomu stravitelnější - taková opulentnější Octavia, navíc za podstatně méně peněz - k tomu diesel tehdy byl jediný možný firemní pohon, takže Mondeo TDCi byl jeden z "manažerských" fleetových vozů. A pro soukromou koupi se za cenu Ecoboostu šlo poohlížet po nějakém levnějším Volvu nebo Audi. Takže podobně jako většina lidí bych si ho tehdy nekoupil. 

Babiš už tu je

Ohledně voleb je fascinující, jak dobře dopadlo ANO. Je to určité vysvědčení pro vládní strany.

Ale pozor, vládní strany neudělaly všechno špatně. Vlastně si s nastupujícím vítězem mohou v mnohém obsahově podat ruce:

JEDNA

Koalice zdědila zemi po Babišově rozhazování peněz z vrtulníku. Snažila se to řešit, aby to moc nebolelo, jako panáci kuťáci, a tak si mohou s Babišem vlastně podat ruce.

DVA

Spadla jim do klína válka na Ukrajině, kde můžeme být rádi, že zaujali názor, který zaujali. Proč jim toto téma u části populace škodí? Většina Čechů přece nesnáší Rusy, a to přestože samotní Rusové jsou také jen lidi. Jenže voliči stejně mají pocit, že vláda dělá pro Ukrajinu mnoho a pro lid málo. Babiš kormidlo neobrátí, jen lehce upraví kurz. Ale zvládá to dobře prodat, jako selhání vlády.

TŘI 

Vláda je kritizována za zrušení superhrubé mzdy, kterou sice nezrušili oni, ale zrušili ji vlastně podporou Babiše. Chudým lidem to nepomohlo, bohatým ano, a veřejné finance to poslalo do vrtule. Na problém zaděláno.

ČTYŘI 

Jsou oba na špatné straně v tom, co lidem vadí, a v čem je každý expert. Babiš je tam taky, ale lidi mu více věří jeho marketingový postoj, že za nás bude bojovat. Jedná se o Evropskou uni a Green Deal. Jak vláda, tak Babiš totiž vše odkývali, Babiš ale dokázal lépe zalhat. Otázka taky je, zda je Green Deal v jádru špatně, nebo by se to jen dalo dělat pomaleji a lépe. Ale to je na jindy - pro lid je to každopádně hromosvod. 

PĚT 

Obě vlády stavěly dálnice. Naložíme kombíky a dětičky a pejsky, a jedeme na chaloupku po dálnici, i když na to nemáme. Infrastrukturní stavby jsou drahé, zaostáváme v nich, ale jak Babiš, tak Fiala je konečně posunuli. Babiš opravil D1 (třikrát bravo!) a Fiala dokončí rekordní počet úseků, které rozestavěl právě Babiš. Sice jsou to kousky, které končí a začínají v poli, a tedy z nás Švýcarsko zase neudělají, ale pořád to kvituji, a lid to taky kvituje. Když už si pouštíme žílou, tak ať je to na ty dálnice.

ŠEST 

Že je Babiš stb-ák lidem nevadí. Pětkrát už se propralo, že to nebyl ten stbák, který o lidi típal cigarety, ale spíše zahraniční obchodní zpravodaj. Stejně tak si myslím, že Fialovi nakonec neuškodilo konto v mafiánské kampeličce, protože ODS je a byla (znovu: byla a je) strana kluků, co spolu mluví a choděj, zkráceně "korytáři". A tihle kluci si tak trochu myslí, že na to mají právo. A stejně tak si myslí většina obyčejných Čechů a Moravanů, že když někde leží nějaké dostupné peníze přes kamarády, je potřeba nehrát na morálku, a sáhnout po nich. Proč být rytíř Mirek Dušín a všechno si vydřít, když jsou tu páky?

SEDM

Naposledy - pro to samé, pro co nemáme rádi Babiše, nemáme rádi ani Fialu. Babiš slibuje a lže. Ale Fiala nakonec taky. Jeho kamenný postoj při projevech se spojenýma dřevěnýma rukama a slibování "musíme", "tato vláda musí", a "měli bychom okamžitě", a následná ne-akce, jsou vlastně stejná demagogie jako Babišovo "tohle jsme pro vás zařídili jenom my", "všichni ostatní na lidi kašlou". Jen Babiš přitom vypadá jak krysař z města Hammeln, zatímco Fiala jak dřevěný panák woody.

NAOPAK

Na druhou stranu buďme věcní: mnohé prostě vláda nezvládla a možná je to i dobře. Pokud se jedná o boj s dlouhodobě deficitním rozpočtem, je to automaticky kapitola, na kterou všichni rezignují. A pokud by nerezignovali, udělá se drakonické opatření bez podpory lidu jako za Topolánka, a za rok dva se to zase bude vracet zpatky.

Navíc realita je, že za Babiše dluh ještě poroste. A ještě o něco později to celé spadne. Aktuální návrhy ze Slovenska ukazují, že dluh následně budeme rozpočet zalepovat vším a všude, na což doplatí ti, kdo peníze mají. Velké bohaté firmy proklouznou, ale my středně-příjmoví to většinovému voliči zaplatíme i s úrokem.

Clever lištička

Nová škoda Elroq vypadá opravdu dobře. Tedy na malé SUV. Prostoru má na rozdávání, jen kufr nemá oněch českých mýtických 600 litrů, ale ze zkušenosti 470 rodině na knap stačí, jen se málokdy vejdete pod roletku.

Designově je novinka z mého subjektivního pohledu vytříbenější než VW ocucané bonbóny 

Cena je a není zajímavá. 799 tisíc za EV vedle 749 za Karoq nezní vůbec špatně. Vlastně je to terno. Jenže ono je i 749 za menší SUV hromada peněz. Za tu cenu mohl být nedávno Superb v pěkné výbavě. Takže bude záležet na ceně na operák, a tam budiž příkladem propastný rozdíl mezi Enyaqem a Kodiaqem, kdy jeden je za 21 a druhý za 13, ale přitom se jedná o obdobnou třídu a navíc Kodiaq je užitečnější dříč.

A neodpustím si komentář: Svítící lištička mezi světly je za příplatek. Prémyjová. V roce 2030, až všichni budeme jezdit normovanou devadesátkou po D1 Elroqy, se pán a chudák pozná jen podle toho, jestli si připlatil za svítící lištičku. Protože ta je novým  symbolem nespoutaného hédonismu.

Ale vážně: Elroq tedy nebude mít na růžích ustláno. Může to být vlažný krůček směrem k většímu podílu elektromobility, a lze spekulovat, do jaké míry je to inflačně a administrativně vynuceným zvedáním cen spalovacích aut, a do jaké míry volná poptávka. Taky má ale všechny předpoklady stát se skokanem. A je jen otázka nálady trhu, zdá má ještě chuť na krůček nebo už na skok.

Boží příjmení

Tohle nevymyslíš - jak líp se může jmenovat vůdce militantního muslimského hnutí, než Nasralláh? To jméno v sobě kombinuje mnohé klíčové charakteristiky toho hnutí. 

Pro případ, že bych tomu za pár let sám nevěřil, přikládám zdroj.

V poli širém pod Řípem

Nikdo mi zatím nevysvětlil, k čemu nám bude terminál vysokorychlostní tratě u Roudnice, a jak to může být vysokorychlostní trať, když vlak bude stavět "v každé Roudnici nad Labem", jinak též "Zadnici, na kterou jinak dlabem".

Zní to až konspiračně, a vím, že vy velectění čtenáři, jste ženy a muži vědy, a nemáte konspirace rádi pro jejich zkratkovitost, ale působí to, že nějaký starosta znal někoho někde, a tak se v Kocourkově domluvil terminál v Zadnici. I Metrostav je rád, protože vylije víc betonu.

A chápu, vy ženy a muži železnice, mi vysvětlíte, že je to přestupní terminál. Ale já bych chtěl, aby přestupní terminál byl v Praze, v Ústí, v Brně. Nebo u velkého letiště či dálničního uzlu. Ale ne v poli u Zadnice, protože to mi nepřijde efektivní.

Kolik miliard dluhů to bude stát? Dá se to ještě nějak zastavit? 

Rozpočtová debata Ein Kessel Buntes

Rozpočet a názor na něj má několik poloh. A vlastně není důvod se hádat, protože všichni mají tak trochu pravdu. Ano, i poloha 4 ji trochu má - bez toho Ruska, to je taková nefér liberální nálepka a dopředu se za ní omlouvám.

Poloha 1

Vláda se chová odpovědněji než levice (Babiš) - v rámci možností poskytla docela dobrý mix, který zdaleka není optimální. Podepisuji.

Poloha 2

Vláda nás zadlužuje raketovým tempem - sice nejsme ještě v pekle, ale jsme na cestě. Lze počítat, kolik dluží každý občan, kolik je dluh vůči HDP, kolik se zadlužíme každou minutu. Vždy se nám zatočí hlava. Utrácí se moc. Podepisuji.

Poloha 3

Vlastně by vláda měla utrácet ještě více, ale chytřeji, protože zadlužení zdaleka není tak vysoké. Pokud to udělá chytře, vrátí se nám to za pár let na násobně zvýšených daňových příjmech, díky veleúspěšnému byznysu a růstu osobních příjmů občanů. Jenže vláda to dělá hloupě. Podepisuji.

Poloha 4

Hrajeme na úplně blbém poli úplně špatnou hru. Za problémy může západ, Evropská Unie a její Gryndyl. Ti způsobili, že máme takové dluhy. Viva Ruskooo! Pokud by unie nebyla, je po problémech. Taky podepisuji!

