Říkám si, jaké je krásné babí léto. Barvy a sluníčko se s námi mazlí. A vím, že z druhé strany je možné to samé vidět jako katastrofální sucho pokračující již od jara. A to několikáté v řadě. A nemějte mi to, prosím, za zlé, ale preferuji vidět tu barevnou stránku a ty náznaky apokalypsy si tedy vlastně nepokrytě užívám.
Neřídím se rozhodně heslem po mně potopa, ale spíše carpe diem. A jsem vlastně (omezeně) ekologicky svědomitý - snažím se zbytečně neplýtvat dary této planety, ale je mi jasné že v míře mně blízké to nestačí. Nemyslím si ale, že když se já, Láďa Beneš, začnu chovat extrémně, ovlivním tím jakkoli vývoj srážek a teploty. Pouze sobě a svým blízkým vytvořím novou (možná) falešnou mantru. Nemyslím si ani, že mohu sucho nějak zásadně ovlivnit. A dost možná, když ovlivním, zjistím, že to není správně.
Nechci ale vyznít jako nihilista. Každý může být Mahátma Gándhí a hýbat masami. Jenže já jím v oblasti sucha být nechci.
Nejprve: Můžu věřit, že to, co se děje, má skutečně příčiny, které se komunikují? V době inflace faktů, kdy s vědeckými průzkumy nakládáme jako s komoditou, a kdy na vše existuje výzkum, který názor podporuje, a také druhý, který jej zcela vyvrací, nemám daleko stavět vědu na stupnici uvěřitelnosti hned vedle náboženství nebo dogmat. Samozřejmě - věda za to nemůže. Přestávají totiž také existovat média, která by korektně citovala pouze spolehlivé a existující zdroje. Ale zase, je v silách každého u každé pochybnosti pročítat závěr z výzkumu, metodiku a hledat, kdo výzkum sponzoruje, abych pochopil, jestli je skutečně důvěryhodný?
A na druhou stranu nevěřím příliš ani těm, kteří říkají, že když je problém překomplikovaný, nemá cenu se v tom patlat, a je třeba řídit se zdravým rozumem nebo intuicí. Složité problémy nelze vždycky řešit jednoduše - někdy prostě je potřeba mít schopnost proniknout pod povrch, získat znalost a pochopit celou komplexitu, i když řešení pak jde proti selské logice.
A když už bych zázračné řešení znám, nevěřím, že komplexní problémy máme šanci řešit efektivně. Pokud řeším problém, který se týká malé skupinky, lze najít konsenzus a řešení koordinovaně vykonat. Nevěřím ale, že se umí domluvit a následně koordinovaně chovat velké společenství jedinců nebo společenství sestávající z vícero společenství.
Nefunguje to vnitro ani mezistátně, ani v korporacích. Vím, že když tady u nás v malé zemi vylezeme zpátky na stromy, je tu stále Čína a Indie, které každá mají přes miliardu obyvatel a jsou teprve na začátku. Že za mořem jsou obrovské Spojené státy, kde mají třeba úplně jiný názor, a ještě větší Jižní Amerika, kde průmyslová revoluce teprve začala. Když se budu chovat vzorově a nechám sešrotovat své auto s normou Euro 5, pořídí si v tu samou minutu za mořem mnohonásobně víc lidí auta bez katalyzátoru.
Aby se nesourodá společenstva dala do koordinovaného pohybu, zpravidla nepomůže vybroušená logická argumentace, ani kvalitní management. Je třeba charismatický lídr. A jak víme, i ti lídři, kteří to s námi mysleli dobře, a ve své době konali podle nejlepšího vědomí a svědomí, nemuseli strhnout národy správnou cestou (a teď nemyslím Hitlera - dosaďte si, prosím, někoho, kdo ve své době neškodil). Často v dobré víře prostě jdeme špatnou cestou. Nebo jdeme cestou, kde dosáhneme jeden dobrý výsledek, ale zapomeneme, že potřebujeme dosahovat ještě druhý dobrý výsledek na opačném pólu (myšleno metaforicky).
Nu a pak mi nezbývá než věřit. Není to pak nic jiného než víra. Něco jako víra v boha. A stejně jako u každé víry musím také v něco nevěřit. Mohu nevěřit, že dochází ke klimatické změně. Mohu nevěřit, že to způsobuje moje jízda dieselovým Mondeem 1x za týden nebo moje igeliťáky z Billy. Mohu věřit, že moje jízda do práce na kole ničemu nepomůže - pominu-li dojmy z projížďky podél řeky a svou kondičku. Mohu v dobré víře něco dělat a něco nedělat, ale asi to nebude mít velký dopad tak či onak.
Mohu ale věřit v krásné barevné babí léto. Mohu věřit tomu, co mne naučili rodiče, prarodiče, různí mentoři, které jsem v životě potkal, a v to, co mi životní zkušenosti daly. Určitě to není konečná pravda, ale jsou to souřadnice mého dobrovolně omezeného světa. Pokračuji tak zaslepeně v oné možná špatně nastoupené cestě.
A nezbývá mi pak jiná jistota než být vděčný. Jestli se řítíme do skutečného klimatického průseru, budu možná jedna z posledních generací, která se do klidu narodila a v klidu ještě dožije. To je zatím důvod k obrovskému vděku - vděku šťastné náhodě. A neříkám ani, že jsem z toho vděku 100% času v zenu. Fakt je, že nejsem - často fňukám a jsem nespokojený. Ale mír, blahobyt a klima téhle země a mého života k tomu rozhodně nedává nejmenší důvod.