Poloha 5

Vláda to dělá skvěle, protože Fiala je konečně slušnej člověk, a porazil Okamuru a Babiše. A taky pan prezident je takovej drsnej sexy šediváček. Pojďte broučci ke mně - mňau, mňau, mňau. Láska a srdíčka. To jediné nepodepisuji, ačkoli je to vlastně (celá) současná liberální doktrína a já vlastně jsem liberál.

A cesty ven z téhle šlamastiky? Podle mne moc nejsou. Posuďte sami.

Cesta 1

Vláda by neměla měnit výdaje, ale měla radikálně zvýšit daně. Nikdo neříká a nepočítá, o kolik, ale je to oprávněný požadavek. Jenže bez velkého počítání: Aby se rozpočet vyrovnal, muselo by zvýšení být tak drastické, že bychom chcípli hlady a firmy by jely šmelinu. Částečné zvýšení by kosmeticky pomohlo, ale nevyřešilo by problém. Navíc aby rádoby pravicová vláda zvyšovala daně? Kdo to kdy viděl?

Cesta 2

Osekat radikálně výdaje. No tak, lidi, sami víte, že osekáním na přijatelnou úroveň se tenhle stát paralyzuje. Nejen že nebude na dálnice a železnice, ani na rozvoj škol, nemocnic, ulic a náměstí, ale hlavně nebude na důchody, provoz nemocnic, škol, úřadů, armády a policie. Tomu se říkají mandatorní výdaje, bejby. A ty jsou o tolik vyšší než příjmy, že je z daní pokrýt nelze, ani když je osekáme na kost.

Cesta 3

Dodělat klíčové systémové reformy. Jenže to není věc jednoho volebního období a systém nám už dekády nedovoluje jakékoli reformy prosadit. Navíc mi prosím znovu vyjmenujte, o které reformy jde. Důchodový systém? Tam už jsme za bodem zlomu a zaplatí to firmy a naše děti na daních (vynucená cesta 1). Už není cesta, jak Husákovy děti donutit naspořit si tak, aby jim stát musel posílat literárně nula peněz za deset let. Naspořeno nemají a stát také ne. Pokud by tehdy Kalousek s Topolánkem byli ještě radikálnější a Paroubek nebo jiný pablbek to nezrušili, mohla toto teď být cesta. Ale už to cesta není. Zůstaňte na příjmu, thriller Řecko 2008 už brzy ve vašich kinech, byť nejspíš nedojde ke krachu. 

Cesta 4

Opravdu radikálně zvýšit výdaje a investovat tak, aby z nás bylo další Švýcarsko (nebo si dosaďte jinou úspěšnou zemi). Tohle je teoreticky jediná schůdná cesta. Teoreticky. Jenže nikdo neví jak. Kdyby věděl, už se to stalo, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích. Pokud vám nějaký absolvent ekonomky bude říkat, že ví jak na to, četl jen základní učebnici makroekonomie a machruje. Pokud vám to bude říkat někdo jako Dědek z Jablotronu, taky machruje, protože je opilý vlastním úspěchem, a nedošlo mu, že kromě zdánlivě správných kroků muselo být na jeho straně také štěstí a správná doba. Ale ano, cesta 4 je teoreticky správná, byť je naruby a vede k horšímu rozpočtu. Je to vabank s nejistým výsledkem.

Cesta 5

Osekat jen racionálně. Dvě velké ale. Jednak je to na více období, a to už bude Babiš. Jednak to problém nevyřeší, jen to trochu zlepší situaci. A osekat co? Přišel s tím kdysi Tlustý, Kalousek a spol. Tuhle zavést trochu poplatky, tuhle omezit zbytečné vměšování státu do života občanů, tuhle zrušit agendy. Jenže ouha. My chceme stát, který nás vidí za ručičku. Chceme víc přechodů, sloupků v ulicích, chceme podporovat ženy po mateřské, chceme inkluzi, protože je přece správná, chceme rovnat všechno bezpráví. Tomu se říká sociální stát, bejby, a chcou ho jak Češy, tak Moravacy, jak levičacy, tak pravičacy. Jsme přece gud gajs a chceme dělat gud sinks. Takže tato cesta je možná, ale nevyřeší to teď a nevyřeší to zcela.

Na závěr...

Milí přátelé, potud, pokud systému rozumím, vyhlídky makroekonomické nejsou růžové, a ani šaman to bez velké dávky štěstí nenapraví. Kdybych sám šel do politiky, nemám recept, co s tim. Z toho pohledu jen dodám, že jsem v životě spokojený, a je mi tedy vlastně jedno, co vláda udělá. Je mi jedno, co bude, nějak to zvládneme. Doporučuji ovšem i za cenu vyšších nákladů diverzifikovat úspory, pokud je máte, a část jich mít v opravdovém zahraničí. Kde, to je na jiný článek, ale diverzifikovat znamená "na více místech". Za deset let to může znamenat větší klid na důchod, až stát začne bláznit a danit, co mu přijde pod ruku, případně pokud ho začne trestat hyperinflace, což se neúspěšným státům s vlastní měnou stává, nemusí stát dělat nic, a vy o své hodnoty stejně přijdete. Jo a nemovitosti. Je fajn jich pár mít. Je možné, že velkovlastníky také potrestá nějaká zběsilo-daň, ale byt až dva a chalupu vždycky nějak zaplatíte. A střecha nad hlavou vždycky bude mít cenu.

Malý krůček pro člověka, velký krok pro město

4. 9. 2024 odpoledne jsme projeli na koloběžce přímou spojnici Dělnické a Veletržní. Ulice po více jak 100 let končily naproti sobě rozdělené propastí nádražního komplexu a následně zakonzervovaným brownfieldem.

A nemožné se stalo skutečným. Tyhle dvě ulice, jejichž názvy nemohou lépe vystihnout charaktery horních a dolních Holešovic (Letné a Mokřadu), se spojily v jednu, být pod samostatným jménem Nicolase Wintona. 

Mám radost. Některé věci existují na papíře tak dlouho, a zdají se být jednoduché, ale ve veřejném sektoru trvají. Vždyť nádraží prakticky neexistuje již 30 let. Stavbu nicméně umožnily dvě další stavby - hotová estakáda železnice do Kladna a druhá do Kralup. Spolu s nimi se můžeme těšit na nové nádraží a třeba i úpravy kolem šílené Vltavské. A možná nám rozšíří i nástupiště tramvaje na Výstavišti. Ale to už bych chtěl moc.

A kdy se začne na území Bubny Zatory stavět? Něco uvádí IPR - zdá se, že 30. léta jsou realistická. V důchodu se tedy možná projdu novou čtvrtí.

A opět musím pochválit naší populistickou a aktivistickou radnici za veškerou snahu. Můžeme je za leccos nenávidět, ale věci se pod nimi dějí.

Výzva nakřivo

Bankéři si v rámci akce mastercard hrají na Zelenou výzvu. To znamená že v rámci září budou jezdit do práce jinak než spalovacím autem, aby snížili uhlíkovou stopu. 

Hezky to zapadá do jejich ESG strategií, dobře se to komunikuje na LinkedIn a posiluje to týmového ducha ve smyslu "teď se hecneme".

Narozdíl od podobné akce Do práce na kole, která proběhla šířeji v květnu, mi ale Zelená výzva přijde jako pokrytectví a naráží na to, proč právě přirozeně zelení nejsme.

Zaprvé, lidí jezdí autem z různých férových i méně férových důvodu, které nebudu opět rozebírat. Ten hlavní ale je, že lidé bydlí a pracují na blbých místech. 

Takový běžný bankéř bydlí v Jesenici, Kunraticích nebo Březiněvsi a odtud je to na kolo daleko, MHD tam moc nejezdí (nepočítám příměstské autobusy), a pokud jezdí, není tak flexibilní jako osobní auto. Protože na kole děti odpoledne na kroužek neodvezete. A elektrické auto, tedy zelené, je zase moc drahé, takže ho většina bankéřů zatím nemá, a kromě toho o víkendu potřebuje jet za mámou na Valašsko a nechtějí po cestě dobíjet.

Takže po konci zelené výzvy, když se pateticky spočtou kilometry a ušetřené CO2, udělá se děkovačka a ředitele konkurenčních bank se vyfotí spolu, mohou si všichni oddychnout, sednout do svých spalovacích vraků a zůstat při starém.

Ještě dodám, že bankéřem nemyslím vedení, které jistě jezdí zánovními a tedy čistšími vozy. Myslím tím pěšáky. Bankovnictví prošlo "výprodejem mozků" podobně jako telco, platy klesly pod pohádkovou úroveň, a realita je, že bankéři si kupují jetá auta z druhé ruky, aby mohli celá rodina dojíždět každý den z předměstského ráje. Nemají se špatně, ale žijí více jako běžný Čech a méně v pohádce.

Takže hoďte si kamenem, kdo z vás se po konci výzvy nevrátí zpátky do aut. Ano, otevře nám to oči, zkusíme jiné cesty, ale ve výsledku to na konci bude podobné. Dokud nám někdo direktivně nezruší parkovací místa v práci a okolo ní.

Naopak kdo bydlí v centru na opravdovém MHD, může s určitou hořkostí machrovat celoročně. Například já bydlím v Holešovicích a zeleně se chovám pořád, protože mne to nestojí žádnou námahu - vlastně si ani neuvědomuji, jak jsem uvědomělý. Můžu jet elektrickým MHD, na kole a možná bych do práce i doběhl, kdybych se na Pankráci neudusil (jo - vybral jsem si snovou pracovní lokalitu nad stavební jámou). Jenže zase se doma tísním na 80 metrech a musím 11 měsíců v roce čichat výfukové plyny bankéřů účastných zelené oblbovačky.

Fordem po silnicích střední Evropy

Léto zase odplynulo v poklusu. Většinou bohužel pracovním. Nedá se ale říct, že bychom nic neviděli - epické zážitky jako Zugspitze nebo vláček ve Švýcarsku (der Zug) jsem tu popsal samostatně. Lord Ford ale letos ujel asi 20 tisíc kilometrů a pro něco to být muselo. Střední Evropa byla letos takový můj byteček. 

- poznámka: Mustang na obrázku není náš - když se napíše Lord Ford, myslí se naše staré vesele chrochtající Mondeo -

Začalo to Kitzbühelem s Ivošem, Bárou a dětmi. Alpy v dubnu jsou magické. Dole už kypí jaro, ale nahoře ještě zůstává sníh. Jak z obalu čokolády. A ten božský klid. Všechny je "už a ještě" zavřené - lanovky, hospody, turistické atrakce. O to víc můžete chodit, stavět potůčky, koupat se v ledové, piknikovat, válet sudy po louce, a pak dětem vyplachovat očka od pylu. A nad sebou máte pořád ten Milkasicht.

Za vzpomínku určitě stojí Bratislava - příjemné spojení služební cesty a rodinného víkendu - s nádherně horkým počasím, kdy na Dunajíčku bylo jako na riviéře.

Firemní off-site v Zakopaném - takový pojem a přitom moje první návštěva. Docela časová tíseň - takže z hor jsem moc neviděl, ale to, kam pokročili Poláci, ano, a bylo to fascinující. 

Na nákup piva do Drážďan. Měla to být solo-akce ve stylu soustředění v Berlíně 2012. Jet ráno tam, nakoupit v Getränkemarktu v Räcknitz plný kufr Mondea a zase vroom vroom zpět. Nakonec nám z Holešovic vede dálnice až do Drážďan - stačí se držet čáry a mačkat plyn. Rodina se ale přidala, cesta kvůli sekání trávy na dálnici hrozně trvala, a z výletu se stal celodeňák, s návštěvou českých korunovačních klenotů, kdy jsme byl rád, že jsme Getränkemartk nakonec večer stihli. Pár dojmů: Drážďany, pokud člověk nebrousí jen památky (a to my ne), jsou příjemně živé město. Objevil jsem tak třeba Innere Neustadt. Co mi nejde do hlavy, je saská němčina. Ne, nejde. Německé pivo ale jde. Nedávno jsem dopil poslední lahev. Epické vyvrcholení ovšem bylo uprostřed léta s Ondřejem, kdy jsme si dali korzo po Dejvicích s lahvemi Berliner Kindl, jako kdysi po ulicích Schönebergu (podle mne Dejvice a Schöneberg jsou dobrá paralela - stejně jako Vinohrady a Charlottenburg).

Potom Itálie. Dojet autem do Caorle je taková mastňácká česká dovča. Tohle ale bylo speciální - málokdy totiž vyrazíte v červnu. Prázdné dálnice, prořídlé ulice, poloprázdná ubytování - teplo, ale ještě ne horko. Jednoznačně balzám na duši. K tomu Benátky bez náporů turistů, kde vás vítají poloprázdné restaurace, a místní popíjejí svoje drinčíky na klidných náměstíčkách a venčí psy. Tohle bych mohl mít každý rok.

Po Itálii Bratislava. Tři schůzky, přípravný meeting z auta z benzínky z místa spolujezdce. Docela hektika. V úterý večer domů do Prahy a ve středu ráno nabrat kolegu a Berlín.

Berlín. Sice mnou cloumaly alergie, nevyspalost (která je umocňuje), ale i tak to byla nezapomenutelná záležitost. Z okna hotelu koukám na Ostbahnhof, kousek ode mne teče Spréva, kudy vedla "zeď", a která je teď už skoro komplet obrostlá novostavbami - naposled jsem tu byl 2014 (navštívit s Niki a Donaldem Katrin) a ještě tu nic nestálo. Procházky do kanceláří Visa v Kreuzbergu byly příjemné, stejně jako kanceláře samotné. Takové trendy berlínské. I kravaťáky to nutí tu být víc free, alternativní. Všude palety, recyklace, beton, cihla, masivní dřevo. Bože, jak je to naivní a unifikované, ale k Berlínu to patří. Stejně jako cyklisté hádající se s řidiči - neustále.

Úžasné byly procházky po kurzu do města, drinky, večeře. Skupina, která se sešla z Visa z celé Evropy a středního východu, byla lidsky inspirativní. A to jako morous z nory neříkám každý den. Fajn byl i kurz - svůj díl na tom měl i Robert - der Kreativfritze. 

Za vzpomínku stojí Häckescher Markt a bezďácký pajzl. Tapas bar Daniela Brühla. 80ies style disko-dechovka v bavorské pivnici na Alexu. A tak.

A pak prázdné východoněmecké dálnice, kdy jedete pořád 170  klesá vám spotřeba pod "český průměr". A k tomu příjemné rozpravy s Artemem v autě.

No a čeká mne ještě Totes Gebirge, Varšava, a pokud se podaří naplánovat, rodinně pracovní výlet do Budapešti.

Bylo to intenzivní. Někdy se mi ale docela stýská po líném bankovním létě na chalupě v Jižních Čechách. Co naplat. Člověk nemůže mít všechno.

Spolu Bernina Expressem

Někde v jádru jsme všichni tak trochu děti. A děti mají rády mašinky. A švýcarské mašinky vám musí vykouzlit úsměv na rtech, protože to je ta nejvyšší liga mašinek.

Takže opět zápletka "čtyřicet" - od rodičů jsem k čtyřicátinám dostal nádherný dárek - cestou Rhétskou dráhou, Bernina expresem první třídou, s hlídáním dětí. To mělo další krásnou odbočku: S ženou jsme dlouhé roky nestrávili tolik intenzivního času bez dětí. Nuže, nerozvádíme se. Pořád spolu umíme mluvit i mlčet a pořád je nám spolu dobře.

Ale teď už na koleje.

Den 1

Začal volně výjezdem z Prahy. Cesta Fordem přes Německo utíkala pěkně - kolem Řezna šlo svištět 170 a teprve u Mnichova začaly zácpy. Chvílemi to stálo úplně. A trvaly dost až do doby, než jsem se dostali na dálnici směrem do Rakouska. I tam už ale člověk musel ve šňůře pomaleji. Dobrá zpráva, že vorarlberská dálnice je až za Bregenz zadarmo, protože slouží jako obchvat zmíněného města. 

Blížil se večer, a tak jsme v Bregenz zastavili. Pozdní odpoledne na "moři tří zemí" bylo nádherné. Na pozadí hory, před námi nekonečná voda a rýnská krajina. Na břehu staré město. To samo o sobě není bůh ví jak krásné, ale má takovou tu snobskou západoevropskou atmosférku. A osvěžit se ve vánku u jezera prostě stálo za to. Prázdnou hospodu jsme nicméně v pátek nenašli, a tak jsme v rámci urychlení pokračovali do dálničního McDonald's (ano, i bez dětí...). Bylo tam ale dost obtloustlých rakouských "dětí", kteří tam přijeli svými prvními vozy. Místní kulturní stánek.

Pak už jsme pokračovali do tmy. A protože jsem škůdlil na švýcarské známce, jeli jsme asi 60km po pitoreskních okreskách přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Byla už tma, takže dosahovat povolené osmdesátky skoro nebyla potřeba - i vzhledem k profilu úzké silnice procházejí přes města, náměstíčka, a dokonce jedním hrádkem.

Cesta skočila v Churu v půl jedenácté nad schody, které už ani Mondeo nebylo ochotné sjet. Vzdali jsme navigaci ve starém městě a zajeli na nádraží, kde jsme Fordíka nechali spát v kryté garáži. Franky navíc, ale zase určitý klid v duši. Pak jsme se vydali starým městem, kde jsme mimochodem potkali první vláček, který se tudy plazí po ulicích trochu jako tramvaj. Ale tam už mne přepadla velká únava.

Rozhodně doporučuji hotel / hostel Bogentrakt. Tenhle starý dvůr býval do roku 2020 vězení. A majitelé si s vězeňskou tématikou vyhráli v každém detailu. Například dveře do pokojů jsou pancířové a mají padací okénko, kudy se servírovala strava (samozřejmě slepé a jen jako). Mezi chodbami jsou ponechané mříže. A tak dále. Přitom je tu úžasná chill atmosférka. Ráno kafíčko ve dvoře Sennhof, stolní tenis, co-working, společenská místnost se starými digihrami. Pastva pro oči.

Den 2

Začal v Churu. Nečíst jako čůr, ani jak chuj, byť prosté a veselé Čechy to k tomu svádí. Je to jen a jenom kchůr. Tohle město má atmosféru! Jednak je autenticky staré, protože Švýcaři ovládají umění neutrality. Ale také je uhlazené jak pokojíček. Každý obchod je "designový" - i prodavač látek a nití má uspořádanou výlohu tak, že estetika je až na prvním místě. Kavárny jsou interiérově designové lahůdky, které zůstávají švýcarsky útulné. Trhy působí čerstvě, nadýchaně. Vše je tu takové tradiční. Budu teď znít jako rasista, ale západní Evropa je převážně barevná. I venkov. Tady ne. Větší města budou určitě jiná, ale v Churu jsme na maloměstě, jakkoli je ekonomicky supervýznamné. 

Po snídani v kavárně (Zmorgä) byl už víceméně čas vyrazit na vlak. 

Takže vlak.

Rhétská dráha je úzkorozchodná, přes 100 let stará, ale není to žádná muzejní rarita. Červené housenky jsou supermoderní, jezdí po kvalitních rovných kolejích a mají... bože... bože ty mají tah! Co tyhle vlaky vyjedou a ubrzdí za prudké kopce totálně popírá fyziku - a bez zubačky. A to třeba deset vagónů bez motoru táhne jen jakási tramvaj.

Ne všechny soupravy jsou luxusní, ale vagóny Bernina expresu jsou úžasné. Mají prosklená okna a částečně střechu a samozřejmě pohodlné široké sedačky a klimatizaci. Signál tu moc není, a místní wifi slouží jen pro aplikaci, která informuje, o místních zajímavostech. To je ale dobře, člověk může víc kukat ven a méně do mobilu. Občerstvení je důležité. Káva, víno, pivo, prosecco. Co víc je třeba ke štěstí?

Vláček začíná rychlou jízdou podél Rýna v rovině v šťavnatě zeleném a malebném Švýcarsku. Brzy ale opouští hlavní trať a začíná s vervou stoupat. A tady začíná potěšení pro vnitřní dítě. Všechny ty mosty přes průrvy, průjezdy kolem vodopádů, které přecházejí do tunýlků, viaduktů, které nadbíhají sami sebe... zázrak inženýrství ve spojení s přírodou. Vláček místy jede sám nad sebou jako had, který se kouše do ocasu.

Pak podjedete Albulapass a ocitnete se na malebné náhorní rovině u Svatého Mořice. Ty louky, květy - úplně jiný svět. A nad vámi se tyčí ledovce. Tady to ale nekončí. Vláček se tu větví a naše větěv pokračuje na Berninapass. Dál prudce stoupá do výšky 2200 k rozvodí. Tady jsou dvě jezera, která od sebe dělí asi 5 metrů. Jedno pouští vodu do Itálie, druhé do Rýna. A nad nimi se majestátně tyčí ledovce - všechny ty jejich Piz cosi. A jak se Berninapass překlopí na Passo Bernina, překlopí se i vláček na italskou stranu Švýcarska. Najednou má italština prim. Dolů už to tak pěkně nejde - červený hádek musí hodně brzdit, aby se neskutálel ze srázu. Poslední rozloučení s horskými loukami je u překrásného hotýlku, který shlíží na ledovec a údolí s jezerem pod ním. Vlak tu začne zatáčkou prudce klesat. V zatáčce pod hotelem je udělané jakési kruhové obřadiště, odkud lze pozorovat všechny možné strany, kolem vás létají barevní motýli a je to jak v pohádce. Oběma směry je tu pauza 15 minut. 

Pak už se klesá. Je zde nad sebou tolik cik-cak zatáček, že je ani nejde spočítat na prstech. V údolí vláček několikrát jede po ulici jako tramvaj, ale ne úplně volně - auta mají na jeho průjezd červenou.

Následuje italská hranice a už jsme v sušší a jižnější italské údolní krajině. Příjezd do Tirana napříč náměstím s velkým kostelem a farou je impozantní. Nejedná se ale o centrum - spíše jakýsi kostelní vrch. V Tiranu je vedro. Hotel Corona je typický nádražní hotýlek, ale výhodný z pohledu ranního vstávání. Jen je v něm vedro bez možnosti klimatizace.

Tirano má neuvěřitelnou atmosféru. Nebýt kolem Alpy, myslíte si, že jste někde úplně na jihu. Domy v centru jsou zcela kamenné, a působí jak návrat časem zpět o dvě stě let. Kamenné ulice v sobě drží nádherný klid a chládek. To samé i vinařský dvůr, kde jsme povečeřeli.

No a pak procházka a spát.

Den 3

Dobré ráno Tiráno! Sprcha, snídaně a honem na vlak. A pak stejná cesta zpátky. Tentokrát máme zadní vůz, takže hádka vidíme krásně celého. Do Churu přijíždíme po poledním. Oběd si dáváme v zahradě místní muzejní kavárny. Zeleninové lasagne byly famózní! Zcela bez těstovin, ale přesto vyvolávající pocit, že jíte lasagne.

Po cestě zpátky zastavujeme v Lichtenštensku ve Vadúzu. Dvě kávy za 13 EUR jsou overkill, ale byli jsme tu a máme odškrtnuto. Doporučuji shlédnout budovu Landstagu - krásná. A celé město je osazené sochami od známých umělců. No a pak už domů. Zpátky to jelo krásně - skoro celé Německo stosedmdesát - to už by se dalo nazvat "cestovním tempem".

Úplně na závěr: Ve Švýcarsku jsme si libovali, jak je tu levně. Nemějte nás za magory - samozřejmě je tu šíleně draho, ale s dětmi musíte už skoro vše násobit čtyřikrát nebo tři a půlkrát. A ve dvou to najednou působí pro peněženku tak lehce. Peněženka se totiž neptá na jednotkové ceny - zajímá ji jen, kolik z ní odteče celkem. Také vláček byl snesitelný lépe bez dětí. Potěší sice vnitřní dítě, ale ne to vnější. Páry, které s sebou měly děti, se musely rozdělit. Chodba vagonu zcela na konci vlaku pak sloužila jako dětský koutek oddělený zvukotěsnými dveřmi. Děti cesta bavila hodinu, a následně čtyři hodiny vyžadovaly animaci. My jsme naštěstí tento problém neměli.

Léto pod Zugspitze

Na Zugspitze za léto putuje 50-60 bouřek. To znamená, že se tu něco přežene každé dva dny ze tří. V tomto tempu se odehrával náš letošní tanec. 4 kluci, 4 rodiče. 

Nejprve ale scéna. Rakouská oblast pod Zugspitze je epická. Údolíčko malebné, kolem kamenné stěny se špičkami jak kamenná koruna skalního krále. Už tohle samo při pohledu z okna ráno nebo večer navozuje atmosféru. Vrcholky jsou kolem.dvou tisíc metrů vysoké. Samotná Zugspitze má necelé tři tisíce - pro Němce nejvyšší hora, pro Rakušany druhotná, ale s nutností sousedy dorovnat. A také nejvyšší v oblasti.

Ubytovali jsme se v Ehrwaldu, což je místní největší obec, odkud se dá pěšky dojít pod Zugspitze i na lanovku Ehrwalder Alm s dětmi, pokud si člověk nechá hodinku extra. Lermoos ale žije také. Biberwier zase působí klidně a domácky. Margit nám navíc nabídla 3 koupelny, 2 balkóny, parkování pod střechou a dům byl svěcený. Příjezd sem je z Prahy nebo od Budějc fajn - oblast je hned na severu Alp.

Co jsme dělali? Pro děti to nebylo tak uhrančivé jako dříve na Salcbursku, nebo v Zillertalu. To má dva důvody. Jednak jsou kluci starší, a nebaví je každé hřiště, jednak tu atrakce nejsou tak lunaparkové. I tak ale bylo co dělat. 

Samotný vrcholek Zugspitze je fascinující. Podmanit si takovou horu - lanovkou, železnicí a udělat z ní pohodlnou turistickou základnu, která je organický poslepovaná jako mraveniště, to má něco do sebe. Ne tolik pro děti. Z ledovce zůstala jen louže, a sníh mají v zimě. I tak se ale počítá jízda lanovkou a zážitek, kdy nás bouřka uvěznila nahoře.

Ehrwalder Alm a Seebensee jsou taková něžná podívaná. Louka na konci lanovky se stádem pádících koní, hřiště pod Tyrolskou boudou nebo procházka k Seebensee, jezírku v lůnu skal, s chatou na občerstvení na půl cesty, stojí zato. Zpátky ale doporučuji cestu lanovkou. Sestup k autu od jezírka jen pro zkušené horolezce - jištěný ocelovými lany. Dal jsem si ho sám a naštěstí až dole pod skálou v lese mne přepadly kroupy. S batohem nad hlavou to šlo, ale zmokl jsem a rodina přečkala v suchu.

Grubigstein. Vyjeli jsme lanovkou až nahoru a zkusili s dětmi dojít na vrcholek. Nebylo to úplně pošetilé, hora je skalnatá, ale chodníček docela bezpečný. I tak ale čas a morál hrál proti, a tak jsme raději otočili na oběd. Gröstl stál zato. 

Pak jsme sjeli na střední stanici lanovky a odtud pokračovali po naučné stezce pro děti Moosle's Forscherpfad. Děti i nás to bavilo. Dovedla nás zpátky k lanovce, odkud by šlo udělat ještě lesní pohádkovou stezku, opět na úžasném panoramatu, ale dohnala nás opět podvečerní bouřka.

Bichlbach je lehce stranou, ale místní Sport und Freizeitpark je fajn. Minigolf, tenis, zipline, lanové centrum. Jen koupák je trochu minimalistický, a také parkování omezené. Děti si to ale užily. Vedle pizzerie San Marco a kousek odtud lanovka na Almkopf, kde se dá udělat okroužek cca. 3 km.

Marienberg v Biberwieru je zajímavý hlavně kvůli bobové dráze a sjezdu na tříkolkách. Boby jsou fajn, protože na nich smí sám jet i sedmiletý Víťa, a ovládání je jednoduché. Trochu jsme dráhu zašpuntovali, a s bezpečností měli problémy spíše starší kluci, kteří přijeli dolů lehce odření. Bobová dráha je jednou v ceně Z karty. Od dráhy se dá snadno přemístit k třem místním jezírkům. Weißensee láká, protože je neblíže, ale není koupací, a je trochu poznamenané přítomností silnice a vysokého napětí. Proto doporučuji popojít dál.

K dispozici jsou i klasické akvaparky a indoor lezecká stěna, pokud prší. Celou dobu nám pomáhala místní Zugspitzearena Card, se jménem Z-Karte, které už jsem neřekl jinak, než "karta speciální operace". Srdečně doporučuji pořídit, protože už při cestě na Zugspitze,  se vám z větší části vrátí. 

Vlak. Jezdí tu, je vidět a slyšet, ale narozdíl od Kitzbühlu na jaře jej bylo těžší zakomponovat. Stanice byly vždy tak nějak z ruky. Autobusy jsou v ceně Gästekarte, kterou dostane na ubytování a ve špičce jezdí pořád a všude.

Kocovinu si můžete vysloužil v irském baru, který si to otevřel pravý Skot, ale obsazen je spíše místními. Není nad to si oprášit hovorovou němčinu a připomenout, že Rakušané jsou nám u piva v mnohém podobní víc, než si chceme připustit.

Pokud rozhodíte časové sítě, je toho tu víc. Soutěsky, další jezírka, GaPa atd. Týden dovolené ale má jen 6 dnů. A pokud bychom přijeli podruhé, nebude to stejné. Starší děti, jiné možnosti, jiné nároky. Co ale zůstane, je úžasná skalní scéna. Díky proměnlivému počasí jsou také na místě úžasné západy slunce s barvami, které jsme si museli každý den z balkonu fotit.

Od vína ke státnosti

- psáno za střízliva -

Čas od času se rozhoří debata, že by se Češi měli omezit v pití alkoholu. Potenciální omezeni míří na množství, většinou formou daní.

Proč ale pijeme?

Velký důvod pro mne je chuť. Dobré víno je tak neuvěřitelně mnohoznačné. Je zábava ho chutnat. Druhá věc je, že víme, že alkohol nás opíjí, takže ho (většinou) pijeme pomalu a málo. To má dopad v tom, že si ho vychutnáme. Dobré pivo je zase osvěžující a krásné hořké. 

Pijí pro radost. S někým, po kole na spláchnutí dobře jízdy, občas večer jednu dvě sklenky červeného na chuť.

Občas se to zvrhne. V práci pořád někdo nosí panáky a myslí, že tím zažehne tu radost a přátelství. U mne to funguje opačně. Opíji se a jsem naštvaný. Na sebe, na kolegy, na celý ten koncept nuceného chlastání. Stejné je to občas s některými lidmi, když se jde takzvaně na párty. Ja nejsem party člověk. V prostoru neslyším, potřebuji fixovat v klidu jednotlivého člověka, a být tam bez vazby na ostatní a jenom chlastat mne nebaví, protože se nebavím. Takže proto taky nepiju, ale občas se díky tomu slušně zřídím. Ale potřebuji, aby mi v tomto pomohl státni úředník?

Teď co by se stalo, kdyby nebylo pivo a víno? Většina nápojů je sladká. Já od nácti nesnáším sladké pití. Takže zůstanu u sodovky? Doprčic to raději ne. Navíc ta trocha méně sladkých pití je dost předražená. Kombucha stojí tolik co víno, a ve výsledku bývá často taky jen sladká. Domácí limonády se někomu i podaří, ale často jsou taky hodně sladké. V hospodě vám řeknou "lidí to tak chtějí". A tím jsem zase v pasti. Navíc limonáda stojí 90 korun a pivo třeba 60. Takže, pokud začne omezení platit, je to inflace 50% na jedné sklence. A já ty prachy nemám. Nemám. Nechci platit za popíjení s kamarády o 50% víc. Všude platím pořád víc, proč to zvyšovat uměle i tady? Dost, že si zase uměle zvýšíme cenu paliva, elektřiny a čeho všeho ještě.

Takže výsledek omezení alkoholu povede v mém případě k vyšší ceně a horší chuti. Jestli to přinutí venkovského pijana změnit styl života na aktivnější, to nevím. Vzpominam na místní z rakouské venkovské hospody, jak seděli celý večer o jednom větráku. Pivo tehdy stalo 3,80 EUR, zatímco u nás tehdy 28 Kč - ano, vesnický pijan v Česku by za tu dobu "urazil 3 kousky", rakouský schofft Eines. Funkce ceny.

Takže dopad do celkové opilosti národa to mít bude pozitivní, o tom žádná, ale proč by výchovou opilců měl stát omezovat mne? Nesnažím se snad být dost dobrý občan? Pracuji jak mourovatý, platím velké daně, starám se o rodinu, a ti idealističtí mizerové mi chtějí zdražit víno. A protože mezi občany nesmíme rozlišovat dobré a špatné (to bychom byli zpátky v totalitě), nejlepší by bylo nezavádět omezení pro nikoho.

Ještě poslední pohled. Ten se vrací k základům demokracie a statnosti. V kostce: Co mne má stát co vychovávat? Jsem svobodný občan - jsem víc než stát, protože stát je můj služebník. Nechci, aby se cpal do stále víc a víc oblastí. Dnešní stát to ale vidi zjevně opačně. Vodit lidí za ručičku jak dětičky, neb jdou slepí a nevědí, co chtějí. A my jako stát zřejmě víme, že chceme víc montoven, velkou zaměstnanost slepých robolidí a díky tomu svůj klid u koryta.

Může za to olej

Olivový olej zdražuje.

Je to sice jen jedna z položek v celkovém receptu, ale dobrý důvod, proč v restauracích zdražit obědová menu rovnou o 20%. Může za to ten olej!

A taky v obchodech zdražíme máslo - může za to ten olej!

A pak si zajedeme za hranice, do nějaké té bláznivé západní země, kde je tak drahé žít, a zjistíme, že ten nákup je tam pořád levnější a levnější než u nás. A že tam olej stojí míň než tady. Stalo se mi teď v Itálii, kde jsem chodil s mobilem, hledal české ceny, a stále znovu a znovu se divil. Nebo v Rakousku, kde to platí pro části košíku. A pro pivni pupíky: Plzeň tam stojí méně než u nás.

A já si jenom lámu hlavu, čím tohle je. Jestli to zase není nějaká naše mentalita... No jasně - už vím: Může za to ten olej!

Zen(eko)vé ticho

Vzpomínáte? Pár let zpátky vás bez tečky kamarádi, známí a stát chtěli téměř veřejně lynčovat. 

Teď skončila vakcína proti Covidu Astra Zeneca (zde), protože to bylo docela svinstvo a podivný komerční propadák, a je docela ticho po pěšině. Protože se jednalo o společensky konsensuální lynč, společnost mlčí. Spletli jsme se. Hups. A komu takovými informacemi vlastně prospějete?

Tak nejprve: Nezlobím se na "společnost". Nikdo jsme nemohli vědět, co bude. Byli jsme bezradní a v hysterii. 

Tak jako jsme ze začátku nevěděli, že dezinfekce na COVID moc nepomáhá, a tak jsme ji všude instalovali, nemohli jsme vědět, kolik vedlejších účinků bude mít vakcína dlouhodobě. Prostě jsme dělali, co jsme mohli, přeplněné nemocnice budiž nešťastným hnacím motorem.

Na druhou stranu bych čekal aspoň nějakou debatu, aby největší křiklouni ve jménu lynče měli možnost trochu se zamyslet sami nad sebou.

Pokud bych měl ještě říct něco k sobě a COVIDismu... jsem takový obyčejný civilista. Nemám odvahu vystoupit na jednu stranu a nést prapor do vřavy. Jsem očkovaný, ale "punkově" jen dvakrát. A díky tomu jsem si vysloužil odpor obou stran. "Musíš přece být na nějaké straně!" Nejsem.

Takže nefandím těm, kteří nazývali COVID "rýmičkou", to jsou blbci. Ale stejní blbci byli zastánci lynče. A já jsem taky blbec, protože mám kus z obou stran. Ale rýmičkoblbce už jsme proprali, teď mi chybí zpětný lynč té lynčující strany Mirků Dušínů. Rád bych si s chutí kopl zpátky.

Stejně tak bych byl rád, pokud by EU odkryla trochu víc ze smluv s farmaceutickými firmami. Náznaky říkají, že to bylo hodně "něco za něco", a že za rychlý vývoj a dodání se platilo tvrdými podmínkami. Nikdo ale žádný konečný účet pro informaci lidu nesložil. Nepotřebujeme detaily, ty jsou chráněné obchodním tajemstvím. Ale úplné ticho? To taky není správně, no ne?

Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Stopadesátka

Stopadesátka na dálnici je přeceňované téma. Pojďme se podívat na tu "kontroverzi" z různých pohledů.

Nehodovost. Na poloprázdné D3 to nehodovost zřejmě moc nezvýší. Jinde se to zatím zavádět nemá.

Spotřeba je individuální. Třeba u mne je nárůst mezi 100 a 130, a druhý potom mezi 150 a 170. Jiné auto to bude mít jinak. No a co? Někdo místo dieselu benzín, kde bude spotřeba 14 litrů na 100 a v tu chvíli se 8 litrů při 170 zdá být ok. Lidé si svoje auta kupují s vědomím, kolik žerou, a pokud jedou 150, jedou tak s plným vědomím, že to za 4,5 litru nebude. Propálené palivo si vědomě zaplatí, protože chtějí.

Hlučnost asi rozdílná bude, ale co je to proti tiráku?

Cestovní tempo se nezlepší. Pokud v husté dopravě jedu 150kmh, nutí mne to neustále zpomalovat. Pomaleji jedoucí auta, která jsem předjel za Budějovicemi, mne dojedou v nejbližší vesnici, kde dálnice končí. Vyšší rychlost má teprve smysl, pokud večer přejedu stosedmdesátkou celé Německo. Tam je úspora času oproti 130 nebo 100kmh viditelná, ale zase to musím zvládnout bez tankování, protože zastávka na pumpě kvůli vyšší spotřebě časovou výhodu okamžitě smaže. Nemluvě o elektromobilech, kterým rychlost 170kmh vysaje baterku náruživě jako dítě Jesenku.

Co se požitků týká, ano, rychlost umí být opojná. Ať už proto, že auto má nad 130 kmh stále dobrý zátah nebo protože dieselové chrochtání se změní v příjemné mručení. Požitek z jízdy ale mám větší na okresce v 90 kmh, kdy auto vykrajuje zatáčky. A můžu jej mít v 70kmh s kabrioletem se staženou střechou. 150kmh spíše než požitek je "cestovní tempo" a tam platí odstavec výše. 

O svobodě projevu to také není. Žádnou extra svobodu to narozdíl od Autobahnu nedává. Protože ještě větší "vítr ve vlasech" člověku dá chvíli svištět třeba 200kmh, kdy se zvuk motoru úplně změní, a krajina se začne měnit v jakousi čáru kolem. I vytočený diesel pak zní sympaticky a úplně jinak. A v tu chvíli vás stejně dojede policejní Superb a přijdete o řidičák, i na nové stopadesátce.

Takže kuchat do toho z jakékoli strany je plácání do vody. Zaveďme to. Vůbec nic se nestane. Nezaveďme to. Vůbec nic se nestane. Teď se to schválilo, tak tomu dejme šanci, ale nepřeceňujme to.

Manýra

Itálie zakázala další italský vůz, který není vyrobený v Itálii. A kvůli čemu? Kvůli malé trikolóře na boku Fiatu Toppolino. Více zde. Po Alfa Romeo Milano, což je krabice na klobouky, která má vespod tunovou baterku, a lepí se na ní název Milano, je to už druhý bláznivý zásek italské vlády.

A mně se to líbí. Přijde mi to ujeté, asi jako si vymáhat výšku domu na developerech systémem obstrukcí. Taky to není moc pro-businessové, ale je v tom určitá hrdost a manýra.

Monopoly

Nedávno jsem tu psal, jak Poláci budou stavět dálnici, a jak jim lokální firmy zatnou tipec (zde). Nuže, stalo se. Metrostav úspěšně zvládl přes Antimonopolní úřad anulovat vítězství polského Budimexu (zde). Tím nejenže pozdrží stavbu, ale ještě pořádně ukáže, kdo tu má monopol. Já jen kdy si toho jako národ všimneme, že s tím Metrostavem není něco v pořádku...

Vykradači hrobek

V něčem jde automobilový průmysl do kopru, v něčem ne.

Jedna věc, která do kopru jde, je sláva legendárních modelů a vykrádání jmen elektromobily. Čerstvě to je Opel Frontera, kdy z plnohodnotného off roadu udělali boubelaťoučké malinké SUV. 

Ford je další vykradač hrobek. Elektrický Mustang je dobrý elektromobil a podle všech recenzí dobré auto, ale na takhle tlustém koní jezdit nechcete. Má snad potíže se zažíváním?

To samé Explorer. Monstrózní SUV, které v USA nahradilo policejní Viktorku ve verzi Police Interceptor, je ztělesněním všeho amerického: důstojná rozložitost, kdy auto vypadá jak rozkročený dinosaur, mohutná maska, která vás jede sežrat. K tomu motor "downsizovaný" na výkonný oturbený šestiválec, maximální výbava v základu a vrzajici plasty v interiéru. Občas prý upadne dveřní panel. Pro Evropu navíc dostupné jako plug-in hybrid s brutálním výkonem a jízdním projevem se schopností lehkého driftu v zatáčce, pokud se vejde na silnici. Auto, které musíte nenávidět nebo také chtít.

No a pak je tu elektrický Explorer pro Evropu. SUV velikosti Karoqu. Oproti spalovacímu Fordu Kuga mu chybí jakákoli špetka elegance nebo důstojnosti. Je to další ocucaný balvánek s průměrným dojezdem, průměrným prostorem, zato stojí v základu skoro tolik jako zlevněny americký Explorer, král prostoru Kodiaq nebo solidní Mercedes GLB. Prostě evidentní snaha si komerčně střelit kulku do hlavy. 

Přitom by to stačilo pojmenovat "Elektrická Kuga" a nikomu by takové Compliance auto nevadilo. Ale Explorer? Nebo Mustang? 

Dalsi hezký příklad je Alfa Romeo Milano. Po Tonale se jedná o natolik servilní výprodej italské tradice, že Itálie dokonce jméno Milano zakázala, a auto museli narychlo přejmenovat na Junior. O co se jedná tady? Alfu známé jako sportovní sedany se skvělým podvozkem a motory - se 110kw dieselová Julia ujede i koncernovým o mnoho silnějším vozům, a je s ní nesrovnatelně větší zábava, protože devizou je tradicionalisticky kvalitní podvozek. Sportovní tvar a subtilnost jsou vykoupené menším prostorem, ale umožňují právě agilní jízdu. V případě Milana se jedná o kalkul. Obarvime ocucanou koncernovou krabici a dáme tam značku Alfa. Jo a bude to stát více než Giulia, protože je tam baterka. Tohle je krádež identity. Kdo si to koupí? Jizdychtiví jedinci to nebudou. Budou to japíci, kteří pak budou v práci vykládat, jak je život s elektromobilem v pohodě. Je, ale ne z pohledu radosti z jízdy. Protože s dieselovou Giulií si na dálnici na služebce v pohodě přidupnete plyn a potěšíte se zátahem až na 200, nebo si sjedete z dálnice lehkým driftem, a nic vás to nestojí. S elektromobilem to uděláte párkrát, a je to nářez, ale stojí vás to zastávku na nabíječce. Což v 6 ráno nepotěší, protože se můžete tvářit, že další vynucené kafe na benzínce je vlastně spojení příjemného s užitečným, ale není. Takže racionalizujete a jedete radši stovkou mezi náklaďáky a na sjezdu rekuperujete, abyste nemuseli vstávat o 20 minut dřív. Tolik k drobným radostem z jízdy.

V čem automobilismus nejde do kopru? Snaha o praktičnost. Auta jsou s každou generací prostornější, mají slušnou spotřebu, rozumný výkon. Je tu míň vášně a ega a více racionálna. Více přepravy, méně zábavy. Kombinováno s nižší rychlostí a elektromobilitou, Evropa dlouhodobě k čistším městům, což je dobře, byť se to chvílemi nezdá a je to nepříjemné, ale všechen ten nárůst rakoviny v populaci mají na svědomí kromě potravin také moderní auta ve městech a automobilismus obecně - nikoli tramvaje a bicykly. Nemluvím teď o glorifikovaném CO2, proxy zbytečnosti lidského pinožení (o tom zase jindy), ale o rakovině, na kterou možná někdo z nás umře.

Kde to ale je "kopr", a Evropská unie opravdu bez diskusi kazí celou věc komerčně, je povinnost všech těch bezpečnostních asistentů, které auta prodražují. Opravdu všechny ty systémy tolik pomáhají, abychom každou Fabii prodražili o třetinu? Opravdu ten důchodce jedoucí na chaloupku, který nevidí a neslyší, bude mít vše zapnuté? A pokud ano, bude to fungovat, jak má? Opravdu to mladé ucho, které neumí řídit a dělá blbosti ty systémy poslechne? Stojí za to ta o tolik vyšší cena? Podle mne nikoli.

Pěkná hudební loupež

RPWL začínali jako Pink Floyd revival. Jejich frontman zní velmi podobně jako David Gilmour v 80. a 90. letech.

Být revival jim ale nestačilo, a tak začali hrát vlastní tvorbu. A světe div se, není nepodobná Pink Floyd právě z konce jejich aktivní kariéry. Tedyz doby, kdy už chybí watersovský element.

Tak teď budete mít pocit, že se jedná o nějaké bootlegy. Ale ono to má svoje kvalitní nápady, a přitom se to pořád drží toho Gilmourova DNA. A vřele to doporučuji!

Poslouchat všechno se ale nedá - určitě bych tedy doporučil God Has Failed a Beyond Man and Time. Možná vám nebude sedět ten lehce environmentální imperativ této německé kapely, který Pink Floyd ani za Waterse moc neměli (jeho nepřítel byl válka). Ale ruku na srdce - většina z nás stejně texty neposlouchá. Je to poctivě napsaný a zahraný progresivní rock.

Hlavní kytara je více rocková, není tak pomalu bluesová jako ta Gilmourova, nicméně je na jejích kvalitách celá performance postavená, a vůbec ji nelze vyčítat nedostatek nápadů nebo obviňovat z hraní punkových akordů.

Zmíněná alba jsou zábavná i hluboká, a dají se poslouchat celá. A jako bonus máte pocit, že David Gilmour žije v Berlíně, skládá nové desky a Rick Wright se nějak probral a doplňuje mu textury. Takovou lehkou hudební krádež identity schvaluji.

Medvídek plyšáček

Další a další útoky medvěda na Slovensku, příklad zde. Pustit medvěda do přírody, kterou využívají lidé k rekreaci a těžbě, je prostě jako bychom pustili v Česku do lesů lvy.

Medvěd je obrovská nevypočitatelná šelma, se kterou člověk nebo skupina lidí nemůže střet vyhrát. I když je v jádru plachý a střet nevyhledává, ani se člověkem přímo neživí, je problematický, protože při střetu se může zachovat jakkoli a vždy má absolutní převahu.

Proto se mi ježily chlupy, když někdy v roce 2020 stavěli na Moravě ekodukt pro medvědy. Takovou biodiverzitu bych si totiž uměl odpustit.

Podobná je situace s vlkem. Vlk sice nezabíjí lidí, pouze ničí jejich živý majetek, ale dítě už s lehkým srdcem toulat do lesa taky nepustíte. Daň za vlka budou drahé ohrady a agresivní pastevečtí psi, kteří způsobí více poranění než samotní vlci, nemluvě o lehce zkažené dovolené, když vás tito psi nenechají projít po nějaké z beskydských cest a musíte kvůli nim změnit plán. Lidé se s tím naučí žít, ale je otázka, jestli vlka tolik potřebujeme.

Oproti tomu u medvěda bych zformoval národní domobranu a příznivce biodiverzity preventivně posílal na výzkumnou cestu do hradních příkopů, kde medvědí občas bývají držení, aby se na vlastní kůži přesvědčili o krotkosti a neškodnosti této šelmy.

Příroda s medvídkem už nikdy nebude taková, jakou ji známe my, naše rodiče, a snad i naši prarodiče. Příroda, kde nás nic nemůže zabít, nepočítám-li lidskou blbost, a kde se dá přespat pod širákem, putovat bez obav krajinou, udělat volně piknik. O to s medvídkem přijdeme, a pokud máme averzi k riziku, zbyde nám virtuální vycházka na obrazovce, cyklistický tréning na válcích v obýváku, a vandrování pomocí road movie na Netflixu. Bylo by dobré se proti medvídkům silně ozvat. Zatím jediné, co by je mohlo zastavit, je hněv Slováků a jejich úplná likvidace na Slovensku. Ale to bohužel nenastane, protože když už medvídci někde v hojném počtu jsou, bude mezi slova likvidace a genocida stavěno rovnítko...

Na rande na chodníčky

(obrázek aktuálně.cz)

Pokud jste Pražák, jsou levně drobnosti, které vám udělají velkou radost. 

Mezi ně patří chodník na Hlavní nádraží z Vinohrad podél magistrály. Ten Praha dokončila roku 2020. Zcela nelogicky tu chyběl od dokončení magistrály v 70. letech - místo něj tam zbyl po soudruzích jen vražedný 30cm chodníček. Esko, nebo taky městské vlaky, používá Praha od roku 2002 pokusně, a o pár let později naplno. Takže tato drobnost trvala buď 45 nebo 18 let, a udělat ji musel až neoblíbený marxistický magistrát Praha Sobě a podotknu, že petrolheady a jejich "svobodu" ztělesněnou do zácpy na Magistrále to nijak neomezilo. Zácpu tam mají pořád, a stejný počet pruhů taktéž, zato nám slepým chudáčkům to pomohlo a urychlilo cestu na vlak značně.

Následovalo otevření podchodu na Žižkov. Opět slast největší. Pokud jste chodili na VŠE a museli jste na přednášku prolezat křovím a plotem a vykrucovat se potupně policajtům za přecházení kolejí, otevřete doma šampaňské. Uznávám, že podchod už ale musel něco stát. I tak je to ve srovnání s plánovanou novou halou gigantický a nesporný přínos za relativně málo peněz. O odpadnuvší nutnosti čichat osobní svobodu petrolheadů na Bulharu nemluvě.

Nyní neomarxistická lůza slaví svůj hattrick. Město za pár kaček zajistilo proboření zdi a dokončení již zmiňovaného chodníčku z Vinohrad přímo na nástupiště. Fotky zde.

Takových akcí je málo, jsou jednoduché, a lid po nich volá. Akorát je žádný magistrát nechce dělat, protože fotit se u základního kamene nového useka metra, haly nádraží nebo tangenty je cool, ale koho zajímá širší chodníček nebo ostrůvek.

Jana Čižinského a jeho partu nemůžu pochválit za všechno, ale za podobné jednohubky opravdu pro lidi, ho chválím. Začalo to už guerilla schody k přívozu, kdy se aktivista odrazil od betonového bafuňáře z ČSSD, a pokračuje dodnes. Nemusí jít o velké rekonstrukce ulic za stamiliony, na které se čeká desetiletí. Stačí drobná úprava, sto metrů a je to velký skok pro obyčejného člověka. Je to hmatatelně lepší město. 

Ještě proč se navážím do petrolheadů, když si myslím, že auta jsou potřeba a sám jezdím bahenní pumpou? Petrolheadi říkám politikům, kteří musí nutně být v opozici i proti takovýmto neškodným opatřením, většinou s pitomým argumentem, že to omezí průjezdnost a nikomu to nepomůže. Nahání tím jenom strach a falešné politické body.

Katalánsko a osmóza

Zaujal mne již několikátý článek o suchu v Katalánsku. Jistě, je to hrozné. 

Dokonce to už došlo tak daleko, že noviny cituji rozezlené zemědělce, kteří svádí sucho na obyvatele Barcelony. A ti zase na turisty. Možná se bude i linčovat. No, možná se to reálně neděje - jsou to noviny a ty potřebují vytvořit drama. Sucho ale v Katalánsku je, protože tam roky pořádně nepršelo.

Co dělají Katalánci?

Bojují s CO2, dotují elektromobily a staví tramvaje. Úplný Mirek Dušín. A zase: já elektromobily miluji. Kéž by jich po městě jezdilo víc. Ale ještě víc miluji pít a přežít.

A co by měli dělat Katalánci? 

Izrael, který dlouhodobě čelí podobnému problému, údajně již pokrývá 70% spotřeby odsolováním mořské vody. Protetická osmóza, prostatická lordóza nebo poetická mimóza. Tak nějak se to řešení jmenuje (ve skutečnosti reverzní osmóza). Dokonce už údajně pouští vodu zpět do jezera a k tomu je prý pro spotřebitele levná. Cena může být izraelský populismus, ale věřme tomu, že tu vodu minimálně skutečně mají. Takže Katalánci by měli přestat brblat a začít stavět.

Než začneme přesměrovávat toky peněz z boje proti CO2 a kravím prdům, pojďme si ještě odpovědět na typické protiargumenty prostatické lordózy:

1. V malém měřítku to funguje, ale Katalánsko je obrovské, a nevyrobí to pro něj dost pitné vody. Izrael má i s Palestinci (Pazrael) do 9 milionů, bez nich asi 4,5. Barcelona necelé dva miliony, Katalánsko má 7,5. Podobná čísla, podobný problém, podobné řešení. 
2. Voda z toho není pitná. Tak v Izraeli údajně pitná je a to tam moře prý netrpí zvláštní čistotou. Takže bude pitná i v Katalánsku.
3. Žere to energii. Ano, žere. V Katalánsku je slunce a sucho. Postaví k tomu solární elektrárny. A až tam začne být pod mrakem a pršet, a soláry nebudou vyrábět, použije se voda z přehrad.
4. Není na to připravena infrastruktura. Ano trubky vedou od přehrad ve vnitrozemí a ne od moře. Mořské pobřeží je navíc zanesené turistickými resorty. Holt se bude muset investovat a postavit trubky znovu a jinak. Není to řešení na rok sucha - možná se bavíme o desítkách let. Izrael to ví. Evropané ještě ne. Evropa má CO2.
5. Je to hlučné. No a? Není to horší než jiná továrna, a je to nutné.
6. Voda z toho je drahá. Údajně není. V Izraeli díky odsolování cena vody rapidně klesla a prý je níže než leckde v Evropě. Prý. Prý. 13 korun za kubík? 

Loni jsem psal podobný článek o Itálii, jak bojujeme proti vyschlým řekám elektromobilem a tramvajemi, zatímco nám už ujel vlak, protože bychom měli bojovat o život. Snad to lidem postupně dojde. Skleníkové plyny masivně vznikají záoceánskými loděmi (=náš konzum), dýcháním, tolik "prosazovanou" válkou na Ukrajině, táním permafrostu v Rusku, vypalováním pralesů a stavěním plantáží, kde se zčásti pěstuje pro nás. Pokud planeta sama neotočí klimatickým kormidlem, bude vedro a připravme se na to.

Inspirace 420

Svět je plný mrzutých událostí, se kterými nelze nic moc dělat, maximálně rozdávat rozumy. O to příjemnější je jakákoli inspirace. Letošní vánoce a přidružené narozeniny v rodině jsem v z části využil pro obdarování lístky na soubor 420people. Viděl jsem toho v roli doprovodu více, ale jen pár věcí mi utkvělo.

Why the things go wrong? z nich bylo nejlepší. Představení, které se zabývá kretény, je tanečně vyvedené, ale navíc zaujme scénou - bazénem z flitrů, který se do děje trvale zapojuje, zábavným vědeckým rozborem kretenství, i jednoduchým pojetím a souhrou tanečníků. Je tu silný mužský element - hranaté choreografie orientované podle bazénku, ostré zaměření, svaly, pot, dominance, agrese, vědecky podané téma. 

The HeArt of Noise na prknech Archy je zajímavé, ale také kontroverzní. Obsahuje tolik nápadů na scéně, že by to vydalo na knihu, a tanečníci/ce podávají skvělý výkon, jen to nějak celé není propojené. To pozitivní je hra se světlem, živá hudba, a v hlavní roli vodní plocha na scéně. Ale právě od vody jsem čekal ještě o kousek víc. A napsal jsem hudba, ale je to spíš "noise", který je místy nesnesitelně hlasitý. Teď to vypadá, že jsem predstaveni strhal. Není to tak. Už pro ty báječné jednotlivosti stojí za vidění.

A dodatek. Mnohá představení jsme shlédli v Maiselovce - vlastní scéně souboru. Tohle místo je ve sklepě, velké asi jako 3 solidní obývací pokoje s velmi vysokým stropem. Z pohledu divadelní scény ale je tak malé, že umí působit velmi osobně. Právě jste u někoho na návštěvě v obýváku, a třeba v sympatickém představení Softer skills to tanečnice podpoří tím, že vám pred začátkem uvaří čaj, mezi scénami vypráví osobní příběhy, protahují se... Má to ale i nevýhody: Účinkující jsou místy tak blízko, že je až těžké scénu vizuálně vstřebat. Kdo se ale může chlubit zážitkem, že mu hlavní hvězda souboru přistála na klíně? Zakopnutí, nesmírně elegantní dosed a okamžité brilantní vybruslení i s improvizovanou pohybovou omluvou zaslouží úctu - protože tato drobná svalnatá dáma jistě nebude nějak lehoučká a vyžadovalo to nesmírnou pohotovost. Zážitek, který by se vám jinde na divadle nestal.

K Softer Skills bych se ještě vrátil. Jestliže kreténi měli ryze mužský element, Softer Skills byly více ženské, kruhové. Zaujaly i tancem, a právě i neobvyklou formou obývacího pokoje, kdy sedíte z obou stran pódia. Dále pak rozprávěním a intimností dámské šatny přímo na scéně, nebo návštěvy dvou kamarádek odpoledne doma. Co koho bolí? Jak skloubily tanec a děti? Dozvíte se všechno, popijete čaj, a ještě k tomu uvidíte pěknou choreografii.

Idealistova atomovka

Neuznat volby v Rusku, to už je těžký kalibr. Z toho si Putin nejméně foukne do gatí.

A víte co? Já si myslím, že nejméně slušné procento voličů by Putina skutečně dobrovolně volilo. Možná by neměl 80% hlasů, ale třeba by na tom byl lépe než u nás Spolu. Nevím to. Myslím si to. Je to Rusko, země možností.

Co by měl západ ale tedy dělat? Nic. Nemluvit do cizich zfalšovaných voleb, zbrojit, jak správně radí strýček Donald, trénovat, držet pohromadě, a doufat, že tu výzbroj nikdy nebude potřeba použít. 

Putin možná připojí do svého Svazu ruský ublížených republik ještě Podněstří a možná nějaké státy v Asii, ale aby se tahal o Estonsko nebo Litvu s NATO, pokud bude plně vyzbrojené a jednotné, mi přijde zvláštně zbytečné.

V tom stejném místě, v tom stejném moři už Rusko je. Není tam co získat, pokud mu to Evropa nenabídne. Svou nejednotnou. Protože když bude Estonsko zadarmo, vezme si ho. Když tam bude odhodlané NATO, nechá ho být.

Kdo má ostruhy a kdo ostrouhá?

Poláci budou poprvé stavět úsek dálnice v Česku - konkrétně část D35. Řekli byste: No a co?

Zaprvé jsem zvědavý, jestli to přinese vyšší standard. Typické je, že česká dálnice je jako schody - asfalt je už po dokončení křivý a auto se při jízdě cuká. Dříve vznikají výtluky. Stačí přejet na starší silnici do Německa nebo Rakouska a vidíte ten rozdíl hned. Přesto neexistuje možnost, že by stejné firmy jako v Německu postavily kus silnice v Česku.

Zadruhé jsem zvědavý, jaká bude reakce české stavební mafie. Jestli se Polákům začnou ztrácet stavební stroje jako před lety Italům. Vím, my přece nevíme, a děláme, že stavební mafie neexistuje, že se neuplácí, nerozhoduje pokřiveně apod. Ale jsem zvědav. Možná budou Poláci ostří hoši, a nikdo se jim na jejich stavbu neodváží.

Držme jim v tom prvním i druhém bodě palce. Český trh výstavby klíčové infrastruktury totiž není tak docela trh. Je to malý velmi uzavřený rybníček, kde se točí nepředstavitelně obrovské částky, a kde klíčovým aktérem je stát, který zaměstnává hromadu velmi špatně placených úředníků, což skýtá prostor pro úplatky, a zároveň dává aktérům obrovskou motivací si toto území zuby nehty chránit. A daří se jim to. Co takhle naplánovat silnici tak, aby její stavba byla co nejsložitější? Co takhle nechat plánovat a stavět rychlovlaky někoho, kdo to nikdy nedělal? Co takhle udělat někde zbytečný dlouhý tunel? 

Konkurence vždy přináší naději. Ale nakonec, může se stát, že to Poláci odfláknou, jak je v Česku zvykem, a vše bude při starém.

Ševčíku drž se svého kopyta

Odložil jsem si to sem před časem, ale až teď publikuji.

Je oblibou soudit Ševčíka. Ano, tento člověk se posunul více do role podivína, ale pořád má v mnohém pravdu.

Takže za co by kantor měl být “souzen”?

Za jeho netolerance vůči jiným názorům na Fakultě. Tak jako volám po jeho ne-souzení za názor, volám i po tom, aby pan Ševčík bezhlavě nelikvidoval své oponenty. Univerzita je místo, kde by se mělo více než jinde o názoru diskutovat, ne jej zašlapnout jako nějakého švába (nebo Schwaba?).

Je správné soudit ho za účast na strhávání ukrajinské vlajky na Václavském náměstí, protože zda tam vlajka visí správně, je věc názoru a diskuze, ale způsob jejího odstranění by neměl být barbarský. Nicméně o tom, kam věšíme cizí vlajku, bychom měli také více diskutovat. Diskutovat. Ne se prát na ulici. A tím naopak mířím na slepé odpůrce Ševčíka. Zamyslete se, zda podporovat Ukrajinu nutně musí být spojeno s vyvěšováním cizích státních symbolů na vlastní symbolická místa. A neodsuzujte hned ty, kteří diskutují na opačné straně.

Co by naopak mělo být v toleranci?

To že jako zkušený makroekonom mluví po boku lidí s opačně extrémními názory. Má právo vyjádřit svůj názor. Bohužel tu neexistuje žádná alternativa proti mainstreamu, než jsou lidé mainstreamem označení jako extremisté, dezinformátoři nebo populisté. Ti zastupují jak magory, tak právě i ty, kteří jsou nespokojeni se způsobem vlády, protože vláda vyhodila poměrně hodně peněz z okna, a chudým tím stejně nějak moc nepomohla.

Neměl by být souzen ani za to, že má a hlásá jiný než hlavní názor, pokud to není názor, který podněcuje k nenávisti apod. Například měl zůstat děkanem, i přestože hlásá, že by válka měla skončit a Ukrajina se vzdát části území, protože to je naprosto nezávadný a legitimní názor (nesouhlasím, ale má na něj právo). Tím naznačuje preferovanou cestu z krize. Ševčík přece neříká, že je skvělé, že Rusko napadlo Ukrajinu a spáchalo tam genocidu, nebo jsem to od něj takto explicitně nečetl. Už je ale taková doba, že kdo dost hlasitě nezvoní klíčema, je automaticky komunista.

Poznámka na konec. Pana Ševčíka si pamatuji jako skvělého kantora, který uměl skvěle vysvětlit problematiku, na rozdíl od jiných, a mezi studenty se těšil dobré pověsti vstřícného člověka se silným názorem. V mnohem s ním také souhlasím. Nakonec mi pomohl formovat můj pravicový přístup k světu v dobách, kdy se na váhy pravice a levice ještě netahala témata jako transgender a Green deal.

Dnešním studentům vadí, že učí o covidismu, pojmu, který vymyslel jiný Belzebub Václav Klaus. A ačkoli s nimi v poslední době v mnohém nesouhlasím, stejně jako pochybuji, že se jedná o konspiraci, covidismus sem opravdu přišel a je tu s námi, jen bych ho nazval pravým jménem: socialismus. Další zvýšení kontroly státem, další vodění lidí za ručičku. Sami po socialismu voláme, když říkáme "někdo by měl", "oni by měli", "stát by měl". A "oni" samozřejmě rádi přijdou a něco "budou" dělat. Jenže když si pak dáte odstup, zjistíte, že stát už není jen servisní organizace, kterou si občané konsensem zvolili, ale je protkaný do našich životů úplně všude a žere peníze ve velkém, jak parní lokomotiva uhlí. A ruku na srdce: To přece nechceme. Jsme dospělí, odpovědní. Nepotřebujeme všude vodit, radit, garantovat a plácat přes ručičku.

Hvězdné války

Ukrajina je ve válce s Impériem, Izrael válčí s klony, a do toho se v rudém moři objeví něco jako Hútijové, kteří útočí na obchodní lodě. To zní fakt přitaženě za vlasy, jak z nějakého sci-fi.